Rodinná výprava : Montenegro 2015 II. - pobřežím s ochutnávkou Albánie

Po zdařilé horské části následuje přejezd k moři. Od Skadarského jezera sjíždíme serpentinami do městečka Petrovac, které se má stát útočištěm následujících 10 dní. Po příjezdu z hor nám chvíli trvá než se adaptujeme na markantní kontrast, kdeže je blažený horský klid. Rozpaky umocňují trable s ubytováním, místo na moře koukáme na rozestavené monstrum. Vyrážíme na pláž a další rána mezi oči- rušno, přehusto. No nic, zítra půjdeme na sice vzdálenější, ale pěknější pláž Lučica. Bác. Sice krásná, ale možná mimosezónně... Hlava na hlavě, v 11 hod je problém najít 0,5 m2. Děti se však záhy adaptují. Využívají tobogánu, šnorchlování, rodiče se postupně přidají. Nutno se smířit, že budeme někam přejíždět.

Další den se ocitáme s vozy ve vedlejší Buljarici. Zde již naštěstí klidněji, není nutno po nikom šlapat, voda je fajn, ale taky je již znát Balkán - 20 m od pláže občas hromady, které nikoho nezajímají...

Další dopoledne se pokusíme ještě před poledním žárem navštívit pěknou historickou Budvu, Což plně nestihneme a na hradbách již notně peče. Děti remcajíc popohánějí k vodě. Dojdeme až na doporučovanou pláž Mogren II, kde platí výše uvedené. Pěkná, ale asi někdy mimo léto. Taky notně zvedáme věkový průměr. Mořské zátiší pořádně hlučí necitlivými reproduktory. Trochu mělčí dno snad způsobuje zajímavějí, bohatší podmořský život. Zaplatíme drahé parkovné, pak ještě dražší při zastávce ve Sv.Štefanu, takže další vstup na poloostrov boháčů oželíme, projdeme si okolí, shlédnem shůry na luxusní pláže, za 70E nabízející komfort 10m intimity.

Za notně afektované podpory paní domácí nemůžeme vynechat pláž Perazica Do, mající za brzkého rána míti zázračný léčebný efekt na ústrojí dýchací: " šuma, čisto more" . Pravda, brzké ráno se nepovede, pěší cesta poněkud delší, ale s krásnými výhledy a vůní borovic. Následují již méně voňavé tunýlky, s občasnými průhledy a bác, staveniště dalšího monstra, které zde stojí rozestavěné již snad 30 let...Popojdeme však až na konec, kde klidno, na obludu si nějak zvykáme.

Dále volíme cestu na jih, návštěvu Skadarského jezera. Ve Virpazaru se nám na zastávku zdá brzo, tak musíme odhánět vlezlé naháněče a pokračujeme dále podél jezera malebnou úzkou cestičkou, tu a tam s nějakým prodejcem vína. Sjíždíme do vesničky Donji Muriči, kde se trochu zastavil čas, mešita, oslíci, pár debatujících domorodců a božský klid. Voda ještě teplejší než moře, ani příliš neosvěží. Občerstvíme se v místní údajně vyhlášené restauraci, dáváme zdejší specialitu- malé oukleje, odcházíme však s pocitem pachutě. Orientována již na odírání turistů, předražená, obsluha neochotná k čemukoliv. Náladu však spraví výlet lodí, který vyjednáme s místním podivným, leč milým muslimem Hasanem, který naloží naší 8-člennou posádku na svou malou bárku a odveze na blízký ostrůvek Beška s klášterem a desítkou stálých sester. Jedna se nás průvodcovsky ujme, provede, občerství. Jaký to balzám po přímořském ruchu. Pokračujeme podél jezera, vesničky jsou již vskutku balkánské.

Tu a tam tabákové políčko. Čas již opět pokročil, tak na další zastávky příliš času nezbývá. Již za tmy projíždíme rušným Barem, Sutomorem, kde se utvrzujeme, že tady fakt býti nemusíme...

Další den se vydáme pro změnu severně. Přichází na řadu Boka Kotorska. Zaparkujeme za příznivějších podmínek v Kotoru, který docela nadchne. Jednak historické jádro se spletí uliček, kde si každý nachází své. Posléze se vydáme na hradby a zříceninu s nějakých 200m stoupání. Toto počínání ve 40-ti st. vedru asi není příliš rozumné, ale kupodivu tento bláznivý nálad pojali mnozí. Výstup je skutečně úmorný, jindy statečný hoch se tváří, že každou chvíli se blíží jeho poslední hodinka, ale vrchol stojí za to. Krásný výhled na záliv, korunovaný kotvícím lodním kolosem. Všichni se již těší na koupel, u které pozorujemem manévry a odjezd monstra. Objedem Boku vnitřkem, míříc dle jakýchsi doporučení na poloostrov Luštica na pláže Mirišta, kde plno, tak se přesuneme ještě kousek dále na Žanjič. Očekáváme oázku klidu na konci světa, ale opět jeden slunečník vedle druhého. Kamarádi se mezitím vydali do historického městečka Perast, vyjeli lodí na ostrůvky a pak zaskotačili na ne tak vzdálené písčité pláži Plavi Horizonti.

