Dvojí metr

Ani po měsíčním pobytu v komunitě balkánců různých národností (Srbové, Rusíni, Černohorci, Slovinci, Makedonci, Albánci) ve vlastní kuče se zahradou v malé pobřežní vesničce státu Černá Hora nechápu způsob hodnocení mezilidských vztahů, ač s úsilím přímo nadlidským se o to snažím. Dnes se mi poodhrnula rouška poznání a já v osamocení přímo hmatatelném jsem hledala veškeré zbytky rovnováhy, abych ustála realitu, kterou vidí všichni místní, jen já ne. I ten zdejší kohout kokrhá místo známého kikirikí po balkánsku ...... kukuriku.

Nebyl to první pozdní oběd u Dina. Začínal tudíž podobně jako ty předchozí. Došli jsme na domluvenou hodinu se sousedem Djurou. Malá odlívka domácí pálenky, tomatový salát a kupus rozproudil hovor. Zprvu téměř o ničem, jen o tom, že je dobře u prostřeného stolu s přáteli, poté jako obvykle o tom, kolik kdo má kuč (domů) ve Vojvodině, či jinde, kolik mají jejich kuči pater čili spratů, jak velký má kdo rezervoár na vodu a na závěr i o závažnějších tématech evropské a světové politiky. Už mne trochu unavuje neustálé probírání politiky v tak širokém rozsahu, že se často dotýká i Darwina. Osobně si myslím, že jsou to žvásty, ale respektuji místní zvyky. Nelze si ale nevšimnout jedné nepříjemné stránky jejich pohledu, totiž že jednotlivé národy jsou řazeny do škatule s nápisem - nedůvěryhodní, studení, neinteligentní, líní a tato dogmata jsou používána při běžném hovoru s velkým důrazem.

Když se na stůl neslo hlavní jídlo, něco se v našem rozhovoru sesmeklo a to škobrtnutí způsobilo, že se otevřela komnata, která měla zůstat uzamčená - komnata týkající se role osamělé ženy uprostřed této komunity. Tou ženou jsem byla já. Že jsou balkánci horkokrevní, to není nic nového. Také je zřejmé, že jsou hrdi na svůj původ a zvyky, milují slunce, intenzívní prožitky a to vše jim poskytuje jejich země. Vlastně z velké části žijí z cestovního ruchu a přitom se často na cizince dívají nadále pokřiveně s pohledem nezměněným staletími. Všichni denně sledují televizi, zprávy a kulturu. Uvnitř jejich hlav jim ale neprostupná krusta nedovoluje nechat bližního svého žít dle svých představ. A to ani když jde o cizince. Natož pak o cizinku. Uprostřed oběda se na moji hlavu snesla sprška kritických slov a tato záplava neustávala, naopak byla rozšířena i na mého nepřítomného partnera. Plně jsem nerozuměla tak rychlému přechodu z přátelství do výrazné kritiky. Pochopila jsem, že je nepřípustné, aby v této zemi žila žena v kuči sama, aby se stýkala s muži (byť na přátelském obědě), aby za ní přišli na návštěvu sousedé muži, není-li přítomen její partner a to ani tehdy, když jde o vypití pohárku piva. Zdá se mi, že problém mají oni a ne já, když dokázali tak dlouho řečnit a stále se vracet k tomu, že u nich by žena nemohla (a mysleli tím, nesměla) být sama bez muže u kuči. Pravý důvod toho tvrzení mi zatajili. Nebezpečí plynoucí totiž z toho osamocení hrozí ženě cizince jen od nich, od mužů a tudíž já jsem nedobrá žena tím, že oni mají vilné myšlenky a nedovedou se s tím vyrovnat. A to ještě kdyby věděli, že jeden z nich, z místních, takřka 80 letý pán za mnou bez pozvání chodí na terasu a jednou mne dokonce překvapil v bikinách a nejenom že se neomluvil, dokonce žádal, abych to nikomu neříkala.

