Dva jarní týdny v zemi ledu a ohně

Následující text je doslovný přepis mojeho deníčku z cestování po Islandu. Nic nebylo doplňováno, vyjmuto je jen pár osobních poznámek, kdy jsem se myšlenkami dostal „příliš hluboko“. Článek je doplněním předchozího vyprávění o Islandu, je možné jej číst ale i nezávisle.

Island 2009

15. 5. - 26. 5.

Kyslík, Tom, Mudrc, pí. Koukol

15. 5.

Taťka nás odvezl nba Ruzyň. Poloprázdný batoh. To je pečlivě kontrolován. Odlétáme na čas s Easyjet s Airbus A319. Bezpečnostní pokyny. Vadí mi, že jsme v letadle. Startujem...

23:27 15. 5.

Let, přistání i procedury bez problémů. Je přímo cítit jiný stát – tlustí lidé, barevní lidé, více poflakujících se, nvyužitých zaměstnanců. Stěny kabinek slouží jako inzertní plocha pro 4% uspokojení.

Hledáme vhodné lavičky pro přespání. všechny modré s VIP měkoučkým koženkovým sedákem jsou rozebrané a tak uleháme na tvrdé dřevěné.

0738 GMT London 16.5.

Noc yla tvrdá, ael únava mocnější. Vstávám kolem 0700, kolem je stejnorušno jako v 0030, když jsme usínali.

Přistáli jsme na gatwick, potřebujeme se přesunout na Heathrow, odkud odletíme na Island. Mudrc našel jako nejlevnější spoj National Express, přičemž skupinový lsítek zpáteční nás stojí (značka pro libru) 146 (problémy s malováním libry).

…

Autobus je ještě prázdný, když nastupujeme. Ačkoliv je teprve 0744 a odjezd je plánovaný na 0800, řidič startuje a jedeme. Na vedlejším terminálunabereme ještě pět lidí, ale jinak nic.

Anglická krajina působí studeně a mokře, ale zároveň upravovaně a přívětivě. Spousta stromů a zeleně, krav a koňů.

Spousta angličanů nosí tepláky. A nejen mladí. Bylo by to i u nás společensky přijatelné?

Množí se BOBy (Bezpečnostní Opatření pro Blbce):

„Blíží se konec pojízdného pásu.“ „Jste na konci pojízdného pásu )musíte začít chodit).“

„Při průchodu dveřmi si dávejte pozor na hlavu (výška dveří 220cm).“

Výhodou letiště je, že je na něm spousta letušek.

o You arrived to Gatwick

whereeveryone is chic

and (but) you wanna go to Heathrow?

man, I don't know

x But our plane flies from there.

o From here you can fly anywhere

x Not to Iceland to see big Geysir

o That's right, wan't border you anymore, good bye sir

Na Heathrow procházíme kontroly, nacházíme červené měkčené a jdeme spát :)

Soutěž o Ferrari – nezájem prodávat, Čtyři dohody se kterými nesouhlasím.

13:19 16.5.

V letadle po startu. Stoupáme. Pořád nám něco nabízí. Tím, že to je v islandštině, ztrácí se u toho efektivita. Přes program jsme se začal učit islandsky. Začal jsem s čísly. Šest se řekne „sex“. Zajímalo by mě, jak se řekne sex a v kolika lidech je na Islandu běžně provozován. Vypadá to, že Island bude veselá země :).

15:20 (GMT -1) 16.5.

Přistání. Procedury. Chceme si půjčit auto. Cesty mimo pobřeží jsou uzavřeny, takže 4x4 nebudeme potřebovat. Ze 4 provozovatelů mají 2 vše vypůjčené a do drahého Heartz ani nejdeme. Zbývá Alamo. Půjčujeme si Octavii (s mým menším Golfem jsem byl přehhlasován).

Nakonec jsle dostali C-maxe. Přejíždíme z letiště v Keflavíku do Reykjavíku. Vyhlédnutý hostel je plný, přejíždíme k jinému. Je drahý (pokoj pro 10, 600CZK/noc). S hodnocením KRAJINY, lidí, počasí a všeho raději počkám, ale zatím se od mých představ výrazně liší.

Hostel se nakonec ukázal jako výborný. Je čistý a je tam teplo. Má společenskou místnost, jídelnu, plně vybavenoučistou kuchyň, místnost s šachovnicí, … zkrátka paráda.

Večeříme polévku a těstoviny se sýrovou omáčkou. Potom jdeme na procházku po reyjavíku. Je tu klid a ticho, město vhodné pro důchodce. Co vhodné, přímo ideální. Pěkné domy, voda, kačeny, holubi a racci, pěkné výhledy, … A pak je to taky město pro pijany. Tam, kde se kromě klidných procházek nedá nic jiného dělat se pít přímo musí.

Sedíme u oceánu u skulptury Drakkaru a relaxujem. Plánujem, co si dáme. Zvažujeme shnilé žraločí maso, papuchalka (minitučňák) a nebo slatur (ovčí vnitřnosti).

Dlaší slovíčko: papír se řekne pappír.

„Eg er groenmetisoeta.“ = „Jsem vegetarián.“

„Et“ = východ

Je tu strašně míst, kde by se dalo skákat a nemyslím, že to je deformace I když kdo ví. Tom zas sleduje bezpečnostní kamery :).Zpátky v hostelu. Mám si od Toma vyžádat print-screen míst kudy jsme projeli/trasy.

