Po třech dnech jsme dorazili do
Broumova, kde máme zajištěné ubytování na další 4 noci, které zde prožijeme i se synem a jeho rodinou. Přijeli jsme v pátek v pozdním odpoledni, bylo horko, takže jsme byli celí vyprahlí a naše první cesta vedla na pivo. Olivětínský Opat nás však moc nenadchl. Až později jsme se stěhovali na pokoj. Víc jsme toho nestačili. Naše společná dovolená nám začne v sobotu.
Sobota 5. května 2018
V noci bylo horko. I když jsme měli okno dokořán, nemohla jsem večer usnout a spala špatně. Parkovali jsme na náměstí, kde se večer a v noci parkovné neplatilo, ale od sedmi se zaplatit muselo. Proto jsme měli budíka nařízeného na 7. hodinu, abychom auto převezli o kousek dál na neplacené parkoviště. Vzbudila jsem se však ještě dřív, ale nevyspalá a bolela mne hlava. No docela hrůza na to, jak náročný jsme měli připravený program.
Můj dacetiměsíční vnouček Tomášek taky vstával brzy, takže jsme se už po sedmé sešli všichni na snídani. Nějak jsem to rozhýbala a když jsme vyjížděli směr
Broumovské stěny, byla jsem už v pohodě a plná očekávání, zda to zvládnu. Je to sice jen asi 12 km, píšou však 4,5 hodiny, protože to je převýšení 719 metrů, což je tentokrát na mne víc než dost. Po na jaře prodělaném zápalu plic ty kopce moc nezvládám.
Autem jsme dojeli na parkoviště Křenice - Amerika. Pak jsme museli už jen do kopce na Hvězdu. Většinu cesty jsme stoupali po schodech, bylo to pěkně náročné. Naši si s prckem chtěli ušetřit toto prudké stoupání, tak to objeli na parkoviště, které je těsně pod Hvězdou. Tam jsme všichni zjistili, že úsek přes odbočku k Lesnímu divadlu až k Supímu hnízdu je uzavřený kvůli hnízdišti sokolů. Trošku nás to mrzí, ale zas tak moc to nevadí. Vzali jsme to tedy po zelené až na rozcestí pod Slavným. Zpočátku to bylo hodně prudké klesání, ale zajímavými skalami, bylo i hodně lidí, ale druhá část byla pohodlnější a téměř bez lidí. Naši měli náskok, ale protože malý chvilkami ťapal, tak jsme je dohonili a pak už šli převážně s nimi.
Zpátky jsme se vraceli po červené - po hřebenovce. Ota tvrdil, že už to bude rovina. Moc mu to však nevyšlo. Ota se Standou si udělali ještě odbočku přes Ovčín na vyhlídku. Ještě před Supím hnízdem vedla na naše parkoviště naštěstí cyklotrasa. Tím jsme si to trochu zkrátili. Mně to docela stačilo. Naši mladí na tom byly trochu hůř. Museli se vrátit na parkoviště Hvězda. Takže je čekalo ještě docela slušné klesání, po kterém následovalo stoupání.
My jsme se cestou zpátky ještě zastavili v
Broumově u dřevěného kostelíka, nejstaršího v Čechách. Než naši dorazili na hotel, stačili jsme zajít na pivo a trochu se zcivilizovat. Přišli jsme nejen zpocení, ale pěkně zaprášení. Foukalo to docela studeně, ale na sluníčku za větrem bylo zase horko.
Po večeři jsme ubrali trochu z našich pivních zásob, ale jsme šli spát dost dlouho. Od 21 hodin byl v televizi Policajt nebo rošťák s Belmondem a na ČT Sport hráli naši hokej se Slováky (MS). Skončilo to oboje zhruba ve 23 hodin, naštěstí naši vyhráli, i když až v prodloužení.
Neděle 6. května 2018
Večer jsem myslela, že usnu jako špalek, ale neustále jsem se probouzela. V půl sedmé jsem zaslechla vedle Tomáška a bylo mi jasné, že už neusnu. Vstala jsem ale poměrně čilá, jen kolena mne přes noc nepřestala bolet. Prostě to musím rozhýbat.
