Duny a jeřáby, část II. - Dubaj

Dubaj  •  Fotografie (1)  • Foto: devitihlavasan

Nejvyšší budova na světě. Nejrozsáhlejší letiště na světě. Druhá největší mešita na světě. Největší nákupní středisko na světě. Dva umělé ostrovy a jedno umělé souostroví. Zábavní park dvakrát větší než Disney World. Rozestavěné projekty v hodnotě 350 miliard dolarů, na kterých pracuje 60% všech světových stavebních jeřábů. Osmé nejnavštěvovanější město na zeměkouli.

Tento seznam šílených emirátských nej by mohl ještě dlouho pokračovat. Ale pro ohromení skromného středoevropana to stačí. Proto jsem se na přelet nad Dubají docela těšíl, ovšem neuvědomil jsem si, že se uskuteční za tmy. Díky časovému posunu a husté oblačnosti jsem byl svědkem toho nejrychlejšího stmívání, jaké jsem kdy viděl, a přelet nad Dubají tak byla taková série hádanek. Je tohle světlo mrakodrap? Je támhle na moři ropný vrt? Proč všechny kamiony blikají? Čtrnáctiproudová silnice???

Po přistání trvalo asi 20 minut, než letadlo objelo celé gigantické letiště na místo parkování. Pak jsem prošel jednou z asi přepážek pasové kontroly a vstoupil do příjemného, pětatřiceti stupňového chladu (ten příjemný chlad člověk ocení, až když si projde tím méně příjemným, čtyřiceti stupňovým poledním teplem).

Cestou do hotelu mi pan Owen začal vyprávět o místních poměrech.

"Domorodé Emiráťany tady často nevidíš; jakákoli práce je pod jejich úroveň. Proto jen sedí v manažerských křeslech a rostou jim břicha. Mají za to, že jakmile vyjdou ze střední školy, bez jakéhokoli dalšího vzdělání a zkušeností můžou jít rovnou na ty nejvyšší posty. Takže tady máš celou vrstvu podivného vedení firem i státu. A když něco nejde, tak to stejně není jejich vina, protože to tak zařídil Alláh."

Zdálo se však, že navenek vše zatím funguje.

Noc jsme strávili v jednom z "levnějších" hotelů ve čtvrti Deira (takže byly na pokoji jen dvě televize) s výhledem na dubajský Creek a staré obchodní lodě z 18. století, které jen s malými úpravami plují do Indie a zpět dodnes. Ráno jsme se vydali na druhou stranu tradičním přívozem do nejstarší části města, Bur Dubai.

"Nejstarší" částí se myslí cokoli, co bylo postaveno před nalezením ropy u Abu Dhabí v šedesátých letech, přičemž úplně nejstarší budova v Dubaji byla postavena až v roce 1800. I tak je však starší část města poměrně pěkná - a to i zblízka, narozdíl od všech supermoderních čtvrtí, není totiž rozkopaná a nic se v ní nestaví.

Další zastávkou byla pláž Jumeirah a hotel na ní stojící, který se stal symbolem celého města. Pokud ovšem nechcete v hotelu bydlet či alespoň vylézt do vyšších pater (samozřejmě za poplatek), není moc o co stát. Nakonec jsme navštívili tradiční dubajské nákupní (mega)středisko poblíž. Co mě však zaujalo nejvíc, byl počet zubařských klinik, které jsem po cestě zahlédl, většinou s přídomkem nějakého evropského státu, nejspíš aby vzbudil důvěru. V Emirátech se asi hodně kazí zuby.

Následovala dlouhá cesta do hlavního města SAE, Abu Dhabí. Scenérie cesty byla tak úchvatná (písek, písek, písek, strom se zavlažovací hadicí, písek, písek, benzínka, písek), že jsem více než polovinu prospal.