Bulharsko - přechod Rila a Pirin 1.část
Letos jsme se s kamarády rozhodli vydat se o prodlouženém víkendu na pár dní do Bulharska. Z původních asi 10ti lidí se po těch “coby, kdyby, možná” ustanovil počet na 5 učastníků zájezdu. Po bližším ohledání možnosti treku v Bulharsku jsme zvolili asi ten nejběžnější – přechod Rila Pirin. Udělala jsem předběžný itinerář cesty, který Michal komentoval slovy: “To je zájezd Iron (wo)menu?.” (Možná teď už chápu, proč zbytek lidi nejel). Nejlepší spojení, které jsme našli byl autobus do Vídně a odtud letadlem do Sofie. Díky předčasné koupi nás to vyšlo na krásných 3500,-Kč a tak byli všichni spokojeni. Spojení bylo nakonec celkem vychytané, jelikož autobus Student agency zastavuje přímo u terminálu na letišti. Týden před plánovaným odjezdem mi ovšem Láďa volal a tak se stalo, ze “Z pěti malých černoušků, jeden ochořel a tak zbyli enem čtyři”. Tenhle počet už se ustálil a tak jsme se nakonec sešli na Florenci v silné čtyřce: já, Machy, Jíťa a Michal.
Praha - Sofie
Autobus byl vcelku v pohodě, až na to, že v Brně totiž přistoupili Ríša s Míšou. Tito dva týpci specifických návyků z jeskyně a IQ houpacího koně vyfasovali sedačku hned za mnou a Machym. Patrně nikdy necestovali autobusem dál než do vedlejší vesnice, natož pak do jiného státu. Ríša byl patrně již ostřílenějším borcem a tak vzal Míšu na výlet. Ten se nejprve srdceryvně rozloučil se svojí Kačenkou (patrně přítelkyně) a pak začal dostávat rady od Ríši. Nejprve byl poučen, že dostane časopis a pití zdarma. Míša se bohužel těšil, že jakýkoli a tak na stevardce vyžadoval Maxim nebo Playboy. Ta ovšem měla jen „Psí sporty“ a časopis „Katka“ a tak si Míša nevybral. Poté kluci otevřeli potají pod sedačkou víno a těšili se z toho, že je stevardka nenačapala. Pytlík arašídů přišel záhy a tak jsme po čase (jak autobus brzdil) měli pod nohama nejen zakutálený špunt od vína, ale i arašídů jak kdyby nám kluci nastlali. Ríša s Míšou nás opustili na zastávce Vídeň-Praterstern a cestou necestou, silnice nesilnice se vydali vstříc ruskému kolu. To se už ale náš autobus vzdaloval směrem k letišti. Letiště se ukázalo být větší než Ruzyně a tak byť jsme tam byli už 2h předem, tak na odletových tabulích, které ukazovaly pomalu pět odletů za minutu jsme se dostali na řadu asi teprve hodinu před plánovaným odletem. Podařilo se nám najít váhu u nadměrných zavazadel a tak po zvážení a přeházení věcí tak, aby každý měl max. 20kg jsme se vydali na check-in. Machy pro sichr obvázal svůj batoh izolepou kolem dokola, že u mnohých turistů vzbudil zájem. Paní nás odbavila a poslala s batohy zpátky k nadměrným zavazadlům, kde na nás koukali trochu divně, ale bágly nakonec odtáhli neznámo kam. U letištní kontroly jsme Machy i já pípali kvůli botám. To bylo v poho, ale trochu jsme se od toho okamžiku začali obávat cesty zpět až boty chytnou šmuňk aby nás neosočili z plynového útoku. V letadle se netradičně podával čerstvý šopský salát. A tak nějak cesta utekla a my byli v Sofii. Po uchystání věcí na batohy jsme vyrazili z haly, a protože bylo 23h, tak jsme se vydali na Machym vytipované místo na spaní. Po zachycení azimutu jsme se dali úplně nalevo podél haly až jsme došli na hranu parkoviště. Za halou, v místech kde už Machy nic neočekával, nás ale čekala spleť upravených chodníků se zámkovou dlažbou a osvícených jak v Las Vegas. Za stálého přemítání proč jen to tu mají jsme je krosli a mířili k něčemu co v tom šeru vypadalo jako val, za kterým by člověk čekal železnici nebo dálnici. Nakonec se ukázalo, že val má jedno mezipatro a úplně nahoře je malá zídka, za kterou je srázek dolů a následně nějaká stará cesta a řeka. Slezli jsme tedy k řece a postavili si stany hned u cesty. Neuvěřitelné. Luxusní místo na spaní asi tak 5min od letiště.
