Dovolená na Islandu - 2. část - západní vnitrozemí

Dnešní den bude více míně poznávací a přejezdový. Počasí nebylo nejhorší, ranní mrholení přestalo, zataženo zůstalo.
Ze západní části ostrova se přesouváme víc do vnitrozemí - po silnicích 518, 550 + 551, tady už po šotolině. Na konci se musí zastavit – takřka na okraji velkého ledovce Langjökull. Kousek se po něm nechá chodit bez speciálního vybavení. Je to obrovský ledovec, ze kterého vytéká řeka, která zde meandruje. Venku bylo 5 stupňů a parádně to foukalo. S vichřicí, která nás cestou k ledovci zastihla v Norsku, se to však srovnat nedalo. Procházka není dlouhá, ale je zajímavá.

Po šotolině se vracíme zpátky na silnici 550. Drncá to pěkně. Dozvídáme se, že takhle běžně vypadají silnice ve vnitrozemí. Tohle byla jen ukázka, abychom si dovedli představit, jak to bude vypadat příště. A výrazně déle.

Po silnici 550 směřuje k jihu do národního parku Þingvellirs. Oba jsme se probudili, když jsme zastavili na parkovišti u Þingvellir Visitors' Centre. Ota ještě zaslechl, že je sraz za 90 minut na nějakém parkovišti. Rozespalí jsme vystoupili. Až pak jsme zjistili, že jsme spali oba a že ani nevíme, co zde je, ani kde je sraz. Naštěstí jsme zahlédli Věrku, která nám to vše zopakovala a dokonce ukázala, kde bude autobus. Kupodivu neprší, vylezlo i sluníčko, ale vítr zdaleka nepřestává, je pěkně ledový.

Jsme se na místě zlomu dvou zemských desek, kde je Þingvallabær - nejstarší parlament světa. Času na prohlídku je dost, je zde řada vyhlídek, je i čas zajít se podívat k vodopádu. Nedaleko od něj na nás čeká autobus. Je to fajn, že se nemusíme vracet k infocentru.

Přejíždíme na východ, dál do vnitrozemí. Zpočátku po silnici 36, 365, 37, 35. Tady snad každý úsek silnice má jiné číslo. Dalším cílem je park Haukadalur – oblast s gejzíry. Ten nejstarší Geysir už nestříká, ale Strokkur občas něco vyplivne. Intervaly jsou různé, stejně jako jeho síla. Všichni stojí okolo a čekají s připravenými fotoaparáty. Na první pokus jsem nevyfotila nic. Byl to mžik. Nestačila jsem se ani vzpamatovat. Navíc jsem byla na špatné straně. Obešla jsem ho, přišly další dva vývěry, až se mi konečně fotka podařila. Aspoň doufám. Ale tohle mne nebaví. Stát s prstem na spoušti a čekat a čekat. Focení jsem vzdala a raději to pozorovala. Je to rozhodně zajímavější.

Nechá se vyjít na kopec a shora se dívat do vývěr, ale ani Otovi se tam nechce. Jsme nějací utahaní. Já tvrdím, že cítím změnu počasí. Sotva jdu. Sice svítí sluníčko, ale vítr je stále ledový, čepice skoro nesundáváme.

Poslední dnešní zastávka je u vodopádu Gullfoss. Po silnici 35 je to k němu snad jen 10 km. Řidič Karel tvrdil, že takový vodopád jinde není. Měl pravdu. Nádherný dvoustupňový vodopád je i teď tak silný, že bychom skoro potřebovali pláštěnku. Však ji také někdo měl. Nechá se dojít prakticky až k němu, ale také se na něj podívat z vyhlídky shora.

Odjíždíme vnitrozemskou cestou č. 35, vlevo vidíme náš ranní ledovec Langjökull, tentokrát z druhé strany. Na cestě do kempu Hveravellir v geotermální oblasti Hveravellir nás čekají tři hodiny kodrcání a vesměs nudné krajiny. Konečně mám trochu času věnovat se psaní deníčku.

Najednou na této neutěšené holině řidič zastaví se slovy dámy vpravo, páni vlevo. Lepší místo tu prý nebude. Kdo potřebuje, tak toho využívá. Chlapi z toho mají legraci. Čůrají po větru, jsou spokojení, že takhle daleko ještě nečůrali.

