Chaty a chalupy
Mapa Litoměřice
DofE expedice v okolí Lovosic
Naše putování za dobrodružstvím a krásami přírody
Není čas, není žádná výmluva! Právě naopak je více než zdravé občas vyrazit do přírody a uvolnit mysl, která normálně pracuje 24hod denně. Nechce se vám taková výprava plánovat? Proč byste ji také plánovali, když jsme to už udělali za vás…
Jsme skupina mladých lidí, které nadchl program zvaný DofE (pokud neznáš, určitě mrkni na stránky www.dofe.cz) a v rámci něho bychom se s vámi chtěli podělit o naši pečlivě naplánovanou ostrou expedici s různými tipy míst, které navštívit a kterým se naopak vyhnout, kterou jsme podnikli do Českého středohoří. Budeme převelice rádi, když této možnosti využijete a naplno si užijete krásný slunečný víkend.
Ideální pro středně zkušené ‚výletníky‘… Následující text bude deníkem z našeho putování, ale zároveň průvodcem po trase.
Den č. 1:
Píše se pátek 11.10. a skupiny studentů po celé republice vybíhají z ještě teplých postelí s obrovskými těžkými batohy na nádraží, aby nasedli do vlaku a vydali se s víceméně neznámými lidmi na cestu za dobrodružstvím. Noví lidé, nové prostředí, pro některé dokonce první stanování…nebudeme vás dále napínat a rovnou vám prozradíme, že všichni jsme ve zdraví přežili. (Předem se ale - alespoň psychicky - připravte na kopce, které jsou v Českém středohoří doslova na každém rohu.)
Už jenom dostat se z nádraží v Lovosicích, kam jsme nakonec přijeli podle plánu v 10 hod, bylo poměrně dobrodružné. Ovšem po průzkumu veřejného mínění místních domorodců jsme se nakonec z tohoto bludiště vymotali a vyrazili vstříc našemu prvnímu kopci na této výpravě – Lovoši, který nás už z pěkné dálky s nadhledem pozoroval. Bojovali jsme statečně a dlouho asi jako Prušané a Rakušáci na tomtéž místě 1. října roku 1756 v bitvě u Lovosic, která byla součástí sedmileté války (památník padlých můžete navštívit v Lovosicích) a nakonec jsme kopec zdolali. Nahoře jsme byli po právu odměněni krásnými výhledy a ještě teplým obědem od maminky. (Pokud byste měli zájem o nějakou limonádu nebo pivo, doporučujeme počkat do 15hod, kdy otvírá místní chata.)
Do nížin jsme sházeli druhou stranou po příjemné široké cestě. Na půli cesty jsme se ještě zastavili na vyhlídce u Panenských kamenů, kde jsme se úplnou náhodou potkali s druhou půlkou naší skupiny ‚Dofáků‘, kteří tam v okolí hledali kešky a dokonce úspěšně (pokud jste tím zaujatí, ověřili jsme si, že jich je v okolí vícero). Naše cesty ale vedly jinými směry, a tak jsme se opět rozdělili.
Pokračujíce dále po modré nás potkalo nemálo dalších zajímavostí jako například přenádherný RANCH Pod Lovošem, který nás na chvíli přenesl na Divoký západ nebo bezhlavá soška, kaplička a velice důmyslně schovaná zřícenina v Oparnu (věřte cedulím!). Na té se nám moc líbilo a dokonce jsme objevili i podzemí, které se nám zdálo v případě deště ideální na přespání (- nocleh byl ale domluvený jinde a my jsme tak pokračovali dál v naší objevné cestě).
Náš další cíl se upínal k obci Chotiměř, kde jsme měli v úmyslu nabrat docházející vodu. To se nám podařilo u jedné velmi hodné chotiměřické paní. (Stav studánek vyznačených na mapě není ideální a některé jsme třeba vůbec nenašli, takže neváhejte o vodu někoho poprosit.) Pak jsme vyrazili na poslední úsek cesty k našemu nocležišti ještě s jednou zastávkou s výhledem na majestátnou Milešovku. Zázemí na přespání to bylo dobré, jelikož jsme stanovali (samozřejmě po domluvě se starostou) přímo u rybníku a nedaleko Rybářské bašty v Milešově, která nám velice ochotně doplnila zásoby vody, když bylo potřeba. (Jedinou nevýhodou bylo vzdálenost od nedaleké silnice, a tak nás občas rušily kolemjedoucí auta.) Nakonec jsme ale ušli pohodových 16km, se kterými jsme byli docela spokojeni.
