Do roklí u Starých Splavů

Cestopisy

Nedávno jsme si opět " vypůjčili" našeho čtyřletého vnoučka Mikuláše, aby si trochu užil podzimní přírody a zároveň si i trochu odpočal od streotypního řádění ve školce. Hledal jsem vhodnou trasu a protože houbařská sezóna byla v plném proudu, koukal jsem najít takovou lokalitu, kde by se eventuelně našlo i něco do košíčku.Nakonec padla volba na rokle u Starých Splavů, hlavně jsem se chtěl opět podívat k Braniborské jeskyni, kde jsem už dlouho nebyl.

Den vypadal jak malovaný, pravé podzimní počasí a Miky se už nemohl dočkat. Koupil jsem i nějakého buřtíka, protože jsem věděl že pod převisem jeskyně se dá docela dobře opékat a mohli jsme vyrazit. Vlakem jsme dorazili do Starých Splavů co by dup. Šli jsme kousek zpátky podle kolejí, kde v jedné zahradě Miky obdivoval stádečko koz s ochočenou srnkou, pak jsme se napojili zelenou, která nás dovedla až k Novému rybníku, vyhlášeným rájem sportovních rybářů. Dnes jich na břehu moc nebylo, asi jim už byla zima.

Museli jsme přejít rušnou silnici a došli jsme k malé chatové oblasti. Putování po cestě asi Mikuláše zrovna moc nebavilo, protože v zápětí začal hlásit, " že už ho bolí nožičky". Zlý dědeček a babička dělali, že nic neslyší. Naštěstí jsme zakrátko vešli do lesa a ejhle,-za chvíli jsme narazili na první houby. Kupodivu sběr Mikuláše docela zaujal, pobíhal od stromu ke stromu, doloval houby z mechu a já měl co dělat, abych mu stačil s čištěním a ukládáním do košíku. V Dlouhém dole byl klid a nádherně, všehovšudy jsme potkali jedinou houbařskou výpravu. Radost jsme měli hlavně ze spousty václavek, které zde rostly v hojném počtu téměř na každém pařezu.

Cesta ale přeci jenom byla poměrně dlouhá, po chvíli jsem se musel nechat odstřelovat šiškama, aby se malý turista zase nezačal nudit. Konečně jsme dorazili k Braniborské jeskyni. Vyšplhali jsme se do mírného svahu, začal jsem připravovat dříví na oheň a přitom vyprávěl Mikešovi o historií jeskyně. O tom, že se jí také říká Útočiště, protože v dávných, těžkých dobách se zde skrývali obyvatelé blízkých vesnic před nepřátelskými vojsky a nebo mládenci před verbíři. Za nedlouho už praskal oheň, babička zatím nakrájela klobásky a mohli jsme opékat. Pojedli jsme něco nezdravých uzenin, Miky se dorazil loupákem, trochu jsme si odpočali a mohli jsme pokračovat.

Trochu strmou roklí jsme došli k rozcestníku U Černé rokle a pro změnu jsme se vydali dále po červené značce, vedoucí Vůbčařskou roklí. Na hřebeni si Mikuláš zase chvíli stěžoval na bolavé nožičky, ale nechal se přesvědčit, že teď už nám nezbývá nic, než dojít k vlaku. Sotva jsme sestoupili do rokle, zapoměl rázem na nožičky a my jsme měli co dělat, aby jsme mu stačili. Tu a tam jsme ještě našli nějakého toho podborováčka, takže košík už pomalu naplnil svou kapacitu. Pomalu už i my jsme začínali cítit nožičky, ale na štěstí jsme už byli skoro u Starých Splavů, stačilo jen ještě projít chatovou osadou, opět přejít silnici a za nedlouho jsme konečně byli na malém zdejším nádražíčku.Vlak měl za pár minut přijet, byl jsem rád, že jsme všechno dobře zvládli, že si Mikuláš náležitě užil a my navíc našli docela pěknou úrodu hub.

Bohužel, závěr se moc nevydařil, vlak měl nakonec více než hodinové zpoždění, nedaleko na přejezdu se stalo vážné neštěstí a tak jsme nakonec dorazili domů o něco později, než jsme předpokládali. Přesto věřím, že na náš výlet do roklí u Starých Splavů budenáš Mikuláš i my ještě dlouho vzpomínat.