Hanáckou pahorkatinou - úvodní část

Pro většinu turistů zřejmě nebude žádným překvapením konstatování, že oblast Hané netvoří jen ta příšerná placka Hornomoravského úvalu, ale že se částečně rozkládá i na sousedních vrchovinkách a pahorkatinách. Což je moc dobře, neboť při cestě vlakem z Otrokovic na Olomouc (a dál) se mi při pohledu na tu okolní „lautr rovinu“ dělá - jakožto rodilému Valachovi - špatně od žaludku. Naštěstí stačí trochu zvednout zrak, upřít jej na vzdálené modravé horizonty a dušičce se rázem uleví.

S některými hanáckými vyvýšeninami už měly čest se moje nožky blížeji seznámit, takže když se v půli května udělalo hezky, padla moje volba na další „hornatou“ část tohoto regionu – konkrétně pahorkatinu viděnou z železniční trati při cestě z Hulína do Přerova - a já si pro tento bohulibý účel nahlásil na pátek dovolenou.

 

Brzy ráno jsem nastoupil do busu do Holešova. Na předměstí jsme minuli zdejší „Policejní akademii“ jejíž učitelé i žáci se v uniformách právě trousili do školy.

V Holešově jsem měl do dalšího spoje bezmála půlhodinku čas a prošel si uličku se staveníčky nabízející různé služby, vedoucí od vlakového nádraží za místní gymnázium. Na konci jsem narazil na originální kiosek – Boudu U Čerta i s venkovní zahrádkou a na stěně se zajímavým zobrazením pekelníka. Teď ráno bylo búdisko pochopitelně zavříté, ale za „hřích“ by určitě stálo. Prý se tu čepuje jedenáctka Zubr Grand a k jídlu se dříve nabízelo jen pivo a rum.

Jak je to s podávanou stravou nyní, nevím: rozhodl jsem se tu totiž po návratu z výšlapu zastavit, abych objekt blíže prozkoumal... jenže z Horních Moštěnic mi kupodivu jel přímý spoj až do Zlína. Takže, milý Čerte – sorry, nejspíš se tu zastavím až někdy příště!

 

Další bus mne odvezl přes Rymice do kouzelné vísky jménem Roštění, kde jsem učinil „výsadek.“ K nejvýznamnější tamní památce to bylo po silnici jen půl kilometru, ale domy obce, v nichž dnes žije 660 obyvatel, byly pěkně nasvíceny a cestou ke kostelu bylo na co koukat. Roštění je přitom prastarou osadou doloženou listinou olomouckého biskupa už roku 1141, kdy spadala pod území přerovského kostela. Místní se živili předením příze, ale hlavně zemědělstvím. Dostali přízvisko „Poláci“ – to prý proto, že po velké epidemii moru, jemuž podlehla většina obyvatel, byla ves dosídlena polskými osadníky. Dalšími pohromami byla cholera řádící zde roku 1833 (a jíž padlo za oběť přes sto životů) a své vykonaly i četné požáry. Však si místní právě kvůli nim vybrali za patrona obce sv.Floriána a roku 1899 tu vznikl Sbor dobrovolných hasičů.

 

V témže roce bylo založeno také Kostelní družstvo sv.Floriána, vytknuvší si za hlavní cíl stavbu kostela. Posvěcený základní kámen byl do země vložen v březnu 1932, v srpnu si odbyly nezbytné svěcení i čtyři zvony a už v prosinci byla ve zbrusu novém krásném chrámu sloužena první mše.

Kostel sestává z chrámové lodi, presbytáře, sakristie a nad honosným vstupním sloupovým průčelím se tyčí vysoká hranololová věž zvonice, opatřená po stranách hodinami. Jak jsem si všiml, věž není nahoře zakončena obvyklou střechou, ale odstupňováním... a z toho posledního stupínku se k nebesům vypínal kříž. Průčelní stěnu věže zdobila velká plastika sv.Floriána.

 

Na východní straně chrámu mne zaujala i pěkná kamenná socha Panny Marie s Ježíškem, obklopená parčíkovou úpravou… no a po jejím obkouknutí jsem se vrátil nazpět na náves a zamířil po silnici, která mne dovede až do blízkého Kostelce, k západnímu konci dědiny. Tam jsem minul ještě jednu památku – Boží muka s pamětní deskou upomínající na místní padlé při osvobozování Roštění na konci druhé světové války.

