Dovolená ve Vysokých a Belianských Tatrách

Ostatní foto uvnitř cestopisu  •  Fotografie (1)  • Foto: jircak

Nějak jsem zvorala přiložení galerie s fotkami - mám je naprosto samostatně, takže klikněte sem, pro jejich zobrazení.

Na tuto dovolenou jsem se dostala jen proto, že Tatry strašně miluju. Prvně jsem tam byla jako dítko školou povinné. Byl duben, spali jsme v Tatranských Matliarech, všude ještě byl sníh, ale tehdy se ještě zdaleka tolik nelyžovalo. Takže jsme všude chodili pěšky, na vzdálených svazích jsme dokonce viděli padat laviny (a hlavně slyšeli), a mně tehdy ty hory učarovaly. A občas se mi povedlo se tam vrátit. A tentokrát se přítel se svými kamarády rozhodli, že poruší tradici pánské dovolené a vezmou mne s sebou. Chlapy jsem znala jako perfektní kamarády, ale trochu jsem se toho bála, protože mi bylo jasné, že jim nemohu stíhat v tempu a možná ani ve výdrži. Ale taky jsem se moc těšila. A to rozhodlo. Snad mne tam někde v horách nenechají.

Čtvrtek 21. června 2007

Večer po 19. hodině jsme se sešli v Plzni na nádraží. Celkem 7 chlapů a já. V Praze na nás čekal poslední člen naší výpravy. Do odjezdu našeho lehátkového vlaku byl ještě čas a tak jsme se šli podívat na večerní Václavské náměstí a osvěžit se českým pivem. Okolo 22. hodiny jsme odjížděli z Prahy, ale nikomu se ještě spát nechtělo. Stále jsme si měli co povídat, na co vzpomínat, úplně super atmosféra. Ale přesto jsme okolo půlnoci zalehli. Na druhý den už byl naplánován pořádný výšlap. Tak ať se aspoň trochu vyspíme.

Pátek 22.června

První problém nastal hned ráno. Okolo půl sedmé jsme měli dorazit do Starého Smokovce (990 m). Když jsme se tou dobou ve vlaku vzbudili, Tatry byly ještě v nedohlednu. Vlak zvládl nabrat skoro 3 hodiny zpoždění a autobus, který nás měl dovézt do Javoriny, kde jsme měli zajištěné ubytování na následujících pár dnů, na nás samozřejmě nečekal. A další – ten den poslední - jel až odpoledne. Tak a co teď. Pár možností bylo, ale my se rozhodli pro tu nejšílenější. Přece neztratíme jeden nádherný sluneční den. Vyrazíme na Hrebienok, na Teryho chatu a přes Sedielko do Javoriny. Když jsem to slyšela, skoro jsem se zděsila. Na Teryho chatě jsem už byla, ale jen tak na lehko. A teď? Mizerně vyspalí, s batohem na zádech a ještě pokračovat výš do hor. Ale samotné se toulat po Smokovci a jet autobusem – to se mi vůbec nechtělo. A navíc bych jim záviděla.

A tak jsme asi v 10 hodin vyrazili. Popis trasy si můžete přečíst:

Ze Starého Smokovce přes Terryho chatu a Sedielko do Javoriny

Lanovka na Hrebienok (1285 m) nám právě ujela – další jede za hodinu. To už tam budeme pěšky a ještě ušetříme víc jak stovku. Jdeme pěšky. Někdo se ještě posilnil polívkou a pivem, já raději vyrazila napřed. Uvidím, jak to půjde, vrátit se mohu vždycky. Vzhledem k tomu, že jsem měla náskok, moc jsem nepospíchala a tak jsem to vše zvládla pohodově. Nahoře jsme se sešli všichni skutečně dřív než lanovka. Poslední porada, poslední pivo (to jsem si už dala i já) a vyrážíme. Přece si nenechám ujít ty nádherné výhledy. Jak já se těšila. Zpočátku jsme šli všichni pohromadě, minuli jsme vodopády, zahlédli jsme Rainerovu chatu (1301 m), ale jak se cesta začala zvedat, trochu jsme se roztrhali. Každý šel svým tempem. Tedy skoro každý. Jen můj přítel Ota ne, ten se přizpůsobil mému a tak zůstal se mnou na konci, ale zatím stále v dohledu kamarádů. Už jsme viděli zasněžené vrcholy hor.

