Chaty a chalupy
Mapa Děčín
České Švýcarsko - soutěsky Hřensko, Tiské stěny, Děčín – Pastýřská stěna a zámek
Pokračování cestopisu České Švýcarsko - Pravčická brána, Dolský mlýn, Panská skála, Jetřichovické skály
Děčín
Třetího dne pobytu v Českém Švýcarsku nás zradilo počasí. Obloha se zatáhla a začala plakat. Nabídla se nám možnost schovat se pod střechu děčínského zámku.
Po 15 minutách od výjezdu z Hřenska jsme s kamarádkou zaparkovaly v metropoli Labských pískovců, v centru textilního a potravinářského průmyslu, strojírenství, lodní dopravy a turistiky.
Došly jsme pak pěšky k jižnímu zámeckému svahu do okrasné barokní zahrady, jejíž dominantou byl Čínský (či také Čajový) pavilon z roku 1737. Terasami jsme vystoupaly až k pokladně. Ještě než jsme vklouzly do sídla knížete Františka Thuna, navštívily jsme Sala terrenu s freskovou výmalbou. Zahradní budova je součástí Růžové zahrady ze 17. stol. Nachází se na severní terase podél části „Dlouhé jízdy“, 292 metrové přístupové cesty. Okrasnou zahradu založil Maxmilián Thun a rosalium František Jošt ml. Krása tisíců rozkvetlých růží se tu snoubila s barokní architekturou. Květinové prostory alespoň v mých očích převýšily prohlídku části děčínského zámku. Nejsem totiž příznivcem interiérů. Schodištěm jsme vyběhly do vznosného glorietu, zdobeného barokními sochami, nacházejícího se na konci růžové zahrady. Naskytly se nám odtud pěkné výhledy na ufňukaný Děčín.
Následoval výše zmíněný hodinový prohlídkový okruh zámku s názvem „Návštěva u knížete Thuna“. Kromě soukromých komnat někdejšího premiéra rakouské vlády jsme zhlédly dětské pokoje, jídelnu, sály i kabinet, ze kterého se nám otevřel pohled na Labe a hlavně na vyhlídkový balkon nad Děčínem s kamennou restaurací postavenou ve stylu romantického hradu. Když jsem přivřela obě oči, Pastýřská stěna mi lehce připomněla Neuschwanstein. Restaurace na kopečku se neplánovaně stala naším dalším turistickým cílem.
Přešly jsme po Tyršově mostě na levou stranu řeky Labe. Od stejnojmenného rozcestníku by nás na vrcholek dovedla červená turistická značka (1,5 km). My to ale vzaly podél vody kolem ferratového parku, nacházejícího se u objektu bývalého skalního výtahu na Pastýřskou stěnu. Jedná se první českou via ferratu v centru města. Pokračovaly jsme až ke kruhovému objezdu, daly se pak ostře doprava a strmou výstupovou stezkou vyběhly nahoru. Z vrcholu jsme se pokochaly výhledy na Labe, historický střed města i Děčínský zámek, tyčící se na skalním ostrohu.
Skála Pastýřská stěna kdysi sloužila jako zdroj kamene. Turisticky začaly být její horní partie využívány od konce 19. stol. Bylo zde postaveno dřevěné pohostinství. V roce 1905 na jeho místě vyrostla výletní restaurace s vyhlídkovou věží s ochozem. Je dílem stavitelů Webera a Putze. Do vyhlídkové věže jsme se, bohužel, nedostaly, ale kafíčko s opravdickou šlehačkou a se zákuskem "v Nebíčku", jak je restaurace také přezdívána, nemělo chybu. Počasí stále stávkovalo. Rozloučily jsme se s Děčínem, vrátily se do Hřenska. Daly jsme si dobrý obídek, odříkaly zaklínadlo na pěkné počasí (ve fotogalerii) a jely zkusit štěstí do sousedního Německa (viz následující článek).
Prohlídkové okruhy zámku Děčín a vstupné
Pramičkou hřenskými soutěskami
Následujícího dne jsme posnídaly a ze zastávky, nacházející se přímo před naším příjemným útočištěm, nastoupily do speciálního dostavníku Nationalpark Express. Za pár minut nás sympatický německý řidič vyvezl Do Mezní Louky. Od rozcestníku Mezní Louka jsme se nejdříve po modré a od rozcestníku Divoká soutěska pak po žluté vydaly pěšky voňavým a tichým lesem dolů, do míst, která byla dlouhá léta lidem utajena… do míst, kde si říčka Kamenice vyhloubila cestu mezi mohutnými bloky a vysokými skalními věžemi. Prostředí vytvarovalo za miliony roků moře a později sopečná činnost a eroze.
Říčka kdysi tvořila obyvatelům Vysoké Lípy a Mezné překážku v cestě na bohoslužbu do obce Růžová. Díky rybám však byla zdrojem obživy. Tento vodní úsek měl také hospodářský význam. Po Kamenici se splavovalo dřevo k Labi. Nápad zpřístupnit soutěsky plavbou po vodní hladině vzešel ve hřenské hospodě z hlav pětice mladíků v roce 1877. Vsadili se, že soutěsky zdolají. Zkušební plavbu "provedly" prázdné dřevěné sudy. Jakmile se pokus vydařil a kádě vyplavaly v Hřensku, mladíci svázali vory a vypluli též. Z Dolského mlýna se jim podařilo proplout až do Hřenska. O úspěšnosti těchto odvážlivců se dozvěděl hrabě Edmund Clary-Aldringen a rozhodl se soutěsky zpřístupnit turistům. Za velké náklady (po dobu 9 let, s pomocí italských odborníků a 200 dělníků) postavil lávky, mosty, vystřílel tunely ve skalách a mezi soutěskami zbudoval odpočinkové místo s restaurací. Aby se říčka dala bezpečně sjet, zvedl v určitých místech hladinu jezem. Veřejnosti byla Edmundova soutěska slavnostně otevřena v roce 1890. Soutěska Divoká (450m) si na zpřístupnění počkala ještě 8 let. Plavba přitahovala velké množství turistů.