Sofia – chata Musala
Naštěstí se zdálo být krásné počasí a tak jsme plachty lehce osušili, sbalili se a vydali jsme se zpátky do letištní haly, abychom si opatřili lístek na bus, neboť jsem se na i-netu dočetla, že je třeba lístek pro osobu i pro batoh a že ty potvory revizoři rejžují na turistech a speciálně MHD z letiště je velmi často kontrolována. Hned v prvním stánku se nám podařilo jízdenky za krásných 1Lv/kus sehnat a tak jsme se vydali hledat zastávku. Odchytil nás taxikář, který se nás snažil nalákat na cenu údajně nižší než bus, ale my už věděli své. Měli jsme štěstí a tak nám bus za chvíli jel. Nějak jsme neidentifikovali označovací strojky a tak nám nějaké dvě paní ochotně poradily. Malé oranžové krabičky u oken. Typická jehlová označovátka. Z těch dvou paní se nakonec vyklubaly revizorky a tak nás hbitě zkontrolovaly a následně vystoupily. Takže internet nelhal. Na informacích v metru jsme si zjistili, kde najdem Avtogara Jug, ze kterého nám měl jet bus do Samokova a vybavila nás hrubou mapou Sofie. Zbývalo už jen sehnat něco k jídlu a také koupit plynovou bombu na vařič. Vydali jsme se tedy hledat obchod. Cesta vedla celým centrem města, kde jsme si zběžně obhlédli památky. Došli jsme až do ulice, kde se měl obchod nacházet a po krátké debatě jestli se tou ulici dáme nahoru či dolu nás odchytl další týpek a jestli nám může pomoct, ovšem slova jako outdoor nebo spojení outdoorshop mu zjevně nic neříkala a tak se s námi rozloučil. Po ani ne pěti metrech jsme ale do obchodu málem narazili. Bombu měli a tak bylo vše vyřízeno. V nejbližší sámošce jsme koupili vody a vydali se na bus. Metro mají v Sofii celkem na úrovni co se stanic týká. Staré ruské soupravy jsou ovšem standartní kvality. Na Juliu Kuri jsme vylezli a začli hledat. Hned nás zastavila paní a radila nám kudy. Neuvěřitelné. Lidé v Sofii jsou fakt ochotní a komunikativní. To by se vám v Praze asi nestalo. Nádraží jsme našli pod jedním mostem, kdyby tam nebyly dvě “nástupiště”, dvě tyče u krajnice s nápisy v azbuce, tak by snad člověk asi ani nepoznal, že se jedná o autobusák. K našemu štěstí mikrobus směr Samokov za pár minut odjížděl a tak jsme nelenili, naházeli bágly dovnitř a po zaplaceni 4Lv/osobu jsme se těšili na jízdu. Cesta po silnicích v Sofii byla dosti hrbatá a tak jsme co chvíli nadskakovali na sedačkách jak na nějaké pouťové atrakci. Při průjezdu Sofií se autobus začal plnit a nakonec byla všechna místa do jednoho zaplněna. Cesta trvala hodinu a čtvrt, snad i kvůli rušnému provozu při výjezdu ze Sofie. Machy se celou cestou kochal prodejci brambor a byl unešen jejich kvalitou. V Samokovu nás chlapík vyložil hned na náměstí a tak se Machy vydal hledat benzínku aby načerpal benzín do vařiče. Já jsem zatím šla obhlédnout terén a zjistit, kdy a kde to jede. Fialový transit se tvářil, že bude náš za cenu 2Lv. Odjezdový