Doubravník - Cimrmanova stezka – Lomnice

Minulé projití Tišnovské pivní stezky v nás zanechalo hluboký dojem. Nejen příroda Vysočiny, i výborné pivečko okolních pivovarů. Z toho nám zůstal dluh, Naučná stezka Járy Cimrmana. Projít ještě další kus místní přírody a zakončit vyzkoušeným produktem pivovaru Genius noci.

Zprvu nám dalo trochu práce naplánování trasy, aby byla v souladu s možnostmi dopravního spojení a přitom z hlediska časového harmonogramu se nemuselo jít nezáživným a příliš náročným terénem. Nakonec nám to celkem slušně vyšlo na teoretických 12, ale skutečných 18km. S jedním přestupem jsme vystoupili z vlaku, v nám již dobře známé obci Doubravník.

Zavzpomínali jsme si tu na dobré žitné pivečko a vyrazili tentokrát jinou cestou. Náhradní doprava výlukovým autobusem nás z něj vysunula sice v Doubravníku, ale necelý kilometr od vlakového nádraží. Tudíž jsme k němu došli pěšmo. Nejprve míjíme kostel s dvěma hrobkami, popisovaný minule. Za mostem nezamíříme k pivovaru, kde už jsme rovněž v minulosti byli, nýbrž klasickou modrou TZ okolo nádraží dál.

Nejdřív cesta pěkným, důstojným stromořadím. Poté pokračuje pohodlně podél tratě na sever, aby se nakonec vnořila do lesa. Po dalším kilometru je s pohodlností konec a začíná méně příjemně stoupat. Osvobození nás čeká až po vystoupání 130 výškových metrů. No, tak jsme trochu provětrali plíce. Ostatně, nacházíme se v Hornosvratecké vrchovině a nějaká rovina se tu očekávat nedala.

Obyvatelé obce Křížovice, kde se ocitáme, se tu moc nemnoží. Od roku 1483 do dneška, za sto let klesl jejich počet na pouhých 12 obyvatel. Krajina je tu evidentně chudá na afrodisiaka. Nám to naopak nevadí. Je zde skvělý klid. Žádní turisté, ani místní. Máme možnost v klidu relaxovat na pár místech dalekého výhledu. Sice na nejvyšší výhledové místo, což je Židle na konci vrcholu kmene, bývalého stromu, jsme se nedostali. I tak jsou z této vsi pěkné rozhledy. Od Židle se vracíme do středu obce.

Kráčíme okolo známé galerie Z ruky sochaře Zdeňka Macháčka a jeho ženy Stanislavy. Znalci si sem několikrát do roka zajedou za kulturním zážitkem. Kousek níž se na místě původní dřevěné, tyčí zděná kaplička sv. Cyrila a Metoděje z r.1863. Nejen tato obec, ale celé okolí vyzařuje klidem a je koutem nedotčené přírody.

Z 520 m n.m. v Křížovicích sestupujeme odpočinkově loukami mezi dvěma kopci. Oficiální značení turistické cesty správně vede žlutou do Křeptova a pak silnicí do Bělče. My si ale vybíráme stejně dlouhou cestu neznačenými nábližkami a tím jsme se vyhýbáme zbytečným stoupáním úpatí kopce Křížovice 565 m n.m. a vedlejšího nepojmenovaného dokonce 575 m n.m. Proč lézt přes kopec, když zdatný mapoznalec najde snadnější variantu, ne? A ještě volným prostorem pěkného okolí Přírodního parku Svratecká hornatina.

Následné obci Běleč dominuje na návsi kaple Božského Srdce Páně. Svažitou návsí protéká Křeptovský potok v hranatém betonovém korytě, chránící domy před přívaly vody. Stejně však před lety tu způsobil dost velké potíže a škody. Chudák, mimo koryto už nemá další místo.

