Hory a vinice severního Maďarska - Tokaj

Hory a vinice severního Maďarska - Tokaj

Tentokrát to bude méně hor a více vinic. Jako výchozí bod jsme zvolili kemp v městě Kazincbarcika. Tam se dá dostat hlavní silnicí z Rimavské Soboty, když naberete směr Miškolc. Město je to poměrně velké a rozhledné , ale stačí se zorientovat podle jediné hlavní ulice. V kempu nabízejí i ubytování pod střechou a pro náročné stojí hned vedle hotel.

První cestu jsme naplánovali poctivě do kopců. Tedy do Miškolce to zpočátku vedlo rovinou s vyhlídkou na chemické závody. Ale před Miškolcem se krajina výrazně vylepšila. Na kraji města se vypíná krásný hrad Diosgyor se čtyřmi věžěmi, kam jsme se nedostali loni. Letos jsme to napravili a opravdu to stálo za to. Po prohlídce jsme krátce poseděli u vínečka a vydali se do kopců pohoří Bukk směrem k lázeňskému městečku Lillafured. Kopce pokračovaly i dál, ale už víme, že i v Maďarsku jsou taková převýšení, že by je člověk nečekal. Konečně jsme vyjeli nahoru a těšili se rozhledem a na pivo v Malyinke. Ale měli jen lahváče, tak jsme popojeli do Tardony. Odtud zpět do kempu zbýval již jen kousek. I tak to dalo celkem asi 85 kilometrů a přes 1000 metrů převýšení.

Další ráno bylo opět jako vymalované. Zvolili jsme trasu do národního parku Aggtelek. Projeli jsme ves Mucsony a ještě několik dalších vesniček, než jsme se stavěli v jedné na výborné kvasnicové pivo a spláchli prach. V Ragaly jsme si prohlédli zámek a přes kopec se vyšplhali do Aggteleku. Dali jsme si vínko nedaleko vchodu do jeskyní, a protože teď začátkem května jsou prohlídky jeskyní omezené, pokračovali v cestě. Do jeskyní ale doporučujeme zajít, tato krasová oblast navazuje na stejnou oblast na Slovensku – Slovenský kras. Hlavně jeskyně Baradla je světoznámá, celý systém Szabadság, měří 10 kilometrů a kdysi (možná i teď?) se dalo projít až na Slovensko. Prý tu tehdy fungoval jediný podzemní hraniční přechod na světě. Ne nadarmo je to vše pod záštitou UNESCO.

Dalším naším cílem byl románský kostelík v Szalonny. Další měl být ve vesničce Martonyi, kam jsme odbočili z hlavní silnice kolem jezera Rakacato. Dlouho jsme ho nemohli najít, až podle jednoho již docela upraveného domorodce jsme pochopili, že je daleko za vesnicí. Ale v místní hospůdce bylo pěkně, přečkali jsme tam menší deštík. Tak jsme tento kostelík vynechali a zastavili se až u zámku v Edeleny. Je krásný, ale dovnitř jsme se nedostali. To už cesta vesele ubíhala, skoro pořád s kopce. V kempu jsme měli 111 kilometrů

A v pátek opět pěkné počasí. Toto Maďarsko nám prostě přeje. Vyjeli jsme opět přes Muscony do Rudabanyi. Šlo to pořád do kopce, tak jsme se v ní zastavili na kafe a docela dobrý zákusek. Potom jsme se vydali hledat zatopené lomy. Nakonec jsme po dlouhém bloudění a hledání našli tři. Je to něco na způsob dolů Amerika v Českém krasu, akorát že tady se smí lézt podle chuti a nikoho nevyhání.. Když už jsme měli bloudění dost, sjeli jsme pěkným sjezdem do Szuhogy a do Szendro. Zde jsme byli již včera. Tentokrát jsme ale zamířili do opuštěných kopců. Skutečně tu lišky dávají dobrou noc. Během asi 20 kilometrů jsme potkali jen dvě auta. Jediná větší vesnička Abot měla zavřenou hospodu. A tak jsme se zastavili na pivo zase v Edeleny. Bylo to trochu složitější, protože byl 1. máj a skoro všude bylo zavřeno. Ale chytli jsme se. Zbýval poslední cíl – románský kostel v Boldvě. A opravdu jsme té zajížďky nelitovali. Zato další cesta nás pěkně vytrestala, hliněná silnice plná děr. Ale po pár kilometrech jsme se dostali na asfalt a vraceli se opět přes Muscony, a potom do kempu. Bratru zase přes 110 kilometrů.

Pobyt se chýlil ke konci a zbývalo město Tokaj a okolí. To jsme si ale museli pomoci auty. Projeli jsme Miškolc a asi po hodině zaparkovali v městečku Tokaj. Prošli jsme si hlavní ulici a na konci už ve stráni objevili ten správný sklípek. A hned ochutnali tříputňové tokajské. A znovu. A nakonec ještě samorodé. Takto upraveni jsme začali stoupat na vrchol kopce s rozhlednou. Docela to šlo, cestou byl krásný výhled na město Tokaj. Z vrcholu toho moc vidět nebylo, byl opar. Ale alespoň zákruty řek Tisy a Bodrogu, které se v Tokaji slévají. Cestou dolu jsme procházeli vinicemi a na kraji města se zase zastavili v jednom sklípku na tokajské samorodné. Naštěstí jsme mezi sebou měli dva vylosované řidiče abstinenty. Ještě jsme se zastavili ve městě Szerens prohlédnout si zámek.

Více se už nestihlo. Do Tokajské oblasti se ještě vrátíme a spojíme to s pohořím Zemplén.