Finsko – 3. část - od polárního kruhu středem Finska domů

Naše dovolená se nám přehoupla do druhé poloviny. Nějak to rychle utíká. Ještě se chvilku zdržíme na polárním kruhu a pak už směřujeme zpátky na jih Finska.

Pondělí 24. 7. 2017

Stále jsme ještě za polárním kruhem, takže se v noci snad ani nesetmělo. K ránu se silně ochladilo, ale svítí sluníčko a slibuje to hezký den. K snídani máme možnost ochutnat vyhlášené finské jogurty a marmelády. Docela si tady žijeme.

Před sebou máme hodinu jízdy - pomalu se už vracíme. Kemp opouštíme téměř doprovázeni stádem sobů. Táňa nám čte o zdejších skřítcích, jejich jména, vlastnosti, podobu. Na to navazuje Lucka s další drsnou finskou pohádkou Rady havranů.

Zastavujeme přesně na polárním kruhu ve vesničce Santa Claus Village. Tam je dokonce i vánoční poštovní schránka, do ní vhozená pošta bude doručena na vánoce. Je to prostě atrakce pro děti, je tu spousta upomínkových předmětů, ale mezitím i zajímavé kameny, skleněné výrobky a pod. Nejhezčí byl areál Santamus, jak jsem řekla vesnička pro skřítky, kde se prý pořádají různé kulturní akce.

Přejíždíme jen kousek do Rovaniemi, kde je muzeum Pilke Science Centrum s expozicí o finském lesním průmyslu. Expozice možná byla zajímavá, Otovi se tam však nechtělo, já to uvítala. Aspoň si noha chvíli odpočine. Zde je také podniková prodejna nožů Martini. Nože jsou krásné, ale samozřejmě hodně drahé.

Na parkovišti u muzea obědváme - čočku s cibulkou a vejcem. Zase o zbytek čočky nemá nikdo zájem. Když jsem k ní Otovi slíbila k večeři opečenou klobásku se sýrem, které zde prý mají docela dobré, tak šel zachránit část čočky před likvidací.

Při přejezdu nám Táňa pustila docela pěknou finskou pohádku Tenkrát na vánoce - o tom, jak to bylo se Santa Clausem.

V K-citymarketu v Keminmaa jsme koupili na zkoušku klobásy se sýrem, toustový chléb, marmelády, k svačině banány a já sobě vynikající mřížku s pudinkem a jahodami. Musím si taky dopřát něco sladkého.

Je teplíčko, ale nějak se to zatahuje. Pokračujeme dál podle Botnického zálivu na jih do nejmenšího parku Rokua s písečnými dunami a mnohacentimetrovými polštáři lišejníků. V lesích ve Finsku rostou hlavně břízy, smrky a borovice, rostliny jsou tu podobné našim - kopretiny, vlčí bob, suchopýr. Mechy a lišejníky tu jsou však jedinečné.

Kousek před městem Oulu tankujeme, i autobus má žízeň. Jenže čím víc jedeme k jihu, tím je chladněji. Je to zvláštní, ale je to prý téměř pravidlem. Táňa nám pouští opět CD s finskou muzikou. Dnešní přejezd je cca 500 km dlouhý, po tom všem pohybu je najednou moc klidu. Z dlouhé chvíle ochutnáváme finské pivo pojmenované po jejich presidentovi Kekkonenovi. Není to nic moc, pili jsme tady už lepší.

Na parkoviště v parku Rokua jsme dojeli večer skoro v 9 hodin. Tím, že je stále vidět, tak to vůbec nevadí. Na tábořiště to bylo zhruba 0,8 km. Cestou jsme obdivovali ty nádherné lišejníky. Na tábořišti jich však už tolik nebylo. Ota vybral krásné rovné místečko akorát pro náš malý stan.