Všichni jsme se sešli u Zamkovského chaty (1475 m), kde jsme trochu posvačili. Je to útulná, vysokohorská chata v dolní části Malé Studené doliny. Na Teryho chatu by výstup měl trvat 2 hodiny. Zatím jsme byli rychlejší, než píšou informační časy na ukazatelích. Tak to snad zvládnu.

Vyrazili jsme Malou Studenou dolinou, les rychle přechází v kosodřevinu a odkrývají se nádherné pohledy na okolní skály. V dálce lze tušit Teryho chatu. Vzdálenosti mezi námi se zvětšují, nic jiného jsem taky nečekala, ale zatím se necítím zle a statečně stoupám vzhůru. Jen Ota na mne stále častěji čeká. Mizí i kosodřevina a my stoupáme už ve skalách po mohutných skalních stupních. Když už byla nahoře ve skalách vidět chata, poslala jsem sama Otu napřed – že už určitě taky dojdu. A tak si občas odpočívám, abych popadla dech. To jsem už ale pochybovala o svém zdravém rozumu. Dojdu to vůbec? Jenže bohužel moc na výběr nebylo. Zpátky by mne samotnou nepustili. A tak jsem doufala, že poslední závěrečné stoupání taky ještě zvládnu a pak to bude z kopce – to už bude sranda. S těmito myšlenkami jsem dorazila k Teryho chatě (2015 m), kde na sluníčku kluci odpočívali a hlavně čekali na mne. A hlavně na mne čekali s připraveným vysokohorským přípitkem – na tácku tam čekalo 9 štamprliček boroviček. Musím říct, že tím mi udělali úžasnou radost. Nečekala jsem, že mi budou nadávat, že se loudám (do dvouhodinového informačního času jsem se vešla), na to jsou moc hodní, ale takhle mi dali najevo, že k nim prostě patřím. Měli spoustu času to sami vypít. Ale čekali na mne. Byli prostě skvělí.

Nechali mne vydechnout, Ota mi ubral další věci z batohu, něco málo jsme pojedli. Slunce stále nádherně svítilo, bylo daleko vidět, rozeznali jsme i observatoř na Lomnickém štítu. Až tady jsem však zjistila, že do Javoriny to má být ještě skoro 6 hodin. Takže do večera do 8 hodin máme co dělat. Aspoň já. No, na starosti je času dost.

A tak jsme vyrazili okolo pěti spišských ples vzhůru. Pohledy byly naprosto nezapomenutelné. Kousek prudkého stoupání nás dovedl do Zadné doliny. Tam jsem si to vychutnala. Všude skály, sníh, nebe a my. A ještě další dva, kteří stoupali vlevo ke Zbojnické chatě. V dolině má být Modré pleso, možná, že je, ale bylo asi pod sněhem. Pod sněhem byla však i cesta  na Sedielko. Kluci usoudili, že cesta přes namrzlý sníh je nebezpečná a tak jako bezpečnější zvolili cestu po skalách. To snad bylo to nejhorší, co mne mohlo potkat. Já mám závratě i na lešení a tady budu muset zvládnout lézt pomalu jak horolezec a ještě bez zajištění. Nakonec jsem se trochu uklidnila – mám zaplacené připojištění na výjezd horské služby i na záchranu vrtulníkem – tak to se mi přece nemůže nic stát. A tak jsem začala lézt. Ota vybíral cestu a já se snažila lézt přesně jako on. Jenže v jednom úseku se mi zdálo, že tamtudy to nezvládnu, vlevo, že to bude lepší. Taková pěkná plošinka tam byla. Jenže dál jsem nekoukala. Na plošinku jsem se dostala, ale kdyby mne odtamtud Ota nevytáhl, tak tam snad stojím ještě teď. Ale nenechal mne tam, pomohl mi nahoru a dál už jsem lezla přesně kudy on. Jen jsem se nemohla podívat dolů. Stačilo mi, co jsem pod sebou tušila. A sláva – už jsme byli nahoře. Zbývaly poslední asi tři kroky po normální cestě - přes šotolinu na vrchol. Nevím jestli můžu napsat, že tam jsem se nakonec zasekla. Byly to sice tři kroky, ale mně se tak klepaly nohy, že jsem byla přesvědčená, že na šotolině uklouznu a po zmrzlém sněhu se skutálím zpátky dolů. Chudák Ota se pro mne musel vrátit.