Snažila jsem se jim vysvětlit, že fotí-li fotografové reportážní snímky a píší-li dopisovatelé a novináři články z cest ne pro efekt ale proto, aby se lidé dozvěděli, jak se žije jinde, musí být fyzicky přítomni a kontaktovat se s místními lidmi. Následovalo kývnutí hlavou a pak se hovor stočil na totéž s tím rozdílem, že do něj byl navíc zahrnut můj partner s podrobností, která mne deptala, až jsem ztrácela poslední zbytky jistoty. Vysvětlili mi, že musí být rozhodně ten nestudenější čumák na světě, nechá-li mne zde takovou dobu samotnou a když přijede, dovolí si ještě jít krátce posedět na pláž s přáteli, kteří přijeli s ním z ČR, aniž by mne vzal sebou. Také stavební práce při rekonstrukci provádí podle nich neodborně a můžu se prý nadát toho, že by naše kuča mohla jednoho dne spadnout. A co teprve ten směšně malý rezervoár na vodu! Ti praví odborníci jsou totiž jen oni a členové jejich rodin. Zoufala jsem si a nevěděla, jak je odpojit z jejich výchovné přednášky. Snažila jsem se udržet přátelské ovzduší a nepřipouštět si, co všechno dalšího jsem ještě nepochopila. I tak jsem se dozvěděla, že bych se měla zdržovat jen za zabezpečenými vrátky kolem kuči a okolí mi dá pokoj. Pakliže ne, musím počítat s různými "nabídkami" (kterých jsem tu ostatně již několik zažila). Moje odpověď ve smyslu, že tohle u nás v ČR není normální a žena se tam svobodně pohybuje za účelem pracovním, kulturním nebo jiným dle její libosti nezabrala a spíš vyzněla celkově nedůvěryhodně. Tady to prostě nelze. Ani cizinky nemají výjimku. Jsme totiž na Balkáně. Naprosto zdeptaná jsem se, nevím jak, dopotácela domů. A zaskočen byl i balkánský kohout, nejenom já. Ani nepípnul.

Oni ti dva veselí chlapíci mají někde doma v Srbiji také ženy. Jenže to je jiné. A také si říkám, jak se svým ohledem ke křehké ženě mohli rozproudit hovor, jehož jsem byla kritikou a pak se s úsměvem rozejít se slovy, že mám o čem přemýšlet.

Zdejší kočky mají velké, hluboké a jakoby ustrašené oči. Nikdy jsem neviděla, že by jim někdo ubližoval. Tolerují zde jejich přítomnost, snáší je a občas je z bujnosti zastraší. Ženy nebo kočky. To už není tak velký rozdíl.

Brzy ráno, když jsem zalévala zahradu, zavolal na mne Djuro, abych přišla na kafu k němu na terasu.

Ta terasa stojí za popis a vykouzlení představy těch, kdo ji nikdy neviděli. Jde o jakousi podestu z hrubého betonu, nenatřené zábradlí z kovových rezavých profilů, a aby se učinilo bezpečnosti zadost, prázdná místa jsou propletena něčím jako saturnou. Vybavení této terasy je rozmanité. Dřevěný skládací stolek na jedné straně a na zbývající tři, kde není vchod do domu, instaloval Djuro jednak dvousedadlo z auta (což v okolí není neobvyklé), dvě stařičká čalouněná křesla, která časem získala jednotnou našedlou barvu a pak jakýsi otoman zakrytý pokaždé jiným kusem textilie. Dnes to byl rozložený spací pytel. Ve výši našich hlav jsou instalovány na pevno přibité provázky na prádlo a dnes se tam třepotala dvě prostěradla a tři zapraná trička. Byla jsem ráda, hlavně po včerejším filosofickém rozboru mužských a ženských práv, zde tentokrát nevisí Djurovy slipy, které právě z jeho pracích dnů dobře znám. Byla jsem usazena na spacák, po levé ruce stál sud s obručemi, koště otočené štětkami vzhůru, a proti mně seděl Dino. Dino, ten včerejší neohrožený svůdce žen, dnes s poněkud pomačkanou tváří se chraplavě rozkašlal a zapálil si další cigaretu." Biče bólje" pravil (bude líp).