K večeři jsme si ohřáli zbytek čočky a opekli klobásy. Zjistili jsme, že značka Kabanoc z našeho pohledu znamená kvalitní uzeniny. Měli jsme tam 4 druhy, dvoje různé se sýrem i bez něj, s chili, všechny měly hodně masa, chuťově nám vyhovovali a dokonce byly i mastné. Dali jsme večerní koupel, kupodivu to byl Ota, který tvrdil, že je to ledové.

Naši dětští cestovatelé se rozeběhli po lese a za chvíli přinesli náruče křemeňáků. Janina nám půjčila erární olej, kmín i sůl, na ohništi kromě mřížky byl i opékací plát, tak jsme si je opekli a moc si pochutnali. Ani chleba jsme k tomu nemuseli. I řidičům jsme poslali. Jako odměnu jsme dostali dvě plzeňské dvanáctky. To byla perfektní výměna.

Je vidět, že jsme jižněji, začalo se i trochu stmívat, v noci byla chvíli i tma. Možná i proto, že bylo zataženo. K ránu pršelo. Spalo se tady však krásně.

Vstávali jsme v sedm, abychom si ještě prošli 4 km dlouhou naučnou stezku parkem, která vede okolo jezera Pitkäjärvi. Po 1,4 km jsme došli k rozhledně Pookivaara, která je u dalšího tábořiště. Je to pětipatrová kovová rozhledna, ze které byl kruhový výhled na okolní rovinu. Já se vrátila stejnou cestou a kochala se obrovskými plochami lišejníku. Ota pokračoval. Ke stanu jsme přišli téměř současně. Dali jsme si banán, na který jsme ráno zapomněli, rychle jsme to vše sbalili a já si ještě šla udělat pár temp do jezera. Tohle ranní koupání mi bude chybět. Snídaně byla v 9,30, takže to vše vyšlo bezvadně.

Čeká nás 250 km dlouhý přejezd. Musíme se už rychleji přiblížit k Helsinkám, abychom stačili trajekt. Ráno na chvilku vylezlo slunko, ale brzy se to tase zatáhlo. Aby se nám lépe spalo, Lucka nám přečetla další finskou pohádku Slunce, Měsíc a Vítr jako zeťové.

Míříme do parku Salamajärvi, kde je poslední možnost vidět soby. Na severu je jich však rozhodně víc. Na pumpě ve frontě na toalety zjišťuji, že patu mám pěkně nateklou. Zdravá noha je možná o cm kratší. Vypadá to, že dostanu rozum a v parku si dám oddech. Otu pošlu s foťákem samotného.
Je zataženo, dlouho jsme hnali déšť před sebou, až jsme ho dohonili a vjeli do něj. Samozřejmě na tábořiště k jezeru Koirajärvi jsme přijeli v dešti. Téměř nebyl poznat rozdíl mezi oblohou a jezerem. Zdejší tábořiště je skutečně atypické. Běžné tábořiště je zdarma, v placeném kempu jsou k dispozici sprchy s teplou vodou, splachovací záchody, prostě trošku luxus. Zde je to placené tábořiště, dokonce je prý dražší než některý kemp. Proti ostatním tábořištím se liší tím, že je zde více kadibudek a sauna. Ta však není v ceně kempu. A kdo si chce nabít mobil, foťák a pod., tak jedno nabití za 1 Euro. Ale za hezkého počasí tu musí být krásně. Tábořiště je u jezer, jsou tu rašeliniště, nechají se dělat různě dlouhé okruhy, půjčit si lodičky. Dokonce je zde místo, kde hodně roste ostružiník moruška, měly by zde být i borůvky.