 

Pak už jsem kráčel mezi poli a loukami a přede mnou se čím dál víc otvíralo panoráma Kostelce u Holešova i s jeho největší dominantou – chrámem sv.Petra a Pavla, vypínajícím se ve svahu nad středem obce. Kostel i s Kostelcem byl lemován zalesněnou kulisou hřebene Holého vrchu a z něj se tyčící dodaleka viditelné věže bývalého TV vysílače. Ty černé mraky, lemující nad kopcem nebe, byly sice rovněž malebné, ale hrozily blízkým protržením. Což se o nějaký čas později k mé „velké radosti“ a dle zákona schválnosti pochopitelně stalo...

 

Předtím jsem ale ještě stačil Kostelcem okolo školy vyběhnout k návrší, na němž se nad centrem vypínal chrám sv.Petra a Pavla a za stále temnějšího nebe si jej prohlédnout (alespoň zvenčí) hezky zblízka.

Předchůdcem dnešního barokního chrámu vystavěného roku1735 byl kostel, stávající tu už od středověku. Roku 1840 chrám prošel velkou rekonstrukcí, při níž byla přistavěna druhá sakristie, hudební kruchta a dílo bylo završeno novým zaklenutím.

Jedná se o jednolodní objekt, v západním vstupním průčelí s masivní hranolovou věží.Věž je do lodi zčásti vestavěna a je zastřešena jehlancovitou plechovou střechou.

Mobiliář chrámu pochází z devatenáctého století a nese charakter historického romantismu, jenže ten jsem bohužel neviděl, neboť chrám je zřejmě přístupný jen v době, kdy se v něm slouží mše.

 

Pak už jsem za prvních kapek deště seběhl na nedaleké náměstí bez jakéhokoliv dominantnější stavby, v parčíku si v rychlosti prohlédl Pomník padlým a hnal se vzhůru obcí a pak po silničce stoupající do místní části Kostelce – Karlovic.

Prudký déšť si mne samozřejmě odchytil už v první serpentině, naštěstí tam poblíž jakýchsi chalup stál u silnice košatý strom a ten poskytl vytoužený azyl. Přeháňka po čtvrt hodince ustala – a i když se oblohou stále hnala další napučená černá mračiska – přesto jsem vyrazil dál a po určité době (a po 1.5 km chůze) dosáhl vrcholu stoupání.

 

Okolo něj se v nadm. výši 330 m rozkládala stavení malé dědinky Karlovice, jež obývá 130 lidí.

V blízkém Kosteleckém lese archeologové našli nálezy, dokazující, že zde lidé sídlili již od pravěku. Karlovice založila vnučka Františka Antonína hraběte z Rottalu – hraběnka Marie Barbora Erdedyová, LP 1780. Novou dědinku dala osídlit dvaceti kosteleckými poddanými a pojmenovala ji po svém synovi Karlovicemi. Obec bývala dlouho samostatná a k sousednímu Kostelci byla připojena až v roce 1966.

Mnoho památek k vidění nenabízí: v centru obce je kaplička, kterou v současnosti kryje lešení, takže jsem k ní ani nešel... a v jižní části stojí před místní hospůdkou dřevěný kříž.

Karlovicemi prochází modře značená turistická trasa, která se u hospody lomí a míří k vysílači na temeni Holého kopce (360 m) po polní cestě a vyhlídkovém hřebeni.

 

A po této „polňačce“ jsem ke 46 m vysoké věži bývalého vysílače vyrazil i já.

 

Už pár stovek metrů za Karlovicemi mi zpětný pohled nabídl panoráma náhorní dědinky a za ní mohutně působící kulisu Hostýnských vrchů s majestátním masívem Kelčského Javorníka a Hostýna.

O něco dál průhled mezi zalesněnou sníženinou umožnil pohled na hlavní hřeben Vizovických vrchů i s vysílačem na Tlusté hoře nad Zlínem. Vrcholky vypínající se před nimi patřily Mladcovským vrchům a vzdálené mlhavě modré pásmo na horizontu tvořily Bílé Karpaty.

Další moje kroky vedly i kolem věže vysílače na Holém kopci, ale protože se krajem právě přehnala bouřka, neměl její válcový tubus při pohledu zblízka obvyklou bílou barvu a namísto toho odrážel šeď od temných deštivých mraků, plujících rychle oblohou.

 

Za věží na vrcholku Holého kopce se přede mnou pro změnu otevřelo fantastické panoráma ohromné části nížiny Hornomoravského úvalu (zhruba od Otrokovic přes Tlumačov, Kroměříž a Chropyni až téměř k Přerovu), která je na severu lemována dobře viditelným pásmem Nízkého i Hrubého Jeseníku a Oderských vrchů.

Směrem západním se pak mé zraky kochaly dlouhatánskou hradbou Drahanské vrchoviny ztrácející se v mlhavém oparu až někde nad Vyškovem.

