Do Polabí 2019 pt.2

27.7.2019

Zdá se, že až po našem odchodu z hospůdky začala ta prvá zábava. Hovor a smích se ozýval z opačné straně hřiště ještě poměrně dlouho do noci. Nicméně nějakou dobu se dostavil i nějaký spánek. Sobotní ráno je přeci jen klidnější, takže nás ani tak nebudí dopravní prostředky, ale spíš nějací živočichové. Jak se tak balíme, kolega naráží na nějaký problém – nenachází svazek klíčů. To tak řeší skoro celý den, v domnění že uspěje. Možná, že se ztratily někde v Poděbradech během ústupu při kropení hřiště?

Z Dřevčic vyrážíme poměrně zavčas, s krátkou zastávkou u bývalé tvrze, která spíš ale připomíná normální statek. Vracíme se do Brandýsa, míjíme zajímavě podepřenou Strašenskou kapli z konce 18. století. Ta je zajímavě vyztužená a podepřená a jak se zrovna dívám na obrázek na mapách.cz, je tak podepřená dosti dlouho.

Po snídani u místního supermarketu míříme k toku Labe. Zdejší část Labské stezky je naštěstí celá vyasfaltovaná, takže cesta ubíhá vcelku rychle. V Kostelci nad Labem ale zůstáváme na levé straně řeky (cyklotrasa míří na druhou stranu). Naštěstí silnice 101 je jen mírně frekventovaná. Malou zastávku činíme v Lobkovicích, tedy u zámečku, který byl (jako tvrz) prapůvodním sídlem vlivného a bohatého rodu. Zámek spravuje občanské sdružení, bohužel kdybychom chtěli nahlédnout, museli bysme se objednat.

Samotné Lobkovice jsou vlastně předměstím Neratovic, které jsou asi nejvíce proslulé díky chemičce. Ovšem tento fakt zrovna neláká k bližší zastávce ve městě, i tak spíše spěcháme do severně položené Libiše. Bohužel, i tady nás provází smůla. Tady jsme chtěli nahlédnout do kostela sv. Jakuba z konce 14. století. Kostel víceméně zůstal ve své gotické podobě a interiér zdobí i celkem zajímaví středověká výmalba. Do kostela se dá nahlédnout po sjednání telefonátu, bohužel klíčník se omlouvá kvůli silné indispozici.

Na protest si tedy koupíme pivo u Vietnamce, a plánujeme další postup (kolega se opět snaží někoho sehnat v Poděbradech aby se podíval na hřiště).

Po krátkém úseku silnice č. 9 následuje odbočka do Obříství. Vlastně tady máme pár neplánovaných zastávek, jednu hned na poměrně rozsáhlé návsi, kde je k vidění netradiční zřejmě morový sloup s Janem Nepomuckým, poblíž zámku a kostele dřevěná zvonice s pomníkem padlých a opodál socha sv. Markéta. V Obříství by se dal navštívit i Památník Bedřicha Smetany. Ve vesnickém stavení měl skládat Prodanou nevěstu.

I v následujícím Chlumíně se dá objevit něco zajímavého. Zámek slouží jako depozitář, ale za pozornost spíš stojí netradiční Mariánský sloup.

Následný Hostín u Vojkovic jen projedeme ale U Losa ve Vojkovicích chutně poobědváme. Na kraji vesnice se zajímavým názvem Zlosyň pravotočivě k mostu přes dálnici a na dohled jsou Veltrusy. Tady si ale nemůžeme odpustit odbočku do zámeckého parku s oborou a podívat se exteriérem skvostného barokního zámku, který nechal vystavět na počátku 18. století Václav Antonín Chotek.

Vlastně zcela záměrně jsme tak dorazili k Vltavě, vlastně daleko větší řece, než je Labe (před soutokem). Po silničním mostě míříme patrně do obce Hleďsebe (mapa je taková názvoslovně neurčitá), ale hlavní cíl je vidět opodál, zámek Nelahozeves. Jde o pozdně renesanční stavbu (1553), od roku 1623 je majetkem Lobkowiczů a po restitucích ji vlastní rodina i dnes.

Mimo této památky se Nelahozeves chlubí i svým rodákem, Antonínem Dvořákem, kterému je věnován jak pomník, tak i muzeum, dnes v prostorách zámku. Počítá se s výstavbou nového muzea.

Po zastávce se musíme kus vrátit, k silnici 608 a dál do Nových Ouholic. Tady jsem uvažoval projet osadou Vepřek a dál po břehu Vltavy, ale cesta, spíše stezka se jeví čím dál neprůjezdnější, takž v Mlčechvostech se odvracíme, vytlačíme kole do vsi a míříme k silnici 1. třídy č. 16. Sice za rušného provozu, ale tak je to asi nejrychlejší. Silnice se poctivě vyhýbá okolním obcím (Spomyšl, Býkev), ale nejrychleji míří k Mělníku. Přeci jenom chceme ještě stihnout nějaké IC a případně nějakou památku. Informace stíháme a doporučení získáváme do místní kostnice, bohužel jsme tím nestihli otevřený vedlejší kostel (otevřen do pěti, kostnice mohla počkat – do šesti).

Takže z terasy si jen dopřejeme výhled na soutok a pomalu ven z města. Jen kratší zastávka v Kauflandu.

Do Liběchova si ale užíváme, silničáři vlastně dokončili rekonstrukci úseku silnice č. 9, ale je ještě zavřená, takže pár kilometrů máme pro sebe nový asfalt na prvotřídce.