A tady musím napsat, že asi bylo dobře, že kluci zvolili tuto cestu. Za pár dnů psali, že přesně v těchto místech se s jednou rodinou sněhové pole utrhlo a skutečně tam pro ně letěl vrtulník. Ale myslím, že to všichni přežili.

Na vrcholu Sedielka (2157 m) na nás kluci čekali, ale pak nás skoro všichni hned opustili. Že jdou napřed, aby aspoň někdo dorazil do Javoriny trochu včas a zajistil klíče od chaty. A já – já se fakt kochala. To byla taková nádhera. Za tu námahu a strach to opravdu stálo. Na všechny útrapy jsem naráz zapomněla. Sníh už byl vidět jen místy na skalách, před námi jen kameny a mezi nimi nádherné květinky. No prostě fakt krása.

Začalo se zatahovat a tak jsme se rozhodli, tentokrát už ve třech, raději rychle opustit nejvyšší vrcholy. Tentokrát sestup dal zabrat hlavně Otovi. Nezmínila jsem se, že celou cestu absolvoval se zavázaným kolenem. Měl úraz, v koleně se mu dělala voda a ještě ve středu před odjezdem mu vodu z kolene vypumpovali. Ale současně mu řekli, že je to zvláštní, že všechny výsledky jsou v pořádku a mírná zátěž že neuškodí. Samozřejmě utajil, že jede do Tater a bude dělat takovéto tůry. Proto koleno při prudkém sestupu trochu šetřil. S pauzou a svačinou jsme počkali až do Javorové doliny. Vypadalo, že se brzy něco přižene a nechtěli jsme riskovat, že nás déšť zastihne ve skalách. Rychle začala přibývat kosodřevina a poměrně brzy se skalní chodníček změnil v příjemnou cestu údolím, ve kterém teče říčka Javorinka. Cestou jsem měla ještě jednu krizi. Když jsme se rozhodli pro odpočinek a malou svačinku, měla jsem pocit, že se snad už nezvednu a nedojdu. Vašek dokonce nabízel, že dojde do Javoriny a pošle pro mne auto. Cesta byla už široká a asi by to nebyl problém. Ale já se nakonec vzchopila, chytila ten den nevím už kolikátý dech a vyrazila. Musím přiznat, že ani nevím, zda dřív začalo pršet a pak se stmívat nebo naopak, ale je fakt, že jsme došli za tmy a za hustého deště. Vašek však naštěstí přesně věděl, kde je naše chata a tak nás spolehlivě dovedl do cíle tohoto dne – do Javoriny (1018 m) do naší chaty. Kluci už byli zabydlení a čekali, kdy se objevíme. Takže jsme snad ani nebyli ještě zutí a už jsme drželi v ruce horký čaj na zahřátí, který Pepík akorát stačil připravit. Prostě kluci byli skvělí.

My si dali sprchu, tím jsem se trochu vzpamatovala, že jsem byla dokonce schopna ze skrovných zásob připravit i něco k jídlu. A samozřejmě jsme velice brzy zapadli a spali a spali a spali.

Sobota 23. června

Vzbudili jsme se do nádherného slunného dne. Po dešti předcházejícího dne zbylo akorát pár louží. Musím přiznat, že mne snad prvně v životě z chůze bolely nohy tak, že jsem myslela, že ani nesejdu ze schodů do kuchyňky. Ty první kroky byly fakt krutý.

Posnídali jsme a udělali plány. Kluci naplánovali výlet do hor, já a Ota jsme se rozhodli pro trochu volnější den. Jednak jsem měla pocit, že bych stejně nikam nedošla a Ota byl rád, že si jeho koleno přece jen odpočine. Abych řekla pravdu, už ani nevím, kam kluci vyrazili.