Vesnici protínáme napříč a směřujeme opět neznačenou cestou do posledního stoupání, k Sýkořskému vrchu. Musíme projít Přírodní památku Míchovec. Zprvu podél potůčku, který brzy mizí. Tohle závěrečné stoupání obnáší dalších 240 výškových metrů, takže spíš než jdeme, se plahočíme. Náhodou od tohoto slova Jára Cimrman již dříve odvodil slovo plahočiny.

Je docela otravné, že to vychází na poslední úsek. Původně jsme mohli jít prozkoumat skalnatý hřbet Michovce. S mohutnými mrazovými sruby a skalními bloky, občas tvořící puklinové jeskyně. Hustý bukový les s popadanými větvemi do vrstvy suchého listí nám moc krásy neukazuje. Nebo že by to bylo tím vytrvalým stoupáním a hledáním ztrácející se nepoužívané lesní cesty?

Všechno jednou končí. Ještě, že vrchol Sýkoře o dalších pár desítek metrů výš moc atrakcí neskýtá. A až tam nemusíme. Nakonec jsme se vydrápali nahoru, k našemu dílčímu cíli, Sýkořské hájovně, 625 m n.m.. Tady čeká zasloužená odměna.

Končí tu NS Cimrmanova stezka, a jsou zde další zajímavosti, dovolující nám zapomenout útrapy stoupání nehostinným lesem. Tabulka Plahočina-Odpočinek je poslední ze Stezky Járy Cimrmana. Pro nás začátek. Objevujeme tu na kamenném podstavci Pohlaví Járy Cimrmana, totiž kamennou zidealizovanou hlavu J. Cimrmana, viditelného jen po hlavu, takže pohlaví. Spokojeně spočineme na vedlejším posezení a pouštíme se do doplňování ztracených kalorií.

Odsud už nás čeká jen samé klesání 5km žlutou TZ. Navíc pěkným, ještě zdravým smrkovým lesem. Je to radost zase jednou vidět zdravý tmavozelený les. Před hranicí lesa překračujeme hranici PP Synalovské kopaniny. Mírně se svažující travnatá planina, posetá bludnými kameny a protkaná sem tam osamělými stromy. Nebyl tady asi lehký život. Ale nabízí se nám nádherný výhled na městys Lomnici a její významné památky. Pod Synalovem leží napravo vedle stezky ještě PP Klášterce s přirozeným dubovým lesem.

Celou cestu dolů nás provázejí tabulky Naučné stezky. Poslední, pod hájovnou, popisuje Cimrmanovy činnosti ve sportu. Další je s Hymnou plahočivců včetně slov i not. Následuje tabulka o Cimrmanově plostice. Příští s názvem Komprese za ní, se týká minulosti stezky a má název Sání. Níž tabulka vysvětluje vznik pětiaktového motoru a v Lomnici je o „božích milostech“ i s receptem. Poslední na náměstí vysvětluje fenomén plahočení. Pro nás končí, neboť jsme ji šli z opačného konce, jak bylo vysvětleno v úvodu, ale pro Naučnou stezku začíná spolu s plostikou Nohy Járy Cimrmana u zastávky autobusů na náměstí v Lomnici, kde je úvodní vysvětlení fenoménu plahočení, jež provází celou stezku - jednotlivé zastávky se totiž nazývají plahočiny.

Na okraji Lomnice, těsně před odbočením k Židovskému náměstí, si všímáme pěkně opravené, raně barokní hřbitovní kaple sv. Antonína Paduánského z.r. 1670, s kruhovou zvonicí. Nazývá se dále hřbitovní, i když byl hřbitov ve 2. pol. 19. stol. přestěhován o 100 m severněji.

Dole v městysu, máme na cestě historickou bývalou židovskou čtvrť se Židovským náměstím. Je nejvyšší čas. Už máme jazyky přilepené na patra. Okamžitě je odlepujeme skvělým pivem Genius noci, až se okolní hosté otáčí, co to syčí. Po doplnění tekutin s důležitými ionty, draslíkem, sodíkem a dalšími prvky, vitamíny řady B, jakož i velice prospěšnými antioxidantními polyfenoly, chvilku oddechujeme.

