Finsko – 2. část - západním Finskem přes národní parky až k polárnímu kruhu

Konečně se po dvoudenním cestování probouzíme u finského jezera.

Pondělí 17. 7. 2017

Usnula jsem hned, ale kupodivu jsem nespala jak zabitá. Budila jsem se snad každé dvě hodiny. K ránu se trochu trochu ochladilo, ale zima nebyla. Vstávali jsme ve 3/4 na 8, abychom stačili v 9 snídani a hlavně se dřív vykoupat a zabalit. Bylo zataženo, ale zima nebyla. Zato voda v jezeře nějak vychladla. Bylo to příjemné osvěžení, ale už ne na dlouhé plavání. Aspoň jsme to vše v klidu stačili sbalit a donést k autobusu.

Po výborné snídani začalo pršet. Přesto jsme nerušili procházky v národním parku Nuuksio. Byly tři možnosti, žlutá 7 km, modrá 4 km a červená 2 km. Každý jsme dostali mapku a každý se mohl rozhodnout podle sebe. Značení bylo výborné - barevnými dřevěnými čtverečky a v místech odbočení i dlouhými šipkami s názvem cíle a barevným čtverečkem. Takže se ani nedalo zabloudit. To jsme si mysleli, ale jednomu se to prý přesto podařilo. Ale našel se sám a včas.

My jsme vyrazili na žlutou trasu. Byla jsem doslova nadšená. I v tom dešti. Cesta se dost měnila, nejen výškově, ale i krajinou. Ve vyšších místech už stromy téměř nerostly, bylo tam hodně vřesu a lišejníků, naopak níž byly krásné jehličnaté lesy. Cesta byla proložena obrovskými i menšími hladkými kamennými plochami. Prostě povrch hodně proměnlivý, ale moc hezký. A mezitím jezera, na kterých kvetly bílé lekníny a žluté stulíky, za nimi byla mohutná skaliska. Když nepršelo, lilo, takže fotit se bohužel moc nedalo.

Ota samozřejmě chtěl projít všechny trasy, já si moc netroufala. Šla jsem opatrně, vybírala si vhodnou cestu pro mou chromou patu. Koleno už dostalo rozum, ale raději jsem ho stahovala.

Když jsme došli na křižovatku s modrou, poslala jsem Otu samotného, ať si to užije, já si troufla už jen na tu kratší červenou, na kterou jsem narazila o chvilku později. Když jsem došla do míst, kde se naše dvě trasy setkávaly, uviděla jsem nějak zadumaného Otu. Jak mne uviděl, hned se rozveselil. Ne že bych mu chyběla, ale prý najednou vůbec nevěděl, kudy má jít. A to jsme byli na místě, kterým jsme ráno procházeli. Jenže přišel odjinud. Za chvíli se sice zorientoval, ale stejně tvrdil, že jsem ho zachránila.

Do pozdního oběda byla ještě hodina času, tak ještě zvládl i tu krátkou červenou trasu. Ta se mu prý líbila nejvíc - kvůli jednomu jezeru se skálou za ním. Ta modrá, co jsem ji nešla, prý byla nejnáročnější. Tak jsem dobře udělala, že jsem si to takhle zvolila.

Mezitím přestalo pršet a tak jsme doufali, že už zase bude hezky. Dokonce vysvitlo i sluníčko. K obědu byla výborná směs červených fazolí se zeleninou a uzeninou a s chlebem. Tentokrát jsme to snědli beze zbytku. Také jsme se dozvěděli, že přehnaně zdravá irská strava byla zrušena, že už to upravili a jídlo bude chutnější.

Odjíždíme s prvními kapkami deště. Čeká nás zhruba 350 km přejezd do kempu v blízkosti města Juva ve středním Finsku. Pomocnice průvodkyně Lucka má s sebou knihu finských pohádek. Jedeme do Finska, tak ať si užijeme finskou literaturu a ať nám ty přejezdy rychleji utečou. Jsou to však poměrně tragické pohádky. Na dnešek vybrala pohádku Usmrkanec Risto. Pak následuje skutečně zajímavý film o Finsku, ale při něm jsme skoro všichni usnuli.

