Hadriánův val část 2/3 Pokračujeme

Hadriánův val byl kamenné a hliněné hraniční opevnění, a 17 pevností, táhnoucí se napříč severní Anglií jižně od skotských hranic od pobřeží Severního moře prakticky od  Newcastle upon Tyne až po Maryport na pobřeží Irského moře v délce 117,5 km. V dnešní době je národní stezkou, kterou využívá spousta turistů nejen z Anglie, a kopíruje víceméně tuto hradbu...

 

Pár postřehů z cesty

 

• Většina trasy na loukách byla krásně posečená s nízkou travičkou, a to i v případě že na zbytku louky rostla vysoká tráva.

• V poslední třetině cesty jsme často narazili na samoobslužnou ledničku ve které se dalo za 1-2 Ł koupit pití nebo nějaká sladkost.

• Po cestě můžete potkat lavičky, které jsou většinou někomu věnované.

 

Den Třetí

Déšť nepřichází, ale alespoň jsou mraky. Vypadá to že dnes nebude tak horko, ale pleteme se. Je dusno.

Procházíme několika lesíky, a potkáváme stále zřetelné pozůstatky příkopu který vykopali římští vojáci podél valu, a dodnes je dost patrný.

Na některých místech je jeho hloubka úctyhodná.

Zastavujeme u kostelíku St. Oswald church, uprostřed luk. Je odemčený, což nás překvapuje. U nás už odemčené kostely potkáte jen zřídka kvůli zlodějům a vandalům. Zde v pustině se není čeho obávat.

V kostelíku je k dispozici k nahlédnutí i průvodce po hadriánově valu.

Nikde nikdo, jen ticho klid a rozhled do kraje, a hřbitov kolem kostela. Zde vidíme první keltské kříže.

O kus dál narážíme na první zbytky valu v Planetrees, o kousek dál jsou zbytky věže. Brunton turret. Jedné ze sto šedesáti veží na hadriánově valu.

Přecházíme most přes Tyne do Chesteru, kde stávala další římská pevnost.

Zde se jeden z nás rozhoduje že popojede autobusem do Vindolandy, římské osady, a počká tam na nás. Před námi je nejtěžší úsek cesty, ale také ten nejkrásnější. Čeká nás horská dráha z kopečku do kopečku.

Máme ještě čas do odjezdu autobusu, a proto jdeme do tearoomu na čaj. Slečny z tearoomu nám ochotně doplňují vodu.

Stále je pod mrakem, ale dusno moc nepolevuje.

Po odpočinku vyrážíme dále na cestu jen ve dvou. Setkáme se ve Vindolandě.

Tady už začíná být zeď souvislejší. Začíná jen kousky, a poté už jsou úseky delší a delší, a pak už vidíme jen souvislého hada zdi vinoucí se krajinou.

Po cestě potkáváme kanystr s vodou a sirupem pro občerstvení žíznivých poutníků.

Této krásné nabídky využíváme.

Míjíme několik dalších turretů, a přicházíme do Brocolitie. Po cestě máme daleké výhledy na okolní pastviny a kopečky. Jen sem tam je vidět kousek lesa nebo hájku. Jen někde v dáli na skotské straně vidíme větší masu lesa.

Horko je pořád velké. Střídavě se předháníme s postarším párem který jde stejnou cestu jako my.

U pevnosti Carrawburg zvané též Brocolitia se náchází jeden z nejseverněji položených chrámů Mithrase na světě.

Dál se dostáváme na široširé louky, a vidíme do dáli. Tam kam míří naše kroky, a vypadá to jako nekonečno. Hlavně díky horku, máme pocit že nevidíme konce cesty. Máme jít přes kopečky, a zatím vidíme jen rovinu.

Zde opět zeď mizí, a narážíme jen občas na nějaký zbytek věže.

Za Grindon milecastle už se ukazují kopečky, a ráz krajiny se mění. Stoupáme na kopeček, procházíme lesem, a zeď se opět objevuje.

