Duny a jeřáby, část I. - Vízum

Týden před odletem mi přišla zpráva, že máme problém. Vízum prý nemůžu dostat. O další dva dny později přišla další zpráva. Vízum můžu dostat, ale jisté to není. Tři dny před odletem mi přišla zpráva, že to vypadá nadějně, snad se to stihne. Několik hodin před odletem jsem se dozvěděl, že na mě schválené vízum čeká v Dubaji.

Vítejte ve Spojených Arabských Emirátech a zdejším způsobu řízení věcí.

Celá historka s vízem je o něco složitější. Začalo to, když jsem se dozvěděl, že můj bývalý učitel a dobrý přítel pracuje pro školskou radu v Abu Dhabi (Abu Dhabi Educational Council), hlavním městě SAE. Letos jsem dostal příležitostho ho navštívit, a tak začal kolotoč s vízem.

Velmi prozřetelně jsem koupil nevratnou a nepřenosnou letenku, dříve než jsem měl jistotu víza. Jeho vyřízení mi nabídnul pan Owen přímo v Emirátech, čímž odpadla nutnost posílat žádost na ambasádu do Vídně a platit desetinásobek ceny. To však ještě netušil, do čeho se vlastně pustil.

Vyřízení žádosti předal jistým "lidem", kteří se na ni podívali samozřejmě až poslední možný den - týden před mým příletem - a ihned zjistili, že vízum dostat nemůžu, jelikož spadám do rizikové skupiny - svobodní muži do 22 let.

"Jestli jsi v riziku ty nebo jestli ty představuješ riziko, to nevím," řekl mi posléze pan Owen nad skleničkou vody v Dubaji.

Když se to dozvěděl, pokoušel se najít způsob, jak vízum i přesto zařídit. Zjistil, že jeden z ředitelů škol, se kterými pracuje, zná někoho na ministerstvu imigrace (domorodí Emiráťané tvoří 20% populace a téměř všichni se znají). Ti mu slíbili, že žádost vyřídí. Potřebovali k tomu ovšem asi 10 dalších papírů a 20 razítek, včetně nějakých potvrzení od jeho zaměstnavatele.

Oběhnutí všech důležitě se tvářících zakulenců mu trvalo celý další týden. Už zbýval jen jediný člověk a poslední razítko, než mohlo vízum putovat na letiště v Dubaji; a došel čas. Byl čtvrtek, poslední den arabského pracovního týdne, a úřední hodiny skončily. Museli jsme tedy čekat do neděle.

Pracovník, který měl dát na vízum patřičné razítko, se na něj v neděli prý podíval, jako kdyby nic podobného v životě neviděl a řekl "přijďte v jednu". Potíž byla v tom, že v jednu končily úřední hodiny (a další den jsem měl přiletět), takže nebylo jasné, jestli to znamenalo "v jednu to bude hotové", nebo "běžte pryč a nechte mě na pokoji". Pan Owenovi došla trpělivost a přes své kontakty poprosil nadřízeného onoho pracovníka, aby ho trochu popohnal.

Chudák pracovník byl pak velice rozladěný, když hotové vízum předával, jelikož dostal naší zásluhou vynadáno od svého šéfa, přestože bylo všechno dávno hotové.

Když jsem tedy v pondělí přiletěl do Dubaje, vízum tam na mě čekalo. Vyzvedl jsem si ho a směle jsem vykročil k pasové kontrole. Vystál jsem si nemalou frontu, načež mi řekli, že musím jít o patro níž a nechat si oskenovat rohovku. Šel jsem tedy o patro níž, vystál jsem další frontu, ale pracovník za snímacím zařízením mi řekl, že nic takového nepotřebuju a že mám jít zpátky nahoru k pasové. Tam mě ale opět poslali dolů, že dole o tom nemají co rozhodovat. Šel jsem dolů. Tam samozřejmě trvali na svém, že nic nepotřebuju. Když jsem se jich zeptal, jak to mám tedy udělat, aby mě celník na pasové pustil, na chvíli se zamyslel, pak mi dal nějaké razítko a poslal mě nahoru. Razítko na celníka zafungovalo a ten mě tedy konečně vpustil na území Emirátů.

"A takhle to tu je pořád. Pravidla tu sice jsou, ale všichni je neustále obchází," posteskl si rodný Australan, když mi povídal o své práci, která spočívá v tom, že přesvědčuje ředitele škol, aby se drželi reformy.