Dobrodružný výlet na (pod) největší skalní most v Evropě.

V sobotu 13.8.2016 se mi po dlouhé době naskytla možnost opět si udělat nějaký výlet a to rovnou na mém jednostopém bezmotorovém miláčkovi. Během týdne se mi v hlavě,, vyrojil“ plán, udělat si výlet na Pravčickou bránu, kde jsem byl naposledy před přibližně 15 lety. Poměrně dlouhá doba pro to, abych si osvěžil paměť a zjistil, jak to v současné době na této největším skalním mostě v Evropě vypadá. Jaké mě ovšem čekalo dobrodružství, jsem nemohl, až do konkrétního momentu, opravdu tušit.

V sobotu ráno jsem sedl na svůj bicykl a sjel dolů do Lovosic, odkud jsem se přepravil vlakem do Děčína. Mít víc natrénováno, vyrazil bych na kole už z domova rovnou až do cílového místa mého výletu, takto jsem si raději šetřil energii a samotný výlet na kole jsem začal až v Děčíně. Zde jsem se napojil na Labskou cyklostezku značenou číslem 2. Počasí zatím nebilo zrovna moc přívětivé. Ne že by pršelo, ovšem táhnoucí se mlhovina a velké vlhko po nočním dešti moc dobrým pohledům na krásné údolí řeky Labe s úchvatnými skalními velikány nepřály. Doufal jsem, že se to zlepší, než dorazím na Pravčickou bránu.

Cesta po cyklostezce byla pohodová, po ránu tu téměř nikdo nejel. Netrvalo dlouho a dostal jsem se na česko-německou hranici, která se touto cyklostezkou a v jejím okolí dlouho klikatí. Zarazil mě tady ovšem hraniční obelisk z první republiky- předválečného Československa. Vypadá to asi na nějakou zdravou recesy nějaké skupiny zabývající se historií Československa. Detailnější prohlídku tohoto unikátu jsem ovšem udělal až při zpáteční cestě, protože při cestě tam se u hraničního přechodu vyskytovalo velké množství cyklistů, kteří tento malý prostor docela slušně zaplnili.

Po přibližně hodince, kdy jsem opustil Děčín, jsem se uviděl Hřensko, ovšem na opačném-pravém břehu Labe. Nevím, co se mi to v té mé hlavě zahnízdilo za myšlenku, ale měl jsem za to, že by se tu měl někde nacházet most. Tato myšlenka se mi postarala o to, že jsem si udělal ještě asi dvoukilometrovou projížďku po levém břehu Labe, než jsem přišel na to, že jediná možnost, jak se dostat na druhou stranu, bude přívoz ze Schöny do Hřenska. Mé obavy, zda-li budou na tomto německém přívoze brát i koruny, se rozplynuly, když jsem se podíval na provozní řád, který byl psán i v češtině a stálo v něm, že lze platit i korunami. Cena mě z prvopočátku zarazila, 40 Kč za osobu, 30 Kč za kolo, ale zase, když už tu sem, nebudu přece vzdávat cestu jen kvůli tomu, že cena za převoz na druhou stranu je poněkud vyšší. A za další, člověk by si měl uvědomit, že je to německý přívoz a v Německu jsou ceny přeci jenom trochu jinde, než u nás.

Po přeplutí přívozem na druhou stranu do Hřenska jsem se pustil do dobrodružnější etapy mého výletu, tedy na již zmíněnou Pravčickou bránu. Ještě, než jsem vyrazil, zastavil jsem se v infocentru, abych pořídil zdejší dřevěnou turistickou známku. Následně jsem projel obec, která mi připomínala spíš tržiště, než obec, jako takovou.

Už na konci obce začalo stoupání, které pro mě a další turisty skončilo až na hoře na Pravčické bráně. Cestou na horu jsem kolo více odstrkal, než na něm jel. Když už jsem nějaký úsek mohl jet, jel jsem opravdu pomalu, abych nikoho neohrozil. Tímto mířím hlavně na jednoho důležitého turistu, který si nezapomněl utrousit poznámku na to, že jsem tam na kole.

Na hoře, těsně pod vrcholem, se mě zmocnil dojem, že jsem se ocitl v lidském mraveništi. Lidí tu bylo jak naseto. Velké množství lidí ještě umocnil zúžený prostor před kasou. Zde jsem kolo po zakoupení vstupenky zamknul u zábradlí a začal samotnou prohlídku největší skalní brány v Evropě. Je to hezký přírodní unikát, který očividně fascinuje i další velké množství lidí, kteří se jím přišli taktéž pokochat. Co se týče výhledů žádná sláva, po ranní mlze se viditelnost zlepšovala hodně pomalu, ale naštěstí to základní- skály, stolové hory a samozřejmě okolní příroda vidět byly.