Juva camping Jukka Petäjä je na poloostrově u jezera Jukajärvi, jsou tam sauny, krytý přístřešek s možností rozdělání ohně, kde se konečně můžeme usušit. Je to super, protože stany stavíme za drobného mrholení. Oceňujeme, že stavíme obě stanové vrstvy současně. Navíc už to zvládáme docela rychle.

Stále prší, navíc fouká studený vítr. Tady je možno zajít do pravé finské sauny, je to v ceně zájezdu. Ota tam nechce, já v sauně nikdy nebyla, ani mne to neláká. Navíc mám strach, že by mi horko mohlo léčený zánět zase rozbouřit. Původně jsem se chtěla jít aspoň podívat, ale v té zimě se mi už nikam jít nechtělo. Seděli jsme v uzavřeném iglú, zatopili jsme si tam a bylo nám fajn. Takové a podobné přístřešky s připraveným dřevem jsou prý všude - v kempu i na tábořištích.

Večer jsem dala jen teplou sprchu a šlo se spát.

V noci ještě sprchlo, foukalo to, ale ve stanu to bylo fajn. Teplo zhruba jako předcházející noc. Spala jsem výrazně lépe. Vstávali jsme poměrně dlouho. Snídaně byla v osm, odjezd o 1,5 hodiny déle. Ráno svítilo sluníčko, ale studený vítr foukal stále. Ota večer tvrdil, jak si ráno půjde zaplavat, ale i on to vzdal.

V kempu jsme zvládli dobít foťáky i mobily, v pohodě se nasnídat a zabalit. Stan nám však neuschl. Stál ve stínu. Voda se do něj nevsakuje, ale ani moc nestéká. Příště ho musíme dřív vyklepat, aby už jen doschnul. Však mi se to vše naučíme. Ale jinak jsme s ním zatím spokojeni.

Zhruba hodinu přejíždíme do Savonlinny, kde má být mimo jiné i vodní tvrz Olavinlinna. Společně jsme zašli na prohlídku vodního hradu, kde se nám Lucka snažila překládat výklad. Prohlídky však na sebe rychle navazují, takže moc času na překlad nebylo, ale základní info jsme se dozvěděli. Zato to byl víc než sportovní výkon. Vystoupalo se do jedné z věží po původních středověkých schodech. Stupně však byly hrozně vysoké, že řada lidí měla co dělat. A co teprv já s těma mýma chromýma nohama. Když jsem to však už zaplatila, tak jsem to přece musela zvládnout. Na závěr jsme si ještě prohlédli ostatní volně přístupné prostory, kde jsme shlédli zajímavý 10 minutový film o životě na hradě.

Do odjezdu nám ještě zbyl čas, tak jsme se prošli při pobřeží. zajímavostí jsou zdejší zvedací mosty. Podívali jsme se na tržiště, zašli i do supermarketu. Samozřejmě jsme si koupili nějaká místní piva v plechovce. Byly pěkně vychlazené, takže jsme neváhali a ochutnali je. Když si Ota zapisoval poznámky pro svůj pivní deníček, co pijeme, tak zjistil, že plechovky jsou pravděpodobně vratné a zálohované 0,15 Euro.

Na další zastávce - po prohlídce největšího dřevěného kostela v Kärimäki jsme šli do obchodu zjistit, zda jsme to dobře pochopili. U kasy jsme mávli plechovkami, nasměrovali nás k samoobslužném automatu na lahve, vložili jsme tam plechovky a ejhle, funguje to. Vyjel nám lísteček na 0,30 Euro. Abychom toho moc neušetřili, tak jsme hned koupili další dvě jiná piva.

Přejíždíme do národního parku Kolovesi. Lucka nám čte další finskou pohádku O zrádné manželce. Kousek před vjezdem do parku je dopravní značka s obrázkem, která znamená "Pozor, ať auta nespadnou do jezera". Jen chvilku to trvá, než jsme to pochopili. Silnice zde náhle končí a převáží nás přívoz. To jsou zážitky.

