Island Reykjavík - Harpa, Hallgrímskirkja, Hófđi, Perlan a nevelryby

Protože opět padaly trakaře, paní průvodkyně přehodnotila plánovaný program. Vyrazili jsme do nejsevernějšího hlavního města na světě  (v rámci Evropy i nejzápadnějšího), rozlohou velkého asi jako naše  matička  Praha.

Reykjavík se nachází na JZ ostrova, na pobřeží zálivu Faxaflói. V celé aglomeraci Reykjavíku žije  asi 200 000 obyvatel, což jsou téměř 2/3 veškeré populace  Islandu.

Občas se v Reykjavíku  zatřese  zem a hodně zde prší (více než polovinu dní v roce). Déšť byl opravdu vlezlý a protivný, vůbec nás nebavil.  V zimě je tady tepleji, než v naší vlasti. Místní nemusí odklízet sníh z chodníků, protože je mají vyhřívané horkou vodou z geotermálních pramenů. Toutéž vodou je vytápěna  většina domácností.

 

Již v jednom z předchozích článků jsem zmínila zakladatele města (a prvního trvalého norského obyvatele Islandu), vikinga Ingólfa Arnarssona. Tento muž vyhodil  dva  stěžně z paluby své lodi, když v roce 874  připlouval k pevnině a  rozhodl, že se usadí tam, kde budou nalezeny. Protože okolí  už kdysi  obklopovaly  gejzíry a termální prameny a pěkně  to tam čoudilo, osadě  dal  jméno Reykjavík (v překladu „kouřící zátoka“).

V roce 1226 byl na ostrůvku Videy založen Augustiniánský klášter, v roce 1786 získal Reykjavík (tenkrát  s necelou dvoustovkou obyvatel)  městská práva  a od roku 1845 zde začal pravidelně zasedat Althing, islandský parlament, který se sem přesunul z parku Thingvellir. Od roku 1904 se stal Reykjavík sídlem vlády a v roce 1944 hlavním městem. Nyní žije turistikou, rybolovem, zpracováním vlny a konzervárenským  průmyslem.

Vyjeli jsme   na vrchol  nejvyššího (uměle zalesněného)  reykjavického kopečku Öskjuhlíð (61 m.n.m.). Hlavnímu městu odtud vévodí vodárna  Perlan. Tvoří ji šest zásobníků s vodou o teplotě kolem  80 °C, shromažďovanou z několika podzemních vrtů.  Prameny vyhřívají Reykjavík desítky let. Na nádržích byla umístěna konstrukce ze skla a oceli. Stavba, navržená Ingimundurem Sveinssonem, byla otevřena roku 1991. V této z  nejpozoruhodnějších budov Reykjavíku jsou obchody, bary, otáčivá restaurace, zimní zahrada… a od roku 2017 i  Muzeum Perlan – Zázraky Islandu, které patří mezi největší výstavní projekty.

Vyběhli jsme do kavárny.  Jídelnímu lístku jsme se zdaleka vyhnuli. Vedlo  odtud několik výstupů na vyhlídku, obkružující  skleněnou kupoli. Panoramatický výhled na Reykjavík, oceán, hory, sopky, ledovec  či geotermální oblasti se však  nekonal. Sprostý vítr a boční déšť  nás  velmi brzy zahnal zpět do  tepla.

Před  budovou jsme se  vyfotili se sochami postaviček hrajících na hudební nástroje, a  pak jsme ujížděli k nepřehlédnutelné dominantě města, luteránskému kostelu Hallgrímskirkja se  74,5 m vysokou věží. Elegantní budova modernistického svatostánku, pojmenovaná po  Hallgrímuru Pétrussonovi, nejznámějším islandském žalmistovi,  byla v roce 1937  navržena G. Samuelssonem. Připomíná proudy čedičových lávových svahů, nacházejících se v islandské krajině. Architekta  motivovaly skalní sloupy, obklopující vodopád Svartifoss. Betonová konstrukce se začala stavět v roce 1945 a dokončena byla v roce 1986. Hallgrímskirkja  se  probojovala do první dvacítky architektonicky nejzajímavějších staveb Evropy.   

Letmo  jsme pozdravili  Leifura Eiríkssona, pod  kterým mokl  a  klepal se zimou novomanželský pár. Impozantní socha, stojící před  katedrálou, byla darem  Spojených států  k tisícímu výročí založení místního parlamentu Althing. Norský viking byl patrně  prvním Evropanem, který položil nohu na severoamerický kontinent. Stalo se tak  500 let před příchodem Kryštofa Kolumba. Z vyhlídkové plošiny nejvyššího  islandského  chrámu bylo možné  si   prohlédnout uplakané město. Raději jsme se však běželi  schovat a ohřát  pod  jeho střechu.