Ovšem čas nestojí a ještě si chceme prohlédnout lomnické památky, kterých tu není málo. Místní židovská obec s modlitebnou zde byla založena po r. 1700 hrabětem Antonínem Amatem Serényim. Hned na Židovském náměstí tu máme pěkně opravenou barokní synagogu z r. 1794. Během války a komunismu strádala. Zásadní rekonstrukce proběhla až v r. 1997 a nyní slouží kulturním účelům. Při akcích bývá otevřena veřejnosti.

V 18. Stol. byl nedaleko založen i židovský hřbitov, s dnešní tisícovkou náhrobků z 18. – 20. stol. a expozicí o místní komunitě.

Na protějším rohu se nachází také bývalá židovská škola. Zasluhovala by však rovněž rekonstrukci. O židovském hřbitově a židovské škole jsem se zmiňoval už v minulém cestopisu Tišnovská stezka.

Kousek níž vévodí hlavnímu náměstí chrám Navštívení Panny Marie se dvěma mohutnými věžemi v čele. V r.1683 nahradil původní starší gotický, který stál kousek dál. Uvnitř, mimo mohutných pilířů zaujmou stropní štukové dekorace. Po sochařích Josefem Břenkem a Benediktem Edenem tu zůstává jejich dílo, unikátní Boží hrob se zajímavou figurální kompozicí z konce první poloviny 19. století. Jako celek patří chrám k nejvýznamnějším moravským barokním památkám. Od něj zahlédneme i sochu Gambrina na vedlejším nároží starého pivovaru.

Tyto památky na náměstí doplňují ze stejné doby ještě, dvoupatrová radnice s třípatrovou věží, raně barokní fara, morový sloup, a jednoduchá kašna uprostřed náměstí. Celé náměstí tvoří Městskou památkovou zónu. Z dalších kulturních památek můžeme uvést také barokní sýpku z r.1759, jejíž stavbu zahájila císařovna Marie Terezie, a dva památné měšťanské domy.

Právě na náměstí jsme objevili plakátek s oznámením o konání oslav 30 výročí reodhalení plostiky génia Járy Cimrmana v sobotu 26.října. Jo, a dnes je čtvrtek 24. No není to smůla?. To se tedy nedá stihnout. Přijdeme o slavnostní proslovy, zvuk hudebního nástroje hardart a mnoho dalších zajímavých kulturních výstřelků. Je to k zlosti, ale můžeme s tím nesouhlasit, vést spory o tom, že jsme měli jít o dva dny později, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme udělat. Ano, přátelé, dovolil jsem si trochu použít jeden citát našeho Mistra. Jak jsme dál zjistili, chystá se sem obrovské množství lidí, všechna místa v hospodách už jsou zamluvena, podobně i rozšířené exkurze v pivovaru Genius noci. Dovedeme si představit, jak se Stezkou Járy Cimrmana plahočí vzhůru davy lidí, příznivců odkazu jedinečného českého vlastence a vynálezce Járy Cimrmana.

 A my, o dva dny dřív jsme se plahočili nahoru k Sýkoři z opačné strany, než Jára Cimrman. Kdyby šel Mistr stejně, možná by vymyslel i pětiapůl, nebo dokonce šestitaktový motor. Nebo možná princip převracecích kopců, pro lehčí výstup na vrchol, o kterém již léta sním já.

No vraťme se zpátky na lomnické náměstí. Ještě jsem z památek nezmínil zdáli viditelný, renesančně barokní lomnický zámek na místě dřívějšího, raně gotického hradu. Je škoda, že si v něm turisté nemohou prohlédnout pěkný interiér zámecké kaple, neboť zámek není veřejnosti přístupný.

Jen nás na konci cesty trochu mrzí, že přijdeme o velikou místní akci oslavy 30. Výročí reodhalení plostiky našeho génia Járy Cimrmana. Bohužel s pozdním objevem plakátu až v závěru cesty se nic nesvede. Tak snad někdy jindy.