Ten půvabný kostelík, jehož věž trčela ze svahu kus pod mnou, stál v odsud ještě neviditelné Staré Vsi a vypadal trochu nepatřičně - jako středověký chrám přenesený sem odněkud z Normandie.

Zmiňované výhledy byly opravdu uchvátné a maličkou vadou na kráse bylo jen to, že jsem sebou neměl dalekohled, který si bohužel spokojeně odpočíval doma. Sám sobě jsem proto slíbil, že se sem některý podzim určitě vrátím a tentokrát ho už doma nezapomenu.

 

Polní cestou jsem pak sestupoval k chrámu Nanebevzetí Panny Marie, jehož šedesát metrů vysoká věž dominuje širému okolí a který je nejcennější památkou Staré Vsi.

Kostel při pohledu z dálky připomínal (zvláště za dnešního pošmourného počasí) prastarou katedrálu, ale zblízka už tomu bylo trochu jinak. Je to totiž „jen“ novogotická novostavba, která zde byla zbudována mezi lety 1879 až 1884. Jenže autorem projektu se stal jeden z předních moravských architektů sakrálních staveb 19.století – Ing. Gustav Meretta. Ano, to je ten pán, který byl tvůrcem návrhu na neogotickou podobu olomoucké katedrály sv.Václava… a svému jménu udělal čest i tady ve Staré Vsi.

 

Kostel Nanebevzetí Panny Marie je jednolodním objektem s polygonálně ukončeným presbytáriem a vysokou předsunutou věží zvonice. Příčná chrámová loď odděluje presbytář od hlavní chrámové lodi. Interiér je zaklenut křížovou klenbou a z vnější strany kostel člení opěrné pilíře. Celek i detaily jsou přísně novogotické, jakož i veškeré kovotepecké, kamenné a truhlářské práce. Je znát, že je prováděli největší mistři svého oboru, neboť jejich díla mají jemné, přitom ale velmi precizní vzevření.

 

Původní hřbitov byl od kostela přesunut roku 1894 a LP 2000 byl chrám zapsán mezi nemovité kulturní památky.

 

Pod chrámem už jsem se ocitnul v samotné centru obce, založené roku 1261 a v níž dnes žije 630 obyvatel. Do seznamu památkových vesnických zón její historické jádro (ve skutečnosti skoro celá ves!) přibylo roku 1995.

Tvoří ji osídlení tzv.návesního typu, kdy obytná stavení vystupují do veřejného prostoru svou podélnou stranou, jsou nalepena těsně na sebe a vytvářejí souvislou frontu. V obci zůstala zachována původní náves i okolní obytná zástavba.

Ta historická je tvořena hanáckými lidovými domy. V 19.století se začaly stavět usedlosti s trobokým či dvojbokým dvorem. Skládaly se z obytného stavení, na nějž kolmo navazovaly chlévy a na opačné straně dvora stála komora anebo kůlna. Stodoly byly většinou budovány až v zahradě. Stavělo se z nepálené hlíny (kotovice) a teprve ke konci století se ke slovu dostala pálená cihla, která mnohde tvořila režné fasády. Omítka byla vápencová anebo vápencovocementová a jen ti nejbohatší si mohli na svých staveních dovolit zdobnou štukovou omítku.

 

Kromě unikátního kostela se může obec pochlubit také zachovalým areálem fary na vyvýšenině poblíž chrámu. Skládá se z vlastního správního a obytného stavení a farní zahrady, v jejíž zadní části je stodola. Fara byla vystavěna v historizujícím slohu se secesními prvky v roce 1900.

 

V zahrádce pod školou stojí Pomník padlým I.světové války z roku 1925. Hlavním prvkem památníku je skulptura klečícího hanáckého děvčete, vzpomínajícího na své blízké padlé. Těch bylo v této obci 17 a nezvěstných 8. Po roce 1945 přibyla na pomník nádstavba odkazující na uctění padlých i v té druhé světové válce.

 

Dalšími památkami nacházejícími se na katastru Staré Vsi je několik kamenných křížů, socha Panny Marie Svatohostýnské a skulptura sv.Jana Nepomuckého.

 

Já za pomníkem zabočil na cestu vedoucí ke konci vsi a hřbitovu, kde mne zaujal také velmi zajímavý objekt hasičské zbrojnice, který byl celý vystavěn z režného zdiva.

 

Odtud už jsem se vydal po polní cestě k nedaleké obci Přestavlky a na prvním návrší se mi dostalo nečekané „kulturní vložky“ v podobě běhu školáků ve dvojicích na trať dlouhou 100 metrů. Nutno dodat, že mne místní děcka (i obě paní učitelky) slušně pozdravily, což by se ve Zlíně rozhodně stát nemohlo...