Francie - Monaco, Cannes a Eze (Fragonard)
Z provensálských vesniček a jezera Sv. kříže se nám vůbec nechtělo do civilizace. Čekalo nás Cannes, které jsem navštívila již před šesti lety, v čase konání Mezinárodního filmového festivalu, jedné z největších světových společenských událostí.
Podařilo se nám tehdy dostat až k červenému koberci (zdobícímu schody poměrně nevzhledné betonové budovy kongresového paláce), po kterém se promenádují svůdné celebrity. Bylo brzké ráno, všechny slavné hvězdy ještě chrupkaly. Na dlažbě vedle Palais des Festivals jsme pak jukli na otisky dlaní filmových hvězd a prošli se po pobřeží. Z jedné strany bylo lemováno palmami a písečnými plážemi a ze strany druhé proslulým bulvárem La Croisette s luxusními hotely a obchody. Příliš jsem tenkrát z tohoto letoviska nebyla nadšená, přepych dusil. Více o Cannes vč. fotogalerie v článku z roku 2010.
Temnými mraky zahalené letovisko nám nyní ukázalo trošku jinou tvář. Z místa, kde zaparkoval bus, jsme matně dohlédli na Lerinské ostrovy. Lidé sem z rušného města rádi jezdí do klidu. Od průvodkyně jsme se dozvěděli, že dominantou Sainte-Marguerite (většího ze dvou ostrovů) je pevnost Fort Royal ze 17. stol., v jejíž cele strávil 11 let muž se železnou maskou. O nejznámějším vězni francouzské historie jsou natočeny filmy a napsány romány. Tento muž s největší pravděpodobností skutečně existoval, jeho totožnost je však dodnes velkou záhadou. Zaslechli jsme různé spekulace. Prý to mohl být D’Artagnan nebo Molière, nevlastní bratr Ludvíka XIV., dále také Eustache Dauger, který v době vlády kardinála Mazarina věděl o zpronevěře státních peněz... či byl za zbabělost maskou potrestán velitel francouzského vojska Vivien de Bulond. Podle dalšího z mnoha mýtu by se mohlo jednat i o nepohodlné dvojče francouzského krále Ludvíka XIV. Právě tato teorie inspirovala A. Dumase a stala se obsahem zápletky jeho románu...
V prostorách Fort Royal je možné navštívit Muzeum moře (Musée de la Mer)
Otočili jsme se zády k romantickým ostrovům, roztáhli deštníky a vydali se do civilizace. Promenade de la Croisette i Festivalový palác jsme vynechali. Průvodkyně nás nasměrovala do populární Rue Meynadier. Dostali jsme rozchod. Ulička se spoustu krámků s lokálními produkty, módou i cetkami a restauracemi s gurmánskými specialitami nebyla přelidněna.
Vyskotačily jsme pak s kamarádkou labyrintem strmých uliček a schodišť (starou částí Cannes, čtvrtí Le Suquet) na kopec, mrkly na čtvercovou strážní věž a pozdně gotický kostel Notre-Dame d'Espérance z 16. stol. Z hradeb jsme zhlédly uplakané město, přístav i záliv, který uzavírá kasino Palm Beach. Vracely jsme se uzounkou liduprázdnou uličkou Rue Saint Antonie, lemovanou malebnými kavárničkami. Z jedné stylové restaurace vyběhl číšník a pozval nás na účet podniku na první (a to zdůraznil) skleničku vína zdarma. Dlouho jsme se nerozmýšlely a nabídku přijaly, kamarádka měla totiž narozeniny. Číšník zapálil svíčky, pustil přímotopy a kamarádce pogratuoval. Do přístřešku venkovní terasy bubnovaly kapky deště. Vínko bylo skvělé. Nezůstalo u jedné skleničky. Užily jsme si to. Rozjařené jsme se pak večerním přístavištěm, plným přepychových plachetnic, protancovaly na parkoviště k našemu dostavníku, který nás odvezl na kutě.