Na stole přistála orosená láhev Merlota, ovšem ojínění značilo, že jde o kamufláž, vnitřek byl plný rakije. Dnes mne po očku pozorovali, a když Djuro pravil, že jsme jako tři mušketýři, opáčila jsem jak to, když ze včerejšího řečnického rozboru mé přítomnosti na Balkáně zcela jednoznačně vyplynula nevhodnost takového kamarádství. Táži se, kde je pravda. Dino se rozpačitě usmíval a hleděl do země. Djuro, který si o sobě myslí, že má diplomatické sklony, halasně odvětil, že pravda je relativní. Tak to zde chodí. Druhý den neplatí to, co včera. I tak se mi zdá, že cítí, že přestřelili.

Z ranního hovoru jsem pochopila, že tito dva bojovníci za spravedlnost mají doma zbraně. Ruský kalašnikov a revolver.

Když jsem se poté vracela z marketu s vychlazenou colou a čerstvým chlebem, pohnul se můj kaleidoskop vidění a hle - sebevědomí místní bossové z Mišiči nemají dodělanou a omítnutou snad ani jednu zeď, všude jsou pohozené plastové láhve a demižony, provizorní zábrany a části plůtků chrání kvetoucí amarylis, kosatce a muškáty bůhví před kým, listí ze zahrady zde odvážím jen já. Zdejší sport spočívající ve stavbě dalších a dalších spratů, malebně vysunuté dráty armatur a celkově neučesaná architektura vyvolala úsměv z poznání na mé tváři. Je na první pohled zřejmé, že dům s dodělanou fasádou zakončený střechou, vyhrabanou zahradu a snahu po sladěném okolí uvnitř nemovitosti, tak to máme opravdu jen my.

Večer pozvolna přecházel do noci a já, paralyzovaná změtí otázek z právě prožitého dne jsem bez hnutí seděla za stolem. Je tak těžké se orientovat přes jazykovou bariéru v tom, co opravdu chtějí a v čem se mne snaží zpracovat. Jsem tak strašně duševně ubitá. Musím ale jít dál. Nejdřív mi nabídli ochranu. Přes telefon. Měla bych koupit místní kartu. Je fakt, že v tomto prostředí, kdy již kdovíkdo ví o "exkluzivním" žlutém Ligieru, se kterým jezdím a o tom, že jsem zde sama, mi ta nabídka nepřipadá nelogická. Vlastně nevím, co bych si počala, kdyby mne někdo ohrožoval. A děsí mne, že okolí registruje tento stav a v hlavách se soukají myšlenky a hodnocení mne a mého partnera. Je to tady tak trochu jako mafie, taková velká cikánská rodina s přísnými pravidly kde jeden pomlouvá druhého, ale současně všichni drží pospolu. Mužská ješitnost se tu projevuje i tím, že chlapi bez rozdílu věku nepřestávají sledovat svůj "revír" a patřičně dávají najevo, že oni jsou ti nejlepší a vyvolení samci. Navenek to může někdy vypadat jako zastrašování ale většinou je to jenom póza.

Nemohu se izolovat. Jsem tu tak sama na to, abych dovedla správně rozpoznat, co mám dělat. Nebo je to vše jen sen? Takový zběsilý a neuvěřitelný, plný vzrušení přeneseného z jakéhosi filmu a ráno se probudím doma ve své posteli a v bezpečí? Ale ne, to jen moje fantazie pracuje. Co mi to vlastně včera řekli při rozloučení? Když se budeme vzájemně respektovat, bude vše v pořádku. Nebo tak něco. Ale oč vlastně jde? Vždyť jsou to staří panteři. Jeden bez zubů a druhý nezdravě vypadající kuřák. Každá smečka má svého vůdce. Ostříleného v potyčkách, třeba i v podrazech a snad s nějakým zázemím svých věrných. Proč by v Mišiči neměla platit stejná pravidla? Zatím však je hra hrána a karty namíchány. O sobě vím, že karty hrát neumím. Nevím tedy, jaké trumfy mám v ruce. Nějaké snad ano, to bych nemohla být hráč. Možná jím ale nejsem, jen takový urychlovač, takový burel, který už byl hozen do "roztoku událostí".