Zapomněl jsem zmínit, že hostel by mohl mít klidně nálepku „eko“. Třídí se tu 7druhů odpadu. Na záchodě je eko mýdlo, eko toaleťák i ubrousky na ruce. Toaleťák už je předem natrhaný, takže vyprazdňovač spotřebuje jen nezbytně nutné množství.

„Ahoj, jdete někam ven?“ oslovuje mě výrazný britský přízvuk.

„Ahoj, ne ne, dneska jsme přiletěli a jsme unavení. Jdeme spát.“

„Ale dneska je skvělá párty. Určitě nechcete jít?“

„Zítra odjíždíme na sever, tak chceme být odpočatí.“

„Na sever?! Ale to přijdete o hopody tady v Reykjavíku!“ děsí se.

Chvíli přemýšlím, jestli mu říct, že on zase přichází o zbytek Islandu. Nakonec převedem ale řeč jinam. Ukazuje se, že sem přijel jen na víkend a jen do hospod. Že by nová britská destinace, která je teď v módě?

17.5.

Vstáváme v 0730. Oproti Andalusii je to příjemná změna. Snídáme. V Lednici je foch pro potraviny, které tam nechali předchozí návštěvníci. Jelikož většina z nich jsou zápaďáci, je foch s zanechanými potravinami větší než zbytek ledničky. K vlastnímu toastovému chlebu tak máme cizí normální i burákové máslo, dva druhy marmelády a čaj.

Odjíždíme na sever.

Poznatky z přírody:

Poznatky z přírody:

Skály – černé od lávy, splazy, splazové potoky, jezírka nad úrovní moře – nepropustné podloží.

Potoky jsou silně železité.

Domestifikovaná zvířata – ovce + spousta jehňat, koně, krávy.

Omylem se dostáváme do ingvellir, který jsme měli v plánu až za pár dní.. Prezentován bude skrz foto a video. Jako hlavní info o něm snad jen že zde byl Althing, nejstarší islandský parlament z roku 900. Také je zde styčná plocha dvou zemských desek, díky nimž se Island rozrůstá o 2mm/rok.

Když už jsme se dostali na Zlatý trojúhelník, jedeme ještě na další dva rohy.

Tím druhým je Geysir, což je gejzír, který dal jméno všem jeho bráškům po světě. Od padesátých let už netryská do původních 80m skoro ani zpoloviny. Navíc čekat na něj se musí dlouho, vystupuje jen 2x denně, nicméně hned vedle je Strokkur, „nejspolehlivější gejzír světa“, který tryská přibližně každých 6minut. Turisté jsou naštěstí dstatečně inteligentní a netleskají gejzíru po vytrysknutí ani nepožadují na informacích, „aby to zase zapnuli.“ :) jako chtěli u Old Faithful.

Třetím rohem je Gulfoss, vodopády o dvou kaskádách. Díky sluníčku vzniká kolem celých vodopádů velká duha. Zkrátka paráda.

Pak jsme jeli dál, já brzy usnul.

Když jsem se probudil, byli jsme uprostřed pustiny, kolem pořádně nic nerostlo a my se loudali třicítkou po šotolinové díraté cestě. Kluci si to totiž chtěli zkrátit přes vnitrozemí (což pak zdůvodnili touhou vidět ledovcové údolí). Namísto toho jsme se vlekli dalších několik hodin. Postupně se mi ale začala krajina kolem líbit. Ve své neútulnosti a relativní prázdnotě nabízela možnost všímat si detailů, které člověk jinak neviděl/přehlížel. Opuštěné boudy nebo obydlí o samotě vybízejí k rozjetí představ o tom, kdo v nich bydlel, bydlí, co tam celou tu dobu sám dělá, co bych tam dělal já, …

Rozhodli jsme se, že přespíme na poloostrově Snaefellsness ve městě Grundarjordus (980ob.) v „zeleném hostelu“ (můj nátlak). Máme vlastní pokoj, kuchyň, koupelnu, dokonce i internet. Jsme unavení, ale spokojení.

Co jsme zapomněl zmínit je slunce. máme tu polární den a tak je nonstop světlo. Slunce sice na cca 5hod zapadá, ale je to jako by zašlo za mrak , světlo je dál. Jsme na 65 rovnoběžce a slunce zapadá ve 2230. S tímjak je pořád světlo má člověk potřebu pořád ěco dělat a nejít spát. Tohle je třeba si hlídat a dodržovat denní režim. Třeba teď bych už měl jít pomalu připravovat na spaní a místo toho píšu do krtka. Skara :).

18.5.

Když jsme brouzdali včera na internetu, prošel kolem párkrát jeden německý pár a poté se objevil starší, ale vitální bělovlasý pán s bílou kozí bradkou. Dal se s námi do řeči a ukázalo se, je to John z Leedsu. Dostal výhodnou nabídku od letecké společnosti a tak si koupil jednu velkou čokoládu, sbalil spacák a pláštěnku a jel. Zatím byl tři dny v Reykjavíku. Když byl na lodi pozorovat velryby, zalíbil se mu ledovec a tak si někoho stoupnul a dostal se na náš poloostrov. Na cca šedesátiletého důchodce, který s sebou pořádně nic nemá, to bylo dost odvážné, ale mě se to líbí. Domluvili jsme se, že ho druhý den na ten ledovec vezmeme. Stejně tam máme cestu.

18.5.