Konečně zastavujeme na parkovišti v parku. Tento park se vyznačuje tím, že je v něm velké množství jezer a převážně se v něm nechá pohybovat jen na lodičkách. Snad jen jedna trasa je přístupná pěšky - je značena oranžovými kolečky. Údajně to má být 5 km. Než si to projdeme, tak nám Janička uvaří večeři. Prý nemusíme pospíchat. Cesta byla poměrně náročná. Finsko jako takové je sice rovinaté, ale pro tuhle část torozhodně neplatí. Navíc nám hned na začátku začíná pršet. Stoupalo se do poměrně prudkého kopce nepříliš pohodlnou cestou, aby se pak kleslo k velkému jezeru, na jehož břehu bylo tábořiště, opět s topeništěm a dřevěnou kadibudkou. Každopádně tu byly krásné výhledy. Následně se opět stoupalo na nádhernou náhorní plošinu, kde rostlo velké množství lišejníku. A zase dolů, už ani nevím kolikrát celkem. Ráz krajiny se poměrně rychle měnil, ale bylo tam hezky. Jenže tam asi byly dva okruhy a my všichni se samozřejmě vydali tím delším. Protože nám cesta trvala 1 a 3/4 hodiny. Zase tak pomalu jsme nešli. A ke konci jsme hodně spěchali. Také proto, že začali pěkně žrát komáři a sprej jsme měli všichni v autobuse.

Po večeři - rýže s omáčkou - jsme přejeli cca 12 km k dalšímu tábořišti u jezera. Tentokrát nás autobus zavezl téměř až na místo. Vylezlo i sluníčko, tak jsme se těšili na další koupačku. Než jsme postavili stan, začalo se pěkně zatahovat. Voda moc teplá nebyla, ale na spláchnutí celodenního potu to bylo příjemné. Sotva jsme vylezli z vody, zvedl se hrozný vítr, že nám málem ulétlo i oblečení. Pláštěnka, kterou jsem sušila na šňůrce, se utrhla a chytla se kdesi na stromě ve výši možná 2,5 metru. Ale naštěstí mi ji jeden z našich spolucestujících sundal - dokonce to i přežila v nepotrhaném stavu.

Tentokrát jsme už nikam zazpívat si nešli. Byli jsme rádi, že můžeme zalézt do závětří do stanu. Ota si přepisuje vypitá piva do svého pivního pasu a přerovnává mince ve své numismatické sbírce. A já se věnuji sepisování dnešních zážitků. Také pátrám po názvu jezera, u kterého spíme. Každá "louže" má svůj název, jen ta naše obrovská plocha je snad bezejmenná. Až za dlouho jsem zjistila, že je to obrovské jedno jezero, značně členité s názvem Enonvesi, který se opakuje asi na šesti hodně od sebe vzdálených místech. Konečně jsem pochopila, proč se v tomto parku víc jezdí na loďkách než chodí pěšky.

Je 9 hodin. Vítr se uklidnil, sluníčko ještě nezapadlo a nám se chce už spát. Jen se mi zdá, že je večer už docela zima. Zato mladí v otevřeném přístřešku hrají na kytaru a zpívají. Ti mají elánu na rozdávání.

Jak jsem byla unavená, dlouho jsem nemohla usnout a sledovala nádherný západ slunce. Ale nakonec jsem spala dobře až do rána. Kupodivu se v noci už neochladilo. Ráno svítí sluníčko, že mi to nedalo a šla jsem si ještě zaplavat. Ota měl strach, že by to nestihl. Voda se mi zdála snad teplejší než večer, že se mi ani nechtělo ven. Bylo to nádherně osvěžující.

Rychle jsme zabalili, co budeme potřebovat na následující noc. Odpoledne vyrážíme na trek s plnou polní.

Ještě nás však po snídani čeká cca 2,5 hodinový přejezd do dalšího parku a pěší výlet. V autobuse nám pouští ukázku finského rocku, který Finové mají moc rádi. Pak nás čeká další finská pohádka s názvem Janek Volek.

V národním parku Koli nás čeká výstup na nejvyšší kopec Ukko-koli, odkud jsou nádherné výhledy na jezero Pielinen, kde je řada ostrůvků, které vytvořil postupující ledovec. Protože se jedná o skutečně prudký svah, kterých zde moc nemají, tak i to převýšení cca 200 metrů jim stačí, aby si zde udělali sjezdovku, i když je dlouhá sotva kilometr. Proto nahoru jezdí i lanovka. Jenže platit 7 Euro za 1 km jízdy se mi moc nechce. Navíc času máme skutečně hodně. Když bude nejhůř svezu se zpátky.