Na snídani jsme se sešli brzy a také poměrně brzy vyrazili. Vzali jsme si jen pití. Chceme
na Ostaš a ke Kočičímu hradu, má to být zhruba na 2 hodiny. Tak dáme sváču až na pokoji po návratu.
Trochu se to protáhlo, ale bylo to skvělý. Dokonce i malý Tomášek si to užíval. Ťapal docela rychle, ve špatném terénu ho poponášeli, navíc každou chvíli byly nějaké zajímavé skály, vyhlídky, tak ani nebyl důvod pospíchat. Prostě jsme si to užívali. Zvládli jsme vše, co jsme si naplánovali.
Shodli jsme se na tom, že jsme pořadí procházek perfektně naplánovali. Včera se nám to líbilo, krajina byla pěkná, hezké lesy, ale zdálo se nám málo skalních masivů. Po dnešku, kdy byly skály na samém kroku, by se nám jich zdálo ještě míň.
Naši s Tomáškem se nakonec trochu zdrželi. V bufetu v kempu u parkoviště jsme si dali polévku, a když se stále nevraceli, odjeli jsme do hotelu, kde jsme pojedli ještě z vlastních zásob. Ota vyrazil na pivo a ve tři jsme šli na
prohlídku kláštera. Mladý průvodce byl veselý chlapec a výklad měl moc zajímavý. Místo plánovaných 45 minut prohlídka trvala skoro 70 minut. Na rozdíl od Oty, který šel jen v košili s krátkým rukávem, jsem byla docela oblečená teple, ale stejně se do mne dala zima. Ota málem umrzl. Ještě jsme se chvíli procházeli okolo kláštera, ale zima nás zahnala. Já už odmítla jít kamkoli, byla jsem tak utahaná a zničená, že jsem měla pocit, že snad už ani na večeři nedojdu. Ještěže tu jezdí výtah. Jdeme tedy na pokoj a fandíme hokeji. Naši hrají se Švédy. Já potřebovala ještě něco vyprat, v tom horku máme všechno propocené.
Po večeři jsme naplánovali výlet na další den, tentokrát do
Adršpašských skal. Ani další piva z naší sbírky jsme nevypili, i když jsme je pěkně vychladili. Ota pustil nějaký western, ale vypnul ho už před koncem. Oba jsme při něm usínali.
Pondělí 7. května 2018
Konečně jsem se snad vyspala, i když stále tu nespím dobře, několikrát za noc jsem byla vzhůru. Nevím, jak je to možné, je tu klid, okno zavíráme až k ránu, vyvětraná jsem. Jestli mne včera bolela kolena, dnes mne bolí nohy již od kyčlí. Standa mne rozesmál, že prý ho bolí i šlapky.
Venku je stále hezky, slunečno, jen ten ledový vítr by už mohl přestat foukat. Asi jsem nějaká náročná a věčně nespokojená.
Po snídani jsme tentokrát všichni společně vyrazili jedním autem do
Adršpachu. Proč platit 2x parkovné. Stačí ty jejich vstupy. Měli jsme strach, jak to při pondělku před svátkem bude vypadat, o víkendu prý nebylo kde zaparkovat a lidi si málem šlapali po hlavě. Když jsme přijeli cca v 9 hodin na parkoviště, stálo tam jen pár aut a kupodivu bylo parkování zdarma. Ani u pokladny fronta nebyla, takže super. Počasí je perfektní, kupodivu to fakt moc nefouká, jen v těch skalách je po ránu trochu chladněji. Tomášek usnul už v autě, takže nástup byl poměrně rychlý, o to větší legrace s ním byla, když se vzbudil. Bylo to na Sloním náměstí, zrovna v místě, kde jsou všude okolo vysoké skály. Stoupl si, rozhlížel se okolo a chudinka vůbec nechápal, kde je. Ale pak už vesele vyrazil.
Zpočátku jsme chodili společně, ale pak jsme byli přece jen rychlejší. Moc se nám tu líbilo. Výhoda je, že okruh je z větší části jednosměrný. Když jsme se blížili po poledni k východu, davy se hrnuly dovnitř. Vyšlo nám to fajn.