Po výletním dnech je potřeba zas nějakého odpočinku, tak vybíráme vcelku šťastně pláž Drobni pijesak. Podaří se ještě zaparkovat, místo půvabné a lidí přijatelně. Tak se uplatní všechny možné nafukovací propriety, i když některé jen s velmi krátkou životností. Ať den není jenom proválený, tak cestou stavíme ještě v pěkném klášteře Reževiči s výhledem na Perazicu.

S blížícím se finále se podaří vměstnat a prosadit výlet do Albánie. Paní domácí doporučuje si přivstat, brzký výjezd se však nezdaří, načež téměř 2 hodiny trčíme na hranicích. Jestli Černá hora představuje jakýsi slovansko-balkánský svět, tak zde je od začátku zjevný čistokrevný Balkán. Na hranicích spousta žebráků, následuje vcelku pohodová cesta do Shkodëru (Skadar), lemovaná vilkami zřejmě prominentnějších občanů. Od začátku je zjevná sociální diferenciace. Jezdící "popelnice", mototrojkolky obložené dětmi s posunutým vnímáním bezpečí, kontrastují s megavozy zejména německých značek. Zatímco cesta k městu se ještě dá, tak ve městě již naprostý chaos: 4-proudová silnice se středovou čárou čistě formálního významu, někdy chybí vůbec, je stále nutno hlídat stejně intenzivně obě zrcátka, neb jízda v levém pruhu ješte neznamená, že se někdo zleva nevměstná, obsazená krajnice nevylučuje další parkování a mezitím si to kličkují motocyklisti, cyklisti i chodci. Zprvu trochu nervy, ale postupně si zvykáme a je z toho spíše legrace. Občas je někde i nějaký ten příslušník, ale jeho role je zcela nejasná.

Na úvod však strávíme příjemný čas na hradě Rosafa. Vstupné je symbolické, ujme se nás velmi milý a komunikativní průvodce, zanechající veskrze kladný dojem, který následná návštěva města poněkud pošramotí. Poté zaparkujeme poblíž mešity Abu Bakr. Předsudečné stereotypy narušují v blízkosti stojící ortodoxní i katolický chrám. Všude je znát doba plastová resp. petková. I leckterý bezpečnostní liberál žasne, když je třeba tu sehnout hlavu pod prověšenými kábly, pouliční lampa málem spadne, tu na nás zírá uprostřed chodníku odkrytý kanál. Trochu bloudíme městem neúnavně hledajíc souputníky vyhlédnutou manufakturu benátských masek, což se nakonec povede.Na sklonku pracovní doby za jisté blahosklonnosti jsme vpuštěni dovnitř. Dosud prudící dítka hned ožijí a masky se tímto stávají hlavním albánským zážitkem. Od nekonečného zkoušení nelze nejen je dlouho odtrhnout. Občerstvíme se na hlavní turistické třídě, nadšeni konečně z příznivých cen. Celá rodina najezena za 12E ! Poté se blíže seznámíme s islámskou religiozitou na perském koberci zdejší dominantní mešity. Příznivý kurz nutí ještě k nějakému shopování, odvážejíc si více suvenýrů než z Montenegra. Přes dopravní džunglii se dostáváme k hranici, kde tentokrát kolony menší. Již s pozdním večerem se alepoň na chvíli smočíme a zadovádíme ve vlnách příznačné Veliké pláže u Ulcinje, konkrétně v části Copacabana.

V závěru si dopřáváme relax day v bližším okolí. Nejprve se prošlapem na vyhlídkový ostrůvek Sv.Nedelja a odpoledne pak za velmi příznivou cenu glassboatem na údajnou nejkrásnější Kralijevu pláž...Nejprve zklamány dítka z nenaplněných očekávání sledování podmořského světa skrze skleněný průzor; valící se pěna je příliš neuspokojí a následně i dospělí z avízované pláže neb stejný nápad v tu chvíli mělo asi 10 dalších lodí. Takže údajná romantická pláž je jednak napěchovaná, jednak taky notně znečištěná různými kousky igelitu, dámských potřeb apod. Hnus, vážení. Ale cesta lodí podél pobřeží fajn...

Nastává pomalu čas loučení, závěrečná promenáda, nějaké to utrácení. No a kumpáni se rozhodují využít přebytek volna ...na zevrubněšjí poznání Albánie. Takže oni k jihu, naše familie na sever, s plánem mezizastávky v Chorvatsku.

Využijeme rychlotrajekt přes Boku, navštívíme hradby v Herceg Novi, chvíli i vodní osvěžení na nepláži a pokračujeme s další časovou ztrátou. Dále cesta příliš neubývá, zdrží trojí! hraniční přecházení, vždy s 1/2 hodinovým zdržením (prudí zvláště krátký vjezd a výjezd na území BaH). Takže plány dojet až někde k Šibeníku vezmou za své a jsme rádi, že podvečer zakotvíme v Gradaci. Chvíli hledáme možné ubytování, nakonec nacházíme přijatelné a ještě si zaskotačíme ve večerních vlnách...

Následuje předcestovní celodenní válení s knížkou, míčkem, zmrzlinou, pozorováním zvláštních čecháčkovských úkazů a nevečer v sobotu čas vyrazit. Provoz bez obtíží, i hranice výjezdovým směrem plynulá (na rozdíl od směru opačného), vyhneme se slovinské hranici, se svítáním se vystřídaje u volantu jsme za nějakých 12 h doma.