GOOD JOB!ANEB JAK SE PRACUJE VAMERICKÉM ZÁBAVNÍM PARKU

Cestopisy

Odbavení na letišti vNew Yorku proběhlo až překvapivě hladce. Spolehlivou propustkou do země je vtomto případě respektované vízum J-1, jež opravňuje zahraniční studenty kpráci na dobu nepřesahující 4 měsíce.

Po noclehu na koleji prestižní Columbia University se všichni musíme zúčastnit povinného Orientation, na němž nám mladý Američan Nick vysvětlí, co můžeme a nesmíme vUSA dělat, jak se tady chovat, nakonec popřeje Good Luck! a jsme volní. Každý je od té chvíle zodpovědný sám za sebe a do večera se více než tři sta účastníků dnešního sezení rozprchne do všech koutů Ameriky.

Podle statistik přijíždí do USA každým rokem více studentů, většinou evropských, spracovním vízem vpase. Stím, jak se vzemi rekordně snížila nezaměstnanost až na 4%, je zvláště pro sezónní zaměstnavatele stále těžší sehnat na omezenou dobu dostatek pracovních sil, a tak jsou mnozí znich nuceni zaměstnávat i cizince.

Americká vláda každý rok vydává kvóty na počet pracovních studentských víz J-1. Letos se jejich počet pohybuje kolem 400 000. Víza a potřebné dokumenty studentům zprostředkují neziskové organizace (v Evropě to je asi největší Council Exchanges se sídlem vLondýně), zpravidla spolupracující smístními, nutno podotknout ziskovými agenturami. VČR takových agentur zatím působí asi pět, některé znich kromě toho nabízejí studijní a pracovní pobyty i vjiných zemích.

Agentura zájemci zajistí americké vízum, pojištění, informační servis a mnohdy letenku, která však vyjde dráž, než kdyby si ji student sehnal sám přes cestovní kancelář. Celkové náklady včetně letenky a zpravidla ubytování na noc vNew Yorku se pohybují okolo tisíce dolarů. Ty se však do pilných českých ručiček vrátí během prvního měsíce.

Agentura může často klientovi i najít práci, při současné vysoké nabídce však není problém najít vhodného zaměstnavatele na internetu a pracovní smlouvu vyřídit jedním faxem. Větší společnosti, především zábavní parky, pak využívají organizovaných veletrhů pracovních příležitostí pořádaných po celém světě. Na jednom takovém „job fairu" jsem se upsal zábavnímu podniku Paramount`s Kings Dominion u Richmondu ve státě Virginia. Přijímací pohovor proběhl snad až příliš hladce. Zástupce Greg Talley ani nijak nesondoval jazykové znalosti uchazečů. Během pěti minut jsem podepsal pracovní smlouvu, dostal letáčky sfotkami rozesmátých zaměstnanců na pozadí kolotočů a horských drah, potřásl si sGregem rukou a vše bylo vyřízeno.

PRVNÍ DOJMY

Nádhera. Zfotek jsem trochu znal Disneyland, ale první exkurze pohádkovým komplexem Kings Dominion předčila má očekávání. Pravda, Mickey Mouse tam nepotkáte, na své si však přijdou hlavně příznivci horských drah a jiných adrenalinových atrakcí. Drah má park jedenáct a stěmi na Matějské pouti se nedají srovnávat. Najdete tu Volcano, nejrychlejší „roller coaster" Severní Ameriky, na němž prosvištíte umělou sopkou, Anakondu, kde projede vodním tunelem, Outer Limits, kde vás během čtyř sekund vystřelí znuly na 80 km/h do naprosté tmy, Rebel Yell, kde sedíte a padáte zády ke směru jízdy, Grizzlyho, 25 let starou dráhu, která je celá ze dřeva a vozíky na ní nepříjemně piští nebo Shockwave, kde jedete vstoje. Ktomu ještě vodní park sdvanácti rychlými tobogány, dětské městečko, několik zábavních show, soutěžní atrakce, obchody a asi dvacet restaurací. Jako zaměstnanci máme všechny atrakce zdarma. Ještě netuším, jak počáteční nadšení brzy zchladí chmurná pracovní realita.