U Pískovny jsme se najedli, kousek od parkoviště točili Bernarda, takže čekání na mladé nám rychle uteklo. Ti přišli asi o 3/4 hodiny později opět se spícím Tomáškem. Už jsme se nezdržovali a odjeli na hotel. My jsme zašli na info pro nějaké letáčky, prošli jsme město po
Městské pěší zóně, tedy její větší část. Vynechali jsme dětské hřiště, kde svůj volný čas trávili naši s Tomáškem a kde se mu moc líbilo. Pivovar v Olivětíně jsme si nechali na pozdější dobu. Ten už byl hodně z ruky. Vzhledem k tomu, že jsem si na trzích na náměstí koupila žinčicu, na pivo jsem už chuť neměla. Na rozdíl od Oty. Tak jsme se rozdělili, já šla ještě něco přeprat a trochu sbalit a Ota na pivo.
Zašli jsme na poslední společnou večeři, řádně jsme se přejedli a odvalili na pokoj. Se Standou jsme si slivovicí připili na jeho svátek. Kdyby mu nevolal kamarád, asi bych si ani nevzpomněla, že má syn svátek. To jsem tedy matka.
Tím vlastně končí naše společná dovolená. Nějak to rychle uteklo. Bylo to fajn, perfektní počasí, bezvadné výlety, ubytování a jídla víc než dost. Snídaně formou švédských stolů se širokým výběrem a večeře o 4 chodech - polévka, hlavní jídlo, výběr z několika salátů a několika zmrzlin. Jídla skutečně dobrá: kohout na víně s rýží, brabec s noky a se zelím, vepřové na pivě s hranolky, smažené kuře s bramborem. Těžko říct, co bylo lepšího. I Tomáškovi tu chutnalo. Jen ty hranolky mu nedali a dostal ohřátý svůj příkrm.
Sami už plánujeme, co budeme dělat zítra a další dny. Domů se zatím nechystáme. Dokonce nechceme opustit ani Broumovsko. Ještě je tady spousta zajímavostí. Uvidíme, jak to vše vyjde. Dokoukali jsme detektivku a šli spát. Usnuli jsme dokonce dřív než Tomášek.
Úterý 8. května 2018
V noci už zase bylo horko, ale konečně jsem se trochu vyspala.
Tomášek asi vytušil, že to tady končí a že ho čeká otravná cesta domů. Vyjímečně byl při snídani pěkně protivný. Po snídani balíme, loučíme se a odjíždíme. Již každý někam jinam.
Nad touto obcí je právě naše rozhledna. Nahoru lze jít dvěma směry. My jsme zvolili pro cestu tam neznačenou, zpočátku velmi pohodlnou, jen mírně stoupající cestu, další část byla pohodlná, ale více do kopce. Když jsme se napojili na modrou, cesta už nebyla pohodlná, byla samý kořen a prudce vzhůru až k hranicím. Tam už to zase vypadalo na pohodlnou cestu, kousek jsme dokonce klesali, ale na posledních 500 metrech jsme překonali výškových 128 metrů. Náročné to bylo, ale jít to opačně by bylo ještě horší. Výhledy na polskou stranu, které se při výstupu otevíraly, za tu námahu stály.
Na kopci to foukalo, že i v mikině byla zima. Z
rozhledny Ruprechtický Špičák je však nádherný kruhový výhled, ale prudký ledový vítr brání tomu si to opravdu užít. Cestou zpátky k autu jsme šli po značce. Cesta jen klesala, takže by se dalo říct, že celkové klesání nebylo tak náročné, ale cesta byla samý kámen, tak se muselo jít hodně opatrně. Snadno to podklouzlo. Ale přežili jsme to ve zdraví, jen nohy zase trochu trpěly.
Po návratu jsme zajeli ještě ke kostelům ve
Vernéřovicích a
Vižňově. Tady je vedle kostela malý, ale zajímavý geopark. Jsou zde ukázky hornin z této oblasti. Je zajímavé, jak se od sebe liší. Část je zaměřena i na meteorit, který v této oblasti spadl r. 1847.
Už nám zbývá jen jeden, ale ten je trochu z ruky a blíží se večer. Přespat jsme se rozhodli v
Broumovských stěnách - na parkovišti pod Hvězdou. Venku se zatahuje, vypadá to, že se budeme zabydlovat v dešti. O přípravě večeře zatím nepřemýšlím. Uvidím, zda budeme vařit nebo jen tak něco zbaštíme.