čas “busu”– každou hodinu a jelikož se akorát blížila celá a Machy stihnul koupit benzín, už jsme se vezli. Bágly pan řidič naskládal pod a za poslední sedačky až jsem se divila, že se mu to tam vejde. Za pěkných 20min jsme byli v Borovci. Problém nastal při vykládání batohů, kdy se pánovi sekly dveře a tak se nejdřív snažil bágly vyrvat spodem zevnitř, pak zas zvenčí a moc se mu to nedařilo. Pak přišel na řadu šroubovák se kterým se pustil do montování až to vypadalo, že mu dveře zůstanou v ruce. Nakonec se podařilo, pán se s náma rozloučil a my se vydali obhlídnout lanovku. Prošli jsme celý Borovec, aby jsme nakonec zjistili, ze stanice lanovky byla asi tak 100m od zastávky (“Gondola na Jastrabec”). Paní nás ovšem ujistila, že prodává pouze zpáteční, ale ani to nás neodradilo a investici 10Lv/osobu jsme v rámci úspory času a sil udělali. (info o provozu: https://www.turistika.cz/rady-cestovatelum/show/lanovka-z-borovce.html). Cesta nahoru byla i tou lanovkou vcelku dlouhá a jak pravily informace na netu, tak i hodně zalesněná. Čili jsme vůbec nelitovali. Počasí bylo ukázkové, a tak výhledy z kopce Jastrabec taky. Za boudou jsme si dali oběd a v místní kleči jsme naopak něco zanechali. Podle šipek jsme se po široké turistické cestě, kterou brázdilo hafo turistů vydali směr chata Musala. Dlouhý traverz po rovinaté cestě byl příjemný. O to víc, že ani před chatou Musala moc nestoupal. Chata Musala byla něco mezi starou a novou komunistickou stavbou. Nově oplechovaná střecha, ale zase chybějící pořádná omítka. Vedle rozbořený dům…Těžko soudit. La siesta a lehké slunění u jezírka u chaty a pak už jsme se vydali zleva kolem jezírka. To se po chvíli ukázalo jako blbost. To když se Machyho naváděcí tyče změnily ve staré sloupy pro cosi. A tak jsme si jezírko pěkně obešli a za davem turistů se pustili do kopce. Kluci se nám brzo ztratili, i proto, že byli mnohem průbojnější mezi turisty, kteří se stále objevovali v protisměru. Místy na nás čekali a zas nám mizeli. Poslední kopec před chatou Ledeno ezero jsme vynechali a zapíchli to na kopečku v kleči s výhledem na jezero pod námi a na Musalu, z které se co chvíli ozýval rozjařený hlas Bulharů, kteří zřejmě dosáhli vrcholu. Dělala se pěkná kosa a tak to na žádné vysedávání venku u romanticky zapáleného vařiče nebylo. Zalezli jsme do stanu a ještě kecali. K mému údivu jsem zjistila, že jsme s Machym odposloucháváni a tak jsem odposlouchávala taky :-D. Jita napasovala svoji prdel mezi kameny a zaujala pozici. Ráno jsem čekala, že její prdel chytí tvar bábovičky, což se ale nepotvrdilo. Machy buď únavou nebo kvůli výšce nemohl usnout a tak se celou noc válel. V noci vsak vyskočil a zcela bez sebe mě popadl, něco ošklivého se mu zdálo a tak si asi neuvědomil, že to není realita. To mě lehce vyděsilo a tak zatímco on už chrupčil dál, já jsem čumákovala do tmy :-D.