My jsme si počkali na autobus a dojeli do Tatranské Kotliny (765 m), kde je nádherná Bielanská jeskyně (885 m). Veřejnosti ji zpřístupnili roku 1882 a o 14 let později elektricky osvětlili jako jednu z prvních jeskyní na světě. Je to jedna z největších a jediná zpřístupněná vysokohorská krápníková jeskyně v TANAPu. Celková délka jeskyně je 1752 m, z toho zpřístupněných jeskynních chodeb je 1001 m. Teplota vzduchu v jeskyni kolísá mezi 5 - 5,8°C, vlhkost mezi 93 - 97 %. Doba prohlídky je 70 minut. Otevřena je od úterý do neděle. Z krápníkové výzdoby mne nejvíc zaujali nádherné vodopády, nakloněný stalagmit, který má podobu šikmé věže v Pise. Na dně jeskyně jsou jezírka. U jednoho takového nám dokonce pustlili skladbu od Vangelise. To vám byl zážitek.

Zajímavostí je, že kolem roku 1934 se v jeskyni prováděly pokusy se zaledněním spodních částí jeskyně, aby vzrostla její atraktivita. Tyto pokusy byly poměrně úspěšné, velmi se však poškodila krápníková výzdoba a začaly praskat vápencové stěny jeskyně, proto se později s pokusy přestalo.

Okolo poledne jsme se vrátili do vesničky a zjistili, že autobus zpátky jede asi za hodinku. Dali jsme si oběd v příjemné hospůdce a bylo to tak akorát. Cestou zpátky jsme ještě vystoupili v obči Ždiar (896 m). Tuto obec jsem si pamatovala ze své první návštěvy v Tatrách (tuším v r. 1966), kam jsme jeli autobusem. Ve vsi byla tehdy zachována řada původních roubených stavení, jedna chalupa byla proměněna na muzeum, kde dokonce půjčovali kroje, že se každý mohl v kroji vyfotit. Vím, že se mi tam moc líbilo.

Tentokrát jsem byla trochu zklamaná. Nemohu říct, že by to byla ošklivá vesnička, ale po té tehdejší idylce ani vidu. Bylo tam pár roubených zastrčených chaloupek, ale byly schovány mezi většími přestavěnými domky. Když jsem se ptala místních na věci z mých vzpomínek, tak mne ujistili, že lidé už nechtěli v takových domcích bydlet a že řada lidí si je přestavěli na modernější. Vesničku jsme si prošli, chvilku poseděli na terase nové restaurace s výhledem na Belianské Tatry, počkali na autobus a odjeli do Javoriny. Překvapeně jsme zjistili, že chlapi už jsou taky doma, dokonce objevili příjemné posezení kousek od naší chalupy s nádherným výhledem na hory, kde bylo možno si dát pivo, posedět dokonce i venku, sdělit si zážitky z cest a plány na dny další. K večeru trochu sprchlo – to nás zahnalo pod střechu. Ale to, co jsme viděli – to byl další nádherný zážitek - nádherně zbarvenou dvojitou duhu. Škoda, že jsme neměli nikdo foťák. A tak jsme jen koukali a mlčeli. To jsme fakt ještě nikdy nikdo neviděli.

Neděle 24. června

Na neděli chlapi naplánovali další vysokohorskou turistiku. Z Lysé Poĺany Bielovodskou dolinou přes Polský hřeben, Slezský dům do Starého Smokovce. Po svých zkušenostech z prvého dne jsem odmítla s nimi vyrazit, že je zdržuju, ale příjemně mne překvapili. Nepřipustili možnost, že bych s nimi nešla. Když jsem prý zvládla tamto, tak tohle bude odpočinek. Času je dost, v  neděli jezdí autobusů víc, tak není čeho se obávat. Navíc je to prý nejkrásnější cesta v Tatrách., kterou musím vidět. Takže jsem přestala odmlouvat a vyrazili jsme.

