České Švýcarsko - soutěsky Hřensko, Tiské stěny, Děčín – Pastýřská stěna a zámek

Pokračování cestopisu České Švýcarsko - Pravčická brána, Dolský mlýn, Panská skála, Jetřichovické skály

 

Děčín

Třetího dne pobytu v Českém Švýcarsku nás  zradilo počasí, obloha se zatáhla a začala plakat. Nabídla se  možnost  schovat se pod střechu děčínského zámku.

Po 15 minutách od výjezdu  z Hřenska  jsme  s kamarádkou zaparkovaly v  metropoli  Labských pískovců, v centru textilního a potravinářského průmyslu,  strojírenství, lodní  dopravy a turistiky.

Pozor na modré zóny. Měly jsme co dělat, abychom ukecaly  policisty, kteří  nás dostihli 2 minuty po spáchání přestupku. Nakonec  jsme od nich místo  pokuty za parkování  na modré  obdržely  radu, kde nejblíže  (u zámku)  a také  nejbezpečněji dostavník odložit.

Došly jsme  pak pěšky  k jižnímu zámeckému svahu (do míst, kde se kdysi dávno   rozkládaly  vinice) do okrasné barokní zahrady, jejíž dominantou byl  Čínský (či také Čajový) pavilon z roku 1737. Terasami jsme vystoupaly až k pokladně. Ještě než jsme vklouzly do sídla  knížete Františka Thuna, navštívily jsme  Sala terrenu s freskovou výmalbou. Zahradní budova  je součástí  Růžové zahrady ze 17. stol., nacházející se  na severní terase podél  části „Dlouhé jízdy“ (292 metrové přístupové cesty).  Okrasnou zahradu  založil Maxmilián Thun  a rosalium František Jošt ml. Krása  tisíců rozkvetlých  růží se tu snoubila s barokní architekturou.  Květinové prostory alespoň v mých očích  převýšily  prohlídku části děčínského zámku. Nejsem totiž příznivcem interiérů. Schodištěm  jsme vyběhly do  vznosného glorietu, zdobeného barokními sochami, nacházejícího se na konci růžové zahrady. Naskytly se nám odtud  pěkné  výhledy na ufňukaný Děčín.

Následoval výše zmíněný hodinový prohlídkový okruh zámku s názvem „Návštěva u knížete Thuna“. Kromě soukromých komnat někdejšího premiéra rakouské vlády jsme  zhlédly dětské pokoje, jídelnu, sály i kabinet, ze kterého se nám otevřel pohled na Labe a hlavně na vyhlídkový balkon nad  Děčínem  s kamennou restaurací v podobě romantického hradu – náš další neplánovaný turistický cíl. (Když  jsem přivřela obě  oči, Pastýřská stěna mi lehce  připomněla Neuschwanstein).  

Rozloučily  jsme se s Maxmiliánem a upalovaly vstříc kávě s opravdovskou  šlehačkou.  Přešly  jsme po Tyršově mostě na levou stranu  řeky  Labe. Od  stejnojmenného rozcestníku by  nás na vrcholek dovedla červená turistická značka (1,5 km). My  to ale  vzaly podél vody kolem ferratového parku, nacházejícího se  u objektu bývalého skalního výtahu na Pastýřskou stěnu.   Jedná se  první českou via ferratu v centru města.  Pokračovaly jsme    až ke kruhovému objezdu, daly se pak ostře doprava a  strmou výstupovou stezkou (150 m převýšení) se škrábaly s deštníkem nad hlavou  nahoru.  Z vrcholu  jsme se  pokochaly výhledy na Labe,  historický střed města  i Děčínský zámek, tyčící se na skalním ostrohu.