Měli jsme štěstí, na Hvězdě bylo ještě otevřeno. Konečně pijeme Opata, který nám chutná - černou 13tku. Nakonec jsme poseděli až do čtvrt na sedm a pěkně popovídali i s majitelem. Na parkovišti už zbylo jen jedno auto. Než jsme snědli studenou večeři, odjelo i to poslední - byl to záchranář, který sundaval cedule o zákazu vstupu na Soví hnízdo. Doufali jsme, že to po svátcích zpřístupní. Na spaní bylo brzy, domluvili jsme se, že se půjdeme ještě na to
Supí hnízdo podívat. Je to kilometr, to do tmy zvládneme.
Jenže vše dopadlo jinak. Jako normálně jsem vyrazila napřed, vždycky jdu pomaleji, hlavně do kopce, a Ota mne dojde. Ota se přibližoval, tak jsem byla spokojená, ale najednou se mi ztratil z dohledu. Myslela jsem, že se jde ještě pokochat vyhlídkou od kaple a že mne dojde. Šla jsem pomalu, jenže po půl kilometru mne nedošel a já už začínala mít strach, abych tam nezatměla a fofrem jsem vyrazila zpátky. Už jsem měla strach, co se stalo, kde se sejdeme. Snad u auta. Jenže Ota to popletl, mne prý neviděl a vyrazil na druhou stranu, tam prý jsme také nebyli. Samozřejmě i on měl strach, kde jsem, prý i utíkal a měl obavy, zda jsem někde nespadla. Naštěstí se včas otočil, tak včas, že jsme se sešli u kaple. Oba částečně naštvaní, ale spokojení, že jsme se našli a že jsme oba v pořádku.
V autě jsme si dali jedno pivo z našich zásob, posloucháme hokejový zápas se Švýcary na MS a díky našim průzkumným večerním výletům jsme si naplánovali ještě okružní trasu tady v
Broumovských stěnách. Je tu fakt hezky a v týdnu by tu mohlo být relativně volno. Má sice poprchávat, tak uvidíme. Zatím je poměrně příjemně, i když se stmívá, ještě můžeme sedět venku. Okolo půl desáté však jdeme spát a těšíme se, že ráno nemusíme brzy vstávat. Tady nás určitě ráno nic nebude budit. Jen tu snídani si musíme udělat sami.
Středa 9. května 2018
V noci trochu pršelo, ale nevím, zda víc nepršelo ze stromů. Vzbudili jsme se v devět a usoudili, že už bychom mohli vstávat. Bylo polojasno, nebylo ani moc zima.
Po snídani jsme vyrazili do skal - po modré na
Honský Špičák. Ota si včera dal začátek a líbilo se mu tam - takže všechno špatné je k něčermu dobré. První polovina byla pěkně skalnatá a poměrně náročná, zvlášť po nočním dešti, cestou se otevíraly výhledy na
Broumov a okolní kopce za městem. Skály tu byly zase jiné. Na Strážné hoře jsme zdolali výstup na vyhlídku. Přímo varovali, že je to na vlastní nebezpečí. Výstup byl skutečně náročný, vyhlídka nic moc - je tam řada vzrostlých stromů. Ale vrchol sám o sobě hezký. A já byla špinavá jako prase, jinak se to říct nedá - na kolenou i na zadku, jak jsem tam všemožně lezla a slézala. Předcházející dny se to snadno vyklepalo, ale mokré skály se na mém oblečení docela dobře podepsaly. Navíc jsem tady málem přišla o botu. Při sestupu mi noha zajela do skuliny, druhá noha vyrazila dál a já tam balancovala, vůbec jsem botu nemohla vyndat. Ani když jsem si ji zula. Nakonec se Ota musel vrátit a botu mi vysvobodit. Sláva, nemusím pokračovat dál v ponožce.