V dálce je vidět, že prší, za chvíli už také jedeme v dešti. Jediná výhoda je, že to nepráší. Potkáváme dokonce i cyklisty a litujeme je. Když vidíme před námi stany, děsíme se, jak v této utažené pouštní půdě je postavíme. Těšíme se však na večer. Bude první koupačka v přírodní horké vodě.

Parkujeme před osmou večerní, jsou 4 stupně. Každou chvilku lehce mrholí a pěkně to fouká. Pak že ve vnitrozemí je vítr slabší. Využíváme výhody našeho malého stanu a na nejbližší skoro rovné půdě ho stavíme. Je to tu samá boule, naštěstí travnatá. Skutečně jako pouštní oáza. Ale Věrka tomu říká Vysočina. Tím, že stavíme současně stan i tropiko, tak nám mrholení nevadí. Do stanu nám nenaprší. V závětří nějaké boudy vedle záchodů vaříme večeři. Dnes se odbýváme čínskou polévkou. Na víc není čas. Spěcháme na koupačku. Jenže netušíme, co nás čeká. Inu jsme v divočině. Vedle bazénu s horkou vodou je dřevěná ubytovna. Tam samozřejmě nemáme co dělat. V autobuse se převlékáme do plavek a spoře oděni spěcháme k vodě. Suché oblečení na noc máme připravené v igelitce, zakryté bundou, aby nenavlhlo. Boty přikrýváme ručníkem, aby do nich nepršelo. První pocit ve vodě je, že se tam musíme uvařit. Protože je tam už lidí dost a vypadají živě, doufáme, že to taky přežijeme. Po chvíli už se tělo zaklimatizovalo. Je to fajn. Postupně se tu scházíme skoro všichni a začíná seznamovací večírek. Upíjíme becherovku, představujeme se a odpovídáme na otázky, které si Věrka vymyslela. Co bychom si vzali s sebou na pustý ostrov, jakou úchylku máme. Odpovědi jsou zajímavé, najdou se i tací, co by si s sebou vzali postel. Protože já jsem řekla, že slivovici, tak aby se Ota neopakoval, tak řekl, že mne, protože mám tu slivovici. Zajímavé je, že řada lidí považuje za úchylku, že neustále něco rovnají a uklízí. Já prohlásila, že moje úchylka je cesta na Island. Nemám ráda zimu, vítr, déšť a kopce a přesto jsem na Islandu. Trochu jsem to přehnala, ale část pravdy v tom byla.

Po desáté - mezi mrholením jsme se s Otou zvedli, i když bylo veselo a zábava v plném proudu. Nebyli jsme však ani první. Navíc jedna účastnice zájezdu už byla mírně pod parou a Otu tam obtěžovala, že mu to samotnému bylo nepříjemné. Chudák, dopadla tak, že pak někde nechala kvalitní dlouhé kalhoty. Bohužel ráno je nenašla a celých dalších skoro 14 dnů je oplakávala.

Převlékání v té zimě nebylo příjemné, ale zvládnout jsme to museli. Než jsme došli ke stanu, opět mrholilo. Naštěstí jsme to neměli daleko. Blízko jsme to měli i na záchod. To jsme si lebedili.

V noci mi byla příšerná zima, že jsem si nakonec nohy strčila do lodního pytle, tělo přikryla ještě dvěma bundami, až jsem nakonec opět usnula. Horko mi rozhodně nebylo. Ale docela jsem se přece jen vyspala. Vybavení do stanu jsem rozhodně podcenila.

Ráno jsem po snídani stačila ještě dojít vyfotit včerejší koupačku. Je však zima, občas padá sníh s deštěm, fouká to, takže asi nikdo nevyužil možnosti ranní procházky po geotermálních polích. Koukla jsem na začátek, vypadalo to pěkně, ale už jsem spěchala do závětří autobusu.

Odjížděli jsme v osm, někdo cestou snídal, někdo se převlékal. Do této skupiny jsem patřila i já.

Jeden a půl hodiny přejíždíme po prašné cestě do horské oblasti Kerlingarfjöll (Čarodějné hory). Vystupujeme u chaty Aðalskáli. Tady nás čeká turistika — přechod skoro 6 km dlouhý s navýšením 500 metrů, klesáním 150 metrů v kluzké jílové půdě. Autobus to objede a vyzvedne nás na druhé straně na malém parkovišti.

