Dovolená na Českolipsku, část 3. ,drobné nesnáze a Pravčická brána

Pondělí 19.7.2010

Dnes nás čeká náročnější den, vypravujeme se na celodenní výlet na Pravčickou bránu nad Hřenskem. Meteorologové slibují krásný den. Po druhém klinknutí věžních hodin před šestou zamykáme pokoj, stavujeme se pro svačinu v naší pekárně. Svačinu nesu v náručí ven, že si ji uklidím do batohu do přenosek na jídlo. Na lavičce na náměstí tedy sbalím svačinu do batohu, batoh na záda a hurá za dobrodružstvím. Už opouštíme náměstí, když mi najednou strážný anděl šeptá „zkontroluj si peněženku“. Při uklízení svačiny jsem ji „zatím“ položila na lavičku. „Jasně, neuklidila jsem ji. Zůstala tam“, probleskuje mi hlavou odpověď strážnému andělovi. Čelo se mi rosí Studeným potem. Mám tam kreditku, občanku a docela dost peněz, vždyť dovolená teprve začíná. Běžím zpět, náměstí je liduprázdné až na jednoho mladíka, který z jiného směru jde rovněž k lavičkám. Už z dálky ji vidím, dokonce je rozevřená. Uf, jsem tu první, s ulehčením ji popadám a vracím se směr nádraží ČD.

Sedíme ve vlaku, prohlížíme krajinu a hlavně oblohu. Myslím, že se konečně ukáže krásný den. Modro na obloze tomu nasvědčuje. „Já nemám deštník.“ zděsí se Michal. „A kdes ho nechal, na pokoji?“ „Ne, na nádraží, pověsil jsem si ho na zábradlí.“ Představuji si nádraží, které právě opustili cestující a na zábradlí po nich zbyl opuštěný pánský deštník. „Smutné“ vybuchuji smíchy. Vjíždíme do Děčína, v hlavě mám již známou mapku města a tak se hned vydáváme směr autobusové nádraží, za nímž je supermarket a než pojede autobus do Hřenska, musíme si koupit deštníky dva. Do hor je prý lepší pláštěnka, ale já pláštěnku nemám ráda. Byla jsem pod ní vždy zpocená a voda mi stékala na kalhoty a do bot, pršelo mi na brýle. Ať si, kdo chce, co chce říká, já chci deštník.Koneckonců nejedeme do Tater a nebudeme zdolávat žádné velikány. Po marném hledání regálu s deštníky v pravděpodobných odděleních hledám i v nepravděpodobných odděleních a začínám tušit, že deštníky došly. A k tomuto zjištění došel i překvapený prodavač.

No snad nebude potřeba, sluníčko už mraky rozhrnuje. A máme tu autobus. Necháváme se vyvézt až do Hřenska k Vodárně, kde se silnice stáčí směrem na východ k Mezní Louce. A nyní už šlapeme po svých. S námi vyráží na trať ještě německý pár. A stoupáme a stoupáme, ještě že mám ty trekové hole. Jelikož jsem náruživý fotograf, stále nad něčím žasnu s prstem na spoušti. Zastávky ovšem prodlužují dobu, kdy stojím na nohách a určitě se brzy ozvou moje bolavé paty a chodila. Nahoru k bráně Brány dorážíme asi 10 minut před otevírací dobou. Tak ještě vyfotit horské zvonky a zajímavou stavbu restaurace. Je vklíněna mezi skalními útvary, vlastně zapuštěna do skály. Už jde pan vrátný, odemyká bránu, platíme vstupné a můžeme být vpuštěni do skalních prostor s několika Vyhlídkami. Pro mne je nádhera to, že jsme tu sami, jen my a ten německý pár a personál. To je pro fotografa paráda, leč vyfotit ten skalní útvar v celé své kráse lze dopoledne pouze z vydhlídek, na které se šplháte strmým úzkým schodištěm. Schodiště je pro mne hodně strmé a trpím i závratěmi, začínají se mi třást stehna, schodiště zatáčí a nevidím před sebou cíl. To mne vyčerpává. Jsem už taková, musím vidět před sebe pro rozvržení sil. Ne tohle raději vzdávám a nechávám tam syna samotného. On, který dříve trpěl na každé rozhledně,se najednou šplhá nahoru, aby pořídil lepší snímky než já. Čekám u kiosku pod skalním obloukem a fotím, co mi dovolí moje pozice. Zkouším to i se širokoúhlou předsádkou, ale jsem trochu nervózní, když koukám na ony Vyhlídky. Hlavou se mi honí myšlenky, že stačí asi málo, aby.......,raději nemyslet. Jsem netrpělivá. Michal nejde a nejde a já mu nechci volat mobilem, to bych mohla jeho situaci zhoršit. Většinou ale když se o někoho bojím, nic se mu nestane a už se i Michal objevuje. Posvačíme a vracíme se dolů na červenou.

Po červené značce pokračujeme podél skalních velikánů celkem po vrstevnici s občasným mírným později prudkým klesáním přes balvany a kořeny.......A moje chodila již začínají odmítat mě nést. Ouha ouha. Potřebuji častěji odpočívat, ale to mládí přede mnou má obavy, že nestihneme buď dojít do soutěsek na pramice nebo na autobus do Hřenska a pak loď do Děčína. Proto musíme neznaje cestu před sebou, jít a jít a jít. Na Mezní Louku se připlazím s myšlenkou, že pramice se vynechávají a pojede se autobusem do Hřenska na oběd. Je po jedné hodině. Mé touhy jsou tentokrát vyslyšeny a autobus jede za 20 minut. Je nádherný, i když horký den a já si odpočívám.Hřensko je velmi zajímavé městečko, ale trochu mi vadí ty hromady stánkařů..Jako u kolotočů. Kšeft je kšeft. Tak si představuji doby dávnější, že tu možná stál občas nějaký stánek se skleněnými figurkami či korálky.......

V zahrádce restaurace u říčky Kamenice dobře poobědváme i s pivečkem a plácačkou na hmyz. To vidím poprvé v životě a je to skvělý nápad. Na každém stole plácačka. Nejprve mi to signalizovalo, že tu bude té obtížné havěti příliš mnoho, ale ne, je to v pohodě.Po skvělém obědě procházíme ještě městem k přístavišti na Labi a čekáme na loď. Ajiž vyplouváme. Cesta na horní palubě se slunečníky je příjemná a já i moje nohy dokonale odpočíváme. Ovšem v Děčíně od přístavu k nádraží ČD východ je to ještě štreka a vlak jede za chvíli. Tak tedy tempo a ještě po tvrdé dlažbě, moje nohy potřebují výměnu chodidel. ....

Konečně jsme v Č. Lípě, už nikam nechvátám, vleču se směr hotel, do kopce. Celý den bylnádherný, plný zážitků, už mi stačila ke spokojenosti jen sprcha, kafe a natáhnout se na sedačku....Zítra odpoledne je plánované setkání s kamarádkou na její zahradě v Kvítkově. Jupí bude grilovačka, proto se vydáme jen na kratší výlet a tentokrát tedy do Pekla.