Hory a vinice severního Maďarska - Bükk

Hory a vinice severního Maďarska - Bükk

Další Jarní cyklistická akce do maďarských hor nás zavedla do pohoří Bükk ve stejnojmenném národním parku. Jde opět o kopce téměř tisíc metrů vysoké, které vyrůstají z nížiny. Na své si tak přijdou i milovníci horské cyklistiky. Než se dostanete nahoru, stojí vás to dost sil a potu, ale vždy to stojí za to.Utábořili jsme se v obci Szilvásvárad v krásném a poloprázdném kempu s rozumnými cenami. A hned jsme sundali z aut kola a vyrazili.

Jako první cíl jsme si vybrali přírodní park Lázbérci s malou vodní nádrží. Až k nádrži se sjíždí mírným kopcem. Opět byl První máj a obec Détestapolcsány nás vítala otevřenými krámky a hospůdkami s místním vínem. To do skleniček nalévají odměrkami přímo ze soudků nebo jakýchsi barelů. Obdobné odměrky ale větší pamatuje starší generace z našich mlékáren. Kolem nádrže piknikovaly davy Maďarů. A skoro jednotně – nad ohněm kotlík s gulášem, děti přikládaly, dospělí leželi v trávě kolem obložení košíky s jídlem a popíjeli. A ještě tranzistor puštěný naplno. Byl to zajímavý folklorní prvek, ale asi bychom to dlouho nevydrželi. Od nádrže nás cesta zavedla do malebné skalnaté soutěsky, která už byla opět liduprázdná. Těšili jsme se na hospůdku v Uppony, ale k naší smůle tu žádná nebyla. A tak jsme pokračovali do správního střediska Ózdu. Přehoupli jsme se přes několik vršků a začali sjíždět krásnými lesy zalitými sluncem a loukami vonícími jarem do města. V Ozdu jsme konečně našli otevřenou hospůdku Ta zněla čardášem a cikánskou hudbou, prostě parádní maďarské prostředí. I když v tomto městě převládají spíše ti tmavší Maďaři.

Ještě jsem se nezmínil o jedné zajímavosti – zde na sever Maďarska ještě neproniknula masová turistika. Na cizince zde pořád hledí s podivem a cyklisty potkáte velice zřídka. A tak jsme byli dost často středem zájmu.

Po občerstvení nás čekalo několik kopců zpět do Szilvásváradu. Byl ještě čas projít údolím Salajka k vodopádům. Toto údolí je mezi Maďary hodně známé a oblíbené. Vede jím také úzkokolejka, která tu byla na počátku 20.století postavena kvůli odvozu dřeva a dnes slouží turistům. Otevřené vagony jich vozí davy až nad vodopády, kde Maďaři hned po výstupu z vláčku (jak jinak) rozkládají své piknikové koše na velké, krásně posečené lesní mýtině. Ti zdatnější ještě pokračují k blízké rozlehlé jeskyni pračlověka. Ale dál směrem do hor je tak pusto, že by člověk bál.

Druhý dne jsme zvolili trasu do Národního parku Bükk. Přímo z kempu se dá vyjet na rozhlednu Kalapat. Ta však v době naší návštěvy byla ještě zavřená a tak jsme pokračovali dále do kopců až do sedla pod hradem Gerennavar. Z něj nezbylo skoro nic, ale stojí za to odložit kolo a vylézt na něj už kvůli rozhledům. To je další z míst, kde si uvědomíte, kolik má Maďarsko kopců a že to zdaleka není jen Balaton, Budapešť a pusta. Dál jsme se ještě nějaký čas proplétali krásnými jasně zelenými lesy přes kopce a kopečky cestou dost připomínající Vsetínské vrchy až jsme se konečně vydrápali na náhorní planinu Bükku. Chvíli jsme se kochali rozkvetlými loukami a potom po docela dobré lesní asfaltce začala cesta prudce klesat směrem k horské silničce, spojující města Eger a Miskolc po vršcích Bükku. Ale ještě jsme udělali odbočku do zajímavé vesničky Répashuta neboli Repašská Huta. Zde totiž bydli slovenská menšina. Že je na Slovensku mnoho Maďarů, ví každý. Tady to alespoň trochu platí obráceně. A protože zrovna přišla Jarní bouřka, poseděli jsme ve slovenské hospůdce a dobře si popovídali. Pak nás čekal výjezd do sedla a následný skoro dvacetikilometrový sjezd do Egeru. Jen ta silnice by mohla být méně roabitá. V Egeru jsme se zajeli podívat ke hradu a k minaretu, který je údajně nejsevernější v Evropě a postavili ho zde Turci a pak pospíchali k severu směrem k obci Szarvaskö. Na kraji Egeru však nešlo nezastavit u krásné řady vinných sklípků, kde jsme se zastavili na slavné egerské víno (Egri Bikaver – to jsme znali i za socialismu) a zakoupili také něco pro kamarády v kempu. Do Szarvaskö ubíhala cesta docela rychle, jen s mírnějším stoupáním. Cestou jsme ještě v Bélapátfalvě odbočili do kopců k bývalému cisterciáckému klášteru z počátku 13. století. Z kláštera zbyly už jen základy a dochoval se jen pozdně románský kostelík, postavený do tvaru kříže.

Poslední den jsme odložili kola a zvolili pěší výlet na nejvyšší horu Bükku, Istállóskö. Opět údolím Salajka kolem vodopádů jsme se vydali nejprve k ohromné jeskyni pračlověka a od ní prudce stoupali nahoru. Na vrcholku nás překvapilo pár lidí, protože jsme jinak celou cestu nepotkali živou duši. Když jsme si vychutnali rozhledy, pokračovali jsme po náhorní plošině poseté ohromnými závrty o průměru několika desítek metrů a kolem rozhledny Kalapati jsme se dostali zpět do kempu.

Příští jaro budeme určitě zase v průzkumu maďarských hor a vinic pokračovat.