Jen jsme sešli ze skal, začalo poprchávat, naštěstí jen na chvilku. Následovala pohodlná lesní cesta z kopce nebo po rovině. Nejzajímavější bylo, že jsme doklesali na hřeben, kde z jedné strany jsme viděli
Broumov i
Ruprechtický Špičák a na druhé straně
Ostaš a za ním další pohoří. Byla to paráda. Vraceli jsme se po modré, část byla po cyklotrase, ale abychom si moc nezvykali na pohodlné cesty, zase nás to hnalo střídavě do kopce a z kopce. Na posledním úseku jsme viděli, že se blížíme do centra
Broumovských stěn. Před námi bylo opět stoupání do skal. A to jsme šli po zimní běžecké trase, i když výstražná znamení upozorňovala na nebezpečí. Vůbec jsem nepochopila, jak se to nechá na běžkách, příp. s běžkami v ruce zvládnout. My měli co dělat to vylézt pěšky. Prý sem však běžkaři moc nejezdí. A tuto trasu snad nejel ještě nikdo, jak jsme se o chvilku později na chatě dozvěděli.
Po návratu jsme zašli na polévku a na pivo do Hvězdy a pak jsme si uvařili i oběd, možná spíš večeři. Než jsme se najedli a vše uklidili, bylo půl páté. Ještě jsme chtěli na procházku, ale nechtěli jsme riskovat, že nám na Hvězdě zavřou, černý Ostaš nám fakt chutnal. Tak jsme tam zašli ještě na jedno před procházkou. Pan majitel nás bral už jako stálé zákazníky a když jsme se s ním loučili, že zítra už budeme v
Teplických skalách, nalil nám na rozloučenou štamprli Magistra. No, potěšil nás.
Na závěr jsme si dali ještě asi 2 km dlouhý okruh v místech, kam nás o svátcích nepustili.
Na vyhlídku Supí hnízdo, kde byl úžasný výhled na tři strany, dokonce trochu i na čtvrtou. Bohužel ke Skalnímu divadlu se stále ještě nesmělo. Zvlášť první polovina cesty vedla skutečně skalním městem. Abychom se nevraceli po stejné cestě, sešli jsme po zelené Kovářskou roklí na její dno a vystoupali opět po zelené na Hvězdu. Poslední úsek jsme šli v sobotu v opačném směru, ale to tam byly davy. Dnes jsme si náročný výstup užívali, či spíše výhledy na skaliska. Byli jsme tam sami. Výstup je však docela náročný.
Dnes i Ota prohlásil, že začíná cítit kolena. To já už ani nevím, jak to vypadá, když nebolí. Tady nás opět chytila asi už pátá přeháňka, ale naštěstí nikdy nebylo nutno vytahovat ani bundu.
Po návratu už na parkovišti nebyl nikdo a tak nás aspoň nikdo nerušil při očistě. Jen ta voda se nám v autě dnes moc neohřála. Den jsme zakončili vypitím jedné lahve z našich koupených pivních zásob a se stmíváním šli spát. Kupodivu večer je docela teplo.
Čtvrtek 10. května 2018
Ráno nás vítá slunečný den. Na odpoledne ale hlásí přeháňky, na večer bouřky. Uvidíme. Chystáme se do
Teplických skal. Cestou musíme ještě doplnit zásoby pečiva a koupit něco na svačinu. Tady se parkovné platí, je tu však jen pár aut, tak snad nebude ve skalách plno. Jen jsme zvládli první výstup na skalní hrad Střmen, začalo bouřit. Za námi bylo pěkně černo. To nevypadá dobře. Ale pokračujeme a užíváme si to. Zase tu jsou jiné skály, hodně vysoké. Dokonce v jedné soutěsce leží i poměrně dost sněhu. Chvilkami se zdá, že se bouřka vzdaluje, za chvíli že je zase nad námi. Přece se nenecháme počasím zastrašit. Odbočujeme po žluté na zelenou, abychom se nevraceli stejnou cestou. Cesta byla náročnější, než jsme si představovali, bylo to zase nahoru a dolů, ale bylo to zajímavé. Lesní cesty se střídají se skalními. Tady by to s Tomáškem bylo horší. Moc by tu běhat nemohl. Bouřka se nad námi pěkně točila. Ale měli jsme štěstí. Stačili jsme sejít ze skal a kopců a po červené vyrazit na parkoviště. Už jsme doufali, že to zvládneme až k autu, ale to nevyšlo. Naštěstí jsme se stačili schovat v jedné otevřené kolně u jednoho domku. Lilo nádherně. Ani ne za čtvrt hodiny měl majitel plný sud dešťovky. Dlouho naštěstí nepršelo a už po dešti jsme došli na parkoviště a do penzionu Pod ozvěnou na večeři. Uvnitř to bylo nádherné, stoly i židle krásně vyřezávané, i obrázky na zdi. Stále bouřilo, znova pršelo. Mezi deštěm jsme doběhli do auta, abychom se přesunuli na druhou stranu
Teplických skal - do
Skály, kde je rozhledna a další skalní hrad. Na spaní jsme si na mapě vybrali turistické odpočívadlo, které je těsně u silnice na modré turistické odbočce. Nakonec to tam i vyšlo.