 

Do Lysé Poĺany (970 m) jsme dojeli autobusem. Byly to sice asi jen 3 km, ale po silnici a to se nám moc nechtělo. Vyrazili jsme poměrně brzy ráno, už před sedmou jsme vystupovali z autobusu, takže se nám podařilo vidět, jak vycházející slunce rozsvěcuje vrcholky hor. Hned jsem začala fotit, ale kluci mne upozornili, že za chvíli to bude ještě lepší. A bylo. Páni, to byla krása. Říčka Biela voda bublala vedle nás a cesta rychle ubíhala. Zpočátku vedla lesem, postupně přešla do širokého otevřeného travnatého údolí Bielovodské doliny. Zhruba 1,5 hodiny jsme šli skoro po rovině nebo do mírného kopečka, krásnou pohodlnou cestou, dolinou, obklopenou ze všech stran Vysokými skalami. Zhruba po dvou hodinách jsme zahlédli vpravo Český vodopád. To už cesta začala stoupat do Litvorové doliny. Mohutným hučením na sebe upozornil další vodopád - Hviezdoslavův a vidíme Zelené Kačacie Pleso (1577 m). To už se cesta změnila – jdeme stále více po kamenném chodníčku, místy máme pocit, že jdeme korytem vysychajícího potůčku. Někdy skutečně jdeme i vodou – není jiná možnost. Ale naštěstí to není často, vody není tolik, boty máme pořádný a je teplo, takže ta trocha vody nám nevadí. Samozřejmě jsme se opět roztrhali, i Otovi jsem řekla, ať si jde svým tempem, že nemá cenu, aby se se mnou loudal na konci, že bude stačit, když na mne občas někde počkají. A tak jsem v klidu zakončovala naší výpravu. Bylo půl 11, když jsem je našla – rozvalené na břehu Litvorového plesa (1863 m). Tvrdili, že se už vykoupali, jak prý je voda nádherná. Moc jsem jim to nevěřila, ale bylo horko a nechat si osvěžit nohy v ledové vodě tatranského plesa může být prima zážitek. Byl. Po pár krocích v průzračně čisté vodě jsem myslela, že už mi nohy umrzly. (Až později jsem se dočetla, že do tohoto plesa teče voda ze Zamrzlého plesa, které je o kousek výš). A tak jsem spěchala k nim na louku, odpočinout si, oschnout, najíst se a napít.

Už nám zbývalo jen převýšení jen asi 350 m a musím se přiznat, že jsem se cítila úplně super. Už jsme šli pouze ve skalách, ale chodníček byl pěkně upraven, nešlo sejít z cesty a tak jsem po chvilce zase zůstala poslední. Těšilo mne, že se chlapi otáčejí a sledují mne, zda jdu v pohodě, zda nemám problémy. A musím se přiznat, tento způsob chůze mi moc vyhovoval. Nikdo mne nehonil, nikoho jsem nezdržovala, prostě pohoda. Vlevo bylo vidět Zamrzlé pleso (2047 m), které bylo skutečně částečně pokryto ledem. Cesta stoupala stále prudším terénem. Pod skalní průrvou se cesta rozdělila. Naše modrá vedla na Zbojnickou chatu. Na Polský hřeben jsme museli po zelené úzkou skalní průrvou. Tohle byl asi nejtěžší úsek cesty, ale krátký. Když jsem vylezla z průrvy, viděla jsem jen hromadu kamení a kousek nad sebou rozcestník na Polském hřebeni. Cesta se ztratila kdesi v kamenném poli. Chvilku jsem váhala, kudy vyrazit – samozřejmě jsem nezvolila ten nejlepší směr. Ale to už na mne ti moji ochránci volali a nasměrovali mne na „chodníček“. A tak jsem za chvíli stanula u nich na Polském hřebenu (2200 m), kde jsem už měla připravený „oběd“. Ota se o mne staral fakt pěkně. Cesta měla trvat 5h15" a dokonce i já tam byla dřív než za 5 hodin. To mne docela potěšilo. A zase nádherné pohledy na vše strany. Počasí nám přálo, viditelnost byla perfektní. Co víc jsme si mohli přát.