K infu jsem nedorazila ani jako poslední, takže dobrý. Už cestou byly nádherné výhledy, na kopečky i na jezera. Od konečné lanovky, kde bylo info, to bylo ještě cca 0,5 km vzhůru, částečně po dřevěných schodech. Ty výhledy z kamenné vyhlídky na jezero s ostrůvky neměly chybu. Škoda, že to nebylo sluníčkem nasvícené. Ale i tak to byla krása. Zpátky jsem šla opět pěšky. Do oběda jsme měli ještě 1,5 hodiny času, takže to musím zvládnout. Dali jsme si pivo, do batohu přibalili jídlo na večeři, balíček na snídani jsme dostali už ráno.

Po obědě a krátké polední siestě nás čeká ještě 2, 5 hodinový přejezd do dalšího parku, při kterém nám Lucka čte další z finských pohádek Králův Matěj.

V národním parku Hiidenportti na parkovišti v Käärmesärkkä nás autobus vysadil a odjel. Takže všichni odcházíme z jednoho bodu, všichni musíme zítra do 13,30 dorazit do 2. bodu, kde na nás bude čekat oběd a autobus. Trasu si každý může zvolit podle sebe. Jsou čtyři možnosti, protože v parku jsou čtyři tábořiště. Kdo se necítí na přechod, může zůstat v autobuse a udělat si výlety v cílovém prostoru.

Já vybavena Brufenem samozřejmě musím projít parkem. Když jsme opouštěli autobus, svítilo sluníčko. Asi po čtvrt hodině jsme si všimli, jak se nad námi stahují černé mraky. Marně jsme se utěšovali nadějí, že podle předpovědi pršet nemá. Za chvíli začalo a vydrželo to s různou intenzitou 2 hodiny. A to už jsme docházeli do našeho tábořiště. Bylo trošku stranou přímé trasy, ale bylo největší a byla téměř jistota, že se tam vejdeme. A aspoň uvidíme co nejvíc z celého parku. Ráz krajiny se tady strašně rychle mění. Šlo se po lesní úzké cestičce mezi borůvčím, často přes kořeny nebo po kamenech. Přes mokřiny vedly povalové chodníčky. Ještěže jsem měla hůlky. Ale i tak jsem mohla buď jít nebo se kochat. Na komáry naštěstí skutečně zabral zdejší repelent, tak se to nechalo přežít.

Bylo teplo, takže jsem si jen na hlavu dala kapuci softshellové bundy a zakryla  jsem tak batoh a ramena. V pláštěnce by mi bylo horko. Až na tábořišti jsem zjistila, že já jsem suchá, ale bunda je skrz na skrz mokrá. Nyní už bleskově jsme postavili stan. Ještěže ho máme malý. Na zdejším tábořišti se jen stěží hledalo rovné místo na stan.

Večer jsme se sešli u ohniště, abychom usušili, co šlo, a opekli, co se dalo. Někteří vyzkoušeli i finské párky, ale ty jsou zcela dietní, bez tuku. Když není nic jiného, tak se na nich přežít nechá. My opékali ještě náš chleba a slaninu. Byli jsme dostatečně mokří, že jsme se už vykoupat ani nešli.

Spát se šlo brzy. Naštěstí zelená spirála zapálená těsně před vchodem do stanu zabránila vniknutí komárů dovnitř. Tak aspoň ti nás v noci neotravovali. Horší to bylo s plochou pod stanem. Večer se to zdálo měkoučké, ale když se to v noci slehlo, už to tak dobře nevypadalo. Ale nakonec jsme to nějak přežili a docela dobře se i vyspali.

V noci ještě sprchlo, ale ráno svítilo sluníčko, ani ve stínu nebyla moc velká zima. Když jsem se v suchých ponožkách pracně nazula do mokrých bot, o koupání jsem nechtěla ani slyšet. Posnídali jsme téměř na vidličku - z tvrdnoucího chleba jsme si upekli sýrové a slaninové tousty.