Jaký budeme mít zítra program, to je trochu nejisté. Servírka v penzionu koukala na počasí, má bouřit a pršet celý večer a ráno od 8 hodin zas. A hodně. V nejhorším dáme odpočinkový den, který strávíme v autě a nedalekém přístřešku. Zatím doufáme, že na nás nespadne žádný strom. Bouří, lije, ale vítr zatím nefouká a bouřka je momentálně docela daleko, tedy zatím. Jsme však spokojeni, že jsme dorazili suchý. Špatně bychom to v autě sušili.
Bylo dobře, že jsme se najedli v penzionu. Do přístřešku prší, sotva jsem našla místečko, abych se mohla v suchu umýt. A prší a prší. Místo abychom šli brzy spát, posloucháme hokej s Ruskem. Čekali jsme, že to naši budou prohrávat už po 1. třetině, ale vypadá to zajímavě. Po 2. třetině je to nerozhodně 3:3. Nakonec o přestávce to stejně balíme, je deset a oba už usínáme.
Pátek 11 května 2018
Jsem už chvíli vzhůru, když se Ota těsně před osmou vzbudil. Honem pouštíme rádio, abychom zjistili, že v prodloužení jsme Rusy porazili. Tak to nám ten den začíná dobře. V noci ještě pršelo, k ránu přestalo a zatím neprší. Ale na dopoledne ještě déšť hlásí.
Jsem na tom skoro dobře, bolí mne jen jedno koleno - ale o to víc. Končíme s náročnými dlouhými výšlapy, tak se to snad začne lepšit. Horší je, že všude okolo je spousta vody, jen nám v autě dochází. Nejdéle zítra musíme někde něco sehnat.
Po snídani se začíná trochu vyjasňovat - na jak dlouho? To poznáme. Popojíždíme kousek dál do
Skály. Je tam zámek, rozhledna, skalní hrad, takže samé zajímavé věci. Parkujeme kousek od zámku, kde je nyní restaurace a stoupáme k
rozhledně Čáp. Je vidět, že jsme stále v
Teplických skalách, i když vstup z této strany již není zpoplatněn. Po počátečním výšlapu okolo hezkých roubenek a lesem nás opět čeká skalní výstup. A dokonce i velice slušný výhled. Ranní mlha se rozplynula a vidíme vše, co tady píšou. Ne sice jasně a ostře, ale vidíme.
Po sestupu pokračujeme okolo zámku na druhou stranu silnice na vyhlídku na
skalním hradě Skály. Tudy vede i
naučná stezka Skály - Bischofstein. Není dlouhá a je tu krásně. Ve skalách jsou vidět i vytesané místnosti a záseky, jak zde byla postavená patra. Samozřejmě vidíme i
rozhlednu Čáp. Výstup byl poměrně náročný, ale krátký, o to pohodlnější byla procházka okolo rybníčka. I tady bylo moc hezky. Dokonce jsme chvilku pozorovaly kachny, jak se potápí, a zahlédli plovoucí užovku.
Jen o kousek dál v lukách stojí malá
rozhledna Lenka, kterou si postavil jeden ze zdejších myslivců místo posedu. Samozřejmě ji nemůžeme vynechat. Je vidět od silnice a po cestě se nechá dojet až k ní. Opět vidíme
rozhlednu Čáp,
Ostaš, je vidět poměrně daleko. Má to další výhodu. Je tu krásný klid, kupodivu ještě neprší, i když chvílemi je všude černo, ale chvílemi svítí i sluníčko. Jdeme tedy připravit oběd. Už je nejvyšší čas. Do těstovinové směsi jsem pokrájela i kopřivy a jak to bylo pěkně barevné. A ten klídek tady. Dokonce drobně sprchlo, ale pod rozhlednou jsme to ani nezaznamenali.
