Dovolená v Itálii na ostrově Ischia

Každoročně jsme vybírali kam pojedeme na dovolenou. Vybírali jsme ale tak dlouho, až už nebylo vybírat z čeho:-) Dva dny před odletem jsme tedy koupili zájezd do hotelu Pinneta na Ischii.

Ischii jsem chtěla vždycky navštívit, protože miluju film Nebožtíci přejí lásce. Před pár lety se ale ještě jednalo o celkem drahé zájezdy, alespoň přes cestovní kanceláře. Tak jsem nějak na tenhle svůj sen pozapomněla. Říkala jsem si, že za ty peníze radši pojedu někam "dál". 

Teď když tedy byla možnost se na Ischii vydat, nebylo co řešit. Protože jsme ale opravdu čekali s výběrem na poslední chvíli, zbyl na nás hotel Pinneta, jehož recenze bohužel nebyly nijak pěkné. Myslím, že nejsme extra nároční na ubytování, protože v hotelu většinou trávíme opravdu minimálně času. Vždycky si ale recenze čteme. Po jejich přečtení na tento hotel jsem ale byla trochu v panice, protože dle velké většiny se jednalo o malý, starý, ubohý, oprýskaný hotel, kde jsou polopenze chudé a snídaně naprosto nesnesitelné. Pak jsem si ale vzpomněla, jak něco podobného čtu skoro každý rok a realita pak bývá jiná. Prostě jsme tedy zatli zuby a odletěli.

Cesta letadlem trvala dvě hodiny, kdy jsme po přistání v Neapoli jeli ještě hodinku trajektem až na Ischii. Který na nás kvůli velkém uzpoždění na letišti musel počkat 20 minut. Už předem chci upozornit na "italský" přístup na letišti. Na schůdky k letadlu jsme čekali dvacet minut, na zavazadla jsme čekali více než hodinu, u odletu jsme měli více než hodinu zpoždění a v malé hale jsme čekali namačkáni až přijede autobus k letadlu. Po hodině a půl přijel, odvezl nás k letadlu. Následovalo další dvacetiminutové čekání na naložení zavazadel. Obrňte se tedy trpělivostí, protože třeba Ischia za to aspoň dle mého názoru stojí.

Po příjezdu malým autobusem (po ostrově jsou turisté rozváženi menšími autobusy) k hotelu jsme "vyfasovali" klíče od pokoje v prvním patře a poslíček, který nám vezl do pokoje kufry odmítl Spropitné. Nevěděli jsme, jestli jsme ho neurazili výší Spropitného nebo vůbec tím, že jsme mu ho chtěli dát:)

Pokoj byl menší, s dvěma spojenými postelemi, dřevěným nábytkem, televizí a větrákem. Dálší místností byla koupelna se sprchovým koutem a krytý balkon s výhledem do piniového parku. Pokoj i koupelna byl čistý a zařízený dle mého úplně obvykle a docela útulně. Spadl nám tedy částečně kámen ze srdce, protože jsme zjistili, že pokoj nám opravdu vadit nebude. Později, když jsme šli do protější prosklené jídelny na večeři, měli jsme v sobě zase malou dušičku.

Na jednom ze stolků bylo číslo našeho pokoje a tak jsme k němu rovnou zamířili. Později jsme zjistili, že sedíme v jedné řadě s lidmi, se kterými jsme do hotelu s naším zájezdem přijeli. Každý večer jsme tak měli možnost zhodnotit, kdo se jak spálil na slunci, jestli si ráno někdo rád přispí a tak vůbec. U snídaní a večerí jsme se prostě měli my češi pod dohledem:-)

Zjistili jsme, že večere se skládají vždy z předkrmu, který byl většinou s těstovinami, následuje další chod a poté dezert. Předkrm i hlavní chod se vybíral vždy u snídaně a bylo na výběr ze dvou variant. Pokud měl někdo hlad, mohl si požádat o přídavek, ale popravdě, pokud jste snědli předkrm, hlavní chod i dezert, nemohli jste mít hlad. A pokud ano, tak se obávám, že máte problém s váhou, nebo Vám to nebezpečně rychle spaluje;) 

Snídaně pro mě byly trošku horší, protože se skládaly hlavně ze sladkého. Sladké pečivo, buchty, dorty, ovoce, jogurty. Řešila jsem to vždy běžným pečivem namazaným máslem a plátky sýra nebo salámu. Ty nám vždy ke stolu přinesli na talířku spolu s vejcem na tvrdo. Zase se to dalo, doma si taky nedělám bůhví jaké snídaně. Číšníci se vždy zeptali, jakou kávu si dáme, a jeden z číšníků uměl trochu česky, takže když se ptal, co si dáme k večeři, snažil se mluvit česky. To ocenili hlavně starší lidé, kteří s námi jeli. A bylo příjemné když vás někdo česky pozdraví a snaží se s vámi mluvit ve vašem jazyce. My jsme zase naoplátku alespoň pozdravy a základní fráze říkali v italštině. Přišlo nám to jako slušnost a něco, co se prostě hodí. Číšníci byli opravdu příjemní a milí. Recepční byl trošku odměřenější, ale občas i zavtipkoval. Jednou jsem v jeho tváři zaznamenala zděšení, když jsem se ho šla zeptat, zda by bylo možné požádat o snídani už v pět hodin, protože jedeme na výlet. Později jsem posunula požadavek o půl hodiny a domluvili jsme se:)