Tady jsme se na chvilku rozdělili. Dva nejmladší turisté se rozhodli zdolat ještě po žluté Východnů Vysoků (2428 m) - vyhlídkový štít na hlavním hřebenu Vysokých Tater. My ostatní jsme po krátkém odpočinku posilněni lehkým obědem pokračovali po zelené Velickou dolinou ke Slezskému domu. Kousek cesty bylo nutno slézt po řetězech – to se musím přiznat není pro mne to pravé. Trochu jsem se zpočátku zasekla, protože jsem vůbec nevěděla, co s tím, ale kluci mi poradili, povzbudili a já to zvládla. Sláva.

Cesta pokračovala upravenou pohodlnou skalní cestičkou okolo Dlhého plesa (1929 m) až ke Slezskému domu (1670 m) a k Velickému plesu (1655 m). Tentokrát to byla fakt idylka Nádherný skály ze všech stran, občas pleso, pohodlná cesta, to šlo skoro samo.

Ve Slezském domě jsme se trochu najedli – někdo si dal oběd, já jen výbornou polévku, zapili pivem. Mezitím dorazili i kluci z vyhlídky na Východné Vysoké a tak už jsme pak společně vyrazili ke Starému Smokovci. Cesta se mění v lesní pěšinu, my se pohledem zpátky loučíme s nádhernými hřebeny hor. Cesta do Smokovce nás vede kdysi nádherným lesním porostem, který však po vichřici v listopadu 2004 působí smutně. Les je sice uklizený, popadané stromy odstraněny, ale místo vzrostlých stromů je zde pár malých stromků, které zázrakem přežily, jsou zde ulámané pahýly, na zemi hromady větví, pravděpodobně připravené k odvozu. Otevřely se sice nové pohledy směrem na Nízké Tatry, ale přiznám se, že tento pohled na tak velké zničené území mi trochu zkazil radost z nádherného výletu. A i teď, po dalších 3 letech, na mne z toho padá smutek. Znám tahle místa z dřívějších dob. Počasí člověk neporučí, poprat se s ním taky nemůže, a tak může jen němě zírat, co dovede. Ale věřím, že si příroda poradí, té člověk může pomoci a za nějaký čas to tam bude vypadat přece jen příjemněji.

A tak trošku posmutnělí přicházíme do Starého Smokovce. Do odjezdu autobusu do Javoriny máme ještě čas a tak ho věnujeme procházce po Starém Smokovci a samozřejmě návštěvě příjemné hospůdky. K večeru se vracíme do Javoriny, připravíme si něco k večeři a jdeme si zase posedět na naše oblíbené místečko. Dlouho jsme ale neposeděli, únava přece jen byla znát a ještě zítra musíme do hor.

Pondělí 25. června

Tento den jsme se přece jen rozdělili. Kluci si přáli vyrazit na Rysy, ale přes Polsko. Je to výstup náročný, a to i časově, aby se stačili vrátit električkou a autobusem do Javoriny. Navíc velký úsek cesty je zajištěn řetězy. Sami usoudili, že by to bylo na mne víc než dost, a tak jsme vyrazili ráno každý na jinou stranu. Kluci zase do Lysé Polany a po polské straně zpočátku po silnici a pak po červené okolo dvou ples na Rysy a pak tuším na električku na Popradské pleso a domů pak ze Smokovce autobusem. Přišli docela zničení a sami říkali, že měli co dělat, aby jim to neujelo.

Já jsem odjela autobusem na druhou stranu a rozhodla se, že se pokusím  o Přechod Belianských Tater. Původně tato oblast byla uzavřená, v současné době tam vede zpoplatněná naučná stezka. Průchod je pouze jednosměrný – ze Ždiáru (896 m). Nikdo jsme nevěděli, jak je tento přechod náročný, a tak jsem slíbila, že se domluvím u pokladny naučné stezky, zda je vhodné, abych to šla sama. Vystoupila jsem ve Ždiáru a vydala se směrem okolo hotelu Tatra. Pán v pokladně naučné stezky mne ujistil, že přechod není nebezpečný, že je poměrně hodně navštěvovaný a že se nemusím bát, že bych tam někde zůstala sama bez pomoci, kdyby se mi něco stalo. Bylo teprv půl 8, takže mne uklidnil a plna odhodlání jsem vyrazila do Monkovy doliny. Docela jsem se těšila, jaké to bude být takhle úplně sama v horách.

