Gozo

Ostrov Gozo není v žádném případě chudý příbuzný Malty.

Malta je veliká - je dokonce skoro tak veliká jako polovina Prahy. A ze všech zdrojů, které jsem měla k dispozici to vypadalo, že vedlejší ostrov Gozo je jejím vesnickým příbuzným. Gozo je opravdu maličké, ale v žádném případě nepůsobí dojmem chudého souseda. Naopak.

Na ostrov Gozo jezdí poměrně často trajekty ze severozápadního cípu Malty - z přístavu Cirkewwa.

Na své plavbě nejdříve minou ostrůvek Comino, ráj všech potápěčů. Nejkrásnějším a nejznámějším místem k potápění na Cominu je Blue Lagoon , která má údajně barvu Karibiku. Karibik jsem nikdy neviděla, ale tyrkysově modrá barva téhle laguny je opravdu fascinující. Škoda, že nejsem potápěč, třeba je to fascinující i pod hladinou.

Na ostrově Gozo končí svoji cestu trajekty v přítavu Mgarr. Zde čeká na turisty spousta autobusů (pokud už jimi nepřijedou z Malty).

Naše cesta začala v Xlendi, malém rybářském přístavu, ze kterého se v létě stává přelidněné letovisko. Před mnoha a mnoha lety tady jedna bohatá žena nechala pro jeptišky - a pro sebe samotnou - vytesat ve skále bazén, vanu, koupaliště - něco sice překvapivě malého, nějaké tři metry dlouhé a dva metry široké, ale na nádherném místě ve skále, stranou od pozornosti lidí. Dnes je tato koupelna jeptišek turistickou atrakcí, která už dávno není soukromá.

Cestou do jeskyně jsme se ještě zastavili u kaparového keře - středozemního plevele, který nakonec výborně chutná.

Naším druhým zastavením bylo Azurové okno. Azurové okno je ohromný kamenný přírodní most vymletý tisíciletými přívaly mořské vody. Na druhé straně útesu je jezero, kterému se říká Vnitřní moře, které je spojené tunelem s mořem. Malťané a Gozitánci jej milují, protože je to pochopitelně jediné jezero široko daleko. Další oblíbené místo potápěčů, kterých jsme tam potkali opravdu hodně.

Skála při Azurovém okně je plná zkamenělin, od mořských trav po mušle a mořské ježky. V zálivu vedle Azurového okna se tyčí malý, ale vysoký odlomený kousek země, oddělený po dávném pravěkém zemětřesení, na kterém celé věky roste rostlina podobná zelenému žampionu s latinským názvem Cynomorium coccineum, která léčila žaludeční potíže, mírnila krvácení z otevřených ran a jako všechny vzácné rostliny má údajně afrodiziakální účinky. Dnes je ostrůvek chráněnou rezervací. Rostlina tam roste stále, ale je přísně chráněná. Zajímavé je, že neroste nikde jinde na Maltě a - s výjimkou několika exemplářů známých v Itálii - ani na světě.

Ve Victorii (neboli Rabatu, ten anglický název nemají Gozitánci rádi) nás čekalo překvapení v podobě místní Festy. Na parkovišti před katedrálou nastoupili rytíři v plné zbroji a cosi, čemu jsem absolutně nerozuměla, protože to bylo pronášeno v jedné z místních záhadných řečí, vykládali svému vládci na balkoně a pak se mohutně střílela salva. Velmi působivé. Výhledy z místní Citadely byly úchvatné - na Gozu samotném je několik náhorních plošin nebo stolových hor. A na jejich vrcholech je tu maják, tu křížová cesta...

Posilněni místním obědem sestávajícím z nějaké zeleniny, riccoty a maltského pepřového sýra jsme v autobuse cestou k jeskyni nymfy Kalypso vyslechli rozhlasovou hru na toto téma v podání našeho průvodce. Dosud nedotčení historií získali svérázný pohled na dvojici Calypso - Odyseus, kterou nadto podtrhla návštěva jeskyně. Jeskyně samotná má natolik kamenitý povrch, že v ní není ani kam usednout, natož pak lehnout. Inu, nymfa je nymfa... Daleko, daleko pod ní je docela pěkná pláž. Tam by to možná šlo. Nuž, co tady ubohý Odyseus dělal sedm let, nevím. Gozitánci tvrdí, že jedl jejich výborný kaktusový med...