Ráno jsme trochu zaspali, ale zpoždění naonec nemáme. Sndáme müsli. John přišel v 0909. Jedeme ještě nakoupit pár potravin. Odbočka: Doma mě strašili, že jídlo je tu hrozně drahé. Není to pravda. Jesice dražší, ale dá se to snést. Např. mléko stojí v přepočtu 35CZK. Konec odbočky. Jedeme na , národní park na konci poloostrova. V podstatě je celý tvořen ledovcem. S autem jedeme tak daleko, jak to jenom jde, ale po silnici třídy F (taková hodně drsná a díratá polňačka v horách) to moc velká vzdálenost není.

Vysedáme. Fouká dost silný vítr, je zima. Chceme jít na několikahodinový hike, takže se všichni navlékáme, berem si kulichy, rukavice, nepromokavé oblečení, svačiny a vyrážíme. Průvodce říká, že pro vrchol jso třeba mačky a cepíny, takže s tím už od začátku nepočítáme. Jen John má pořád vysoké ambice. Bavíme se o všem možném, porovnáváme situace u nás a u něj, komentujeme okolí … je to zábava.

Po chvíli cesta končí pod sněhem. Dál už jen odhadujeme její přibližnou polohu nebo hledáme po obzoru, když se sem tam vynoří. Tom nás koriguje s GPS. Cesta sněhem je náročná, buď se propadáme nebo to klouže. Když se dostaneme k půdě, je plná vody a měkká.

Po 3km cesty se dostaneme k odbočce na pěší track na vrcholJe to cedule trčící ze země uprostřed sněhové planiny. Kolem nikde nic. Stanovujeme si jako cíl dosáhnout ledovce. Pokračujeme v cestě, kocháme se okolím, je-li čím, povídáme si. Boty mi postupně promokají, Mudrc na tom není o moc lépe. Nakonec se dostáváme na menší vrcholek, kde dáváme pauzu. Přes mlhu není nic vidět, ledovec je ještě 200 výškových metrů daleko, cesta začíná být jednotvárná. John, ačkoliv jistě nejméně 60-ti letý, je stále plný sil a nejraději by šel dál. Na východ jsou prý nějaké rostliny, na západ lávová pole. My už jsme se ale prošli dostatečně. Okolní věci uvidíme nejspíš jinde a lépe, dosažení ledovce nakonec vzdáváme. Děláme hodněpodvrcholové foto, krátce svačíme (měníme s Johnem české a anglické sušenky) a jdeme zpět. V jednom prudším kopci se pí. kOukol ukáže jako veselá povaha a pro naše pobavení ho skutálí v sudech. Všichni se bavíme.

Při sestupu se John rozpovídá a odhalí nám svůj životní příběh. Je zajímavý, ale nepřijde mi zdvořilé to veřejně prezentovat.

Vracíme se k autu. Krátce se ještě stavíme v městečku na konci poloo. a jedeme zpátky do Grund..... . Tady se loučíme s Johnem, který se zítra vrací do Reykjavíku. My pokračujeme dál na sever do Arkureiy.

Cesta je dlouhá. Krajina je pěkná – lávová pole, pobřeží, ostrovy, … Později se dostáváme víc do vnitrozemí. Pozorujeme zvířata. Ovce mají spoustu jehňat, jsou srandovní. Ohrady začínají být spíše symbolické – ovce je podlézají, koně přeskakují, krávy prorážejí. Chvíli jedeme za dodávkou, která před sebou žene stádo krav.

Dojíždíme do Arcureyi, ubytováváme se, večeříme rýži se salámem, já s tofu.Po večeři si dáváme kávu a sušenky. Přichází večerní pohoda.

Dvě zajímavosti:

Sprcha – v hostelu v Reykjavíku měli sprchový kout značky Ravak (Příbram). Samotná sprcha má dva kohoutky – jeden na množství vody, druhý na průtok (pozn. přepisu: jedná se o chybu, správně je „druhý na teplotu“)

TV – viděl jsem ji puštěnou jen chvilku, ale americký celovečerák pouštěli s titulky. To by u nás neprošlo :)

V hostelu je spousta francouzů, francouzsky jsou pěkné.

19. 5.

Vstáváme v 0800 výrazně odpočatí. Snídáme už tradičně toastový chleba (jiný tu ani není) a doplňujeme ho rýžovou kaší. Frantíci snídají hned vedle :).

Tak Arcoureyi se píše správně Akureyi.

Přejíždíme od něj 100km k jezeru Mývatn, což je v překladu „jezero komárů“ a svoje jméno získalo po právu. Navštěvujeme ho ještě v chladném období, kdy prý komáři nejsou a přece jich tu už jsou tisíce.

Dále navštěvujeme Dimmuborgir, označovaný jako „nejpůsobivější lávové pole na Islandu“. Nej- věcí je na Islandu opravdu požehnaně, neboť fungují jako dobré lákadlo pro turisty. V podstatě všechno je něčím nej. Tohle lávové pole je ale opravdu pěkné. Jednotlivé vystupující útvary jsou větší než jinde a když mezi nimi procházíme, schodujeme se, že to tu vypadá jako v Mordoru.