Výrazným prvkem  vzdušného a jednoduchého interiéru  byly obří  varhany (15 m/ 25 t/ 5275 píšťal). Od průvodkyně  jsme se  dozvěděli,  že kromě bohoslužeb se v Hallgrímskirkja  pořádají veřejné varhanní koncerty.

Zastavili jsme pak  u  vily Hófđi, která byla v roce 1986 v době  studené války (mezi  státy  západními a tehdejším Sovětským svazem) dějištěm klíčových jednání mezi R. Reaganem a M. Gorbačovem. Na kratičkou chvíli jsme opustili dostavník a proběhli se k osamělému secesnímu domu, postavenému v roce 1909 na  břehu Atlantiku.

Následující zastavení  proběhlo na nábřeží blízko přístavu  (na silnici Sæbraut), kde jsme si nafotili ladné křivky  lodi z nerezové oceli, stojící na podložce  z leštěné žuly. Sun Voyager (Solfar) byla vytvořena J. Gunnarem  Árnasonem k 200. výročí založení Reykjavíku. V  roce 1986 vyhrál  se svým návrhem soutěž, ale slavnostního odhalení (v roce 1990)  se už nedožil. Není to loď  vikinská, jak by se dalo předpokládat,ale loď snů („Sluneční cestovatel“), která symbolizuje slib nového neobjeveného území, naděje pokroku a  svobody… Vztahuje se ke zvláštnímu mýtu  o vzniku Islandu.

Vyrazili  jsme  pak do centra. Město bylo čisté, nepřelidněné  a vzdušné, stejně jako města  skandinávská. Jukli jsme do  betonové budovy radnice (z roku 1992), nacházející se na  břehu jezírka Tjörnin. Uvnitř modernistického sídla jsme si prohlédli obrovskou plastickou mapu Islandu.

Pokračovali jsme pak  k symbolu hlavního města Islandu.

Budova, která se probojovala do první dvacítky architektonicky nejzajímavějších staveb Evropy,  se jmenuje  Harpa. Je domovem symfonického orchestru, hostí mnoho festivalů, nabízí nejlepší možnosti koncertů a konferencí v severní Evropě a získala řadu cen. Její interiér jsme ocenili též, stal se nám dalším příjemným   útočištěm  v nepřízni počasí. Harpa  byla společně  s dánsko-islandským  umělcem Olafurem Elíassonem navržena dánskou firmou Henning Larsen Architects a islandskou kanceláří Batteríið Architects. Budova je součástí rozsáhlého plánu na rozvoj přístavu v Reykjavíku - projektu „Východní přístav“.  Stavební proces  začal  v roce 2007. V roce 2008 nastala  obrovská  finanční krize, padly všechny důležité banky a zhroutila se islandská koruna. Hrozil bankrot. Práce na  Koncertním a konferenčním  centru  byly na podzim téhož roku zastaveny.

Ale ještě chvíli do Harpy o pár roků zpět.

Vypadalo to, že budova bude připomínkou finanční havárie pro léta následující, ale v roce 2009 byla výstavba obnovena. Harpa byla otevřena  v květnu 2011. Od té doby ji navštívily miliony hostů. Ocelová konstrukce je obložena geometricky tvarovanými různobarevnými skly ve tvaru čedičových krystalů. Na základě  změn počasí  a světla se mění odrazivost, průhlednost i barva fasády. Z mého pohledu tato moderní  stavba  velmi  vkusně  zapadla  do prostředí reykjavického  přístavu.

Do Reykjavíku  jsme se vrátili ještě v den našeho odjezdu do  ČR. Uvěřili jsme, že  zdejší oceánské proudy vytvářejí vynikající podmínky pro pozorování velryb a nechali se ukecat na výlet. Naskotačili jsme  do plavidla společnosti  ELDING, oblékli si pevné rudé kombinézy, abychom přežili ve vichoru a vyrazili na prohlídku fascinujících tvorů do jejich přirozeného prostředí.

Ještě než jsme vypluli na volné moře, prohlédli jsme si ze starého přístavu budovu Harpy a místní  výškové  domy. Stevardka nám pak nabídla pytlíky na blinkání  a  přislíbila volňáska na  další  plavbu (samozřejmě bez letenky) s datem expirace 7/2019, ale  pouze v případě, když nyní  ve vodě  neuvidíme ani živáčka. 

Velryby vůbec neměly chuť na povel vykukovat nad hladinu. Další jízdu zdarma, nabídnutou společností, zrušilo pár veselých živáčků delfínků. Úžasné letecko-plavecké kreace nám v Atlantiku předvedli i papuchalkové.