Vyrazili jsme snad jako první. Jednak jdu pomalu a hlavně byla jistota, že čím dřív vyrazíme, tím větší kus trasy projdeme za sucha. Nevíme, co se zase přižene. Trasu k 2. tábořišti jsme si doslova užili, náhorní planiny plné oblých kamenů, porostlé mechy a lišejníky mne nepřestávají fascinovat.

Jezero u 2. tábořiště už jsme nemohli minout bez povšimnutí. Tady bylo nádherně. Vykoupali jsme se, mokré ponožky ze skoro suchých bot jsem vyměnila za včerejší už usušené a pomalu jsme opět vyrazili. Tábořiště jsou podobně vybavená, jsou zde dřevěné noclehárny, ohniště, Kolny se dřívím a sekyrou a dřevěné kadibudky, kde však často chybí papír. Je tam však kyblík s hoblinami nebo se suchou rašelinou, na zasypání.

Dál už jsme pokračovali jen s přestávkami na kochání se a fotografování. Šli jsme nad soutěskou Zlých skřítků, voda protékala územím s rašelinou, takže byla skoro černá a okolní poloostrůvky a skály byly fakt jedinečné. Poslední cca kilometr již byl asi nejrovnější. Taky bylo na čase. Ráno jsem byla spokojená, jak si noha nechává říct, možná pomáhá i měděná destička, kterou si poctivě na noc přidělávám na nohu. Když jsem docházela, bylo vidět, že je pata pěkně zmožená. Stačila však trocha odpočinku a vynikající špagety, abych se trochu vzpamatovala.

Přejíždíme do dalšího kempu a seznamujeme se s programem. Už zítra nás čeká další 2,5 denní přechod. To jsem doufala, že regenerace bude delší než 24 hodin. No, je to dovolená, jak má být. Odpočívat se nechá doma. Cestou nám Lucka čte další pohádku Přiznáváš se?, po které většina z nás usíná.

Protože dnes ještě nepršelo, leje v ten nejnevhodnější okamžik - když zastavujeme u Suomussalmi v kempu Kiantajärven Leirintä a jdeme stavět stan. Než se otevřela dvířka s mým batohem, ztratil se mi Ota. Přemýšlím, kam mohl zmizet. Usoudila jsem, že na záchod. Ale kdepak. Řádně oděn do nepromokavého ponča vyrazil postavit stan. A zvládl to sám a perfektně. Já se šla postarat o dobití baterky do foťáku. Ostatní dobíjím z powerbanky. Zatím úspěšně, protože tablet s sebou ven nenosím, internet je dostupný jen občas, tak se zase tolik nevybíjí.

Kemp je malý, obyčejný, přes jezero vpravo vidíme most přes jezero, který je na silnici 912.  Mají tady saunu, jen v umývárně je snad větší zima než venku. Zato v krytém přístřešku si hrajeme na kytaru a zpíváme, jen na záda nám táhne. Už ani nevíme, zda se zcela setmí. Chodíme už stále spát za světla. Když jdeme spát, zjišťuji, že Ota mi ráno na tábořišti někde nechal moji léčivou měděnou destičku. Slíbil mi, že ji vezme do svého batohu, ale nemůže ji najít.

V noci krizová situace pokračuje, moje ztracená měděná destička proti tomu není nic. Ota šel v noci na záchod, zakopl se o vypínací šňůrku, ještě se do ní sandálou tak zamotal, že upadl a jeden díl jediné tyčky, která stan drží, zlomil. Ve tři ráno vymýšlíme alespoň provizorní řešení. Ještěže je vidět. Jediné, co máme, je náhradní stanový kolík a prádelní šňůrka. Vše ostatní je v zamčeném autobuse. Tak jsme to nějak zpevnili, zamotali, už nenapružili, ale nějak zajistili, abychom mohli v polozříceném stanu pokračovat v přerušeném spánku. Dlouho jsme však nemohli usnout.

Podle toho vypadalo i ráno. Pata, mědí neléčená, bolela víc, nálada byla na bodu mrazu. Nakonec Ota vymyslel, že prasklý díl vyndá, tyčka bude kratší, stan nižší a vše dobře dopadne. Uvidíme, jak další týden přežijeme.