Jak už to tady všude bylo, nejdřív jsem šla lesní cestou, jen pohledy na skály byly naprosto odlišné. Belianské Tatry jsou z vápence, takže se liší i barvou, jsou světle šedé, skoro místy až bílé, ale i skály nejsou tak Ostré, jsou zaoblenější. Cesta se lehce klikatila úzkou Monkovou dolinou, brzy začala stoupat, les začal řídnout a měnit se v kosodřevinu. V místech krásných výhledů jsou dokonce i lavičky, takže je možno si odpočinout a pokochat se. Nemusela jsem pospíchat, času jsem měla dost, tak jsem si to užívala a kochala se. Na jednom takovém odpočívadle mne předešli dva mladí lidé Ostrým tempem. Tak jsem jim dala nějaký náskok a taky se vydala na cestu. Pozorovala jsem nádhernou přírodu, kvetoucí kytičky, včelky, v dálce hučel vodopád, dokonce se mi na cestu posadil i zajíček. Při pohledu zpátky jsem kdesi vzadu zahlédla jednoho pána, který vyrazil do doliny s fotoaparátem s velikým objektivem a se stativem. Brzy jsem ho však ztratila z dohledu. Kochal se asi ještě více než já.

Výstup je ale poměrně pohodlný, jen v jednom místě byl krátký řetěz, ale nezdál se mi zas tak nutný. Nakonec mizí i kosodřevina a dostávám se už jen do zatravněném porostu. Místy leží ještě sníh – nádherně kontrastuje s rozkvetlými blatouchy, petrklíči a jinými květinami. Je to jak v pohádce.

Po 3,5 hodinách tentokrát opravdu pomalejšího tempa stojím v Širokém sedle (1830m). Ani nemám pocit, že bych opět vystoupala o 1000 m. Jen to tady na vrcholu začalo hodně foukat a ochladilo se. Navíc se začalo zatahovat. Na vrcholu jsem potkala dva mládence – pravděpodobně se rozhodli i přes zákaz projít dolinou v opačném směru. Chvilku jsem se s nimi dala do řeči. Dvojice mladých lidí přede mnou prý ve skalách zahlédla medvěda. Tak to bych tedy nemusela. Z vrcholu se otevírají nádherné pohledy na černé skály Vysokých Tater, které kontrastují vpravo se světlejšími skalami Belianských Tater. Už vidím i cestu v údolí, kterou se budu vracet do Javoriny. Ani jsem se příliš nezdržela a pokračovala po naučné stezce ještě mírně do kopce po svahu hory Hlúpy a pak již z kopce po upravené šotolinové stezce do Kopského sedla (1749 m). Dokonce na cestě byli dělníci, kteří stezku po zimě pravděpodobně opravali. Cesta je zpevněna příčně položenou kulatinou, místy bylo vidět čerstvé dřevo.

Je půl dvanácté, jsem na Kopském sedle, kde je Rozcestí s modrou značkou, která vede z Matliár do Javoriny. Mám za sebou Přechod Belianských Tater. Tady už to tak nefouká, jen nad Vysokými Tatrami se drží černé mraky. Vzpomínám na chlapy, jestli jim tam neprší. Mně na cestu zatím svítí sluníčko. Lehce jsem poobědvala z vlastních zásob a vydala se do Javoriny. Podle mapy vede cesta dolinou Zadné Meďodoly téměř po rovině. Je to nádhera. Vpravo světlé Belianské Tatry, vlevo tmavé VYSOKé TATRY, které vypadají ještě tmavěji, až děsivěji kvůli mrakům nad nimi. Po pěšince se jde krásně, cestou potkávám dva mladé lidi a o něco později, v místech, kde začíná les, více početnou společnost. Jinak je všude klid. Dokonce i ty těžké mraky nějak zmizely.