Den č. 2:
Důležité ponaučení hned brzy po ránu: „U rybníku bývá rosa mnohonásobně větší než všude jinde – nenechávejte si venku věci, kterým by mohlo vadit, kdyby zmokly.“ Do příště poučení jsme se vydali dál po naší trase.
Ještě v Milešově jsme pak viděli Kostel sv. Antonína Paduánského (po celém světě uznávaný mnich), ve kterém jsme nebyli, ale zdálky vypadal hezky. A snad poprvé a naposled jsme se vyhnuli kopcům v Českém středohoří, když jsme prošli přesně mezi Ostrým a Medvědickým vrchem a ani na jeden nelezli. To jsme si ovšem bohatě vynahradili na Lipské hoře, která nám opravdu dala zabrat (pokud byste se někdo necítili na výstup, je možné počkat dole a třeba pohlídat ostatním batohy, jelikož se stejnou cestou zase vrací zpátky). Každopádně pocit po vylezení na vrchol vše bohatě vynahradil a my jsme si připadali jak ptáci, kteří brzy vzlétnou do dáli – výhled byl zkrátka nádherný.
Přehled jsme měli o všem, co se kde šustne, i když jsme ho hned záhy ztratili. Značená červená nám najednou zmizela a my jsme se vydali napospas hustému lesu a náhodě (proto věnujte větší pozornost značené trase v obci Lhota!). Někdo říká, že ‚náhoda je blbec‘, pro nás byla spíše štěstím, protože nejenže jsme po nějaké době značku nalezli, ale dokonce jsme zahlédli krásného osmeráka běžícího mezi stromy. Po tomto překvapení se nám už ale začalo stýskat po výhledech, a tak jsme vyrazili po trochu zdlouhavější cestě po silnici na zříceninu hrádku Oltářík.
Toto místo rozhodně nedoporučujeme k přespání, jelikož hora to byla velká a foukalo tam opravdu hodně - stan by tam patrně, byť přikolíkovaný, vydržel nejdéle deset vteřin. Zřícenina to byla působením času trochu minimalistická, ale přesto se nám líbila – jak by ne, když jsme se vydali po tzv. Zlaté stezce Zemi hradů.
Tentokrát jsme se po slezení dolů nikam nezatoulali, bezpečně prošli Děkovkou, v Chrastné ve studni nabrali vodu a unavení, ale spokojení došli do Vlastislavi k rybníku pod zámkem a zříceninou hradu Skalka (pokud budete mít chvilku, určitě tyto stavby navštivte). Uvařili jsme si výbornou večeři a při svitu měsíčku pozorovali nutrii, která si jen tak mimochodem plavala v rybníku tam a zpátky – bylo nám dobře.
Den č. 3:
Hlavně zvesela! Na imaginárních hodinách malá ručička ukazuje na pětku a my se pomalu probouzíme. Venku je tma, že by se dala krájet a zima skoro jako na severním pólu. Ven ze stanu se vůbec nikomu nechce, ale po nějaké době vyrážíme opět na cestu.
Po cestě vzbouzíme celé vesnice – psi jsou po ránu zvlášť nevrlí. To se nám později mstí, protože když vás v pět ráno vzbudí psí štěkot a pak vás obtěžuje skupinka lidí s větším počtem lahví, než rukou, nijak vás to nepotěší. A proto jestli jen trochu můžete, vyrazte raději později, než chvíli po šesté hodině ranní, abyste se vyhnuli těmto nepříjemnostem.
I když byl třetí den ve volnějším a především rozespalejším tempu, zvládli jsme vylézt na nádhernou a poměrně zachovalou zříceninu Košťálov a poslední kopec na našem putování – Ovčín. Tam jsme měli dokonce výhled na Lovosice, které se nám ale zdály až neuvěřitelně daleko. Přesto jsme do nich nakonec se zdravím došli.
Když už jsme si mysleli, že máme vše za sebou, vynořili se zpoza rohu naši hodnotitelé, kteří nás zaúkolovali najít ve městě rozhlednu (samozřejmě pouze za pomoci mapy, ve které stavba pochopitelně nebyla). My jsme se ale nevzdali, využili našich bohatých zkušeností a dostali se k malé architektonicky zajímavé rozhledně na břehu Labe. I natolik včas, že jsme dokonce stihli odjet plánovaným vlakem zpět domů.
Závěr: Vyrážejte do přírody, kdy to jen jde, a to nejlépe s kamarády! Užijete si spoustu skvělých zážitků a poznáte se ze zcela jiné stránky, než ve městě za počítačem. Bůhví, jak dlouho tuto možnost ještě budeme mít.
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Lovosice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí DofE expedice v okolí Lovosic