Ráno byla zima, tak ještě vyndavám dlouhé kalhoty, teplou bundu, suché pohory, po snídani omylem nabírám vodu v umývárně, která je však přivedena z jezera. I když Táňa vodu z jezera běžně prý pije i nepřevařenou, já bych radši skutečně pitnou. Ta je na druhé straně kempu. Na to už není čas. Ale ještě prý bude příležitost jinde.

Napjatá atmosféra pokračuje i v autobuse, kde to nějak najednou nejsme schopni vše srovnat. Navíc jsme u stanu zapomněli sáček s odpadky. To ten den začíná. Navíc to vypadá, že bude zase pršet.

Pokračujeme v cestě na sever. Nejdřív do městečka Kuusamo, kde se dokupují zásoby. Kromě pečiva kupujeme vyhlášené hořčice, vracíme prázdné plechovky od piva, další neznámé kupujeme. V obchoďáku je i infocentrum, kde si bereme mapku parku Oulanky a mapu Finska. Podle předpovědi nemá pršet, ale má být zima. Ráno bylo 7 stupňů, je skoro poledne a teplo vypadá skutečně jinak.
Přejíždíme do parku Oulanka, kde zůstaneme 2,5 dne. Při přejezdu nám Táňa na naše přání opět pouští film o Finsku. Je velký předpoklad, že po ránu při něm neusneme. To však nebyl můj případ. Vzbudilo mne až volání "Hele, sobík". Jsou domestikovaní, je jich tu hodně, občas se prochází i po silnici. Krajina se rychle mění, stromy jsou nízké a tenké. Cestou vidíme další soby i skokanský můstek. Jak mají nějaký kopeček, už na něm staví skokánky. Na parkovišti nám Jana dělá oběd, my do batohů přibalujeme balíčky, které jsme dostali na cestu a vodu. Tentokrát i ešus, vařič, čaj a polévku.
Vyrážíme po rychlém a dobrém obědě - bramborová kaše s kuřecím. Trasa je prý pohodlnější než při předcházejícím přechodu. Víc povalových chodníků, méně kamenů i kořenů. To byla informace určitě pro mne. Skoro 48 hodin máme na přechod parku, minimálně se musí ujít 18 km. Na trase je několik míst, kde se nechá přespat - ve stanu nebo ve srubech. Kdo se na to necítí, může jet autobusem na druhý konec parku, tam si zaplatit ubytování v kempu a vyrážet jen na lehko.

Já nemám rozum - samozřejmě mne láká přechod. Snad to zvládnu. Pata však pobolívá od rána. Plánujeme, že musíme ujít aspoň 9 km. Tam je rozcestí a tábořiště. Šlo se přes krátký lanový most, přes malé tábořiště s dřevěným srubem, hezkou lesní krajinou, okolo jezer, viděli jsme prvního soba v divočině. Moc se nám tu líbilo.
Na rozcestí řeším velké dilema. Jedno ze zajímavých míst je ještě další 4 km na opačnou stranu, než kam se musí jít. Samozřejmě mne to láká, navíc na tomhle místě je postaveno několik velkých stanů, tak tu bude večer asi rušno. Ani se mi tu moc nelíbí. Přesvědčuji sama sebe, že ty 4 km ještě zvládnu. Vzala jsem si první Brufen, nějaký snad speciální - rozpustný. Že prý rychle zabírá. Nějak jsem si však nevšimla, že by se něco zlepšilo. Dva kilometry byly ještě relativně v pohodě, ale poslední dva jsem došla silou vůle. V cíli byl další lanový most přes prudkou, ale úžasně čistou řeku a za ní hezké malé tábořiště.

Někteří z naší party se rozhodli přespat v chatce, Ota však odmítl spát na tvrdých pryčnách. Mně v daném okamžiku bylo vše jedno. Když Ota zkrátil tyčku ke stanu a postavil ho, zjistil, že mezi stanovými kolíky je tyčka, která slouží pro takovéto opravy. Tak má na další večer co dělat. Já si mezitím trochu odpočinula a uvařila polévku z říční vody. Tu jsem si však nechala donést synkem našich kamarádů. Sejít k vodě se mi zdál už zcela nadlidský výkon.

