Hory a vinice severního Maďarska - Mátra

Hory a vinice severního Maďarska - Mátra

Již léta jezdíme začátkem května na cyklistické akce do Maďarska. A každý rok slyšíme to samé: „Tam se vám bude dobře jezdit, to je samá rovina.“ Pokud si to také myslíte, čtěte dál a nechte se přesvědčit, že tomu tak není. A pokud mi věříte a nějaký kopec v Maďarsku máte za sebou, třeba se dozvíte něco nového.

Tentokrát jsme vybrali nejvyšší maďarské pohoří Mátra. Jsou to poctivé kopce a navíc nedaleko krásných vinic. Ubytovali jsme se v kempu Sásto nad lázněmi Mátrafüred. Hned bylo jasné, že toto nebude klidný kemp. Kolem jezera stánky, dokonce kolotoč a všude plno lidí. Zabrali jsme místo a rychle vyrazili na kola pryč. A hned do kopce – na nejvyšší horu Maďarska. Asi po pěti kilometrech stoupání jsme se dostali do Matraházy Trochu jsme se rozkoukali a pokračovali další tři kilometry slepou odbočkou na samotný vrchol – Kékes 1014m. I zde to vypadalo jako na pouti – inu nejvyšší hora. Výš už to v Maďarsku prostě nejde. Obešli jsme vysílací věž a kochali se rozhledy do dálky. Milovníci vína objevili stánek s muškátem deci za 50 forintů, což jsou asi 4 Kč. To se to potom frčelo dolů! Je tu docela dobrý asfalt a provoz minimální.

V Mátraháze jsme to vzali na sever stále s kopce, ale ne dlouho. Začali jsme znovu stoupat k dalšímu vrcholku Galya-tetö 965 metrů. I tam je na vrcholku radiová věž, kam se ale nesmí.. A teď už to šlo opravdu s kopce s výjimkou odbočky ke kapli svaté Marie. Je to vlastně docela nevkusná směs několika kaplí a svatostánků, ale pro Maďary důležité poutní místo. Rádi jsme odtud vypadli a sjeli do Pázstó. Prohlédli jsme si střed města a stavěli se na první místní pivo. Času ubývalo, pospíchali jsme dál, přes další sedlo do Gyöngyöspáty s významným kostelem a pokračovali krajem vinic na Gyöngyös. I tam jsme si prohlédli náměstí, kostel a židovskou synagogu a odhodlali se k poslednímu výstupu do kempu. Cestou jsme se stavěli ještě na muškát v lázních Mátrafüred. Poslední tři kilometry se jelo dost pracně. Nasbírali jsme podle GPS asi 1400 metrů převýšení.

Další den ráno jsme opět vyrazili do kopce do Mátraházy. Tentokrát jsme neodbočovali na Kékes, ale rovnou s kopce dolů do Parádu. Bylo to pořád s kopce, asi 15 kilometrů. Zastavili jsme se v lázních Parádfüred , muzeum kočárů bylo ale zavřené. Vůbec jsou tyto lázně ve špatném stavu. Tak jsme jeli dál přes Recsk do obce Sirok, nad kterou se tyčí krásný hrad.

Ten jsme vyfotografovali a natočili, stavěli se u kostela a potom ve vinném sklípku vytesaném do skály. Tentokrát jsme zkusili ryzlink. Když už jsme odcházeli, pozval nás jeden domorodec na Kefrankoš. To se nám už v Maďarsku stalo vícekrát. Prohlédli jsme si několik obydlí vytesaných do skály a pokračovali přes Tarna-Szentmária do Egerszalóku, kde jsou kaskády z bílé soli, podobné těm v Turecku. Bohužel nebylo možné se přiblížit moc blízko, kolem samé staveniště, bude tu obrovský hotel, prostě komercializace krásného přírodního jevu. Zklamaně jsme odjeli pryč a zastavili se až na další muškátek ve městečku Verpelét. Potom jsme přes několik velkých kopců a hlubokých dolů projeli postupně vesničky Kisnána s malým, ale hezkým hradem, Domozsló a Markaz a vystoupali boční silničkou do Matrafüredu. Bez zastávky jsme pokračovali až do kempu.

Poslední ráno jsme naložili kola na auto a známou cestou přes Mátru dojeli do Puzsto, kde jsme auto odstavili. Zrovna se tu slavilo 600 let trvání města, chvíli jsme okukovali a potom vyjeli do Hollókö, folklorní vesnice ze seznamu UNESCO. Bylo to ale do pořádného kopce. Prošli jsme si větší část tohoto živoucího skanzenu, koupili si džbáneček a potom se vypravili na kopec ku pěknému hradu. Tam jsme se chvíli zdrželi pěknou vyhlídkou. Vše nám tak trvalo déle, než jsme původně předpokládali, tak jsme se zpět vraceli stejnou cestou se zastávkou na víně v Alsótoldu. Vypili jsme dvě deci Harslevelü a přes jeden pořádný kopec se vrátili do Puzsto. Potom jsme pokračovali autem k další přírodní pozoruhodnosti – obci Kazár, maďarskému „Zabriski point“ – výhledem na erozní pole riolitu, vzdáleně podobnému malému Údolí Smrti. Ve finále se k němu šlo asi 3 km pěšky, ale stálo to docela za to.

A to je vše. Následovala již jen cesta domů a plány na další Maďarsko za rok.

Rady na cestu – nejlépe je na kola květen a červen, kdy jsou Hory rozkvetlé a není moc horko. Cestou vždy spíme před Lučencem u přehrady Ružina. Kemp je sice nefunkční, ale otevřený. Benzín, ubytování a jídlo je za stejné peníze jako u nás, víno je levnější, pivo dražší. Většina mladších Maďarů se dorozumí anglicky, potěší je ale, když umíte maďarsky alespoň pozdravit.