Musala – sedlo Džanka
Ráno pofukoval vítr a teplo se taky netvářilo, ale jasná obloha značila, že se dnes ohřejem. Slunce vykouklo za horou a bylo teplo. Po snídani jsme vyrazili opět do kopce až k chatě Ledeno ezero. Při čekání na Jíťu, která měla o něco pomalejší tempo jsme se usalašili na sluníčku, ovšem požitek nám lehce kazily záchodky, které z chaty táhly ven a tak jsme byli rádi, že Jíťa vcelku rychle došla a následně vyrazila “pomalu napřed”, což jsme v průběhu pár hodin označili za heslo dne a Jíti ne-li životní tempo :-D. Na vrchol zbývalo jen kousek, cestička se klikatila nahoru a my jsme poledne byli na vrcholu všichni. Nahoře byla stará meteostanice, kde se i něco málo prodávalo. To něco málo jsme ale nijak nenašli potřebu objevovat, protože v našich batozích toho bylo až dost. Svačinka, fotopauza, u které jsem si stěžovala, že je to vlastně hrozné, ze foťák máme pouze jeden. To Michal kvitoval tím, ze foťák na takový akce nebere, protože se vždycky najde nějaký jouda, který to na sebe vezme, to mě ovšem nemálo potěšilo :-). Po hodinovém lemření na horském slunci jsme se sebrali a vydali se směr sedlo Džanka. Kousek za Musalou jsme potkali chlapíka, který nám tvrdil, ze Džanka je dáááleko a tak jsem si začínala už téměř myslet, že jsem náš cestovní plán přece jen moc vyhrotila. Při jedné z přestávek jsem zjistila, že mám nějak vlhký pocit, že mi něco teče do bot a ejhle, jedna flaska nevydržela opěr o skálu a rupla. No co člověk nadělá, ještě že sluníčko mě brzy usušilo nohy i batoh. Na protějším kopci jsme zaznamenali skupinku dvou lidí, přičemž jeden se pohyboval o mnoho rychleji než druhý. To mě zaujalo a tak jsem začla přemýšlet jestli jede na koni nebo je to jen zdání. Nakonec se ukázalo, že ten hustomasér jel na železném oři - krosové motorce. Poklona. To musel byt jedině Bulhar. Do těhle kopců bych si já netroufla ani s kolem. Cesta pomalu ubíhala a v pozdním odpoledni nás čekal dlouhý sestup do sedla Džanka. Z vrcholku bylo sedlo pěkně vidět a tak si člověk mohl vybrat kde bude spát. Klečového porostu tam však bylo tolik, že o místa na spaní nebyla nouze. Přestože nás po sestupu travou bolely nohy, rozhodli se kluci jít obstarat vodu, jelikož v sedle žádná nebyla. Sestoupili tedy na chatu Grnčar, kde se občerstvili pivem a tak dorazili o něco později. My s Jíťou jsme zatím postavily stany a vykecávaly, resp. probíraly důležitá témata. Kluci dorazili a tak se začlo vařit. Jíťa s Michalem rozvedli každovečerní diskusi na téma, co teda uvařej. Michal se ošklíbal nad Jíťinými návrhy a Jíťa zas byla celá bez sebe, že je v horách tak vybíravej :-). Ještě, že my s Machym jsme problém neměli :-D. Jíťa si ještě před večeří odskočila na malou a vrátila se s počuranou patou, absence bot je někdy zrádná. Po zbytek večera bylo tedy vystaráno o téma k diskusi. Michal k tomu přidával, že očůrávání věcí se děje i u ratlíků a doufal, že Jíťa se nepustí i do očůrávání stanu. Noc se přiblížila a s ní i vlezlá zima a tak jsme se jali spát.
Sedlo Džanka – Ribná Ezera