Po samotné prohlídce jsem si zašel na oběd do restaurace s názvem Sokolí hnízdo. Lidí tu bylo stále dost, takže se servírky skoro nezastavili. Když jsem poobědval, pomalu, v rámci možností, jsem se pustil do zpáteční cesty. Šlo to pomalu, jak také jinak, když to množství lidí hrnoucí se na horu, ne a ne polevit. Přes to vše sem ale cestu dolů zvládl a mohl se tak spustit dále k přívozu, abych se vrátil zpět na ,,naší“ stranu, tedy levý břeh Labe ( To ,,naší“ je myšleno tak, že na této straně Labe bydlím).

Když jsem se vrátil na levý břeh Labe, šel jsem se podívat na železniční zastávku Schöna a po marném čekání, až pojede nějaký vlak, který bych si vyfotil, jsem vyrazil na zpáteční cestu do Děčína. Slunko už konečně plně převzalo vládu po ranní mlze, takže Labské údolí s úchvatnými skalními velikány se vylouplo do plné krásy. Je tu opravdu krásně. Z kochání touto krásou mě ovšem po čase vyrušil projíždějící vlak po hlavní trati z Děčína do Drážďan. Když jsem viděl, že zpomaluje a následně i zastavuje, došlo mi, že stojí u ,,vjezdu“ do železniční stanice, jak jsem následně zjistil, do Prostředního Žlebu. V ten moment jsem nechal údolí údolím a už jsem měl v hlavě jen to, jak se do stanice co nejrychleji dostat.

Cestu jsem naštěstí našel, a když jsem do železniční stanice Děčín-Prostřední Žleb dorazil, moje železniční srdce zaplesalo. Nejen, že ve stanici stál nákladní vlak v čele s lokomotivou Vectron, na vedlejších kolejích jsem uviděl několik lokomotiv přezdívaných Bangle, či Kocour, , ale i řadu 770, zvanou Čmelák. Následně jsem si ještě prohlídl projíždějící nákladní vlak, který jsem viděl zastavovat u ,,vjezdu“ do Prostředního Žlebu. Když to shrnu, po dlouhém půstu, kdy jsem neměl moc času na fotografování železnice, jsem si tento den konečně dostatečně zařádil.

Možná teď čekáte konec článku, ale tomu tak zatím není. Když jsem dorazil do Děčína, pustil jsem se do hledání cesty na Pastýřskou stěnu- jedná se o vyhlídkovou plošinu a restauraci na vysoké skále, odkud je krásný výhled na město Děčín o jeho okolí. Než jsem cestu našel, chvíli to trvalo. Výstup k tomuto cíli je opravdu vydatný, že to překvapilo i mě. Už jsem na Pastýřské stěně v minulosti byl, takže jsem věděl, že cesta na horu je docela náročná, ale že až takto, to už jsem si nevybavil.

Než jsem se na horu vydrápal, prošel jsem si další potní kůrou, již několikátou za tento den, ale námaha stála za to. Výhledy byly parádní a to vše umocnilo i to, že poměrně nedávno byla zpřístupněna i vyhlídková věž zdejší restaurace, takže jsem toho využil a na věž se taktéž podíval. Ani by se člověku nechtělo věřit, že se udělá takhle krásně, potom, co zažil ráno.

Po nějakém čase stráveném na tomto krásném místě jsem se vypravil zpět dolů. Řeknu vám, tedy vlastně v tomto případě napíši, dolů to bylo teprve to pravé vzrušení. Brzdil jsem, jak to bylo možné, a jednu nohu jsem měl v pohotovosti sundanou s pedálu, kdyby to náhodou brzdy nezvládaly. Jediné štěstí, že nebylo mokro, to bych myšlenku na sjezd rychle zapudil, protože mokré dlažební kostky, s kterých se cesta skládá, jsou, jak jistě mnozí z vás víte, pěkně klouzavé potvůrky.Když jsem dolů šťastně dorazil, šáhl sem na ráfek zadního kola a málem jsem si spálil prsty, co víc dodat.

A teď už jsem se opravdu dopracoval na závěr cestopisu. Na hlavním nádraží v Děčíně-Podmoklech jsem si opět zvěčnil několik nových přírustků v podobě lokomotiv a pak se osobním vlakem vydal do Ústí nad Labem a odtud dalším ,,osobákem“ do zastávky Lovosice-město, odkud jsem vyrazil domů opět na svém jednostopém miláčkovi, mým oblíbeným Opárenským údolím. Den to byl plný zážitků, místy pěkně dobrodružných, ale jsem za to rád, vždyť trocha toho dobrodružství do života patří, jinak by hrozila nuda a ta je opravdu nebezpečná.