VYSTŘÍZLIVĚNÍ

Hned první pracovní den je jasné, že se nám asi nedostane toho, co nám bylo slíbeno vPraze. Ve smlouvě sice máme určen minimální počet pracovních hodin na čtyřicet týdně a Greg se dušoval, že dělat devadesát hodin není problém, pokud budeme chtít, skutečnost je ale poněkud střízlivější. Loni tady pracovalo 250 zahraničních studentů, což ale nestačilo, a tak se letos vedení parku proti nedostatku pracovní síly pojistilo - přijalo 520 „internacionálů". A teď nikdo neví, jak všem dát dost práce. Situaci ještě zhoršuje slabá sezóna, zapříčiněná deštivým počasím a otevřením konkurenčního parku vnedalekém Marylandu. Někteří nešťastníci tak mají na rozvrhu jen 25 hodin týdně, navíc jsou všichni povinni vzít si každý den hodinovou přestávku, která se neplatí. Výplata za takovou pracovní dobu stěží pokryje životní náklady.

Čtyřměsíční program má oficiální název Work & Travel USA, tedy "pracuj a cestuj". Většina studentů tak zpravidla dva tři měsíce pracuje a za vydělané peníze pak koupí auto a projede Ameriku křížem krážem. Na tolik očekávané cestování se však zaměstnancům Kings Dominion vydělává horko těžko, a tak během prvního měsíce podává výpověď asi 150 studentů, většinou vvýchodní Evropy. Zdá se, že vedení parku jejich odchod jen vítá.

PRACOVNÍ REALITA

VParamount´s Kings Dominion je během letní sezóny zaměstnáno 2500 až 3000 lidí, ztoho asi šestinu tvoří mezinárodní studenti. Mezi těmi naprosto převládají východní Evropané. Nejvíce je Slováků, pak následují Poláci a Češi. Několik ruských Lotyšů, pár Bělorusů a pak Španělé, Angličané, Holanďané, pár Francouzů a Irů. Všeobecný rozdíl mezi nimi je vtom, že většina těch ze západní Evropy sem přijela hlavně kvůli zkušenosti a zážitkům a o práci se moc nederou, zatímco Slované přijíždí především za vidinou rychle vydělaných dolarů.

Zámořský zaměstnanec si zpravidla může vybrat z pěti pracovních úseků - stravovací zařízení, atrakce, bezpečnost, vodní park (plavčíci a plavčice) a tzv. ecology (pod honosně znějícím názvem se skrývá zametání parku, úklid záchodů a odpadu apod.). Většina Čechů se zjakéhosi, pro mě nepochopitelného důvodu přihlásila kpráci na atrakcích, snad naivně doufajíc, že se budou celý den jen vozit. Jde o nesmírně nudnou a monotónní činnost, zpravidla o kontrolování bezpečnostních pásů nebo nekonečného opakování frází jako „Za jízdy se nevyklánějte zvozíku. Děkuji."

Já jsem začal pracovat vrychlém občerstvení Wild Thornberrys Café. Restaurace má asi dvacet stálých zaměstnanců, ztoho zhruba polovinu Američanů a polovinu nás mezinárodních. Zpravidla se na různých funkcích střídáme. Jeden den jsem kuchař, další den na kase a příště zase utírám stoly a zametám. Hned zpočátku je jasné, že parku nejde ani o to „dát šanci i zahraničním studentům, aby si vyzkoušeli práci vUSA", jak zní oficiální prohlášení vedení parku, ale spíše o záchranný plán. Faktem totiž je, že alespoň vnaší restauraci, a zdoslechu vím, že i vjiných, se američtí pracanti příliš nepředřou. Vynášet Odpadky se jim příliš nechce, ze zametání je bolí záda a rychlostí taky zrovna neoplývají. Polský kolega Mariusz je brzy nešťastný, protože celé dny jen uklízí. Vedoucí totiž ví, že se na něj může spolehnout, zatímco černoch Brandon je prý „trošku pomalejší", a tak ho radši posadí na kasu. Navíc američtí zaměstnanci si určitě mají víc co říct snaší americkou manažerkou, takže je běžnou věcí, že zatímco se ubohý Evropan potí u plotny, tři jeho američtí kolegové si sedí u šéfky vkanceláři. I vedoucím pracovníkům je zřejmě známo, že jeden Mariusz vydá za dva až tři Brandony.

Práci občas zpestřují razie bezpečáků a parkové policie. Zkasy občas zmizí několik (i několik set) dolarů a tak je nutno prohledat zaměstnance. Kromě kapes nám šacují i ponožky a boty.

