Dřevěný kostel v Broumově a dál do Janoviček...

Dřevěný kostel v Broumově, nejstarší sakrální památka v celé Evropě a dál do Janoviček…

           

Další den po prohlídce zajímavostí v Broumově jsme se vydali s bratrancem a dcerou ke hřbitovnímu dřevěnému kostelíku Panny Marie, kde odpočívá svůj věčný sen naše rodina. Ještě jsem tu nikdy nebyla a tak jsem se na návštěvu tohoto místa těšila, jednak že shlédnu nejstarší ojedinělou sakrální památku v celé Evropě a také že uctím místo odpočinku svých příbuzných, se kterými jsem neměla mnoho let možnost se setkat, teprve až teď na tomto místě jejich věčného odpočinku. Je to smutné, ale je to tak. Uctili jsme jejich památku rozsvěcenými svícemi, a zavzpomínali…

            Ještě před vstupem na hřbitov jsme si přečetli tabuli vedle vstupu na něj, příhodné upozornění, zvlášť v dnešní době…

            Dřevěný kostel měl být údajně postaven v r. 1177, pár let po založení obce pohanskou šlechtičnou, která na zdejším místě přijala křest. Prvně se o něm mluví v r. 1383. Asi o padesát let později byl kostel vážně poškozen husitskými vojsky. Kostel vyhořel a r. 1449 byl opraven do téže podoby, v jaké se nachází dnes. Bohužel kostel byl zavřený, tak jsme si jeho nitro nemohli prohlédnout. Okolo kostela je ochoz, ve kterém se nachází různé kronikářské záznamy o všem možném z let 1542 – 1847 a zajímavé náhrobky ze zrušených hrobů.

1. 2008 byl prohlášen kulturní památkou.

Hřbitov je zde rozsáhlý a jak jsme tak po něm procházeli, viděla jsem dost zajímavých pomníků, ze kterých mě nejvíce zaujaly dva, které byly od sebe velice rozdílné. Jeden náhrobek byl zhotovený ze dřeva s Ukřižovaným Kristem, jež mu dodával zvláštní punc zašlého stáří. Další náhrobek se jménem Peter Bernhard Ehspanner 1943 – 2010, byl také podivuhodný, snad vytesán z pískovce, ale zajímavostí na něm bylo to, že jej zdobila krásná, po straně vysochaná palma a dodávala tomuto hrobu výjimečnost, už proto, že dnešní náhrobky jsou zhotovovány skoro podle šablony. Dřívější kamenosochaři byli velcí umělci, i když podle data úmrtí stáří náhrobku neodpovídá. To není 7 let starý náhrobek, ten je z dávných let, zřejmě ze zrušeného hrobu a deska se jménem r. 2010 byla do něj jen vsazena. Každopádně je krásný…

Pokračovali jsme dál, nasedli do vozu a zamířili přes Olivětín, kde je známý pivovar. Ten postavili benediktíni 1890 – 1905, a který byl do roku 1948 známý jako benediktínský pivovar. My jsme u pivovaru nezastavili, jeli jsme hned vedle něj, míjeli jsme barokní čtvercovou kapli Bolestné Matky Boží s vížkou, která k němu patřila. Kaple byla původně dřevěná a přestavěná byla v r. 1701 opatem Otmarem Zinkem. Poté se dočkala další přestavby a to v r. 1753. V kapli se pravděpodobně podle vzhledu Mše nekonají.

Mířili jsme dál na Janovičky, napravo jsme v lukách míjeli pivovarský rybník, pokračovali stále dál přes Benešov, míjeli napravo další rybník, a Svinský potok, který nás doprovázel skoro do Janoviček. Z obou stran silnice o kus dál se vršily kopce jeden za druhým a nestačila jsem ani sledovat jejich názvy, které vyjmenovával bratranec, který to tu všude okolo měl prochozené jako myslivec. Přejeli jsme rozcestí, a za zatáčkou u penzionu „Vyhlídka“ jsme zaparkovali. Byly odtud nádherné vyhlídky na všechny vrchy v okolí a také na kostel v Heřmánkovicích. Nádherná vyhlídka, proto asi penzion dostal toto pojmenování. Dívali jsme se a dívali a vstřebávali do sebe názvy dalších vrchů, ale moje paměť je už neuchovala. Jen podle mapy si některé mohu připomenout. Je prý odtud vidět i Sněžka za jasného počasí…

O kousek dál z druhé strany byl další penzion Zámeček. Vydali jsme se k hranicím Polska, stále do vrchu, který neměl konce, neboť bratranec mluvil jen o 300 metrech, které k nim vedou. Nebyla to pravda, byl to kilometr, střílel si z nás…Nebyli jsme sami na této cestě, míjeli nás zase Poláci z druhé strany, kteří k nám chodili na pivko…

Došlapali jsme na konečnou, na nejvyšší bod této cesty, která se do Polska svažovala zase dolů…tak jako obráceně u nás. Ofotila jsem si ukazatele jako doklad, že jsem tu skutečně byla a taky samozřejmě snímeček – dvou invalidů, mě a bratrance, kteří tuto trasu „zmákli“ s holemi. Bylo to fajn a hřál mě dobrý pocit u srdíčka.

Obrátili jsme se na zpáteční cestu a v penzionu na „Vyhlídce“ jsme zasedli k obědu. Vařili tu perfektně, podle širokého menu jsme se ani hned neuměli rozhodnout, co si dáme…Ale u mě převážily borůvkové knedlíky! Ty tedy byly! Péřové, plné borůvek a zalité kopou másla. Nechtělo se nám odtud, neboť od stolu jsme měli možnost sledovat okny zas tu nádhernou vyhlídku všude okolo. Prostě krása….