Kolem jezera pokračujeme v cestě až do Reykjahlídu. Krátce nakupujeme, svačíme. Další zastávka je Krafla, aktivní vulkán na kterém je postavena geotermální elektrárna (výkon 60MW). Jdeme kousek k vulkánu, bohužel se ale ukazuje, že velký sloup dýmu, který jsme viděli z dálky vychází z velkých uzavřených věží. Zklamání. Dýmu je ale dost a hučí to pořádně, tak to elektrárně odpouštíme a jdeme se pokochat alespoň okolními drobnými fumaroly, sírou kolem sirných jezírek a velkým ledovcovým jezerem.

Přejíždíme kousek dál k Leirhujukur, kde jsou nejbarevnější sirná jezírka a nejděsivější lávové pole. Jde se k pomu daleko skrz sníh. Sirná jezírka jsou nic moc, ale lávová pole vypadají dobře. Jsou hodně tmavá a když se přes ně převaluje mlha, což jsou výpary ze sirných ložisek, působí to dost efektně, nutno dodat, že skoro i děsivě.

Další místa v okolí Mývatnu si necháváme na druhý den a jdeme si odpočinout do přírodních lázní při Reykjahlídu. Jsou to tři venkovní umělá jezírka. Vyhřívána jsou z termálních pramenů, které jsou bohaté na síru, takže jsou prý i nějak zdravé. Voda je svítivě modrá, slaná a mléčná. Na dně je lávový písek. Vyhříváme se a relaxujem asi dvě hodiny.

Při cestě zpátky lovíme s Tomem cashky. Lovili jsme je už předtím, ale teď stavíme hodně často.

Po návratu večeříme do Akureyi (obráceně) hrachovou polévku a párky s brkaší. Hned po večeři se vydáváme do města. Pí Kouk už jde spát. Najdeme tři cashky, cestou zpátky si ještě dáváme chvilku fotbálek na opuštěném hřišti. V té části města, kde hrajem je to přesně takové, jak jsem slyšel. Věci nezabezpečené, okna bez záclon, dveře odemčené (nezkoušel jsem). Hřiště a další podobná místa jsou volně přístupná. Někdy je toho ale až moc. Na uici se válejí brankářské rukavice, dvě pohozená dětská kola, pod basketballovým košem si někdo zapomněl školní brašnu. Děti si o věci zkrátka nepečují. I v mnoha dalších aspektech je zde cítit americký způsob života: zbytečně velká auta, bungalovy, poštovní schránky. Dřívě mě napadaly i další věci, teď už si je nevybavuji.

Tom měl ještě jeden dobrý postřeh. Kvůli jiné zeměpisné šířce si nastavují satelitysměrem k zemi.

Já si zas teď po návratu do hostelu všiml, že vypínače na světlo se mačkají obráceně. Dolní část pro rozsvěcení, horní pro tmu. Člověk podvědomě sahá na nesprávnou část a diví se, že se nic neděje.

Jo a taky přijeli další francouzi a i tihle mají pěkné holky.

20.5.

Spousta snů. Vstáváme. Rozcvička. Snídaně T-chleba, müsli s jogurtem, čaj a mléko. Balíme.

Ještěv Akureyi navštěvujeme nejsevernější botanickou zahradu v E. Asi nejsem dostatečný biolog nebo zatím není sezóna, ale přišlo mi to dost nudné. Maminčina zahrádka u nás doma je zajímavější.

Jedem znovu k Mývatnu. Zastavujme na doporučení průvodce na pozorování kaček, ale je to nuda. Už se těšíme na národní park Jókulsargujutur a nedaleké vodopády Vodafoss, nejvější v celé Evropě. Bohužel k nim ale vede jediná cesta a naní narážíme po cca 5km na zákaz vjezdu s tím, že se silnice opravuje. Pro dnešek druhé velké zklamání. Jedeme ještě kus dál, pak zastavujeme a řešíme jak naložit s nechtěně ušetřeným časem.

Přejíždíme k jezeru Lagarfljót..., kde bydlí/žije místní příšera jménem Fjagarfljótmurinn, obří had, který konkuruje zněmjší lochnessce nebo se o to alespoˇnsnaží. Jdeme malým hike na Hengifoss, třetí nejvyšší vodopád na Islandu. Cestou si několikrát zaskáčeme přes potok a o to větší je to sranda. Vodopády už ale začínam být přesycený.

Začínáme se orientovat v místopísném názvosloví.

-foss = vodopád

-fell = hra/kopec

-jökull = ledovec

-vík = velké město (pozn. přepisu: ve skutečnosti to znamená přístav)

fjordur = fjord.

Svačíme. Přejíždíme do Egilstadir. Spím, takže z města si pamatuji jenom market. Ale dovolím si nesouhlasit s průvodcem. V tom totiž všechna místa jenom chválí, nic nepohaní. Oegilstadir se ale vyjádřil jako o místě, kde kromě dopravního spojení (uzlu) a elektrárny plus průmyslu nic pěkného k vidění není. Přitom právě E. je město, kde bylo pěkných holek mraky. Člověk se ani nestačil otáčet :).

Přejíždíme ale do Seydisfjorduru, města neobyčejně vychvalovaného. Prý je plné malebných norských dřevěných domků a působí to moc hezky. 90% domků včetně kostela tu má stěny z vlnitého plechu. V okolí je asi 50 drobných vodopádů, přístavu vévodí velký trajekt Smyril – Line, o kterém průvodce píše, že přijíždí až v létě. Hostel je rozdělen na dvě budovy. V jedné se bydlí, v druhé je kuchyně. Vzdálené od sebe jsou asi 700m. Dobře vymyšleno (*s).