Ráno se na nás konečně usmálo sluníčko. Vyrazili jsme podél Azurového pobřeží do nedaleké parfumerie Fragonard. Jedna z továren na parfémy, kosmetiku a mýdlo se nachází v Eze, středověké kamenné vesničce, posazené na úzkém skalnatém vrcholu ve výšce 427 m nad Středozemním mořem.
Měla jsem v plánu se exkurze v parfumerii nezúčastnit. Místo očichávání drahých parfémů jsem si přála vyběhnout do té nádhery na skále. Eze považuji za jedno z nejhezčích místeček, která se doposud spatřila. Zde přikládám článek a fotogalerii Éze-Village z roku 2010. Vřele doporučuji vísku navštívit, je tam úžasná atmosféra a z ostrohu nádherné výhledy do širokého okolí. Bohužel byl nabídnut velmi krátký časový prostor. Zamávala jsem tedy Kostelu Panny Marie Nanebevzetí (L'église Notre-Dame de l'Assomption d'Èze) z 18. stol. a pokorně vstoupila do voňavkárny.
Většinou si z cest dovážím cenné zážitky, fotografie a sem tam nějaký ten kamínek, či úplnou drobnost. Díky kamarádce Libušce, která zlanařila, jsem však z parfumerie odjížděla zcela finančně vykrvácená. Bylo zde možné za solidní cenu (ne však pro Čechy) zakoupit produkty. Přesto nelituji, příjemný velmi kvalitní parfémek (a s ním spojené vzpomínky na krásný zájezd) mám doposud. Od průvodkyně i zaměstnankyň jedné z nejstarších parfumérií jsme se dozvěděli zajímavé informace.
SZ nad Cannes se nachází „město vůní“, jež je s parfémy spojeno. Zdejší kosmetické podniky zaměstnávají velké množství lidí.
Parfumérský průmysl je v Grasse hlavní ekonomickou činností. Jeho vznik se datuje do 17. stol. a úzce souvisí se zpracováním kůží. Protože rukavičky z kozí kůže (jež tenkrát byly velmi módní), páchly, musely se namáčet a ovoňávat v (destilovaných) bylinkách ze zdejších luk. Později začaly mít parfémy i jiný, než jen praktický význam.
Tvůrci parfémů používají různé techniky k získání nejkoncentrovanějších čistých esencí ze speciálně šlechtěných květin, rostlinek a z přírodních materiálů. Z místně pěstovaných kytek (např. levandule, růže, jasmínu atd.) i z květin dovezených se vyrábí esence. Parfémy jsou drahé, protože na 1 l voňavky se spotřebují až tuny květů... záleží na aromatičnosti kytičky. Od 19. stol. vůně vznikají i chemicky - v laboratořích.
Prodávají se jak parfémy hotové, tak i esence, ze kterých si následně prestižní kosmetické firmy vytvářejí své voňavky. Ceny od značkových prodejců jsou pak hoooodně nadsazené.
Na parfuméra je třeba studovat 10 let na vysokých školách. Nosík tohoto profíka v oboru vůní musí umět rozlišit až 3000 vůní (běžný člověk jich zachytí kolem 200). Jeho zaměstnání je doslova uměním. Je za tuto pozici velmi solidně ohodnocen. Pracovat může jen 3 hod denně. Jeho profese trvá 10 – 15 let. Nesmí pít, kouřit ani kořenit. Tzv. „Nosů“ na opravdu vysoké úrovni existuje na světě asi 50, z tohoto množství jich přes 10 pracuje právě v Grasse.
V roce 1926 si zde otevřel první parfumerii Eugène Fuchs. Pojmenoval ji po malíři, Jeanu-Honoré Fragonardovi. Firmě se daří, značku zdědila již třetí generace. Fragonard propaguje tradiční přírodní metody, ale k výrobě již používá moderní technologie. V současnosti funguje Fragonard v Grasse, Eze a v Paříži. V muzeích lze zdarma shlédnout historii výroby parfémů a v prodejnách nakoupit za výrobní cenu různou kosmetiku .
