Dobřečov - Janovice - Sobotín

Před 6 hod jedeme ranní vlakem ze Zlína do Otrokovic na rychlík do Olomouce a zde bleskový přestup na spěšný vlak na Uničov. Ve vagonu se nachází nějaké zvláštní luxusní WC, ale chybí tu příručka k použití: když si chci umýt ruce, tak voda z kohoutku neteče a když pootočím trubkou a zmáčknu jakýsi čudlík, tak z ní voda začne stříkat na zem ! No nazdar !! Zase si připadám jak sedlák na cestách - s pomocí papírových ručníků likviduji mini potopu na podlaze a vracím se provinile za Janou.

V Uničově si v pohodě vypijeme kafé v bufetu u autobusového nádraží a pak už busem přes četné objížďky a zajížďky -( cesta trvá 40 min ) - z Uničova přes dlouhou obec Oskavu do Bedřichova. Souvislá zástavba i ojedinělé shluky domů leží v hlubokém a zalesněném údolí, předurčeném k rekreaci a je to tu všude moc pěkné...Vyloďujeme se na rozcestí u bývalé pily. Napřed nás čeká prudší výstup serpentinami kolem kaskádovitého potůčku nahoru lesem. Pak přicházíme k pastvině a musíme podlézt el.ohradník a dál už je stoupání mírnější. Kolem moc hezkých chat s okrasnými zahradami - ( a dokonce i rybníčku s vodníkem) - mnohokrát křižujeme silničku z údolí, která stoupání zdolává nesčetnými zákruty, až konečně zdoláváme nejvyšší bod obce Dobřečov, kterým je prostranství před větší kaplí či spíše už kostelíkem.

Nacházíme se 400 metrů nad údolím Oskavy, nad námi nádherná fotogenická oblaka se šmolkově modrým nebem a my vyrážíme po hřebenové rozpadlé silničce vstříc Dobřečovským skalám. Všude kolem velikánské louky, pastviny a lesíky. Předbíhá nás parta mladých horolezců v čele s holkou s rozevlátým rusým vlasem, kteří přes louku chvátají k lesíku se skálami a tak alespoň vidíme, kudy se tam jde...

My ale tak nespěcháme, protože musíme vyfotit tu krásu okolo nás a já dnes využívám dalekohled na 120 procent !!! Za námi rovina Hané, vlevo obdivuju skály na Volyni a Smrčníku, Rabštejn a Černé kameny. Před námi celý masív Hrubého Jeseníku a vpravo máme Jeseník Nízký a zdáli nám kyne na pozdrav kužel sopky Velký Roudný od Slezské Harty. Nalevo od Rabštejna vidím velikou paseku s bílou hradbou skal a umiňuju si, že se tam musím příště vydat !! To samé Maliník - vrcholová skála vypadá, jako by tu byla přesazena z Českosaského Švýcarska !!!

To skály za Dobřečovem jsou mnohem menší: skalní hradba není delší jak 70 m a její výška může být max 15 metrů, ale je tu tu velmi zajímavé a fotogenické a navíc je k nim velice dobrý přístup. Zafotili jsme si, tiše pozorovali jeden horolezecký výstup a pak už zase dál...

V dalším sedélku pod lesem potkáváme osamělého postaršího turistu a já se ho ptám na skály u Ferdinandova. Bodrý Hanák se s námi dává do řeči a dozvídáme se, že už je druhý den na cestách a přespal nahoře na hlavním hřebeni u Jelení studánky - při řeči je to samé: " tade", "bode" a tak podobně a nejvíc mne dostává následující větou, " ...a také mam rád Bílé Karpaty a nejvíc městečko Brumov - Bylnice..." A já mu říkám: " No a vidíte, jak je ten svět malučký - já su rodák z Brumova a žil sem tam až do svojích 42 roků, než sem poznál tady Janu..."

Loučíme se, přejeme si navzájem vše hezké a jdeme podle jeho rady ku skalám u Ferdinandova. Ty ale nenacházíme, protože se mají nacházet ve vzrostlém lese a my nemáme na dlouhé průzkumy čas. Přicházíme k silničce, níž pod námi se nachází jediný zachovalý objekt ze zaniklé osady Ferdinandov - je to kaplička. Za silničkou je obrovská ohrada a v ní nemotorně poskakuje osamělé telátko se zlomenou zadní nožkou a nám je ho moc líto - který nelida ho tady nechal ?!!? ( Přitom se v dáli pod kopcem pase veliké stádo světlých krav...)

Cesta dál je opět fantastická a my se můžeme ufotit. Zato " Kamenná sfinga" nebo také " Ovčí skála" není nic moc - nižší skála z vrstevnaté ruly je zarostlá, ten strom, který vyrůstá u jejího úpatí, jí na romantice taky moc nepřidává a úplně nejhorší je postavení turist. odpočívadla hned vedle skalního útvaru - nyní se tam nachází u menší" vatry" ječící matka se dvěma uřvanými syny puberťáky a tak pár fotek na památku a pryč !! A já cestou dál vzpomínám na starou fotografii, kdy to tu bylo tak krásně romantické a lidé se chovali ke krásným přírodním útvarům s větší láskou, porozuměním a citem...

Pokračujeme dál po zelené na Výhledy, na rozcestí svačina a pak po žluté dolů po silničce do Janovic. Kráčíme mezi hezkými loukami a otevírá se nám čím dále tím víc výhledů na příměstskou část města Rýmařova. Na cestě vidíme přejetou hnědou zmiji ! A já se moc divím, že Janička vůbec neječí, ale ona už je tůrou a horkem docela vyčerpána...

V Janovicích si procházíme přírodní park okolo nádherného renesančního zámku a fotíme si ho ze všech stran. Meší část členité stavby je už opravena, ta větší si na ni ještě dlouho počká a bohužel to platí i o jeho využití a zpřístupnění...

Pak hledáme hospodu a jednu moc pěknou 0.5 km od zastávky busu nacházíme. Takže kafé a kofola. Dálkovým busem přes nádherné Sedlo Skřítek a pak serpentinami prudký sjezd z hor ke kostelu v Sobotíně. kde začala nešťastná éra čarodějnických procesů. V uších máme zalehlé jak z letadla ještě po kilometru, kdy se už nacházíme v chátrajícím areálu Sobotínského zámku. Objekt je prozatím ještě v ucházejícím stavu, což se ale nedá říct o zámeckém parku a rybnících - vše tu čeká v prodeji na nového odvážného majitele... Fotit se tu moc nedá a tak zklamáni k vlaku a odjezd soukromou železnicí do Šumperka. Z tama s přestupováním a čekáním do Otrokovic a trolejbusem do centra Zlína. Zde ještě poobdivovat siluetu zámku při umělém osvětlení a ve čtvrt na 1 v neděli v noci konečně doma...