Stojíme na úpatí útesu na němž zeď stojí. Je zde široký rozhled.

Kpečky jsou tu, a pohledy na vodní plochy jezer. Lákají nás ke koupeli, ale jsou mimo trasu, a dnes musíme ujít cestu až do Vindolandy, takže pokračujeme dál.

Otevírá se nám krásná scenerie s linii valu před námi. Užíváme si tohoto krásného pohledu.

Housesteads je další z pevností na valu. Chceme se jít podívat dovnitř, ale právě se zavírá, a tudíž jsme stihli jen kousek z rozlehlosti této pevnosti.

Pokračujeme tedy dál stále malebnější krajinou.

Přes Sycamore Gap, místo kde se natáčela scéna z filmu Robin Hood pokračujeme stále dál. Je to opravdu nejkrásnější část cesty.

Jsme tak zakoukaní, že míjíme odbočku k Vindolandě. Musíme se vracet.

Osada Vindolanda totiž neleží přímo u zdi, ale kousek od ní.

Je už dost pozdě. Všichni se setkáváme u již zavřené Vinolandy. My pěší jsme unaveni.

Doplahočíme se do Innu, a ptáme se na pokoje. Je plno. Jsme odkázáni na kemp poblíž. Dáváme si alespoň večeři, a vrávoráme se do kempu.

Jsme natolik utahaní že nestavíme ani stan. Lehneme a spíme.

 

 

Den čtvrtý

 

Ve čtyři hodiny ráno samozřejmě přichází déšť který nás budí. Nechceme aby nám promokli spacáky, a stavět stan už se nám taky nechce, takže se balíme a vyrážíme na cestu.

Když přicházíme zpět ke zdi, pršet přestává. Snídáme a děláme si horký čaj. Docela se ochladilo.

Pokračujeme podél zdi, a otvírá se nám pohled na terénní pozůstatky římských valů a cesty podél zdi.

Přicházíme do Cawfields quarry. Je zde jezírko a odpočívadlo. Taky se tu nacházejí toalety, a nějaké to zázemí.

Odpočíváme.

Jakmile se rozhodujeme pokračovat, spouští se déšť. Stejně jdeme. Už ani nevím kolikátou věž či bránu míjíme. Časem to trošku zevšední. Pouze výraznější prvky mne dokážou více zaujmout. Nicméně nikdy nezanedbám zastavit se, rozhlédnout se a užít si toho pohledu. I za deště. Moc silně neprší. Je to takový ten anglický deštík. Občas na pár minut přestane, někdy jdeme ve skrytu stromů.

Ráz krajiny se opět trošku mění. Vypadá to tu víc jako na vysočině (myšleno té anglické či skotské).

V dešti si prohlížíme kopečky po kterých půjdeme. Nejsou nijak závratné, spíše mírné, ale táhlé.

Asi po hodině pršet přestává, a nastupuje teplo, a mírně zamračeno.

Walltown park nás vítá lavičkami na kterých se rozkládáme a sušíme. Jsme docela utahaní. Chůze v dešti je náročnější, a jsme mokří. Zouvám mokré boty a věci, rozkládáme na trávě a sušíme se a podřimujeme.

Slyšíme češtinu. Nějaké paní jdou kolem a česky komentují naše ležení. Zdravíme čechy, a připravujeme se na cestu dál. Nikomu se moc nechce.

Asi o sto metrů dál za zatáčkou narážíme na informační centrum. Je zde posezení a občerstvení.

Opět zastavujeme.

Obsluha je zde velmi ochotná. Obáváme se že na dalším razítkovém místě, bude zavřeno. Je to jediné místo kde razítko do pasu je zamčeno, a my netušíme kdy se nám podaří tam dorazit. Také si kupujeme Certifikát o zdárném projítí celé trasy. Teď už to dojdeme určitě, a v Bowness není kde ho koupit.

Paní telefonuje do Carlisle zde mají v sobotu otevřeno. Dovolat se jí nedaří, ale zázračně vyhrabává razítko z Carlisle, a my si přidáváme do pasu další.

