Horké velkopavlovické září pt. 3

10.9.2016

A horko pokračuje. Včerejší odpoledne a večer přibylo pár výletníků, kteří od svých zaměstnavatelů nedostali volno, čili peleton se poněkud rozroste. Vlastně na dnešek nemám nic konkrétního vymyšlené, doufám, že nás trošku povodí Boris, jakožto místní. Snad jen obrysy kam bychom chtěli zajet.

Z Pavlovic není zas tak daleko k Lednickému areálu, sice nemusíme až k zámkům, ale k Dyji bychom zajet mohli. Nakonec nám i Boris slíbí, že bychom si mohli užít stín v lese. Poťouchle se bavíme, kde tu mají les, když nejvyšší stromy co tu rostou je kukuřice. Nuže směr Trkamnice, nad dálnici, Rakvice. Projedeme velkou obcí a jsme v polní cestě. Vskutku se tu vyskytují i nějaké stromy, zejména různé olše a osiky. Zatím spíš aleje, ale nakonec se objevují skupinky stromů. Přeci jen, ta Dyje už není tak vzdálená. Ve slepém rameni se ukrývá skupinka labutí a brzy objevíme i jakýsi rybníček.

Podél Nové Dyje, tedy zregulované řeky vede jakýsi pokus o opravenou cyklostezku, ale vysypaný vrstvou štěrkopísku, značně obtížně sjízdného, ale jak vidno, cestující si už stačili vyjet pohodlnější trasu vedle po trávě. Že by budovatelé neznali válec?

Nějakou dobu čekáme u mostu přes Dyji, pozorujíce střídavě práci silničářů a nedalekou věž lednického Minaretu. Když se dlouho nikdo neblíží, pokračujeme dál, jsou to nakonec dospělí jedinci.

K blízkému cíli nás vede asfaltová cyklostezka a protože je sobota, není nouze o spoustu dalších výletníků. U Janova hradu je plno. Vlastně si ani nepamatuju, jestli jsem tuto umělou zříceninu už viděl. V Lednici jsme sice byli dostikrát, ale ne všechno se dá stihnout povětšinou za jeden den. Stavba je součástí krajinářského areálu, jak se říká Lednicko-Valtickému. Jak známo, zdejší magnáti, tedy Lichtenštejnové si okolí svých sídel vyzdobili různými stavbičkami, kde si panstvo dávalo dostaveníčko při svých výletech. Mají tu kolonády, řecké chrámy, výše zmíněný Minaret, lovecký zámeček (jeden u Pohanska, to už je skoro u soutoku Dyje s Moravou), a mimo to tedy i tu umělou zříceninu.

Zas tak moc zřícená není, hrádek má i vyvedené interiéry (dá se i na prohlídky). Jako i jiné stavby je hrádek projekt Josefa Hardmutha ze začátku 19. století. Protože podloží je tu značně močálovité, je stavba založena na pilotech a evidentně drží.

Ve volný den je nabito, dnes je tu jedna svatba za druhou, ale myslím, že nic důležitého bychom při návštěvě interiéru neobjevili. Daleko zajímavější jsou tu stánky s občerstvením, pivo, limo, klobásy (ale i langoše apod.) jdou rychle na odbyt. U hrádku je přístaviště zdejší paroplavby, tedy výletních lodiček, které sem zajíždí od Lednice a Břeclavi. Zpátky se dá třebas vyrazit povozem s koňským spřežením.

Že i místní se může splést se přesvědčíme v následujících kilometrech. Vlastně jsem měli někde odbočit a obratem k severu pokračovat k Podivínu. Už cesta lužním lesem se mi zdála poněkud zdlouhavá. Což ovšem příliš Borisovi nevyčítám. V podstatě jsme projeli celý lužní les kolem Dyje, ale když na GPS vidím název Charvátská Nová Ves, je mi jasné, že v podstatě nechtíc jsme v podstatě u Břeclavi. Ač to tedy nebylo v plánu, dnes najdeme nejvíc kilometrů …

Než se z prožitého šoku vzpamatujeme, léčíme to občerstvením ve stánku u chatové oblasti. Mimo jiné tu nabízí i výtvor z místního pivovaru u břeclavského zámku. Je to vlastně relativní novinka – ale nijak uchvacující.