Většině restaurací vládnou osmnáctiletí, někdy i mladší, Američané, jejichž jedinou kvalifikací na post manažera je to, že se ze střední školy hlásí na některou obchodní univerzitu. O manažerování toho zpravidla moc neví a často spoléhají na tzv. area managery, zkušenější nadřízené, kteří svysílačkou za pasem kontrolují více restaurací vurčeném rajónu. Nezřídka jsme své šéfové Leticii museli radit, co má objednat ze skladu a jak se zapíná trouba.

Jako uznání od nadřízených občas zaslechneme typické „Good job!", tedy „dobrá práce", doprovázené zpravidla zvednutým palcem a úsměvem od ucha kucha, což nás má motivovat ještě klepším výkonům a upozornit, že příslušná autorita zaregistrovala naši snahu. O prémiích se nám ale může jen zdát.

OBĚD NA ZÁCHODĚ

Všechna pracoviště jsou svázána neskutečným množstvím někdy až nelogických nařízení, omezení a zákazů. Mezi ty nejnepříjemnější patří absolutní zákaz konzumace jídla vpracovní době. Na oběd máme přestávku a o té se můžeme najíst vzaměstnanecké jídelně. Ta má ale daleko do českých závodních jídelen, kde cena oběda stěží pokryje náklady. Ceny jsou tu tak přemrštěné, že by se vyplatilo chodit jíst přes dálnici do McDonalda. Přestávku navíc můžeme dostat klidně až po sedmi hodinách práce a to pak člověku vyhládne. Na jídlo vnaší restauraci dokonce nemáme ani slevu a koupit si jej nemůžeme ani za plnou cenu, pokud jsme vpracovní uniformě, tj. bílé triko se jmenovkou, béžové kraťasy a modrá kšiltovka. Na druhé straně se manažeři a jiné vyšší instance mohou zdarma cpát kprasknutí (a také tak činí), což se odůvodňuje tím, že nemají přestávky.

A tak se hlad utiší cestou nečestnou. Tu si uzobnu pár hranolků, tamhle párek, větší kořist se konzumuje ve skladu nebo na záchodě, kde je největší soukromí. Večer se stejně vyhazuje obrovské množství jídla, na které rovněž nemáme nárok, protože šetřit tady nikoho ani nenapadne.

Až po měsíci jsem byl přistižen. Ne že bych si nedal pozor před nadřízenými, ale sprostě mě udala jedna zmých amerických kolegyní. Area manager sepsal protokol velikosti A4, vkterém popsal odporný zločin, jehož jsem se dopustil - totiž že jsem slupnul kousek pizzy, kterou jsme měli vyhodit. Dokument byl zároveň varováním, příště mě prý mohou i vyhodit. Podepsáním jsem doznal vinu, vyslechl si kázání a kolegyně-bonzačka mi přinesla přečíst zakroužkovaný odstavec o zákazu konzumace jídla vbrožurce, kterou jsme vyfasovali. Zřejmě se ode mne očekávalo, že se hanbou propadnu.

KLÍČE, MINCE, ZAPALOVAČ?

Kvůli nedostatku hodin vrestauraci jsem zanedlouho začal pracovat ještě jako „security officer", což sice hezky zní, ale práce bezpečáka u hlavní brány není nic záživného. Mou pracovní náplní je stát u detektoru kovů, kterým musí nic netušící návštěvníci projít při vstupu do parku. Pokud se rozsvítí zelené světýlko, pustím hosta za zábavou. Červené světlo znamená kovový předmět a tedy i potenciální nebezpečí. Vtakovém případě začínám svou formulku: „Máte u sebe něco kovového? Klíče, mince, zapalovač, foťák atd.?" A hosté do nastavené misky sypou své poklady. Pokud pořád svítí červená, vezme si je na starost někdo zdruhé řady securiťáků a důkladně ho prohlédne ručním skeneremProšacovat se musí i podezřelé zavazadlo a to už někteří citlivkové, hlavně dámy, začínají prskat. Opatrnost je však na místě, před pěti lety bylo vparku pobodáno pět lidí a o rušné sobotě nasbíráme až pět set nožů.

BYROKRACIE POAMERICKU

Veledůležitým dokumentem pro legální práci vUSA (ne že by se nedalo dělat ilegálně) je tzv. Social Security Card, kterou vydává Státní úřad pro sociální zabezpečení. Procedura vedoucí kzískání kýžené kartičky je zdánlivě jednoduchá, vedení parku dokonce dopravilo sociální úřednici až knám mezinárodním zaměstnancům, abychom nemuseli žádat vjejich městské kanceláři. Stačí vyplnit přihlášku a prokázat se pasem spracovním vízem. Karta prý přijde do týdne na naši místní adresu.