Ota našel nádherné místečko na stan, sice trochu dál, ale blízko kadibudek. Bylo to na kopečku, takže nad úrovní všech ostatních. Žádný hluk k nám vůbec nedoléhal. Já se rozhodla odpočívat a léčit nohu. Kdyby bylo líp, lákalo by mne projet se na lodičce, ale v mlze a dešti, to tedy ne. Ota vyrazil s partou na procházku okolo velkého jezera Koriajärvi. Cesta však byla samé kameny, klouzalo to, takže se musel koukat pod nohy a moc toho neviděl. Kdo šli na lodičku, vrátili se zmrzlí a mokří. Snad nejlepší je cesta okolo malého jezera - ta je celá z povalových chodníčků. Jenže v mokru to taky klouže. Takže jsem dobře udělala. Sedíme v týpí a povídáme si. Michal s rodinou byli někde na procházce a přinesli dvě hrsti ostružiníku moruška, každý dostal ochutnat, chuť byla hodně zvláštní. Asi by měly ještě chvilku zrát. Večer kolovala i marmeláda z ostružiníku. Docela sladká, ale není moc výrazné chuti.

Když jsme se sešli před večeří, tak jsem dostala Nimesil, že zdejší lékařské konsilium (jsou s námi dvě lékařky) rozhodlo, že to mi určitě pomůže. Tak uvidím příště, až mne bude čekat něco náročnějšího.

Večer jsme si zazpívali u ohně, ale už v 9 jsme šli spát. Samozřejmě s prvními kapkami deště. Venku to studeně fouká, obávám se, že mi v noci bude zima.

Kupodivu v noci nepršelo, ani nebyla zima, spíš naopak. Mlhavé chladné ráno nás k ranní koupeli nenalákalo. K snídani jsme dostali na ochutnávku místo pomazánky zdejší sýr ementálského typu. Já si do jogurtu natrhala cestou hrst borůvek.

Čeká nás zhruba 1,5 hodinový přejezd do parku Pyhä-Häkki, kde bude procházka a oběd. Lucka nám přečetla další finskou pohádka Vynikající bojovník, která kupodivu nebyla drsná, ale dokonce poučná.

V parku se nás ujal správce, pověděl nám něco o parku, Lucka překládá. Můžeme vyrazit na červený okruh, který měří asi 7 km. Vede různými typy krajiny, kamenitou cestou i po povalových chodnících. Drobně poprchává. Vzala jsem si tentokrát prášek, který jsem dostala od Jitky. Tak uvidím, co ujdu. Protože si nejsem jista, zda to projdu, posílám Otu samotného, ať na mne nečeká. Určitě chci vidět dva památné staré stromy. Nakonec jsem zjistila, že včerejší odpočinek pomohl, prášek to asi taky trochu utlumil, tak jsem se rozhodla projít celý okruh. Počasí bylo hodně nestálé. Chvilku sprchlo, na chvilku vylezlo sluníčko, ale ještě to šlo. Ani zima nebyla. Závěr jsem měla ještě pomalejší - šlo se po vlhkých povalových chodnících, které klouzaly, tak jsem raději šla pomalu a opatrně. Přišla jsem 5 minut po začátku výdeje oběda, takže ještě včas, abych se v klidu najedla. Ota šel jako první, takže prošel ještě oranžový okruh, bylo to prý trochu divočejší, hodně nahoru a dolu, ale podobné. Samozřejmě dorazil dřív než já a zase se o mne strachoval, když už se vydával oběd a já nikde. K obědu byly vynikající špagety, že jsem se přejedla.

Čeká nás 1,5 hodinový přejezd. Na dobré trávení nám Lucka čte další pohádku Děvečka od prasat. Je to trochu podobné naší Popelce. Cestou stále míjíme typické dřevěné finské domky, převážně hnědočervené, ale také žluté, bílé. Jsou skutečně hezké, z autobusu je vídáme často, ale nějak nebyla možnost je vyfotit. V parcích na ně nenarazíme, z autobusu fotit nejdou a ve městech nejsou. Míjíme další skokanské můstky. Je tu rovina, ale jak je vidět, skutečně každý kopeček využijou. Sněhu tu je asi dost.

Konečně zastavujeme na parkovišti u největšího dřevěného křížového kostela, který je v Petäjävesi. Je dokonce zapsán mezi světové památky UNESCO. Platí se tam vstup, probíhají tam i koncerty. Až mne překvapilo, jak je skutečně hezký, i uvnitř zajímavý, i když svým způsobem jednoduše zařízený. Skupinové vstupné činí 4 Eura na osobu. Konečně mraky proráží sluníčko.