Břeclav máme ještě relativně v paměti, když jsme před dvěma léty byli Moravské Nové Vsi. Tak město projíždíme zrychleným tempem (i přes dálniční přivaděč). Záměr je poobědvat v Moravském Žižkově. Jak se dvakrát odbočí za Břeclaví, je do cíle dlouhá pětikilometrová rovinka, skoro nekonečná, ale na konci malé zklamání. V pivovárku, kde se nám předloni dosti líbilo, nával na terase, to by tak nevadilo. Klidně sedneme dovnitř, když ale vzneseme dotaz na jídelní lístek, je dosti vyjezeno. Brambory došly, a v nabídce jen vepřové koleno. Tonda má ale spásnou myšlenku a zkoumá restauraci na křižovatce u hlavní. Na rozdíl od zaplněného pivovaru je v restaurantu Maděřič místa dost, a paní servírka slibuje, že na jídlo u ní nezapomeneme.

Zklamání se nekonalo a nakonec všichni odjíždí uspokojeni velmi povedenou kuchyní.

Sílu budeme potřebovat, ještě několik kilometrů a je před námi hlavní cíl našeho lopotění, tedy největší vinařská obec ČR, Velké Bílovice. Největší znamená největší výměra vysázených hektarů vinic. A tomu odpovídá i rozsáhlé sklepní městečko, tedy žádná ulička. Dokonce tu i mají vyvěšený plán sklepů. Jednotlivé uličky mají svůj specifický název, který značně připomíná poslání objektů zde rozprostřených (Müllerova, Frankovová, Muškátová, Ryzlinková atd.). Nakonec ale i pár pomístních (Ke Špičáku, Ke Kapličce aj.).

Hned u Muškátové uličky sedí skupinka místních v družné besedě, doufáme, že nás taky nějaký sklípek přivítá. Ve Starých Belegradech se najde jeden upovídaný vinař. Ač prý spěchá, pobyt ve sklípku a ochutnávka se protáhne skoro na hodinu.

Nic netrvá věčně, tak i besídka v Bílovicích, nakonec večer máme ještě jednu návštěvu domluvenou.

Jak už to chodí, někdo něco domluví,a pak se nikomu večer nechce, takže na prohlídku a návštěvu místního rodinného vinařství jdeme v malé skupince. Nicméně pan Mikulica nám připraví vskutku zajímavý zážitek. Od ochutnávky svých produktů, po exkurzi provozem. Na rozdíl od včerejšího Balouna jde ale o malou rodinnou firmičku. Cca 30 000 litrů ročně, ale jinak vše jak v té velké firmě, v podstatě vše se vyrábí v nerezových tancích (pár laminátových), sudy minimálně. Všude čisto a uklizeno. Vinař má i pěkné posezení, foťák jsem nevzal, tak musí stačit jen obložená mísa z mobilu.

 

11.9.2016

Dosti jsme to odbili. Myslím tu zpáteční cestu. Ačkoliv jako vždy původně předpokládáme, že odjedeme zase nějakých 50 km, tedy třebas někam na vlak do Hodonína, skutečnost byly mírnější. Nakonec nejdříve třebas uklidit, zaplatit ubytování a vůbec. No a nemůžeme zapomenout na osvědčený bazének.

Jak už to bývá, na zpáteční cestu se vždy jaksi přihlásí menší počet výletníků, většina volí zbaběle pohodlnější automobil (třebas i protože mají nově partnery a partnerky, atak aby se oddali vzájemné náklonosti). Nakonec volíme schůdnou variantu do Břeclavi na vlak, tedy začátek podobný jako včera, nicméně ne přes Rakvice, ale přímo na Podivín. Tím se konečně dostaneme zřejmě k na cestu, kterou jsme včera vynechali. Boris nás upozorňoval, že je mezi Janovým hradem a Podivínem taková téměř historická štětová cesta – tedy dosti nepohodlná. Naštěstí se ale dá jet po okraji. Vlastně nás dovede téměř ke včerejší „památce“, tak si dávám pozor na správné značení. Nemusíme až ke včerejšímu bufetu a díky tomu vyjíždíme přímo do Břeclavi. Přesněji přímo k zámku. Jak vidno, stavba je pořád v neutěšeném stavu, i když něco se tam asi občas spravuje. Blízko zámku je i ten zmíněný pivovar. A protože nás včera ten mok nijak zvláště neuchvátil, volíme posezení naproti, tedy v hospodě na zimním stadionu. I ten Gambáč je tak nějak lepší. Stihneme dva kousky a v 1 hodinu nám jede vlak, což je vlastně všechno.


Pt. 1

Pt. 2

Pt. 3