V noci jsem cítila, že se lehce zvedl vítr a začalo jemně pršet. Ráno se ukázalo, že to ono cvrlikání o stan nebyly kapky deště, ale kroupy. Hromádky malých krupek byly všude kolem a obloha opět jako vymetená. Vysušili jsme proto stanové plachty a posnídali ve švédském stylu otevřeného stolu :o). Pomalu jsme sbalili vše do batohů a vydali se po červené značce dále travnatým terénem s klečovými porosty do mírného kopce. Naskytla se nám podívaná na krásnou inverzi v celém údolí pod námi. Mraky se táhly až do nekonečna a pára stoupala pomalinku ze svahů naproti. Nahoru a dolů… Na dalším kopci (Kovač) jsme počkali na Jíťu, která nabrala mírné zpoždění, na které jsme si začali už zvykat. Začalo nepříjemně foukat a při pohledu na další houpák dolů a nahoru, za kterým se rýsoval černý mrak, se kluci začali mohutně oblékat do nepropro hadrů. Já vydržela a vzala jen bavlněné kalhoty a začala doufat, že z toho mraku nezaprší :-). Jíťa po chvíli dorazila a tak jsme po krátké pauze pokračovali. Procházka to nakonec byla příjemná po travnatých loukách a kopcích (a především nakonec bez deště). Dešťový mrak jsme nechali za sebou a tak byla pauza na oběd. Po 4hodinách chůze jsme si to samozřejmě zasloužili. U jednoho z pramenů jsme tedy shodili bágly a vytáhli z batohů Fidorky a různé dobroty. Už z dálky jsme viděli blížící se pár turistů. Oba šli rychlostí úměrné velikosti batohů, které nesli. Pramen i nás minuli jen se zběžným pozdravem a pokračovali ve své cestě. Za námi na pastvině se pásli polodivocí koně. Po krátkém odpočinku jsme se vydali dál v očekávání, že máme před sebou ještě pořádný kus cesty. Avšak po nějaké chvíli jsme narazili na další z rozcestníků a tak se zdálo, že jsme za chvíli u Ribných jezer. Nebylo tedy kam chvátat a další opalovačka na slunci s chlebem a lovečákem byla na snadě. Taková vysokohorská opalovačka s kusem salámu v ruce, to je labůžo. Po další hodině zevlení jsme se poradili s mapou a protože inverzní mraky lehce stoupaly nahoru, tak se nám trasa jedné z možných cest dolů ztrácela v bílé tmě. Podle selského rozumu a mužské logiky jsme se vydali levou cestou rovně po jak jinak než červené stezce. Po chvíli jsme minuli další rozcestník, který tentokrát ukazoval na Alexandrovu chatu. To jsme vyhodnotili po krátké pauze jako mylný směr a dali se intuitivně vpravo. Po chvíli začala stezka klesat téměř dolů k nějakému jezeru (Kanarsko ezero) po kamenité cestě a tak jsme po opětovném kouknutí do mapy zjistili, že naše „správná“ cesta vedla po té značce na Alex.chatu. A že jsme ještě o údolí vedle. Ale to nás neodradilo od pokračování, protože všechny cesty vedou k Ribno ezerům (a hlavně s plnými batohy se nám vracet zpátky nahoru nechtělo a zdálo se, že stezka se stáčí přece jen směrem tak akorát). Když jsme naklesali asi 100 m výškových nad jezero, cesta pokračovala traverzem doleva a tak nás to ještě více ujistilo ve správné volbě. Po chvíli jsme ztratili z dohledu Jíťu a kluci na počest jejího tempa a příjmení vymysleli z nudy přezdívku Snejk a náramně se bavili :-). Na konci traverzu nás čekal krátký strmější výstup do sedla nad Ribno ezery. Nahoře jsme počkali na Jíťu a také oddychli před sestupem do údolí. Odpoledne se už chýlilo k večeru a tak tahle štreka byla akorát vypočítaná :-). Prudký sestup, který se jevil ze shora, však nebyl díky serpentinám tak hrozný. Při sestupu jsme si vyhlédli místečko na spaní u jednoho mělkého jezírka, které bylo ještě stále v kopci, ale přitom u něj bylo místo na stany. Slunce bohužel zalezlo za skálu a tak začínala být docela kosa. Rychle jsme tedy postavili stany a Machy šel vyzkoušet jezírko za účelem vyprání svých ponožek. Vrátil se po chvíli s tím, že je voda jak led a že to na večerní očistu, kterou ještě při sestupu plánoval, nevidí. Rychlovečeře a pak už do teplých spacáků. Naproti u spodního velkého jezera nějací turisti rozdělali oheň, který byl vidět široko daleko a tak jsme přestali bát, že by nás tady snad někdo peskoval kvůli stanování v národním parku.