Povídali jsme si a najednou bylo 11. V řece jsem se trochu opláchla, jen mne mrzelo, že je mělká, že se tam nedá se ponořit. Ani nebyla moc velká zima.

Nevím, co by bylo lepší, spát na tvrdé pryčně v chatce nebo na hrbolech ve stanu. Asi ani jedno nebylo ideální. Ale naštěstí my tam neměli komáry a nebylo nám horko. A ráno jsme slyšeli okolo stanu dupat soby. Ota ho dokonce zahlédl, když otevřel stan. Ráno se Ota šplouchal v mělké vodě, jakoby měla aspoň 25 stupňů. Chtěla jsem se taky do vody posadit a nechat se skrápět peřejemi, ale já to nedala.

Po snídani jsme se šli podívat na vyhlídku - asi 180 schodů na druhém břehu řeky. Batohy jsme si nechali na tábořišti. Znamenalo to přejít zpátky po dlouhém lanovém mostě. Večer jsem asi byla tak zničená, že jsem byla ráda, že jsme v cíli, že jsem se zbavila všech závratí, ráno to však bylo horší. Došla jsem na druhou stranu tak vyklepaná, že pro batoh jsem si už odmítla dojít.

Podívali jsme se shora na soutěsku, okruh okolo soutěsky nešel ani Ota, ale prý to tak velký zázrak nebyl.

Vrátili jsme se 4 km zpátky na rozcestí, kde ve srubu u řeky přespali další naši spolucestující, kteří se večer na naše tábořiště a vyhlídku byli jen podívat. My si tam dali pauzu na oběd a pomalu vyrazili přes 3 lanové mosty dál po proudu řeky. U prvního mostu byly nádherné peřeje, ten třetí byl nejdelší. Protože mi nic jiného nezbývalo, musela jsem se překonat a přejít ho, ale předem jsem všem zakázala na most vstoupit, dokud tam budu. Dokonce mým posunkům rozuměly i místní slečny.

Pokračovala jsem čím dál pomaleji. Bolavou patou jsem se snažila našlapovat pouze na rovnou plochu, ještě lépe co nejměkčí, protože místy byly na na cestě i vrstvy jehličí. Ota snad trpěl ještě víc než já. Je zvyklý chodit rychle, ale opustit mne nechtěl. Vždy aspoň vyrazil jen kus napřed a na nějakém zajímavém místě na mne čekal. Po dalších 4,5 km takhle došel na další tábořiště. Nechal tam batoh a šel mi naproti. Posledních přibližně 300 metrů jsem šla bez zátěže a bylo to znát. Šlo se mi fakt líp.

Nakonec jsme tady trasu zakončili. Původně jsem chtěla dojít ještě k dalšímu tábořišti, ale to nebylo u vody. Tady bylo moc hezky a vypadalo to na prima koupačku. Po horkém dnu by byla příjemná. Ota vybral místo blízko řeky, kde bylo i malé ohniště, tak jsme si udělali soukromý večer. Většina našich pokračovala dál. Někteří ještě byli za námi. Ota zpátky vrátil prasklý dílek a opravil tak stan, že by nikdo nepoznal, že jsme měli problém. A dali koupačku. Byl tu však děsný proud, tak to bylo jak na trenažéru. Udělala jsem pár temp, ale byla zadýchaná, jako bych na závodech plavala kilometr. Než se vykoupal Ota, uvařila jsem gulášovku. V 8 jsem byla tak zničená, že jsem na víc nečekala a šla spát. Ota mne následoval. Ještě svítilo sluníčko, bylo docela i vysoko a bylo pěkné horko. Usnuli jsme však hned.

Po půlnoci jsme se vzbudili a měli pocit, že máme vyspáno. Ota dokonce myslel, že je už ráno. Chvíli jsem se tam vrtěla a klouzala na lehce nakloněné rovině. Chvíli mi to i vadilo. Začínající jemný déšť mne však nakonec uspal. A spali jsme skoro do osmi.