My jsme byli na východě ostrova v hlavním městě Ischii. Ta se dělila na Ischia Ponte, což byla oblast na jejímž konci byl most, který spojoval ostrov s Aragornským hradem a část Ischia Porte, což byl přístav z druhé strany. Když jsme vyšli z hotelu hlavním vhodem a šli jsme hlavní silnicí vlevo došli jsme přímo až k Aragornskému hradu. Ulice jsou plné restaurací, které mají sezení samozřejmě také venku, všude jsou příjemné obchůdky a uličky typické pro státy u moře. Domy jsou plné balkonků, pověšeného prádla, vše kolem kvetlo a nikdo nic neřešil. 

Náš první výlet tedy vzhledem k blízkosti k Aragornskému hradu směřoval tam. 

Byl tam opravdu překrásný výhled na ostrov a horu Monte Epomeo, bývalou sopku, ze které vlastně ostrov vznikl. Ischia je nádherně zelená plná termáních pramenů a okolní moře je plné jachtiček. Na hradě jsme prošli co se dalo, nejvíc nás zaujala místnost, která měla kamenná křesla a poté jsme se z prospektu dočetli, že místní řádové sestry sem byly po smrti posazeny a vlastně došlo k jejich mumifikaci. Na konci u východu nás zase až vyděsila místnost, kde byly pomůcky a obrázky týkající se mučení a mučidel. Byla to opravdu síla. Jo a také jsem nikdy neviděla mužský pás cudnosti, to mě zaujalo:) Na hradě je spousta teras s nádhernými výhledy na ostrov nebo širé moře, krásná příroda kolem. Všude rostou trsy aloe vera, obrovské kaktusy a také bobkový list jako velký strom. My máme doma rostlinu v květináči a pokaždé, když vyroste nový list, mám radost. Tady to byly několikametrové stromy:) Prostě středomoří. Úplně nahoře jsme si dali výborný oběd, těstoviny s rajčatovou omáčkou, a vynikající preso a při sestupu jsme si užili jeden z mnoha ohňostrojů. Ohňostroje, které když nevidíte, tak je zaručeně slyšíte, byly několikrát každý den. Prý tím uctívají svaté. Časem si zvyknete, že pořád někde "něco" bouchá. Jen chci doporučit, pokud do hradu půjdete, využijte k cestě nahoru výtah, který je k dispozici, ať jste plni síly pro další prohlídku a sestup dolů. Hned u výtahu je taky krásné posezení, kde se můžete osvěžit třeba frapéčkem a hlavně pokochat se na nádhernou krajinu kolem, je to prostě fajn:).

Další dny jsme si taky chtěli užít koupání, pláže byly plné placených míst a opravdu se nám nechtělo platit denně dvacet euro i víc. Našli jsme si menší plážičku, na které jsme si vždy dali nahoru na kameny věci a potom, když jsme se dostatečně vycachtali v moři jsme si lehli na kameny, které byly přímo v moři a na těch velkých placatých se dalo krásně relaxovat. Byla to paráda. 

Na oběd jsme si zašli většinou cestou po hlavní třídě, která vedla k Aragornskému hradu. Oblíbila jsem si bruskety. Byly vynikající, dávali jsme si buď s rajčaty, byly jimy doslova obsypány, nebo třeba s krevetami, ale měli tam několik variant. Bylo to docela levné a přitom vydatné jídlo, které umí osvěžit. 

Večer jsme šli také cestou buď k Aragornskému hradu, nebo druhou cestou k přístavu. Všude bylo živo, viděli jsme také výborného malíře, který maloval překrásné obrazy ostrova přímo na ulici a samozřejmě jsme nahlédli do místních obchůdků, které byly na každém kroku.

Doporučuju si koupit místní mýdla ve tvaru citrónků, mají úžasnou vůni citronu, takže jsem si je dala doma do skříně s prádlem. Každý koho jsem jimi obdarovala od nich nemohl odtrhnout nos:) samozjřejmě mají všude také super koření, oleje, místní keramiku, limoncello a mnoho dalšího. Co mě překvapilo bylo to, že jsem na ulici neviděla ani toulavé kočky nebo psy. 