Najednou se přede mnou otevírá široké zatravněné údolí. Na jeho konci zůstávám téměř němě zírat. Geologické muzeum v přírodě. Jsou zde informační panely, kde je geologická mapa Tatranského národního parku, kde si můžete dočíst o geologickém složení Tater a spoustu zajímavých informací z oblasti geologie, které se vztahují k Tatrám. A nejen to, kromě panelů s podrobným popisem najdete i ukázky kamenů – skoro spíš skal s názvem, popisem složení i místem výskytu. Je to zajímavě udělané, že to zaujme i laika. Měla jsem spoustu času, ještě nebyly 2 hodiny, do Javoriny to už daleko nebylo. A tak jsem si to v klidu pročetla, nafotila, poseděla. Připadala jsem si jak v pohádce.

Nakonec jsem přece jen vyrazila, abych zjistila že toto muzeum je kousek od rozcestí pod Muráněm. Vlevo vede cesta ze Sedielka, odkud jsme ve čtvrtek přišli do Javoriny. Já samozřejmě zamířila vpravo a konečně jsem aspoň viděla to, o co jsem prve v noci a v dešti přišla. A ani ne za půl hodinky už jsem byla doma. Stále svítilo sluníčko, ani se mi samotné dovnitř nechtělo. Tak jsem si ještě prošla Javorinu, chvilku poseděla před chatou, ale nakonec jsem přece jen šla do chaty. Abych se osprchovala, dokud je tam klídek.

Večer dorazili chlapi, zničení, ale spokojení, že to taky zvládli. Mraky je vystrašili, v jednom okamžiku prý trošku sprchlo, ale naštěstí fakt jen chvilku. A tak si to taky užili. Navečeřeli jsme se a naposledy se šli posadit na naše oblíbené posezení a dát si poslední pivo v Javorině. Chlapi jsem překvapila, koupila jsem všem borovičku - a přiznala se, že mám narozeniny. Sdělili jsme si své dojmy z cesty a poměrně brzy zase odpadli. Ty hory nás vždy zničili. Ráno balíme a odjíždíme.

Úterý 26. června

Domluvili jsem se, že závěr této náročné dovolené strávíme v termálním koupališti ve Vrbově. Ať taky můžeme říkat, že jsme i na dovolené relaxovali. Zjistili jsme, že nejrychlejší pro nás je vzít si taxíka – dodávku. A překvapilo nás, že cena není vůbec přemrštěná. Vyšla o trochu dráž, než všechny autobusy a vlaky dohromady a rozhodně jsme tam byli dřív. Koupaliště je u obce Vrbov kousek od Kežmarku. Taxík nás dovezl až na místo a tak jsme strávili několik hodin střídavě v několika bazénech. Je tu celkem 7 bazénů s mimořádně léčivou vodou na pohybové ústrojí (to jsme potřebovali ze všeho nejvíc), revmatismus, ledviny, na nemoci srdcové a cévní soustavy, astma a stavy po infarktu. Blahodárně působí především vodní proudová masáž s plynem přímo z termálních vrtů s teplotou vody 25-38 °C. A tak jsme relaxovali, ale mezitím si šli i zaplavat do klasického bazénu. Bylo to velmi příjemné. Areál je vybavený potravinami, bufetem a tak jsme netrpěli ani hladem, ani žízní.

V pět hodin odpoledne jsme už čekali na zastávce na autobus, který nás odvezl do Kežmarku. Tam byla asi hodina času, tak jsme si došli na večeři. Z Kežmarku jsme už jeli vlakem do Popradu a pak přibližně v půl 8 lehátkovým vlakem až do Plzně. Musím říct, že tentokrát jsme toho moc už nenapovídali. Brzy jsme zapadli na svá lehátka a spali jak zabitý. Skoro až do Plzně, kam jsme tentokrát dorazili skoro přesně podle jízdního řádu někdy v 6 hodin ráno.

A závěr? Musím říct, že to byla fantastická dovolená (sice snad trošku náročnější) s perfektními kamarády. A dokonce i chlapi mne chválili, že ty jejich ženský by za ten první den jim pěkně vynadali, kdežto já to vzala v pohodě a od té doby, že k nim patřím a berou mne s sebou. A já? Já byla šťastná dvojnásob. Perfektní právě uplynulá dovolené a už jsem se mohla těšit na další. Já prostě ty Tatry miluju.