Vyrážíme ve větru, mlze a mrholení, samozřejmě do kopce. Je vidět, že včerejší rosnička ve mně měla pravdu. O sluníčku si můžeme nechat jen zdát. Toto je však prý typické islandské počasí.

Zpočátku cesta vypadala dobře, že jsme šli nahoru a občas dolů je normální. Ale cesta byla pohodlná. Vítr naštěstí foukal do zad. Když jsme se dostali zhruba do výše 1000 metrů, občasné mrholení se proměnilo v občasné sněžení. Zhoršila se i cesta. Šli jsme ve svahu po úzké cestičce nad ledovcem. Samozřejmě jsem se bála. Trpím závratěmi – už jsem si představovala, že mi kámen pod nohou ujede a zřítím se dolů. Ještěže mám hůlky. To však ještě nebylo nic proti tomu, co nás čekalo. Jenže to jsme netušili. Ještě stoupáme. Tady už mrzne, jsou zde ledem obalené rostlinky, kameny, orientační klacky i směrovky. Vypadá to hezky. Ale v srpnu bych čekala přece jen trochu tepleji.

Najednou jsme na zmiňovaném jílu. Naštěstí nám doporučili vzít si na nohy návleky – aspoň jsme trochu uchránili kalhoty. Klouže to, ale po rovině to ještě jde. Boty množstvím jílu těžknou. Konečně jsme se dostali na 5 km vzdálený bod, i když jsme šli asi trochu oklikou. V jednom místě se nám cesta ztratila.

Tady začíná ta zmiňovaná barevná krása. Jen ta mlha je zrádná. Když se zdá, že je něco hezky vidět, zmizí to, než vybalím před deštěm schovaný foťák. Je to však skutečně nádhera. Horší je to s cestou. Všude je mokrý mazlavý jíl, pod nohama to ujíždí, občas sílí nápory větru. Už ani nemá cenu snažit se jíl odloupnout. Občas upadne sám, ale v tu ránu je tam další vrstva. V mezizastávkách se stíháme kochat. Pohledy jsou zajímavější, cesta hrozná. Když na trase jsou dřevem zpevněné schody, tak to ještě jde. Když vidím před sebou hřebínek, po kterém musíme přejít, děsím se. Naštěstí to tak strašné nebylo. Dostáváme se na rozcestí s mnoha potůčky, lávkami, gejzírky, samozřejmě i kopečky.

Stojíme a žasneme nad tou krásou. Kdyby svítilo sluníčko, bylo by to dokonalé. Všude je cítit síra, ale kupodivu mne to nedusí. Samozřejmě jdu poslední. Jirka šel s Janou jen kousek před námi. Jirka najednou vyrazil rychle vlevo do kopce, Jana na nás čekala. Tvrdila, že nemáme jít za Jirkou, ale kamsi vpravo. Nejdřív jsme mysleli, že se tak domluvili, že Jirka běží na vyhlídku. Jenže vpravo cesta končí výstupem na další kopec, stejně jako další cesta uprostřed. Zaráží nás, že nás tu Jirka nechal. Nakonec jdeme cestou za ním, že ho snad potkáme. Potkali jsme ho, respektive vracel se pro nás. Byla mu zima a domníval se, že ho vidíme a půjdeme za ním. Tak by to bylo, kdyby Jana nezmatkovala. To už jsme byli skoro v půlce náročného výstupu. Nárazový vítr se do nás opírá z boku. Já však ještě musím fotit. Je to krása. Jirka jde vedle mne a dělá mi větrolam. Je to zlatý kluk. Poslední foto dělám pod jeho ochranou. Je mu jasné, že se to musí zdokumentovat.

Najednou už vidíme náš malý zelený autobus, kterému důvěrně říkáme Ještěrka. Hned jsem pookřála. Kryta Jirkou předcházím i Otu. Nechápe, kde jsem se tam vzala. Nakonec jsem zjistila, že jsme ušli 7 km s navýšením 549 metrů a klesáním 249 metrů. Nebýt toho jílu, bylo by to pro mne méně náročné, než ta první tůra. Ale i tak jsme spokojeni, jen boty a návleky máme jako prase a v autobusu se mi nějak podařilo zamazat i bundu a batoh. Snad se to odrolí, pokud to někdy uschne. Mám zamlžený i foťák.

Nyní nás čeká delší přejezd na sever ostrova.

 

Dovolená na Islandu - 2. část - západní vnitrozemí na mapě