Skála Pastýřská stěna  kdysi sloužila jako zdroj kamene, turisticky začaly  být její horní partie využívány  od konce 19. stol.  Bylo zde  postaveno dřevěné pohostinství. V roce 1905 na jeho místě vyrostla výletní restaurace s vyhlídkovou  věží s ochozem. Je dílem stavitelů Webera  a Putze. Do vyhlídkové věže  jsme se, bohužel, nedostaly, ale kafíčko se zákuskem "v Nebíčku", jak je restaurace také přezdívána, nemělo chybu. Počasí stále  stávkovalo. Rozloučily  jsme se s Děčínem, vrátily se  do Hřenska, daly si  dobrý obídek, odříkaly  zaklínadlo na pěkné počasí (fotogalerie) a  jely  zkusit štěstí  do  sousedního Německa (viz následující  článek).

 Prohlídkové okruhy zámku Děčín a vstupné

 

Pramičkou hřenskými soutěskami

Následujícího dne  jsme posnídaly a  ze zastávky, nacházející se přímo před  naším  příjemným  útočištěm, nastoupily    do speciálního  dostavníku  Nationalpark Express.    Za  pár minut ( a 30 Kč)  nás sympatický německý řidič  vyvezl Do Mezní Louky. Od  rozcestníku Mezní  Louka jsme  se  nejdříve po modré a od rozcestníku Divoká soutěska pak po žluté vydaly pěšky voňavým a tichým lesem dolů, do míst, která byla dlouhá léta  lidem utajena… do míst, kde  si říčka Kamenice vyhloubila cestu mezi mohutnými bloky a vysokými  skalními věžemi. Prostředí  vytvarovalo za miliony  roků  moře a  později sopečná činnost a  eroze.

Říčka kdysi  tvořila obyvatelům Vysoké Lípy a  Mezné  překážku v cestě  na bohoslužbu do obce Růžová. Díky  lososům a pstruhům  však  byla  zdrojem obživy. Tento vodní úsek měl také hospodářský význam. Po Kamenici se splavovalo  dřevo k Labi. Nápad  zpřístupnit soutěsky plavbou po vodní hladině  vzešel z hlav  pětice mladíků v roce 1877 v hřenské hospodě. Vsadili se, že soutěsky zdolají. Zkušební plavbu "provedly"  prázdné dřevěné sudy. Jakmile  se pokus vydařil  (kádě vyplavaly v Hřensku), mladíci svázali vory a vypluli též.   Z Dolského mlýna se jim podařilo proplout až  do Hřenska. O úspěšnosti těchto  odvážlivců se dozvěděl hrabě Edmund Clary-Aldringen a rozhodl se soutěsky zpřístupnit turistům. Za velké náklady (po dobu 9 let,  s pomocí italských odborníků   a 200 dělníků)  postavil lávky, mosty, vystřílel tunely  ve skalách  a mezi soutěskami zbudoval odpočinkové místo s restaurací. Aby se říčka dala bezpečně sjet, zvedl v určitých místech hladinu jezem. Veřejnosti byla Edmundova soutěska slavnostně  otevřena v roce 1890. Soutěska Divoká (450m) si na zpřístupnění  počkala ještě 8 let. Plavba přitahovala velké množství turistů.

I nyní patří tato atrakce  k nejnavštěvovanějším.  Jezdí se  v obou směrech. Převozníci pohánějí pramičky dlouhými  bidly, baví turisty humornými historkami  o ukazují jim zkamenělé obyvatele soutěsek.

 

Sestoupaly jsme k říčce a  vydaly se (stále po žluté) po  jejím proudu. Tento úsek  je nesplavný. Právem oblasti náleží jméno Divoká soutěska. (Je prostřední ze tří  Kamenických soutěsek). Procházely jsme pod  převisy  a užívaly si  romantických zákoutí  hlubokého kaňonu i  nespoutané vody, rozstřikující se  o velké kameny. Pěšina nás  dovedla do  přístaviště Divoká soutěska Horní konec.  Nastoupily jsme  do pramičky a dál  obdivovaly  bizarní tvary skalisek   i nedotčenou přírodu. Nadšení z plavby lehce vymizelo ve chvíli, kdy  nás  lodička vysypala  na souš.  Vstupné, které jsme zaplatily  za těchto pár metrů, bylo  totiž velmi nekřesťanské. Pokračovaly jsme pěknou krajinou pěšky k přístavišti Edmundova (dříveTichá) soutěska - horní konec. Následovalo další nekřesťanské vstupné. V úseku dlouhém 960m z hladiny vyrůstaly strmé skalní bloky. Název Tichá je tedy  zcela logicky odvozen od poměrně  klidných vod této   vodní cesty.

