Hadriánův val část 1/3 Vyrážíme

Hadriánův val byl kamenné a hliněné hraniční opevnění, a 17 pevností, táhnoucí se napříč severní Anglií jižně od skotských hranic od pobřeží Severního moře prakticky od  Newcastle upon Tyne až po Maryport na pobřeží Irského moře v délce 117,5 km.

Stavba valu začala roku 122 na rozkaz římského císaře Hadriána. Val byl severní hranicí římského impéria za kterou již římský vliv nesahal. V dnešní době je národní dálkovou stezkou, kterou využívá spousta turistů nejen z Anglie, a kopíruje víceméně tuto hradbu...

 

Plán vs. Realita

Náš plán byl spát podél cesty v Kempech, RnB aj. zařízeních. Realita byla jiná, jelikož jsme si nic nedomlouvali předem. Zaprvé jsme nevěděli přesné datum příjezdu, zadruhé jsme nechtěli být svázáni daným časovým plánem abychom nemuseli být v přesně daný čas/den na konkrétním místě, což přineslo své výhody, ale taky někdy nepohodlí. Což z mého pohledu bylo nakonec výhodou díky nevšedním zážitkům a vstřícnosti na cestě.

Byli jsme samozřejmě vybaveni výbavou připravenou na mokro a podobné Anglické nepohodlí.

 

Několik postřehů (tipů) z cesty

- podél trasy jezdí autobus AD 122 který vás dokáže přemístit podél této stezky jedním nebo druhým směrem. Hlavně tedy na nejdůležitější body jako jsou vykopávky, nebo nejkrásnější místa.

- Existují společnosti které vám převezou vaše zavazadla do vámi vybraného cíle, a vy tak můžete jít bez batohů a zavazadel celou cestu.

- Po trase můžete sbírat razítka do Hadrianova pasu. Můžete si taktéž zakoupit certifikát o absolvování celé cesty. Razítka jsou dostupné 24hodin denně (kromě Carlisle). A certifikát si můžete koupit kdykoliv po cestě. Jsou to suvenýry určené na podporu a údržbu trasy.

- Pitná voda z kohoutku kterou jsme si někde nabrali nebo dostali byla silně cítit chlorem. Doporučuji nějaké příchutě, nebo vodu balenou. Každopádně se pít dá, a nikdo neměl nějaké problémy.

Den první

Jsme tři, a ráno se ocitáme v Newcastle upon Tyne. Zde na kraji města oficiálně začíná cesta po Hadriánově valu. Na nedělní ráno je velmi brzo, a my potřebujeme po noční cestě kávu, a taky nějaké WC. Jediné co potkáváme otevřeno je McDonald. Nepohrdneme. Dáme si nějakou tu snídani, hlavně kávu, a poté se vydáváme na metro. Po cestě vidímě pozůstatky nočního víkendového hýření. Odpadky (hlavně lahve) se povalují na spoustě míst. Jedeme až k King Edwards Bay. Když už máme tu Anglii projít, tak od moře k moři. Je krásně slunečno, takže se samozřejmě vykoupeme, nějaký čas se zdržíme, dáváme batohy na záda, a od teď už jen po svých. Tím jsme si cestu trochu prodloužili, ale to nám tolik nevadí.

Přicházíme na místo zvané Wallsend.Je zde muzeum a vykopávky které si můžete projít, což samozřejmě děláme. Zde oficiálně začíná cesta. Zatím jsme šli jen městem, a proto se nám moc zdržovat nechce, a už už bychom chtěli jít po těch krásných místech z fotek. I tak startujeme docela pozdě. První den, plný optimismu věříme že ujdeme velký kus. Cesta vede podél řeky Tyne. Je horko a slunce peče.

Řeka má kleslou hladinu o notný kus. Bahno řeky není zrovna voňavé, ale díky tomu vidím torzo nějaké staré opuštěné lodi u břehu. Kdyby byla voda na normální úrovni. Viděl bych jen vodní hladinu.

Někdy vidíme mrtvou rybu, a ve stojatém vzduchu letního parna to je zážitek který bych nerad opakoval.

Cesta je asfaltová a rozpálená.

Blíží se podvečer a my procházíme Newcastlem který je rozpálený snad ještě víc. Inu město.

Nezdá se, že i když jdeme podél břehu řeky, že by byl vzduch nějak svěžejší. Není divu. Koryto řeky je víc bahno nežli řeka. Voda začíná až po třiceti metrech bahna.

Tak pokračujeme touto betonovou výhní stále dál.

Je pravda že některé ze staveb na mne dýchli, ať už svou monumentálností (jako jeden z mostů) nebo krásou.

Nakonec jsme rádi, když už poznáváme že město končí, a spolu s ním i ten shon který tam panoval. Nikomu se nechce jít do města. Chceme konečně dojít do zeleně a přírody. Proto si návštěvu města odpouštíme.

Vidíme staré doky ve kterých se stavěly lodě. Když se podíváme na stav hladiny, nechce se nám ani věřit že zde mohli stavit bitevní lodě a podobné velké plavidla.

Večer už je za dveřmi, a proto nacházíme místo na spaní kousek za městem, a uléháme.

Sice jsme dnes neušli tolik kolik bychom chtěli, ale zato jsme velmi unavení a krásně spálení od sluníčka.

 

 

Den Druhý

Ranní vstávání nebylo nijak zvláště časné. Slunce vstávalo dřív než my, a za tu krátkou dobu nabralo pořádně na síle. Spíme ve stínu stromů, proto nás slunce nevytáhne dřív. Jsme všichni rozlámaní.