Vyrážíme vstříct další cestě. Čeká nás zřícenina hradu Thirlwall, poté překračujeme koleje a vstupujeme do vísky jméne Gilsland.

Hustota osídlení se začíná zvyšovat, a teď už si moc divočiny neužijeme. Zato máme krásné vyhlídky na hospůdky, obchůdky a jiné vymoženosti.

V Gilslandu se zastavujeme v Samsons Inn, občerstvujeme se a pokračujeme dál.

Nespěcháme. Máme dost času a proto není potřeba se hnát.

Díky vesničkám a domkům dostává krajina zase jiný ráz.

Za Gilslandem je opět pěkný kus zdi, a docela dost vysoký.

U řeky Irthing se nachází zbyky po římském mostu Willowford. Za řekou se vystoupá ke zbytkům římské brány. Zde opět odpočíváme po výstupu, a dopřáváme si svačinku.

Zde v Harrow´s scar je jeden roh této pevnůstky zaoblen. Je to první takový kus na zdi který vidíme. Dáváme se do zkoumání půdorysu a cedulí. Nejde nám do hlavy skladba domů, přičemž jeden zasahuje do silnice která vedla skrz bránu. Přemýšlíme jak tudy mohli projížděd vozy.

Jako správní „archeologové“ docházíme k dedukci že to byla brána pro pěší. Poté si přečteme text na ceduli, a zjišťujeme že budovy v cestě byly postaveny až ve středověku.

Zanecháváme tedy archeologie, a raději jdeme dál.

Přicházíme do Birdoswaldu. Dalšího muzea a pevnosti. Opět přesně ve chvíli kdy zamykají. Prostě nemáme štěstí. Nahlížíme tedy přes plot.

Procházíme posledních pár pastvin, poslední občerstvovací boxy u domů, a pak už kráčíme po silnici. Naštestí po krátké době vstupujeme na trávník vedle silnice.

Potkáváme opět několik turretů, ale před námi se už rýsuje vesnička Banks.

Už se smráká, a my chceme najít kemp, a hlavně sprchu, a nějaké příhodné odpočívací místo.

V Banks nacházíme ceduli Camp. Vybíhá bábinka z protějšího domu, a zcela sebejistým tónem nabízí camp.

Vyjednáváme podmínky. Má jen louku za domem, sprchu ani kuchyňku nemá, ale může nám doplnit pitnou vodu.

Všichni se shodujeme že to je nám k ničemu. Bábi je dost vlezlá a nepříjemná.

Loučíme se a pokračujeme dál. Ještě nám sarkasticky sděluje, že žádne B&B ani hotel neseženem že je vše plné. Že to jistojistě ví, a že nikde dál už možnost ubytování není.

Stejně pokračujeme dál. Jsme znechuceni ježibabou.

Nakonec, ale po nějaké době chůze naši snahu vzdáváme, a na jisté louce se potkáváme s pánem který si hraje s vrtulníčkem.

Táži se ho zda je možné si na jeho louce postavit stan. Odpovídá že bezevšeho, ale on že má louku úplně jinde, a že se mám přeptat majitele této louky.

Jdu teda na přilehlý statek, buším na dveře, chvilku čekám. Otevírá příjemný pán a pozorně naslouchá mé prosbě.

Usmívá se, a ukazuje na anglický trávníček u jeho domu že si máme postavit stan tam, aby jsme se nemuseli ráno brodit mokrou loukou.

Ptá se co ještě potřebujeme. Nabízí vodu, a něco na zub. Velmi ochotně pomáhá a trochu si popovídáme. Ale protože vidí že jsme unavení, pozvání na čaj zavrhuje. Už taková pohostinnost mě těší. Zítra dojdeme do Carlisle takže se o zásoby nebojíme.

Stavíme stan a jelikož je krásný večer, spíme venku.

Statek je krásný a klidný. Na nás po rozčarování s bábinkou padl ohromný klid a mír. Jsme spokojeni.