Hostelu na spaní správcuje Indka. Docela šok. večeříme brokolicovou polévku a špagety s mochovskou. U vedlejšího stolu sedí nabručená norská rodina. Rodiče s dospělým synem. Syn je skaut. Píšeme pohledy domů.

21.5.

Vstáváme tradičně. Snídáme stále to samé, u snídaně je s námi banda Číňánů, ti ale jedí ve stoje v kuchyni. Dnes máme jet „slepými místy“ jak to pý na začátku nazval Mudrc, takže k viděí by toho moc být nemělo. No uvidíme.

Z přírodních zajímavostí skutečně dnes nic moc nemáme. Jedeme podél pobřeží, jsou tu pěkné abrazní terasy. Spousta naerodovaného kamení a sobi. Docelaa jsem čekal něco jiného, většího. Sob je velký asi jako přerostlá koza, lae nic ohromujcího. Na jednou pobřeží se jdeme projít po pláži. Sebral jsem káme a dal jsem ho do kapsy. Později jsem ho předal Zdeničce, ale až o setkání později než jsem chtěl. Kousek dál stavíme u majáku a kocháme se pohledem na krásnou kosu. Přejíždíme do městečka Höfn natankovat. V příbřežním zálivu si dáváme závod v žabkách. Zpátky ve městě. Pak chvíli sledujeme fotbal. Hrají asi tak na úrovni Višňové.

Přejíždíme do Vagnstadiru, kde se už v 1600 ubytováváme. Nejdřív tedy projdeme celý Vagnstadir, což je takový větší statek. Prolezeme icelý hostel, ale nikde živá duše. Přesto je všude odemčeneo. Voláme majitelce a domlouváme se, že se ubytujeme sami. Spolu s nái jsou tu ještě jedni američané, s kterými jsme se potkali už včera na Hengifossu.

Krátce obědváme čongovky a jedeme na procházku na Vatnajökull. Kolem ostrova vede jediná kvalitní silnice (víc ani není třeba), označovaná jako No. 1 nebo taky Ring road. Z ní vede k Vatnajökullu 16km dlouhá F-985. O jejího konce už se musí na skůtrech. Následující situace ukazuje tka trochu Mudrcovu logiku přemýšlení. Máme C-maxe, cesta je určena pro terénní vozy. Nicméně auto drží, cesta je sjízdná a tak jedeme ještě o kousek dál. Pak ještě kousek a ještě a výsledkem je, že jsme se dostali až na 14-tý km, kde už silnice začíná mizet pod sněhem. Zbylé 2km jdme k horské chatě pěšky. Většinu času jsme v mlze, na chvíli se výhled přecejenom částečně otevře. Není to nic úžasného dechberoucího, ale vidíme ledovec. Sníh na cestě má podobu ledové tříště. Sníh podélcest yje ledovcovitě namodralý. Dojdeme až k horské chatě na konci cesty. To je ukázka komerční turistiky. Je kolem ní zaparkováno asi 20 sněžných skůtrů a spousta dalších jich rejdí po okolních kopečcích. Nevím, ale když už se přijedu podívat na ledovec, nemám potřebu po něm rajtovat na skůtru. Místní tuhletu zábavu nabízejí za 12500 ISK (asi 2000CZK), takže jsou spokojení. Turisté za to rádi platí a příroda mlčí, tak co.

Prvotní nadšení z toho, jak Island dbá na ochranu životního prostředí mizí. Zpátky na chatě. Večeříme rychlé večeře a jako desert sojové suky. Během nasí nepřítomnosti se na chtě ubytoval mladý pár – Dán a Američanka. Američanka podníká cestu kolem světa. V jejím podání to vypadá tak, že z Islandu pojede do Finska, potom Evropské Ruska zakončí to Čínou.

Povídáme si. Skoro už tradičně jdeme spát ve 23:00.

22.5.