Nejdřív se mi zdálo ráno chladno, ale nakonec blízkost řeky nás vyprovokovala k rannímu osvěžení a bylo to fajn. Nemuseli jsme spěchat. Věděla jsem, že víc než zbývajících 5 km k autobusu už nezvládnu. Vyrazila jsem jako první, Ota ještě umyl nádobí. Došel mne cca po kilometru a vyrazil napřed. Že dojde k autobusu a vrátí se pro mne. Šla jsem sama, byl to zvláštní pocit. Byl tam úžasný klid, nikde nikdo, cesta byla docela rovná, pohodlná. Když jsem na cestě potkala 4 soby a vyfotila si je, byla jsem nadšená. I když nejdřív se chvilku bála. Když mi Ota přišel naproti, měla jsem do cíle sotva kilometr. Ota byl spokojený, že se pořádně prošel, že si dal pivo. Mně bylo příjemné, že jsem nemusela docházet se zátěží. Noha přece jen trpěla méně. Dali jsme pivo a Ota už sám se šel podívat na okružní stezku s peřejemi Kiutaköngas a malým vodopádem. Já už bych to nezvládla ani časově. Došla jsem se jen podívat do nedalekého infa, abych malému vnoučkovi Liškovi, koupila malou lištičku. Tím skončilo naše putování po parku Oulanka - byl to skutečně úžasný zážitek.

Po výborném obědě - bramborové knedlíky s krůtou jsme vyrazili za dalšími zážitky. Výborně ochucená omáčka zbyla, že ji málem Janina vylila. Část jsem zachránila a budeme mít dobrou večeři. Chleba už nemáme, ale s našimi česnekovými toustíky to bude dobrota.

Přejíždíme za polární kruh do nejstaršího finského parku Pyhätunturi - pět svatých tundrových vrchů, do nejsevernějšího bodu našeho putování. V autobuse nám Táňa pustila laponskou muzika, kterou prý svolávají soby domů, cestou vidíme další skokánek. Vystupujeme ve zdejším zimním středisku, kde jsou osvětlené sjezdovky. Máme skoro 4 hodiny na procházku Medvědím kaňonem k Medvědímu jezírku. Času je dost, moc nevěřím, že to zvládnu, proto nechci, aby na mne někdo čekal. Jdu v pohodě za nimi, fotím si zajímavé věci a nakonec jsem to ve mnou stanoveném limitu zvládla. Jen jsem někde cestou ztratila jeden gumový bodec z jedné hůlky. Procházka za to stála. Suťová pole, rašeliniště, jezera, výhledy na finskou severní krajinu, dokonce i malý vodopád a hezké jezírko. Ota na mne nečekal, nevěřil tomu, že dojdu až k jezeru a vracel se náročnější cestou přes sjezdovku. V cíli u autobusu mne postrádal. Prý se trochu i bál, zda vůbec dojdu. Ale protože nevěděl, kudy přijdu, tak mi nemohl jít ani naproti. Přišla jsem včas a moc spokojená, že jsem to nevzdala, ale totálně zničená.

Jen kousek jsme popojeli do kempu Lomakeskus Pyhän Asteli, kde máme k dispozici prý i kuchyňku a opět saunu. My chtěli vyzkoušet nedaleké jezero, jenže Ota zvolil sice nejkratší cestu, ale tu nejméně vhodnou, navíc plnou komárů. K jezeru jsme se stejně nedostali, navíc já blbě našlápla na chromou nohu a svalila se do borůvčí. Pata se mi tak rozbolela, že jsem odmítla jít hledat další vhodnou přístupovou cestu a raději zalezla do sprchy. Zdá se však, že se s nohou nic horšího už nestalo. Když se konečně vrátil, prohlásil, že jezero Pyhäjärvi je to nejhorší jezero ve Finsku. Vstup dobrý - tráva, mech, píseček, ale asi po 5 metrech následovalo neprostupné kapradí. Navíc to tam foukalo, byla zima a velké vlny. Jen nevím, zda to neřekl, aby mi nebylo líto, že jsem tam nedošla. Dušoval se však, že to tak není.

Nyní už nás čeká jen cesta zpátky - tentokrát středním Finskem. O tom je 3. díl cestopisu.

Finsko – 2. část - západním Finskem přes národní parky až k polárnímu kruhu na mapě