I nyní patří tato atrakce k nejnavštěvovanějším. Převozníci pohánějí pramičky dlouhými bidly, baví turisty humornými historkami o ukazují jim zkamenělé obyvatele soutěsek.
Sestoupaly jsme k říčce a vydaly se (stále po žluté) po jejím proudu. Tento úsek je nesplavný. Právem oblasti náleží jméno Divoká soutěska. Je prostřední ze tří Kamenických soutěsek. Procházely jsme pod převisy a užívaly si romantických zákoutí hlubokého kaňonu i nespoutané vody, rozstřikující se o velké kameny. Pěšina nás dovedla do přístaviště Divoká soutěska Horní konec. Nastoupily jsme do pramičky a dál obdivovaly bizarní tvary skalisek i nedotčenou přírodu. Nadšení z plavby lehce vymizelo ve chvíli, kdy nás lodička vysypala na souš. Vstupné, které jsme zaplatily za těchto pár metrů, bylo totiž velmi nekřesťanské. Pokračovaly jsme pěknou krajinou pěšky k přístavišti Edmundova (dříve Tichá) soutěska - horní konec. Následovalo další nekřesťanské vstupné za 960m dlouhý úsek.
Z hladiny vyrůstaly strmé skalní bloky. Název Tichá je tedy zcela logicky odvozen od poměrně klidných vod této vodní cesty.
V této jedné z nejnižších nadmořských výšek roste horská květena. Díky hromadícímu se studenému vzduchu na dně soutěsek, ve spojení s inverzí, jí tohle prostředí vyhovuje.
Z přístaviště na dolním konci Edmundovy soutěsky jsme dál kopírovaly tok říčky Kamenice pěšky. Dovedla nás zpět do Hřenska. Poobědvaly jsme zde a vydaly se podruhé autem za hranice České republiky, která se nacházela pouhé 2 km od našeho penzionku. Jsem trošičku paličatá. Mnoho cílů zhlédnu na fotografiích a toužím je vidět i naživo. Parťačce Ilči, která mé umanutosti vyhověla a ke skalnímu mostu, do kterého jsem se "zamilovala", byla ochotna zajet, patří poděkování.
(Bastei – viz násl. článek)
Tiské stěny
Cestou domů z Českého Švýcarska jsme navštívily další atraktivní místo. Z Hřenska jsme to vzaly přes Děčín a pak odbočily na silnici 23 a směřovaly do Sněžníku. Poblíž této vísky se na Děčínském Sněžníku, nejvyšší stolové hoře ČR (723 m.n.m.), tyčí 33m vysoká stejnojmenná kamenná rozhledna. Z důvodu časové tísně jsme Sněžníku pouze zamávaly a pokračovaly do Tisé na parkoviště.
Malebné skalní město (99,56 ha), pojmenované podle obce Tisá, se nachází v CHKO Labské pískovce. Severně nad vískou se zvedá až 70 m vysoká hradba stěn, jejichž nejvyšší bod dosahuje výšky 613 m.n.m. Některé pískovce mají svá jména. Rozčleněny jsou na Velké a Malé a dělí se na dva prohlídkové okruhy. Spolu s Vysokým Sněžníkem, Ostrovskýmí stěnami a Rájeckými stěnami jsou Tiské stěny atraktivní a vyhledávanou horolezeckou a turistickou oblastí.
Po červené jsme se pěšky dostaly k rozcestníku Tiské stěny – skalní náměstí. V pokladně jsme zakoupily vstupenku na kratší (hodinový) okruh naučné stezky, který ukrýval asi dvacet skalních útvarů – svět plný fantazie. Procházely jsme labyrinty skalních věží s okny a výklenky, roklemi a soutěskami, stoupaly a klesaly jsme po schodištích a z vrcholů si užívaly pěkných výhledů na věže Velkých stěn, Děčínský Sněžník, České středohoří, obec Tisou, Rájecké skály či hřbet části Krušných hor.
K oblasti se váže legenda o šlechtici Leduquinovi, který za francouzské revoluce uprchl i s rodinným pokladem z Francie a v této oblasti bohatství zakopal. Svůj poklad už však v labyrintu skal nikdy nenašel. O to, aby ho nenašel ani nikdo jiný, se prý starají zlí skřítkové. Tomu, kdo by se pokusil hledat, nasypou do kapes bludné koření a již nikdy nenajde cestu ven. I když jsou trasy velmi dobře značeny, není radno sem chodit s úmyslem se obohatit jinak, než krásami přírody. 
Z Tiských stěn jsme si odnesly nevšední zážitky. Vydaly jsme se pak na dlouhou cestu na Moravu.
Vstupné na Malý okruh - 30 Kč
Odkaz na Průvodce Malými stěnami
Články související:
Pravčická brána, Dolský mlýn, Panská skála, Jetřichovické skály
Saské Švýcarsko – Königstein a Basteibrücke
FOTOGALERIE Českosaské Švýcarsko
Přidat do oblibených uživatelů
Hřensko
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí České Švýcarsko - soutěsky Hřensko, Tiské stěny, Děčín – Pastýřská stěna a zámek