Ráno klasika + ovesná kaše (jsem v klidu, minimálně ještě jednou si ji užiji). Američané překvapivě odjíždějí dříve než my. Cestovatelku a Dána potkáváme kousek za hostelem, jak stopují. Bohužel nejsme schopni je vzít. První zastávku dnes máme u ústí ledovcové řeky. Je plná krásných, svítivě modrých ker. Zrovna když přijedem, jedna se odlomí. Jdeme na krátkou procházku a pozorujeme kry. Na chvíli dokonce zahlédneme tuleně. Je vidět ale jen hlava, takže mnohem zajímavější mi přijde chaluha (pták sedící o pár metrů dál). Je tu spousta fotografů, dva postarší zachmuření vousatí páni mají objektivy alespoň půl metru dlouhé. V turistickém centru mají pěkné pohledy a mě mrzí, že jsem se unáhlil a koupil je v Reykjahlídu. Ale zase dojdou do Čech dřív než my. Doufám. Na chvilku pak ještě zastavujeme o několik kilometrů dál a natáčím pro sestru ovce a jehňata. Další velkou zastávkou je NP Skaftafell, oblast „ledu a ohně“. Je to místo, kde v 19. století zuřil vulkán, jehož láva létala až do výšky l km a popel zahalil většinu severní polokoule. Následky byly nedozírné. Na stejném místě je ale také několik pěkných splazů Vatnajökullu. Také je to NP, který je po celý rok zelený. Roste tu spousta zakrslých bříz, které mají výšku tak půl metru. Mikroklima je tu výrazně teplejší. Tak do takového NP jsme přijeli. I centrum bylo moc pěkně vybavené, obsluha moc pěkná. Plánujeme si trasu na šest až sedm hodin, cílem je vrchol Kristinartindar. Balíme jídlo, pití, tepleji se oblékáme, vyrážíme. Po chvíli všechno oblečení odkládáme a pokračujeme jen v tričkách. Je fakt teplo. První zastávkou je vodopád Svartifoss. Jdeme dál. Cesta je pěkná, nic náročného, svítí nám sluníčko, takže vše ubíhá docela rychle. Po necelých 3hodinách chůze obědváme. Když přicházíme na odbočku na samotný vrchol, rozdělujeme se. Pí K. pokračuje dál po okružní trase, my jdeme pokořit vrchol. Cesta se zdá být poměrně náročná. Je to prudké stoupání, stezka není moc vidět, musíme si vykopávat stopy do sněhu, případně se prodírat Ostrými kameny, které se sypou pod nohama. V půlce cesta se potkáváme s německým párem ve středních letech, který má stejný cíl cesty. S tím, jak se dostáváme výš, roste i nebezpečnost. Poslední sněhové pole je zezpodu zledovatělé. Nesmíme si dovolit podklouznout! Zatímco my jej nakonec zdoláváme, Němci to vzdávají. Pak už stačí jít jen chvíli po hřebeni a jsme na vrcholu (1126 m.n.m.)! Může se to zdát jako malá výška, ale vzhledem k tomu, že jsme začínali na úrovně moře, je to převýšení 1100 metrů a to už je něco. Cestu dolů jsme odhadovali jako o něco náročnější než na vrchol, ale nakonec je docela v pohodě. Sníh je měkký a tak spodní sněhová pole nakonec sjíždíme alá na lyžích, Mudrc používá obal na batoh jako boby (vše pečlivě zdokumentováno). Inspirujeme Němce, kteří zůstali v sedle, a i oni sjíždějí dolů po našem. Zpáteční část okruhu dolaďujeme sázky z přechozích dní. S Mudrcem se teď sázíme o vše možné: „Pokud strefíš kamenem támhle tu kačenu, tak ...“ „Pokud doplaveš na támhleten ledovec a vyfotíš se na něm, zaplatím Ti večeři v nejlepší Reykjavícké vegetariánské restaurace.“ „Pokud strávíš noc s poštovní známkou nalepenou na jazyku, budu měsíc vegetariánem.“ Je ale konec těmhle přízemním sázkám, přešli jsme na skutečný kalibr. Jako první jsme doladili Toma. „Pokud se do pěti let naučíš anglicky tak dobře, že zvládneš udělat PCE certifikát, zaplatíme Ti a doprovodíme Tě na expedici na Mt. McKinley. Pokd to nezvládneš, necháš si na dva roky narůst knír. U Mudrce jsme se shodli, že udělá státnice z ruštiny a já z francouzštiny. Oba na to máme dva roky, nemáme ale ještě vymyšlené podmínky. No vrátili jsme se na základnu. Kousek od ní je sel, což je statek s několika domy, které jsou částečně zapuštěné do země, především ale mají drnové střechy (viz foto). Dnes se ubytováváme v HI hostelu Hvoll. Je to statek kus cesty od Ring Rd, hostel má certifikát „Green hostel“, je největší na Islandu (80 míst + kemping) a je moc příjemný. Chybí nám mléko a tak jdeme s Tomem za recepční, zda by nám byla ochotná nám ho prodat. Máme štěstí, zrovna dnes byli nakupovat, takže mléko má. Když ale chceme platit kartou, omlouvá se, že to bude muset být s příplatkem za vyřízení transakce. A zkouší se několikrát ujistit, zda doopravdy nemáme hotovost. Nakonec platíme příplatek 5 ISK (0,9 CZK):) Večeříme žampionovou krémovou polévku a těstoviny se špagetkou nebo parmezánovou omáčkou. Plánujeme trasu na zbytek pobytu. Čeká nás ještě Hakla a okolí a potom Modrá laguna.

23.5.

Ráno klasika. Včera jsme všichni podcenili slunce a tak máme teď pěkně červené obličeje. Konečně poznáváme i druhou tvář Islandu. Za okny fouká velice silný vítr a padá cosi mezi deštěm a sněhem. Být sáček hnaný větrem. Necítit zimu ani bolest, jen radost. Jedeme dál a prší. Ve Víku stavíme u obchodu se suvenýry. Vedle nás parkuje auto Harley-Davidson – F350 se zamykáním na kód. Vedle kliky má prostě tlačítka. Zajímavé. Jdeme se krátce projít na pláž. Je to místní specialita, protože písek je černý. Přejíždíme k Dyrholaey, obří skalní bráně na pobřeží. Kolem ní je ale přírodní rezervace a ta je v tuto roční dobu kvůli hnízdícím ptákům uzavřena. Je to také nejjižnější pevninský bod Islandu. Jen o pár metrů dál je jeskyně plná racků a kapradí. Zajímavá kombinace. Díky Tomově cache je další zastávkou vodopád Seljalandsfoss. Je dobrý tím, že se přelévá přes převis a tak je možné obejít ho dokola. Člověk je pak trochu zamáčený, ale stojí to za to. Tom má trochu problém cache nají, ale nakonec se mu to daří a můžeme pokračovat v cestě. Konečně jednou zastavujeme u vody a není to vodopád. :) Urridafoss jsou totiž peřeje. :) Jsou sice poměrně krátké, ale peřeje to jsou. Mimo jíné je to místo, kde je největší průtok na Islandu. Číslo si nepamatuji a nepřijde mi ani důležité. Tom loví. Jedeme dál, usínám. Probouzím se až u Arnés, našeho dnešního bydliště. Rezervujeme si pokoje. Dnes poprvé spíme ve 2lůžkových pokojích. Protože máme dost času, jedeme se ještě podívat kousek směrem Hakle, která není zas tak daleko. Usínám. Probouzím se uprostřed lávového pole, jedeme po hrbolaté cestě, kolem široko daleko mrtvo. Zastavujeme a rozhodujeme se, že půjdeme na menší procházku polem. Jde se pěkně a tak jdeme docela daleko, procházka má podle GPS celkem 6 km. Vracíme se do hostelu, který se mezitím zaplnil. Večeříme instantní polévku a rýži se zeleninou a vysočinou/tofu.Hrajeme kostky až do omrzení. Kolem desáté přijíždí tří pěkné mladé Němky.

