Expedice Rodopy - druhá část
Druhá část reportáže popisuje pobyt expedičníků v rezidenci Todora Živkova nedaleko bulharského města Sandanski a návštěvu pískovcových pyramid u obce Melnik.
V úterý 3. července jsme za poslední makedonské peníze nakoupili suvenýry z ohritských perel (ve skutečnosti se dělají z kůže endemického druhu pstruha a jsou moc pěkné) a vypravili se dále na jih.
Rozhodli jsme se k malé zajížďce přes Řecko. Většina účastníků v tomto státě nikdy nebyla a blízkost moře byla lákavá. Bohužel jsme od začátku nabírali zpoždění. Vyznamenali se zejména řečtí celníci, kteří nás ubezpečili o tom, že mají mnohem blíže ke svým bulharským, rumunským či srbským kolegům než ke zbytku Evropy. Své sehrála více než hodinová objížďka, a tak jsme nakonec do Soluně (Tessaloniki) dorazili v době, kdy jsme původně chtěli odjíždět.
Po chvíli bloudění se nám podařilo zaparkovat pod Bílou věží. Čtyřicetiminutové pauzy někteří využili k poflakovaní se u poměrně dost špinavého moře, jiní k ochutnávce pravého řeckého gyros či frapé.
Do Bulharska jsme vstoupili tradičně - žádostí o deset euro vložených do pasu. Ubytováni jsme byli nedaleko hranic, v komplexu, který si nechal postavit zdejší komunistický diktátor Todor Živkov. Od té doby se do hotelu asi moc neinvestovalo. Oblíbeným koníčkem studentů byl lov švábů, řidiče jsme museli stěhovat zase kvůli mravencům, recepční ovládaly jen bulharštinu, přesto jsme opět měli koupelny, kabelovou televizi a klimatizaci. V soustavě hotelových rybníků se to hemžilo hady, želvami a rybami, v parku rostlo mnoho zajímavých stromů, takže se našli i tací, kteří za nejlepší ubytování považovali právě hotel Karlatovets.
Na středu jsme naplánovali královskou etapu - do Melniku, městečka obklopeného bizarně erodovanými pískovcovými kopci a známého červeným vínem, které si údajně nechal dovážet i Churchill. Za dvacet euro jsme si najali sympatického průvodce, který nás protáhl labyrintem skal a zavedl do Kordopulova domu. Kordopulos byl zdejší boháč a jeho dům je toho dokladem, to samé platí o vinných sklípcích a podzemních chodbách sloužících k útěku před bandity všech vyznání. Na konci cesty nás čekal Roženský monastýr, dosud obývaný pravoslavný klášter.
Ve čtvrtek jsme na chvíli zastavili v lázeňském městě Sandanski pojmenovaném po místním bandito-revolucionáři, doplnili si peněženky a zamířili do kráteru vyhaslé sopky nedaleko obce Rupite. Jedná se prý o jedno z nejenergičtějších míst planety, do něhož se sjíždějí vyznavači new age. Do devadesátých let minulého století zde žila věštkyně známá jako baba Vanga, k níž si pro rady jezdilo i bulharské politbyro. Nyní vedle jejího hrobu stojí kostelík s jejími podobiznami. Studenty nakonec zaujala hlavně jezírka plnící se horkou vodou z nitra Země, v nichž se mohli podle libosti vydovádět.
Do místa posledního ubytování jsme se vypravili přes sedlo Predel, které tvoří hranici mezi pohořím Pirin a Rodopy. Protáhli jsme si nohy malou vycházkou a okusili dobroty z místních stánků.