Chybička se ovšem vloudila. Vnašem domku na předměstí totiž chybí klíč od poštovní schránky, který měla obstarat příslušná realitní kancelář. Po jejich několika ujištěních „příští týden" a poté „určitě zítra" a „my za nic nemůžeme" se do pátrání po klíči zapojuje i pracovnice personálního oddělení parku. A vida, měsíc po nastěhování jsme klíč skutečně dostali! Za tu dobu už však došlou poštu zpřecpané schránky vrátili zpět odesílatelům, včetně mé Social Security. Volám na sociální úřad. Číslo mi již bylo přiděleno a kartu tedy do týdne zašlou zpět. Po týdnu se znovu telefonicky informuji, jak to vypadá, protože bez kartičky mi zaměstnavatel nemůže zaplatit. Jiná úřednice však tentokrát tvrdí, že karty podruhé nikdy („Never!") neposílají a budu muset znovu osobně o Social Security zažádat. Namítám, že mají všechna potřebná data vpočítači a číslo mi přece už bylo přiděleno a vytisknout znovu papírovou kartu by tedy neměl být problém. Nato se dáma na druhém konci linky jen zasměje a poučí mě, že jsem vUSA.

Druhý den si tedy beru vpráci volno a jedu na úřad do Richmondu. Tam předkládám znovu vyplněnou přihlášku a potřebné dokumenty. Paní úřednice ale chce vidět „sponzorský dopis", který po mě předtím nikdo nechtěl a nepamatuji si, že jsem něco takového kdy viděl. A slečna že tedy sorry, sežeňte ho a přijďte sním zítra. Zoufale se dovolávám spravedlnosti a vedoucí úřadu, která po chvíli přichází a na obranu vytahuje kila dokumentů. Po 40 minutách byrokratického boje se zdá, že se úřední šiml slituje. „Karta vám přijde asi do tří týdnů," oznamuje vedoucí velkoryse. To je ovšem další šok. Za dva týdny totiž odjíždím pracovat do New Jersey. „No problem,"uklidňuje mě ta milá žena, „o kartu můžete znovu zažádat i vjiném státě."

Zřejmě jsem na úřad zapůsobil a modrobílý kus papíru mi přišel za týden, dva měsíce potom, co jsem začal vUSA pracovat. Stále mám dojem, že zažádat o Social Security vTádžikistánu by možná bylo jednodušší.

DALŠÍ LÉTO U PARAMOUNTU?

Nedá se říct, že považuji dva měsíce strávené ve Virginii za ztracený čas. Peněz jsem nakonec přivezl vcelku dost a nutno říct, že Američanům zvýdělku vláda ukrojí daleko víc. Zahraniční student neplatí zdravotní ani sociální pojištění a většina zaplacených daní by mu měla přijít do roka zpátky. Vedení parku nám navíc platilo výlety do okolí, na něž američtí zaměstnanci neměli nárok. Ktomu jsem zdokonalil svou angličtinu, poznal nové lidi a kulturu a vneposlední řadě jsem bohatší o spoustu zkušeností, i když mnohdy negativních. Ani hosté nebyli tak nepříjemní, jak jsem se obával a otázky jako „To Czech Republic, co máš na jmenovce, je tvoje příjmení?" nebo „Do Evropy se fakt odtud nedá dojet autem?" byly spíše zábavné.

Ne příliš pozitivní dojmy zAmeriky mi ještě ztrpčila poslední výplata, která mi přišla šekem domů do Čech. Zplatu mi mj. byl stržen poplatek za ubytování vparkovém hotelu, kde jsem údajně strávil poslední noc. Ve skutečnosti jsem tu noc proklimbal vautobusu do Philadelphie. Na můj rozhořčený email odpověděl vždy ochotný Greg, že celou věc prošetří. Mimochodem jsem prý nebyl jediný, kdo neodjel zparku dokonale „happy", a tak se prý celá situace letošní sezóny přehodnocuje a příští rok bude zcela určitě lepší. O tom už ale bude muset napsat někdo jiný.

Poslední aktualizace: 3.10.2009

GOOD JOB!ANEB JAK SE PRACUJE VAMERICKÉM ZÁBAVNÍM PARKU na mapě