Ribni ezera – Rilský monastýr
Ráno jsem čekala na probuzení sluníčkem, které se bohužel nekonalo. Machyho vzbudilo čůrání. Vylezl ven a začal nám referovat, že mrzne a že všude kolem je jinovatka. V ešusu, ve kterém zbyla večer voda, dokonce vznikla ledová krusta a stejně tak voda ve flaškách byla spíše ledovou tříští. Machyho benzíňák to naštěstí zachránil a tak o čaj bylo postaráno. Čekání na sluníčko bylo asi marné, protože to vypadalo, že na nás zasvítí až někdy odpoledne, a tak jsme nabalili kolik vrstev jen bylo možno a snažili se myslet na to, že zima je jen psychická :o). O to víc byla, když jsme viděli, jak kolegové z protější strany už sluníčko mají. Michal si chytře snesl plachtu o několik metrů níže, že mu jako uschne, protože tam sluníčko bylo dřív a pak že jí sebere cestou. My jsme to neřešili, páč jsme stejně věděli, že se najíme, sbalíme a dole u jezera pěkně v teplíčku nádobíčko rozbalíme a usušíme pěkně v klidu a pohodě. A taky jo. Když jsme dobalovali, tak už sluníčko osvěcovalo i nám špičky bot. Jezero slibovalo i možnou koupačku. Sešli jsme zbytek svahu na dno údolí a po překročení potoka jsme se dostali k chatě Ribni ezera, kde si akorát dva výletníci dopřávali na sluníčku snídani. Paní domácí venčila koně a její pes se asi patrně právě probral a tak líně postával u boudy. Vzali jsme jezero pod chatou z pravé strany a zabivakovali hned na začátku. Vyhřívání na slunci bylo víc než příjemné. Mě ani nijak koupačka v jezeře nechyběla a poté co kluci zjistili, že jezero je bahnité a mělké, tak i oni pokus o očistu vzdali. Jediný, kdo vytrval, byla Jíťa, kterou jsme pak z povzdálí sledovali a sázeli se, zda do toho vleze nebo ne. Nakonec ani nevím, kdo vyhrál, ale ani Jíťa se neosmělila a z kamene na svoje smradlavé tělo jen opatrně šplíchala vodu. Nedivím se. Stan uschl a tak jsme se vydali dále. Zjistili jsme, že opět „správná“ cesta vedla po druhé straně jezera a tak jsme u provalené hráze na konci jezera museli přetraverzovat potok vytékající z jezera. Naštěstí se dalo držet polorozbořené hráze a trubka čnící z hráze posloužila jako dobrý stup a tak jsme se vyhli měkkému bahnu a přešli. Machy to vzal horem po hrázi a na konci zkušeně seskočil z rozsypané zdi. Chodník na stezce byl vyšlapán v porostu kleče a zabloudili jsme jen jednou :-). To když jsme minuli strhlou lávku přes potok. Naštěstí brzo jsme zjistili, že cesta nikam nevede (asi jako spousta dalších turistů – intenzita vyšlapání tomu nasvědčovala) a tak jsme se vrátili zpět k lávce, kterou jsme lehce jako lví pšouk přešli. Pak už to šlo jako po másle. Pěkně značená cesta jehličnatým lesem klesala pohodově údolím. Na konci lesa jsme našli baráček, který byl zvláštní směsicí novostavby a neupraveného okolí. Z polorozbořeného koryta, do kterého ústila trubka s vodou, vytékala přes celou silnici voda. Odpadky, které byly kolem kontejneru za barákem, jen dokreslovaly onen zvláštní pohled. Cesta se změnila na silnici sjízdnou autem (nebo spíše jeepem). K našemu údivu jsme asi po dvou kilometrech potkali starou Ladu, před kterou běžel velký černý pes. Zjevně tak majitel auta venčil svého miláčka :o). O něco níže jsme potkali na mostě rodinku, která si zjevně se svým vcelku moderně vypadajícím autíkem vyjela na výlet. Po asi dvou hodinách nudného pochodu dolů údolím jsme začali zaznamenávat známky civilizace. Dorazili jsme totiž ke Kirilově poljaně. Moc netrvalo a nechali jsme se zlákat k pivu a něčemu dobrému na zub. Po krátké poradě s panem číšníkem jsme pánovi ukázali obrázek v jídelním lístku a doufali, že to co přinese, bude alespoň způlky podobné tomu, co sliboval obrázek. Jíťa se vzdálila na záchod a kluci vesele popíjeli pivo. Pán donesl jídlo a vskutku to nebylo špatné. Něco jako steak s domácíma