Odpolední přejezd do parku Helvetinjärvi trvá asi 2 hodiny. Na cestu nám Táňa pustila tentokrát americký film Čokoláda. Na parkoviště jsme dorazili večer. Do tábořiště Heinälahti to bylo asi 200 metrů. Jezero Haukkajärvi bylo nádherné, ale tábořiště veliké se spoustou stanů. Naštěstí Ota vyrazil rychle od autobusu a zajistil tak šikovné místo na okraji kempu hned u jezera. Sluníčko stále hřálo, tak jsme jen postavili stan a vše mokré rozvěsili na okolní dřevěné zábrany, které oddělovaly tábořiště od chatové oblasti. A vrhli se do vody. Tady jsme konečně užili i plavky - dostali jsme se skoro do civilizace. Voda nebyla nejteplejší, bylo to však úžasné osvěžení. Jen to trvalo dlouho, než jsme se dostali do hloubky, abychom si mohli pořádně zaplavat.

Po večeři jsme šli na krátkou procházku po okolí a ke studni pro vodu a najednou zjišťujeme, že je 10 pryč. Přitom se slunce teprve sklánělo k obzoru. Byl to nádherný večer, úžasný klid. Ani jsme už nešli na druhou stranu kempu za ostatními. Dopili jsme pivo a když slunce zapadlo, šli taky spát.

I když večer bylo teplo, k ránu byla pěkná zima. Když jsme v sedm vstali, sluníčko už svítilo na jezero a přímo lákalo ke koupeli. Je to poslední nocleh v "divočině", tak si to musíme užít.

Po snídani nás čekal poslední výlet - k soutěsce Helvetinkolu, kde je nejstarší srub tohoto parku. Tam 5,5 km a stejnou cestou zpátky. Bylo na to víc jak 5 hodin, tudíž to musím zvládnout i já. Kupodivu mne ráno noha nebolela až tak hrozně - že by ještě zabíral prášek z předcházejícího dne? Vzala jsem další prášek, který mi věnovalo lékařské konsilium a vyrazila. Prostě to musím dát. Ota tentokrát šel se mnou, neměl důvod, kam spěchat. Sluníčko sice zalezlo, ale bylo teplo a dokonce ani nepršelo. Cestu jsme si užili, byla pestrá - lesní cestičky, povalové chodníky, skalnaté cesty, schody, výhledy na jezera, hluboký kaňon, chata u jezera Vastuunlahti. Moc fajn. Cestu tam jsem zvládla docela v pohodě, zpátky už to bylo horší. Ale představa poslední koupele v jezeře mne hnala dopředu. Ota vyrazil k autobusu pro ručníky a čistá trika, sešli jsme se u jezera a úžasně si tu poslední koupačku užili. Že nám nohy skoro umrzají, jsme ani neřešili a krásně jsme si zaplavali.

Oběd Katův šleh s rýží byl výborný. Pomalu se loučíme s Finskem. Přejíždíme asi 350 km do Helsinek, v jejichž blízkosti v městském kempu přečkáme poslední finskou noc. Cestou jsme dokoukali ve středu puštěný film Čokoláda, zamávali jsme jezerům a loučili se se zdejší lesnatou krajinou. Finsko se s námi loučí slunečným počasím.

Cestou ještě doplňujeme zásoby nafty i potravin. Ještě jsme přesvědčili Lucku, že potřebujeme večerníček. Po pohádce Škola černé knihy, která byla tak zamotaná, že jsme se v tom skoro nevyznali, nám přečetla ještě jednu Paleček. Byla to další drsná pohádka, ale tentokrát se šťastným koncem.