Kromě parfémů (které se mimochodem prodávají kvůli dlouhé expiraci v hliníkových lahvích) parfumerie Fragonard v Eze nabízela i pleťová a tělová mléka, krémové parfémy, toaletní vody, argánový olej, mýdla, sprchové gely a další produkty.
Převoňaní jsme pak pokračovali do Monaca, druhého nejmenšího státu na světě (2,04 km2 ).
V 19. st., kdy začala zdejší kasina přinášet do rozpočtu veliké peníze, přestal být potřebným příjmem knížectví výběr daní. Neplatí se zde daň z majetku, z příjmu fyzických osob ani daň z bohatství. Tato absence přitáhla množství boháčů (je zde největší počet milionářů a miliardářů), taktéž sportovců, filmových a hudebních hvězd, modelek i politiků.
Městský stát se skládá ze čtyř čtvrtí (Monaco-Ville, Monte Carlo, La Condamine a Fontvieille) a pyšní se především kasiny, přístavem nádhernými zahradami, knížectvím a okruhem F1.
Stejně jako v roce 2010 naše první kroky vedly ke knížecímu paláci, dominantě Monaka, nacházející se na vysoké skále ("le rocher") ve čtvrti a zároveň hl. městě Monaco-Ville. Honosná stavba je bydlištěm knížecího rodu. S audio průvodcem je možné si část Palais du Princ projít. Kromě sálů a salonků je zde možné shlédnout Napoleonovo muzeum.
Nějak nám v davu turistů před branami paláce uniklo střídání gardistů, známý ceremoniál, jež se koná pět minut před dvanáctou denně již desítky let. Z vyhlídky nedaleko paláce se nám naskytly parádní výhledy na strmé skály, obklopující město, moře, Monte Carlo, jež je proslulé kasinem, na Přístavní oblast La Condamine a samotný přístav (Port of Monaco) lemovaný luxusními jachtami.
Úzkými uličkami, přeplněnými obchůdky, jsme se davy lidí propletli k bělostné katedrále sv. Mikuláše z 19. stol., ve které se nachází hrobky s ostatky členů knížecí rodiny. Poslední náhrobek patří knížeti Renierovi III. Monako je však nezapomenutelně spjato s jeho půvabnou manželkou, kněžnou Grace, která zemřela v 52 letech po tragické nehodě.
Grace Kellyová, jedna z nejkrásnějších hereček Hollywoodu, se s monackým knížetem Rainierem III seznámila na festivalu v Cannes. V roce 1956 si knížete vzala. Sňatkem ukončila svou hereckou kariéru a vyměnila ji za výchovu tří dětí a konzervativní způsob života podle pravidel dvora. Věnovala se také veřejně prospěšné činnosti, charitě a založila nadaci. Monako si krásnou kněžnu velmi oblíbilo. Grace však chyběl volnější život. V roce 1981 začala opět natáčet film, který už nedokončila. 13. září 1982, když se vracela dcerou Stephanií do Monaka, nezvládla řízení a zřítila se ze srázu. Dcerka utrpěla pouze zlomeninu, zranění Grace nebyla slučitelná se životem. Odešla ze světa o den později. Ohledně její smrti existují různé spekulace. Kníže svoji manželku miloval. Na její památku nechal v Monaku vybudovat zahradu růží. Nikdy se už neoženil. Zemřel v roce 2005. Od téhož roku je monackým knížetem syn princ (a sportovec) Albert II.