Protože na dovolených chceme vždycky něco vidět, nejenom se opalovat, tak jsme měli v plánu ještě další výlety. Výlet na ostrov Capri nás úplně neoslovil, ale bylo to asi opravdu velkým vedrem, které ten den bylo a také tím, že jsme měli docela málo času. Capri je ostrov pro bohaté lidi, kteří obdivují jeho krásy a modré a jinak barevné jeskyně ze svých jachet. My jsme na Capri zvládli jízdu lanovkou na vrchol AnaCapri, což je druhá část ostrova. Nahoře byl úžasný výhled, už jen pro ten výhled to za to stálo. Dál jsme měli možnost navštívit vilu švédského spisovatele a lékaře Axela Muntheho nebo se podívat do některé z místních zahrad. Na konci byla možnost projet se jachtou kolem Capri nebo navštívit modrou jeskyni. 

Dalším naším výletem byl výlet do Pompejí a na Vesuv. Pompeje mě naprosto uchvátily. Čekala jsem nějaké ruiny, kterých jsem třeba na řeckých ostrovech viděla nepočítaně, ale vždy mě zklamalo, že to byly ve velké opravdu pouze ruiny. Pompeje jsou je ale "zachovalé" město. Nemusíte mít extra představivost, protože chodíte po místních silnicích, předchodech pro chodce, navštěvujete místní domy, vidíte vyryté obrazy na stěnách, mozaiky na podlahách, zachované sošky nebo stolky, "bar" s amforami v místních hospodách, ve vykřičených domech vidíte na stěnách nakresleny choulostivé polohy, ze kterých si zákazník vybíral, na domech jsou falusy v ruzných pozicích, některé chrání před uřknutím daný dům, jiné navigují právě do domů, kterých bylo v Pompejích více než sedmdesát a muži si tam chodili užívat a otrokyně musely sloužit. 

I po takové době je to prostě "živé" město. A samozřejmě je možné vidět také sádrové odlitky lidí i zvířat, kteří zde při výbuchu Vesuvu zemřeli. 

V areálu Pompejí můžete také potkat místní opuštěné psy, o které se stará místní organizace, očkuje je atd. Pokud by se Vám některý zalíbil tak, že byste ho chtěli mít doma, můžete se domluvit a organizace zajistí jeho převoz.

Po tomto úžasném zážitku jsme se po obědě v místním hotelu přesunuli na Vesuv. Autobus nás zavezl ke vstupu a poté nás čekala asi kilometrl a půl dlouhá cesta. Cesta byla klikatá plná kamínků, které podkluzovaly, ale znovu byl odsud nádherný výhled na Neapol. Ještě před pár lety zde byla také lanovka, ale tu menší zemětřesení způsobené vesuvem nakonec úplně odrovnalo. Zbytky lanovky uvidíte nahoře u kráteru. Můžete si také samozřejmě v místních obchůdcích koupit nějaký suvenýr, třeba z lávy. Dle průvodkyně se Vesuv začíná probouzet, kráter zatím vždy explodoval po dvoutisíci let. Což je aktuální téma. Dle pozorování vědců se teplota v zemi začíná zvyšovat a magma se zvedlo o několik metrů. Nebude trvat dlouho a zřejmě se vulkán znovu probudí. Což bude osudové pro Neapol a okolí. Snaha je taková, odstěhovat místní lidi, kteří bydlí pod kráterem mimo, ale nikomu se samozřejmě nechce. Lidé tam mají své majetky, živobytí a historii. Dokonce se zde také "načerno" staví. Tyto stavby, které byly objeveny byly zapečetěny a majitelé vykázáni pryč. Můžete je vidět také při výjezdu autobusu na Vesuv. 

Poslední dny jsme strávili odpočinkem, dobrým jídlem a také procházkou v piniovém parku, ve kterém ležel náš hotel. Tenhle park byl dříve určitě lépe obstaráván, ale i tak je příjemné se v něm projít a zde místní lidé chodí krmit kočky, které se tu schází na pravidelný dlabanec a netoulají se po městě.

Posledním naším výletem byl výlet do města Forio podívat se právě na kostelík Soccorso z mého oblíbeného filmu. Kostelík je na úplně opačném konci ostrova, tedy na západě, ale místními autobusy při rozloze ostrova, která je nějakých 50 km čtverečných, cesta trvala asi 20 minut. Kostelík vypadá stejně jako ve filmu a okolí je nezapomenutelné. Na jedné straně zelená Ischia, na druhé nádherný výhled na moře, opravdu krása.

Forio je oproti tomu, kde jsme bydleli my o mnoho větší, ale nějak nám tam chyběl ten prázdninový klid a tak jsme nakonec byli rádi, že na nás zbylo to poslední místo v cestovce a byla to jedna z nejhezčích dovolených, kterou jsme zažili. Rádi se sem vrátíme.