Opřu-li se o instinkt, zdá se mi, že vlny ustaly bičovat pobřeží, loďka pluje dál a slunce svítí, sálá.

Udělala jsem značný kus práce na naší zahradě a dvorišti (dvůr). Odvozila jsem ohromné hromady větví oleandrů, pinií a jiných dřevin, které byly vyřezány z kaskád zahrady, a čistý prostor získal na plastičnosti. Rudě hoří květy pelargónií na první kaskádě zahrady v blízkosti pečlivě umetených schodů. Bílý kámen, rudé akcenty, klid. A jen já vím, že spodní vrata jsou pečlivě omotána řetězem s velikým zámkem a horní malá vrátka jsou opatřena podobně. Cítím se tak bezpečněji. Nakonec jsem požádala Djuru s Dinem, aby mi pomohli obstarat registraci karty na místní telefonní síť, což jsme provedli bez obtíží v Baru oproti předložení mého pasu. A tak mám telefon přepojený na místní síť, v něm uložena čísla na sousedy, kteří to vše nedělají jen z dobrého srdce a jsem přijata do smečky.

Vůbec netuším, co změnilo moje postavení v komunitě vesnických obyvatel. Den dál plyne jeden jako druhý, muži se navštěvují a počítají kolik má kdo spratů, kde viděli pohozený stavební materiál, který by se dal odnést, poměřují, jak velkou mají vinnou révu. A v současné době, kdy teplota přes den dosahuje jistě 30 stupňů, debatují o svých obrovských rezervoárech na vodu, které mají umístěné na plochých střechách domů. Místní muži a propána i ženy mající daleko přes šedesát let nadále zavádějí hovor na sex a významně pomrkávají. To mi nesedí a raději se uchyluji k hovoru o místní kuchyni.

Ale přesto jednu výhodu tyto složené oči Mišiči mají. Opravdu se dívají a vidí, zaznamenají každého, kdo tu nebydlí a sledují, kdy se kdo vrací a co nese. Jsme taková balkánská rodina, kterou hlídá balkánský kohout. Kukurikuuu !!

Zbývá pár dní do mého odjezdu, kdy si mohu volit a podle volby sklízet plody. Bezpochyby by užívání na pláži, každodenní stereotypní a nenáročné trávení času nepřivodilo většinu mých zkoumání, hledání, trápení a poté nádherné očisty. A také bych se osobě nedozvěděla a to i cestou pohledů druhých, zda vesluji anebo se nechávám unášet proudem.

Dnes k večeru Nikola, prodavač v Magazinu mi řekl "Sretan put" a "Bili ste dobri potróšač".

Převedeno na stranu má dáti dal neboli něco za něco, on ocenil, že jsem mu po tři měsíce zvyšovala tržbu. Ptal se mne, kde je lépe, zda ovde nebo v ČR. Odpověděla jsem, že ovde je moj drugi domov. Byl viditelně potěšen.

Vracela jsem se po hlavní cestě, auta mne míjela a já jsem viděla bílé pluchy vysokých trav, které prosvěcovalo zapadající slunce. Pomyslela jsem si, jaký dar, moci žíti dvojí léto, míti dvojí domov, moci se poměřovat a tím získávat.

Vím, že vesluji a to je mi velikou odměnou.

Na závěr mohu dodat, že na Balkáně má vše dvojí tvář. Existuje černé a bílé zároveň a překotně se rodí v okamžiku myšlenky, probíhajícího rozhovoru či příští ještě neznámé skutečnosti, kritika, pomluva, jakési krocaní naparování. Neznamená to víc, než to, že druhý den nic z uvedeného neplatí.

A když tohle má člověk z mírného pásma na mysli, je mu na Balkáně dobře.