Naštěstí cesta vede převážně ve stínu stromů, ale po asfaltové silničce. Vypadá to, že procházíme lesem, ale je to jen park přiléhající k nějakému městečku poblíž Newcastlu. Že by tady panoval nějak zvláště pořádek se říct nedá. Vypadá to že zde komu co odpadne od ruky, tam to zůstane ležet. Bohužel to není poprvé co se s takovým přístupem setkáváme.

Nakonec nás stín opouští a my se pečeme.

Víme že už nás čeká méně civilizace, a taky nám dochází dost rychle voda, a proto zastavujeme u Boathouse. Je to dům postavený u řeky Tyne je to BnB a hospoda v jednom. Otevírají až za hodinu, ale vodu opravdu potřebujeme.

Žádám tedy paní domu o doplnění vody. Velmi ochotně svoluje, a každému donáší pintu s vodou a ledem ve sklenici a dopňuje naše lahve.

Sedíme a povídáme si. Teda spíše ona povídá, a my se tváříme že rozumíme každému slovu.

Nicméně se dozvídáme, že koupat se v řece Tyne není bezpečné jelikož je zrádná a bahnitá. Už se tam několik lidí utopilo. Tím padá náš nápad se vykoupat v téhle nevinně vypadající řece.

Dále vzpomíná na svou návštěvu Prahy, a ukazuje nám jak vysoko byla voda při povodních které pamatoval její dědeček.

Dává rady na cestu, varuje před sluncem, a hlavně nám sděluje podstatnou informaci. Na celé cestě až do Carlisle nepotkáme žádný pořádný obchod na doplnění proviantu. Všechny které jsou vhodné, jsou mimo naši trasu.

Jelikož je naše informovanost o trase malá nebo zkreslená, tato zpráva je pro nás dost důležitá. Víme že po cestě je dost Innů (hospod) kde se kdyžtak můžeme najíst a napít.

Paní by si velmi ráda povídala dál, ale nás už svrbí naše bolavé nohy.

V takovém horku se nejde zrovna nejlíp, a ještě několik mil nás čeká asfaltová cesta, ale poté již loukami bez stínu stromů.

Když se odkláníme od řeky Tyne, stoupáme do vesničky Newburn přes rozhlehlé golfové hřiště.

Zde potkáváme první kamenné zídky které dělí pozemky nebo pastviny. Jsme z nich učarováni. To ještě nevíme že nás jich na cestě čekají hromady, a přes většinu budeme přelézat po schůdcích, občas se vyskytne brána. Vypadá to nevině, ale i ty 4 schůdky s batohem na zádech bývajíke konci dne náročné.

Mírně váháme kterou trasou se dát, jelikož se zde trasa poněkud rozdvojuje, ale nakonec zjišťujeme že je to pouze jen okruh kolem městečka. Obě nakonec vedou správným směrem.

Značení tras je dobré, jen to má malý háček všechny stezky jsou označeny žaludem, a to i ty ostatní, ne jen ta naše, nebo malou žlutou šipkou, která je nasměrována směrem kterým se má člověk ubírat, což oceňujeme na loukách kde není poznat pěšina.

Newburn je poslední výspa kde se dají doplnit nějaké zásoby.

Nehledáme obchod, ale navštěvujeme místní benzinku která je po cestě, a nechce se nám chodit po vesnici a hledat. V parnu ve kterém jdeme se snažíme šetřit síly i čas.

Teď už nás čeká jen cesta podél silnice, jelikož stará římská cesta slouží dnes pro modernější povozy.

Naše stezka, ale nevede silnicí, ale po přilehlých loukách, takže nám to nijak zvlášťnevadí. Jen projíždějící auta jsou trochu rušivá.

Od teď nás čekají jen statky, samoty, a sem tam nějaká menší vesnička.

Louky jsou posety kravinci, a bobky, a samozřejmě taky krávami a ovečkami. Občas se dají potkat i kozy a býci.

Není se moc čeho bát, zvířata si hledí povětšinou svého. Jen krávy bývají občas zvědavější.

Vyhlížíme Robin Hood Inn, vytouženou hospůdku. Nevíme jak to je daleko, ale u první farmy nám místní pán domu dává informaci že to je už jen kousek.

Na jeho louce se dřív rozprostírala Vindobala. Římská pevnost. Dnes už na tuto skutečnost upozorňuje pouze cedule, a tam kde kdysi stávaly domy se pasou ovce.

Cesta příjemně ubíhá i když je takové horko, ale hospůdka stále nikde.

Nakonec je naše čekání odměněno, a my vstupujeme do Robina Hooda. Doplňujeme tekutiny a odpočíváme.

Jsme umoření horkem, a chládek hospůdky je vítanou změnou. Dobíjíme telefony a baterky do foťáku, dopíjíme, a vyrážíme dál.

Popojdeme do blízkého lesíku, a padá rozhodnutí, že si dáme ještě delší odpočinek.

Z odpočinku se stává i jídlo, a já zjišťuji že jsem v hospodě zapoměl deku.

Vracím se pro ni, a zbytek pocestných odpočívá.

Konečně narážíme na terénní zbytky valu táhnoucí se po pastvinách.

Přelézáme nespočet zídek, a procházíme nepočítaně branek. Všechny jsou koncipovány tak, aby zvířata v ohradě nemohla utéct.

Domky i farmy se už vytrácejí, a potkáváme je méně často. Naše cesta se jim většinou vyhýbá, takže je vidíme jen z povzdálí.

Smráká se, a my stavíme stan na místě odkud je velmi dobrý výhled. Je tu klid a ticho. Jen mraky slibují deštík.