Jedeme k poslednímu z
barokní skupiny broumovských kostelů - do
Bezděkova nad Metují. Podle mapy se zdá, že se nechá pokračovat dál směr Stárkov. První polovina silnice byla normální, druhá půlka najednou samá díra. Na hlavní jsme sotva dojeli. Ale zvládli jsme to. Na hřbitově u kostela Ota objevil dva kohoutky s vodou. Není psáno, že není pitná, ale jisti si tím nejsme. Nechceme riskovat, nabíráme tedy pouze vodu, kterou budeme používat na mytí. Té je také skoro největší spotřeba.
Jedeme se ještě podívat na konec obce, kde jsou na mapě označené
haltýře. Je to kousek od silnice, takže to ještě zvládnu. Navíc jsem zvědavá - nevíme, co si pod tím představit. Tady jsme se však moc nepoučili. Jsou zde přístřešky a v nich přístup k vodě. Povídání žádné. Až doma jsem se dočetla, že haltýře sloužili např. ke chlazení potravin tekoucí vodou nebo jako napajedlo pro zvířata.
Nyní plánujeme návštěvu rozhleden, které jsme z časových důvodů nezvládli při cestě do
Broumova. Jako první jsme zvolili
rozhlednu Žalman. Je na kopci, autem se k ní v žádném případě nedostaneme. Zdálo se nám jako nejvhodnější začít v
Malých Svatoňovicích. Já už odmítla jít nahoru, prostě odpočívám, noha se nechce nechat rozchodit. Společně jsme ještě zašli na pivo - na Krakonoše. Ota jde na rozhlednu, já na prohlídku rodiště Karla Čapka. Muzeum už bohužel zavíralo, ale ještě se mi podařilo posbírat prospekty o městě vč. nové mapy Jestřebích hor, kterou mi paní sama nabídla, protože v blízkém okolí je nová rozhledna. Takže další náš zítřejší cíl.
Ve městě je kostel, ale hned vedle kaplička, kde od r. 1732 vyvěrá voda. Samozřejmě pitná a určitě zázračná. Máme tedy vyřešen problém s pitnou vodou. Třeba mne i zázračně přestanou bolet kolena. Na chvilku jsem zašla na zmrzlinu do stylové kavárny Dášenka. Hodina mi utekla hodně rychle. To už je Ota určitě nahoře, dost možná, že se už pokochal a chystá se na návrat. A já v autě studuji získané prospekty. Bohužel tak nevyřeším, kde v těch kopcích přespíme. Nakonec jsem to přece jen vyřešila, když jsem hledala cestu na novou
rozhlednu u Slavětína. Při silnici je před Bohuslavicemi parkoviště na odbočce turistické a cyklotrasy. To musí vyjít. A skutečně vyšlo. Je tam velké parkoviště, na obou stranách je zastřešené odpočívadlo - ani jsme nemuseli vytahovat stolek. Večeři jsme zapili Krakonošem, kterého jsme si ještě s sebou koupili, a při svíčce poseděli a poslouchali, jak naši poráží Bělorusko. Je jasno, ochlazuje se rychle, zima nás zahnala před koncem zápasu do auta. Dokonce jsme si na ráno připravili ještě další deku.
Tímto jsme opustili CHKO Broumovsko. Pobyt jsme si tady prodloužili vlastně na týden. V pátek jsme sem přijeli a v pátek odjíždíme. Bylo tu fajn.
Bude následovat ještě poslední díl cestopisu
Odjíždíme z Broumovska domů. Bude to však ještě nějaký čas trvat. Ještě dřív bych chtěla udělat odkazy na většinu podtržených míst a naše výlety, kde bude i víc fotek.
Poslední aktualizace: 13.7.2018
Dovolená na Broumovsku na mapě
Kvalita příspěvku:
Diskuse a komentáře k Dovolená na Broumovsku
Docela čtivé. Adršpach by si měl, jako klasiku, odbýt každý už za mlada a zásadně daleko od sezóny.…