hranolkama. Zatímco my už dojídali, Jíťa teprve přišla ze záchoda (musela to mít holka hodně velký, alespoň podle času, který tam strávila) :-). Nasyceni jsme v dobré náladě zaplatili. K našemu překvapení, to zcela levné nebylo a cena se blížila 55Leva. Pak už jsme se vydali dolů po asfaltce, ze které jsme chvílemi scházeli na turistickou cestu. Po nějakém čase se začaly objevovat odpočinková místa s lavičkami a stoly. Bohužel, cedule, které upozorňovaly návštěvníky parku, aby neodhazovali Odpadky, moc smysl neměly, ale i tak okraj lesa s posezeními vypadal vcelku až nezvykle pěkně. Jíťa chvílemi odpočívala a tak jsem jí na lepší pochod v tempu vybavila holemi. Mě zas z asfaltky trply v pohorách nohy i když jsem se snažila jít mimo silnici co to šlo. Nakonec jsem přeci jen neodolala sandálům a tak jsem nepohodlné pohory shodila. Výborný nápad! Jsem opravdu holka šikovná, že jsem si sandály vzala a nepodlehla nápadu je nechat doma. Pak už jsme minuli kemp Bor a už jen 2km zbývaly do Rilského monastýru. Před pátou jsme dorazili ke známému klášteru, kde už na nás čekali kluci, kterých se chytil nějaký Rumun a nadšeně s nimi rozprávěl anglicky o tom, kde bydlí a kde bydlíme my. To jsme ovšem vůbec ještě nevěděli :-). Klášter nějakou atmosféru měl a ani se nedivím, že je to památka UNESCO. Byla jsem nakonec ráda, že jsme se rozhodli z Rily sejít právě sem. Nicméně za 20min jsme měli klášter z venku i zevnitř (kam to šlo) pokoukaný a tak jsme šli zjistit spoje do Blagoevgradu. Podle popisu na netu jsme bez problémů našli ono parkoviště u brány kláštera i onen strom na kterém visel jízdní řád. K naší nelibosti jsme však zjistili, že poslední autobus odfrčel v 17h (https://www.turistika.cz/rady/doprava-z-rilskeho-monastyru) a tak budem muset na tomto posvátném místě přespat. Po krátké debatě zvítězila představa pomrcasit se ještě chvilku na místě a pak se před setměním vydat dále po červené stezce nahoru do lesa po cestě a zkusit něco najít za Monastýrem. Plán super, problém byl však v tom, že okolo cesty byl buď strmý kopec nahoru, nebo sráz dolů. Nakonec se vše vyřešilo, když se asi po 300m lesní cesta rozšířila na šířku stanu a tak bylo vyřešeno. Uvařili jsme a pojedli. Kousek zpátky v kopci dokonce nad stezkou vyvěrala trubka s tekoucí vodou a tak jsem i umyla nádobí v luxusní umývárce a po setmění jsme postavili na cestě stany. Beztak jsme měli spadeno na první ranní autobus. V okolí kláštera bylo rušno a tak se už navečer začly ozývat z lesa všemožné zvuky noční zvířeny. To mě utvrdilo v tom, že dnes v noci rozhodně na záchod nepůjdu! :o)
Rilský monastýr – Blagoevgrad
Ranní probuzení bylo vcelku příjemné a tak jsme se rozhodli pobalit saky paky a vydat se zpět ke klášteru na první ranní bus v 8:20. V 7h prý kolem kláštera obchází mnich, ale toho jsme si nějak nechali rádi ujít. Autobus, který přijel, nás překvapil. Starobylý stroj, který ve srovnání s moderním minibusíkem, který na parkovišti stál také, působil dost archaicky a vzbuzoval pochyby o tom, zda vůbec bude schopen tak dlouhé cesty dolů. Dým, který produkoval, jen dokresloval celkový dojem. Do autobusu se také nahrnula skupinka rumunů v čele s naším starým známým ze včerejška. Ten se snažil projevit své vůdčí schopnosti asi především proto, že dával najevo, že umí anglicky a tak je boss.
Do Blagoevgradu byla nakonec cesta opravdu docela daleká, ale autobus to zmáknul a tak jsme nakonec dojeli. Společně s rumuny jsme opustili onen koráb a vydali se hledat spojení na sedlo Predel, odkud jsme chtěli pokračovat na pohoří Pirin.
Pokračování: https://www.turistika.cz/cestopisy/bulharsko-prechod-rila-a-pirin-2-cast
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Rakitovo
Půjčovna autPříspěvky z okolí Bulharsko - přechod Rila a Pirin 1.část