Říčka Liběchovka nás vede mírným stoupáním k Želízům. Ještě před nimi zamykáme kola na okraji lesíka u modré pěší TZ. Poměrně krátký ale strmý výstup nás vyvádí ke skupině pískovcových skal. Umělá jeskyně zvaná Klácelka je vyzdobena reliéfy pohádkových bytostí, ale i Janem Žižkou nebo Prokopem Holým. Dílo vytvořil Václav Levý ve 40. letech 19. století. Po kratším úseku modré značky se sestoupí do postranního údolíčka, ale pokračuje se hned protějším svahem k velkolepějšímu dílu. Tím jsou proslulé Čertovy hlavy. Zde Václav Levý vytesal do dvou skal vskutku děsivé tváře. Eroze sice setřela část původního vzhledu, ale dílo patří stále k symbolům zdejšího kraje, což je CHKO Kokořínsko a Máchův kraj, byť hranice chráněné oblasti je o něco dál.

Úkoly pro dnešní den jsou tak víceméně splněny, zbývá najít nějaké nocležiště. Víceméně jsme projeli na konec Želíz a už jsme chtěli pokračovat jinam, nicméně vyskytl se nápad, zajít do občerstvovny u zdejšího kempu. Hned za závoru se ozývá mohutný řev a smích. Oni jsou tu zrovna na začátku dovolené jedni známí se všemi potomky i prapotomky. Takže malé posezení se mění ve větší a nakonec si usteleme na zápraží jedné z chat, kde mají své dočasné působiště.

 

28.7.2019

Kolegovi ztráta klíčů značně počechrala nervy, takže poslední den měníme původní plán, který spočíval v projetí určité části Kokořínska. Mimo jiné jsme mohli navštívit taková známá místa jako jsou skalní Pokličky a novostavbu hradu Kokořína (hrad byl silně romanticky obnoven v 19. století). Já jsem naštěstí tyto pamětihodnosti už jednou viděl, spoluvýletník si je musí odložit na jindy.

Směřujeme totiž do Mělníku na nádraží k vlaku do Poděbrad v naději, že klíče na hřišti někde najdeme. Znamená to tedy sjet do Liběchova a svézt se ještě jednou po uzavřené silnici. Výhodou je fakt, že nádraží je v Mělníku pod kopcem a vcelku blízko naší příjezdové trasy, spoj nám jede asi za 20 minut a ani nemá zpoždění.

Takže po několikáté v životě (2.) vysedám na poděbradském nádraží. Určitou výhodou je fakt, že místní železnice se takřka dotýká lázeňského parku, pročež pěšky procházíme zatím poloprázdným parkem a kolonádami.

Pak rychle na druhou stranu Labe k prostoru hřiště u Obory. Samozřejmě jsme nic nenašli. Tedy kromě dvou golfových míčků (každý jeden). Míříme tedy zpět na náměstí, dočkáme se tak alespoň otevření infocentra s nějakými suvenýry a kratší čas věnujeme i protější hospodě U Zelené žáby s četnými malbami hospodského humoristy.

Z Poděbrad razíme osvědčenou cyklostezkou k soutoku s Cidlinou. Během roku se tak minimálně ze mě stal takřka štamgast soutokové restaurace (cca po čtvrté). Ještě do Libice jedeme relativně známou krajinou, pak už projíždíme víceméně neznámou nám krajinou (myšleno cyklisticky). Z velké části totiž sledujeme dálnici D11, kterou jsme samozřejmě už vícekrát jeli motorovými vozidly. Zhruba do Sán sledujem Cidlinu, po té se přemístíme na jižní stranu dálnice. Víceméně jedeme podle GPS navigace, která nás sice posílá na dálnici, což tedy cyklista nemůže. Asi bylo lepší zůstat na sever od dálnice, ale to jsem si ověřil až doma u mapy, minuli jsme tak např. Archeoskanzen v Dobšicích nebo kostnici v Žehuni.

Naproti tomu jsme zastihli v obci Polní Chrčice úklid po předchozí sobotní zábavě. Likvidaci pozůstatků organizovali místní hasiči, zajímavý byl fakt, že řada uklízejících byla ještě zbořená i neděli dopoledne a akci spíše přihlíželi nebo rovnou zavazeli. Zavazet jsme ovšem taky nechtěli, takž pokračujeme mírným návrším. Krajina je na této straně Pocidliní mírně zvlněná, do Žiželic si tak dopřejeme i malé sjezdy. To jsme opět na severní straně dálnice a na dohled Chlumce.

Už jsme celkem vyhládlí, takž kvitujeme blízkost zahradní restaurace, jídlo vcelku ucházející, snad poněkud vadí řev ptactva z voliéry, která má zřejmě zkrášlovat venkovní prostory.

Zámek v Chlumci je samozřejmě hlavní dominantou měst, u kterého sedláci dostali na frak. Už jen fakt, že stavbu navrhl Santini nutí k zastávce (myslím, že jako mládežník jsem na prohlídce i byl, ale to už je dávno). Věnujeme se samozřejmě jen exteriéru, potřebujeme se ještě dostat na nějaký spoj.

Blízká vesnice se nazývá Kladruby, ale nejsou to s tím hřebčínem. Po přepočtu kilometrů se jeví cíl do Pardubic relativně vzdálený, takže volíme kratší trasu Štít, Újezd u Přelouče, Strašov, Břehy. Víceméně placatou krajinou kde se ani příliš nevěnujeme skromným památkám.

Protože expresy ČD které vozí kola jsou poměrně obsazené (tedy ta místa pro kola, musíme volit kombinaci běžnějšího rychlíku do České Třebové, dál osobáky. Z důvodu tradice, byť za deště závěrečná U Švába.

Pt. 1