24.5.

Ráno klasika, nonverbální boj o toastovač s Němkami. Pak přichází ještě jeden německý pár, dostáváme se do menšiny a stahujeme se.

Prší. Co s načatým dnem?

Přesněji řečeno, co ode dneška chcem?

Skrz lávu doprostřed pekla,

tak to je Hekla.

Ne, díky

Nadále však zůstávají otazníky.

Takže zpět do Reykjavíku

dnes nemáme moc kliku

na počasí

...ostatní už se stěhují do auta, jdu taky.

Islandská rádia – víc se v nich mluví než zpívá. Když už se zpívá, je to pop z Ameriky. Vracíme se zpátky do Reykajvíku, místa, kde jsme začali. Rezervujeme si místo v hostelu. Jdeme s Tomem odlovit nějaké cache, které si mezitím našel a při prvním putování jsme je minuli. Poznáváme tak místa, která by nám jinak zůstala utajena (ISL VŠ, hřbitov,, kde rostou stromy všude kolem hrobů a dokonce i skrz ně. Pí K. prý dokonce viděla jeden ve tvaru kříže.

Vracíme se do centra, máme dnes v plánu najíst se někde v obchodě. Nakonec vybíráme z průvodce jedno doporučení na malou přístavní restauraci. Restaurace je nakonec spíš taková hospůdka, kde to smrdí rybami a vším možným na oleji. Neobsluhuje nás starý pán, který umí jen islandsky a vaří výbornou humrovou polévku, ale dvě mladé holky. Dáváme si rybí polévku (výborná) a 4 různé ryby (na rožni, průměrné). Vzhledem k tomu, že holky se vůbec nesmály a nádobí je plastové je celkový dojem nic moc.

Jdeme ještě krátce do města podívat se na bleší trh, což je velké zklamání. Nic zajímavého, ryby, které to měly zlepšit jsou většinou sušené a průmyslově balené. Kluci aspoň dostávají na košt toho shnilého žraloka. Mudrc to komentoval následovně: „To maso bylo dobrý, ale máš po tom na jazyku pachuť jako po čpavku.“ Protože máme dostatek času, kupujeme si výlet na lodi za papuchalky (ti létající minitučňáčci).Je to těžká komerce pro západ. Za 3000ISK nás odvezou k ostrovu, kde hnízdí. 30min kroužíme kolem. Papuchalkové buď sedí na ostrově nebo ve vodě nebo poletují kolem. Celkem nuda, většina turistů po pár minutách zaleze do kajuty a čte si v knížkách o ptácích. Novou a lepší atrakcí se stávají racci, kteří krouží a plachtí jenom pár metrů vedle lodi.

Po návratu z lodi se vracíme k autu, přejíždíme k národnímu muzeu. Uvnitř je výstava (stálá) zabývající se především historií a osídlením Islandu. Klasické nudné vytrýny. Zajímavá je výstava fotografií zabývající se dětskou prací na lodích v 1. ½ 20. st. Ukazuje jak křehká je hranice mezi otrockou prací a praktickou přípravou do běžného života. O dvě místnosti dál si těžkáme kroužkovou košili (12kg) a fotíme se v přilbici a s mečem a štítem. Muzeum bohužel zavírá v 1800 a tak toho víc nestíháme. Vracíme se na hostel.

Prší. Dnes je vůbec takové aprílové počasí. A ještě tu mají ve zvyku mít věčně otevřená okna a svítit i když není třeba. Holt přebytek energie, no. Chvíli spím, dočítám Čtyři dohody, trochu jím (prý teď jím hodně).Přestává pršet. Doprovázíme Toma k jedné vzdálenější cache, poté jdeme do města na večeři. Máme vyhlédnutou jednu restauraci nedaří se nám ji ale najít. M se jde zeptat do jiné, tam nám říkají, že ta naše zkrachovala a oni stojí na jejím místě. Procházíme městem a hledáme nějaké jiné, pěkné a cenově přijatelné restaurační zařízení. Nakonec až skoro u přístavu nacházíme Icelandic fish and chips organic bistro. Je to polosamoobsluha, což jsem ještě neviděl, ale je to dobrý nápad, jak vše urychlit. Opět si dáváme rybí polévku a rybu, tentokrát ale všichni stejnou, protože nabídka je dost úzká. Jako desert si dáváme Skyr, což je jemný tvaroh s lesními plody. Tady se mi líbilo mnohem víc, než v té předchozí.