V kempu Rastila v Helsinkách si zvykáme na civilizaci. Koupelny a WC jsou na karty, všude je tu čisto. Jen hosté z Anglie z nás asi nejsou nadšeni. Na poměrně malém prostoru pro stany tu byli sami, užívali si klid a najednou se večer vyhrne 40 lidí z autobusu a jdou stavět stany. Nedaleko je městská pláž, ale kdo tam vyrazil, brzy se zase vrátil. S jezery, ve kterých jsme se koupali, se to prostě srovnat nedá. Od deseti hodin je noční klid, v půl jedenácté na naše mladé kytaristy a zpěváky přišel sekuriťák. Ale to my jsme už skoro spali.

V noci několikrát sprchlo a bylo hrozné horko, i když večer to nevypadalo. Ráno jsem vstala jak praštěná. Při snídani jsme dostali balíček na cestu. Z toho jsme pochopili, že dnes se nevaří. Ale ještě se polní kuchyně na trase využije. Na 1,5 hodiny jsme zajeli do Helsinek podívat se hlavně do staré zděné tržnice, která byla minule zavřená. Mají tam spoustu rybích specialit. Neodolala jsem a dala si roládku z lososa, skutečně malou jednohubku za 2 Eura, ale byla to vynikající lahůdka.

Na svačinu jsem si ještě koupila velký smažený piroh s mletým masem. Prý to je skutečně dobrá téměř zdejší specialita. Za 2,90 Eura, nekup to. Ale byl fakt výborný a hodně plněný.

V 11,30 jsme odjeli trajektem do Tallinu, kde jsme prakticky ihned dostali rozchod. Společně jsme došli pouze ke vstupní bráně Paks Margareeta (Tlusta Markéta). Pak vybaveni mapkami historického centra jsme šli již každý sám. Měli jsme na to 4 hodiny. Určitě by se za tu dobu nechalo projít celé město. Staré město je nádherné, je tam mnoho původních domů, proto je také zapsáno do seznamu UNESCO. Vyrazili jsme v přímém směru, ale vždy nás někde něco zaujalo, tak jsme odbočili. Když jsme se dostali téměř na druhou stranu, začalo pršet. Toho jsme využili a zapadli do hospůdky Põrgu, v ulici Rüütli 4, která byla ve sklepě. Také proto, že jsem se už ničím nenadopovala (ono to skoro stejně moc nepomáhalo) a po včerejší tůře noha bolí od rána. Sotva jdu. Při placení Ota hned využil ochoty servírky a zkompletoval sbírku estonských mincí. Dokonce získal i nějaké další pamětní. Jeho radost neznala mezí.

Když jsme vyšli ven, bylo po krásném teplém letním dni. Byla vysloveně zima, za chvíli zase začalo drobně pršet. Vraceli jsme se okolo krásně zachovaných západních hradeb s baštami. Byli jsme tam dřív, než jsme očekávali. Ale to už zase bylo teplo a vylezlo sluníčko. Zašli jsme na toalety do přístavu a v 18,30 vyjeli přes celé Pobaltí směr Polsko.

V autobuse jsme něco pojedli, na dobrou noc nám pustili film Šakalí léta. Brzo jsem usnula, ale jen na chvilku. To bude zase noc. Noha bolí, nevím, jak ji opřít a najednou se mi nechce spát. A to jsem celý den zívala.

V časné ranní hodině ve 4,30 hodin dojíždíme do litevského Trakai, kde je největší litevský vodní hrad. Byl však novodobě kompletně přestavěn. Tam si řidiči musí dát povinnou devítihodinovou pauzu. My se do rána dospíme na pláži u jezera. Parkujeme na lesním parkovišti. Tady jsme konečně pochopili, proč jsme si s sebou měli vzít baterku čelovku. Tady je už normální noční tma. Nahrazuji ji tabletem a jdeme cca 300 metrů na louku. Zdaleka tady nejsme první, ale stan jsme jako první postavili. Nejdřív jsem myslela, že neusnu, ale dlouho to netrvalo a spala jsem až do snídaně v 8,30 hodin. Ani jsme nebourali stan, chtěli jsme si ještě po snídani zdřímnout, ale přišel nějaký ukřičený místní chlap a vyhazoval nás, že je to jejich pláž, že máme jít do kempu. Až pak nám Táňa řekla, že je to tak každoročně. Vykřičí se prý a je klid. Přesto jsme sbalili stany. Ota se při snídaní na rozdíl ode mne probral. Šel se vykoupat. Voda je teplejší než ve finských jezerech, ale zase nebyla tak čisťoučká. Vzal si foťák a šel se projít do města. Já se natáhla na sluníčku (ve stínu mi byla zima) a do půl 12 ještě spala. Moc mi to pomohlo. Dojedla jsem snídani a šla si zaplavat. Místní křikloun neustále postával u břehu a nevraživě se rozhlížel.