Kuriózně v této jedné   z nejnižších nadm. výšek roste  horská květena.  Díky hromadícímu se  studenému vzduchu na dně  soutěsek a inverzi jí tohle prostředí vyhovuje.

Z přístaviště na dolním konci Edmundovy soutěsky  jsme  dál kopírovaly  tok říčky Kamenice pěšky. Dovedla nás  zpět do Hřenska. Poobědvaly  jsme zde  a  vydaly se podruhé autem  za hranice  České republiky, která se nacházela pouhé 2 km od našeho penzionku. Jsem trošičku paličatá. Mnoho cílů zhlédnu na fotografiích a  toužím je vidět i naživo.  Poděkování patří  kamarádce Ilči, která  mé umanutosti vyhověla a ke skalnímu mostu, do kterého jsem se  zamilovala, byla ochotna  dojet. (Bastei – viz násl. článek)

Provozní doba a cena  soutěsek

 

Tiské stěny

 Cestou  domů   z Českého Švýcarska nám to nedalo  a navštívily jsme  další atraktivní  místo. Z Hřenska jsme to vzaly  přes Děčín a pak odbočily na silnici 23  a směřovaly do Sněžníku.  Poblíž této vísky se  na Děčínském Sněžníku, nejvyšší stolové  hoře  ČR (723 m.n.m.), tyčí 33m vysoká  stejnojmenná kamenná rozhledna. Z důvodu časové tísně  jsme Sněžníku  pouze zamávaly a pokračovaly  do Tisé na parkoviště.

 

Malebné skalní město (99,56 ha), pojmenované podle obce Tisá,  se nachází   v CHKO Labské pískovce. Severně nad vískou se zvedá  až 70 m vysoká hradba stěn, jejichž nejvyšší bod dosahuje výšky 613 m.n.m. Některé pískovce mají svá  jména. Rozčleněny jsou na  Velké  a  Malé  a  dělí se  na dva prohlídkové okruhy. Spolu s Vysokým Sněžníkem, Ostrovskýmí stěnami a  Rájeckými stěnami jsou Tiské stěny atraktivní a vyhledávanou horolezeckou  a turistickou oblastí.

Po červené jsme se   pěšky dostaly  k rozcestníku Tiské stěny – skalní náměstí. V pokladně jsme zakoupily  vstupenku na  kratší (hodinový) okruh naučné stezky, který ukrýval asi dvacet skalních útvarů – svět plný fantazie. Procházely  jsme labyrinty skalních věží s okny a  výklenky, roklemi a soutěskami,  stoupaly a klesaly  po schodištích a  z vrcholů  si užívaly  pěkných výhledů  na  věže Velkých stěn, Děčínský Sněžník, České středohoří, obec Tisou, Rájecké skály či hřbet části Krušných hor.

K oblasti se váže legenda o šlechtici Leduquinovi, který za francouzské revoluce uprchl i s rodinným pokladem z Francie a  v této oblasti bohatství  zakopal. Svůj poklad už však  v labyrintu skal nikdy nenašel. O to, aby ho nenašel ani nikdo jiný, se prý starají zlí  skřítkové. Tomu, kdo by se pokusil hledat, nasypou do kapes bludné koření  a již nikdy nenajde cestu ven.  I když jsou trasy velmi dobře značeny, není   radno sem chodit  s úmyslem se obohatit jinak, než krásami přírody.

Z Tiských stěn jsme si  odnesly nevšední zážitky. Vydaly  jsme se pak na dlouhou cestu na Moravu.

Vstupné na Malý okruh - 30 Kč

Odkaz na Průvodce Malými stěnami

 

Články související:

Pravčická brána, Dolský mlýn, Panská skála, Jetřichovické skály

 Saské Švýcarsko – Königstein a Basteibrücke

 

 

FOTOGALERIE Českosaské Švýcarsko