Nápadnou budovou na jižní straně ostrohu Monaco-Ville, stoupající od hladiny moře až do výšky 85 metrů, je Oceánografické muzeum největší muzeum svého druhu. Do skalního masívu je zčásti vestavěno. Svůj život kdysi oceánografickým výzkumům zasvětil princ Albert I. (praděd Alberta II.). Výstavbu zahájil v roce 1889 a v roce 1910 budovu slavnostně otevřel. Ředitelem Musée Océanographique de Monaco byl v roce 1957 jmenován přírodovědec a oceánolog Jacques-Yves Cousteau. Muzeum jsem navštívila v roce 2010. Vzpomínám si, že obrovská akvária nabídla zajímavou podívanou do rozmanitého barevného podmořského života. V nadzemních podlažích jsem mrkla na různé sbírky živočichů a exponáty námořního vybavení a ze střechy budovy se naskytly krásné výhledy na vodní hladinu a město. (zde jsou obrázky)
Po prohlídce čtvrti jsme se, stejně jako tenkrát, prošli v krásně upravených Svatomartinských zahradách (Saint-Martin Gardens), obklopujících Oceánografické muzeum. Obdivovali jsme středomořskou flóru, nenásilně doplněnou o exotiku, pozdravili (sochu) dobrodruha Alberta I. a z útesů si užili parádních výhledů na moře i část města. (fotogalerie)
Parků, zahrad má mimochodem Monako požehnaně. Mezi top patří Exotická zahrada s kaktusy, sukulenty a krápníkovou jeskyní Exotic Garden of Monaco), nacházející se ve čvtri Moneghetti, v přírodním prostředí strmých skalnatých svahů.
Z ostrohu jsme seskotačili do čtvrti La Condamine a chvíli kopírovali trasu okruhu Formule 1 – Grand Prix o Velkou cenu Monaka (3 340 m), jež jedním z nejnebezpečnějších závodů na světě a zároveň z největších zdejších lákadel. V květnu v roce 2010 se nám s kamarádkou podařilo na chvíli zdarma dostat na tribuny.
Vyšlápli jsme pak do Monte Carla mrknout na Casino de Monte Carlo (1863), sybol Monaka a jedno z nejznámějších kasín na světě, které kdysi knížectví (společně s dalšími kasiny) přinášelo do rozpočtu veliké peníze. V současnosti více než polovinu příjmů tvoří cestovní ruch a dále pronájmy nemovitostí.
Kousek od historického paláce jsme shlédli jednu z výživných zatáček Formule 1. Začali jsme z toho luxusu, hlučnosti a přelidněnosti být lehce unavení. Dostali jsme rozchod.
Průvodkyně nás nasměrovala do nedaleké Japonské zahrady. Uprostřed výškových budov hotelů a chaosu byly tyto prostory jakousi oázou klidu. Zahrada mi připadala trochu kýčovitá, ale byla krásně upravená. Ťapkaly jsme s Libuškou po vysypaných cestičkách a dřevěných můstcích a obdivovaly kvetoucí rostliny a keře.
Pokračovaly jsme pak spolu po pobřeží na úžasnou písečnou pláž. Nevzít si na jih v půlce října plavky byla velká chyba. Brouzdaly jsme tedy v teplém moři s ohrnutými nohavicemi a na písku nastavovaly tvář hřejivým paprskům slunce. V kavárničce jsme vychutnaly kávu a potom se vydaly zpět podél pobřeží plného luxusních jachet. V obchůdku jsme zakoupily smradlavé francouzské sýry pro své blízké. Vyškrábaly jsme se pak zase na ostroh.
Z vrcholku útesů starého opevněného města Monaco-Ville jsme si večer užily výhledů na Středozemní moře, procouraly parkem a zamávaly Oceánografickému muzeu. Ucaprtané jsme se vrátily k dostavníku, který nás prudkými serpentinami vyvezl z tohoto přepychového letoviska. Doprovázel nás neskutečně obrovský měsíc, jehož svit se odrážel vodní hladině.
Poděkování Libušce za příjemnou společnost
FOTOGALERIE - FRANCIE říjen 2016
Články související:
Provence - Moustiers-Ste-Marie, Villecroze, Lac de Sainte-Croix, Grand canyon du Verdon
Marseille
Jezero svatého kříže - Lac de Sainte Croix
Grand canyon du Verdon - Verdonský kaňon