Jen chvilku jsem přemýšlela, zda se také nejít podívat do města, ale představa, že někde budu chodit, mne děsila. Pata byla nateklá, bolela. Rozhodla jsem se pro předpolední siestu, chtěla si dát ranní kávu z thermohrnečku. Samozřejmě jsem si jen lokla, nezavřela ho, kopla do něj a větší polovinu vylila - samozřejmě na deku. Ještě že už jedeme domů.

Ota se vrátil chvíli před obědem, spokojený, jak se prošel, obešel snad celé město a nafotil vše, co mohl. A tím vlastně skoro naše dovolená končí. Dostali jsme poslední jídlo z naší polní kuchyně. Po obědě balíme a minimalizujeme zavazadla, dělíme na olomoucká a brněnská, aby se to nechalo slušně v Čechách vyložit. Samozřejmě platíme naší autobusovou útratu a odjíždíme. V autobuse nám ještě Lucka přečetla poslední finskou pohádku Myš nevěstou, která tentokrát skutečně není vůbec drsná a byla by vhodná i pro děti. Teď už zbývalo jen vyplnit od cestovky Zvídáček, aby věděli, co se nám líbilo a čeho se příště vyvarovat. Protože tentokrát jídlo bylo daleko chutnější než v Irsku a bylo ho dost, tak snad nešlo ani co kritizovat.

Když jsme přijeli na hraniční přechod s Polskem, stálo tam děsně kamionů, ale osobní auta projížděly. I my jsme pokračovali až na hranice, kde nás zastavili policajti, že na trase je bouračka a že musíme minimálně 2 hodiny počkat, že kamion ani autobus neprojede. Tak se řidiči domluvili na náhradní trase. Zpátky do Kalvarije a přes Ladzijal do Polska, abychom se v Augustowe napojili na trasu. Aby to rychleji utíkalo pustila nám Táňa animovanou pohádku Doba ledová. A večer Vratné lahve. Konečně je v noci tma a my vidíme na obloze zase měsíček.

Naštěstí další problémy se už nevyskytly. Do Olomouce jsme dorazili v půl šesté, jen o půl hodiny později než bylo plánováno. Už ráno tady bylo teplo a slunečno. Na vlak jsme to prošli pěšky zadem, sice pomalu, ale zvládla jsem to. Věděli jsme, že času máme dost. Vlak Leo do Prahy nám jel až v 7,13 hod, pokud se nám podaří vyměnit lístek. Podle dříve doručeného itineráře se mělo přijet výrazně později. V Olomouci mají vlaky Leo svoji pokladnu, vše šlo bez problémů, jen za storno jízdenky se platí 30,- Kč. Lepší, než tam čekat celé dopoledne. Z Prahy v 10.12 hod., domů trolejbusem MHD a o půl jedné jsme už byli konečně doma.

Dovolená to byla bezvadná, dokonce ani ne až tak náročná. Také jen proto jsem byla schopná si to užít i se svou chromou nohou. Jsou tam hlavně lesy, rašeliniště a jezera, ale ta jsou nádherná. Nevěřila jsem tomu, že si koupačky tolik užijeme.

Finsko – 3. část - od polárního kruhu středem Finska domů na mapě