Návrat na hostel. Po prohrané sázce stojím 5min na hlavě. Bolí z toho docela krk, ale asi jen tyhle svaly nejsou zvyklé na zátěž, jinak to jde. Jdeme spát.

25.5.

Ráno. Že je ve sprše horká voda cítit po síře, na to jsme si zvykli. Že tak smrdí i studená jsme časem taky přijali, ale aby po ní chutnal ranní čaj, to už je trochu moc.

Na parkovišti vedle našeho auta stojí solidní mercedes, nastartovaný, svítí, uvnitř našedivělý pán, na místě spolujezdce mladá černoška předvádějící profesionální ukázku felace. Jedeme odlovit poslední islandské cache a přejíždíme do Keflavíku. Ubytováváme se na hostelu, obědváme teplé jídlo (rychlé večeře a instant. pol.. Ve všech hostelech je police, případně regál v Lednici, který nabízí společné jídlo. Jde o potraviny, které tam předchozí hosté zanechali, ale jsou stále ještě jedlé, zachovalé, v ZD, často neotevřené. Ostatní se mi za to smějí, ale já těchto možností plně využívám. Proč si nezpestřit stereotypní instantní islandský jídelníček, když se ta možnost přímo vnucuje? U nás to asi zatím moc nejde, ale poznávám, jak snadné je stát se na západě freeganerem. Odjíždíme ještě na poslední vyjížďku po Islandu. Jedeme na „most mezi dvěma kontinenty“, tedy na malý mostek přes průrvu, která značí dělení americké a euroasijské tektonické desky. Poté jdeme naposledy nakupovat do Bónusu. Kupujeme i něco domů, já se obohacuji o islandskou vlajku.

A pak se konečně dostáváme do Modré laguny. To jsou sirné lázně jako v Akureyi, jen jsou o 50% dražší, nepatrně rozsáhlejší a nabízejí o trochu víc možností. Zaujaly mě dvě věci. 1. možnost napatlat si na obličej pleťovou masku (bahno bílé barvy), čehož 99% návštěvníků (včetně nás) využívá. 2. malý vodopád, který zároveň slouží jako masáž zad. Dobrý nápad. Cachtáme se tu asi tři a půl hodiny, střídáme atrakce, relaxujeme. Před návratem na hostel zajíždíme ještě k jedné Tomově cache skryté na konci cca 30m dlouhé, úzké jeskyně. Také se jedeme podívat na kopii vikingského drakkaru v životní velikosti. Přímý potomek jednoho z islandských mořeplavců ji sestavil a doplul na ní do Ameriky. Tím dokázal, že to doopravdy bylo možné. bě místa stála za to. Po návratu na hostel večeříme, jdeme spát. zítra vstáváme hodně brzy.

26.5.

Mám špatné spaní. Zdá se mi o svatbách, únosech a ozbrojených přepadeních. Budím se v 0330. V 0500 vstáváme, snídáme klasiku + vločky, děláme si malou svačinu na cestu, definitivně balíme. Přejíždíme na letiště, vracíme auto, přelétáme na Heathrow. Starší senilní pán přede mnou chvilku zkouší štěkat a výt jako vlk, pak mi osahává koleno. Přistáváme na čas. Stejnou cestou jako předtím přijíždíme na Gatwick. Na let čekáme 4 a ½ hodiny, lepší spojení není. Alespoň to není přes noc :).

Blíží se čas odletu, jdeme na procedury. Dovolím si odbočku komentující bezpečnost. Při odletu z Prahy Tomovi prohledávali příruční zavazadlo. Měl v něm m.j. ovesné kaše (prášek v blýskavém pytlíku). Sranda sledovat reakce. Po celém Islandu se pohybuje minimum policistů. Nebo aspoň my jsme žádné nepotkali. Asi nejsou potřeba. V Modré laguně se Mudrcovi zamkla skříňka. Mají tam čipový systém, který prostě selhal. Našel si klukaz obsluhy, ukázal na skříňku, kterou chtěl otevřít a kluk mu ji prostě otevřel :). No a teď při cestě domů jsem se zasekl já. Na příručním zavazadle mám cca 4cm velkou maketku koltu. Mám ji už přes deset let, takže je pěkně oprýskaná, část pažby je ulomená. Prošel jsem s ní přes všechny kontroly směrem tam a skoro i přes všechny na cestě zpátky. Až na poslední jsem se zasekl. Prošel jsem bez problémů, vše v pořádku. Když jsem se ale oblékal (pásek, bundu), pán si všiml té maketky. Vzal si batoh k sobě (zastavil provoz) a pistolku zkoumal. Pak k sobě přivolal zbytek obsluhy fronty a radili se. Nakonec musela přijít vedoucí ostrahy, aby rozhodla, že s tímhle bych neublížil ani berušce a že si to můžu nechat. Mám si to ale schovat někam dovnitř a už neprovokovat :).

Let má zpoždění přes 100min. Když by to bylo 120, dostáváme zdarma jídlo. Množí se kolem nás češi. V letadle před námi sedí tři holky-češky. Jedna z nich si objednává vodku (lahvičku o pár ml), aby jí vzápětí upadla a zakutálela se kamsi do nenávratna.

Zde moje poznámky končí. Možná, že takovýhle otevřený konec je lepší než nějaké oprýskané „dojeli jsme v pořádku domů, dovolená se nám líbila, na Island se rád znovu podívám, ...“