Jak jsem se nezřítil. Bezodná ladnica, Silická planina.

Fotografie (1)  • Foto: Vitold

To snad Kleofáš nemyslí vážně! A jak se na mě ještě blbě tlemí! Pode mnou osmdesát metrů volného prostoru Bezodně ladnice, propasti, že z ní jde hrůza jen od pohledu, lano na první pohled slabé a krátké a zteřelé a ohořelé a vůbec zcela nedůvěryhodné, úvazky a karabiny by neudržely ani obstarožního jezevčíka u boudy. A nahoru mám prý vylézt po žimarech, nic to není, nevadí, že jsem je před pěti minutami viděl poprvé v životě. Ale to mne koneckonců nemusí znepokojovat, stejně se zabiju už cestou dolů.  

Pomalu jsem se přehoupl přes hranu propasti. Přátelé, takový strach jsem neměl, ani když jsem nesl domů v žákovské první pětku. Sice jsem se tvářil jako frajer, který tohle běžně běhá po laně v neděli po obědě, ale dušička ve mně konvergovala k nule. Osmdesát metrů pode mnou. Volným pádem asi čtyři vteřiny. Pevná skála se mi pomalu vzdalovala zpod nohou, už na ni skoro nedosáhnu... Najednou se lano zhouplo, napjalo, já zavřel oči a počítal. Jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet, čtyřiadvacet. Tak a jsem mrtvý.  

Kupodivu nic. Pomalu otevřu oči. Sedím v úvazku, točím se kolem vlastní osy jako Galileova zeměkoule a strašně hloupě se tvářím. Aspoň si to myslím. Kouknu pod sebe - ó, hrůzo, díra jak do pekel. Padesát metrů do hloubky je to ještě široká propast, pak lano mizí v černém, úzkém otvoru, kterým vede dalších třicet metrů. Opatrně povoluju lano v pravé ruce a čekám nějakou zradu. Kupodivu se děje přesně to, co Kleofáš říkal. Pomalu sjíždím dolů. Že by nekecal?  

Nebudete tomu věřit, opravdu jsem sjel až dolů a pak zase vylezl po žimarech zpátky. Zážitek to byl úžasný. Jen jedno mne mrzí. Když jsem se vydrápal nad hranu propasti, celý zblblý a zpocený, zapomněl jsem v té naprosté euforii zmlátit Kleofáše, jak jsem si celou cestu nahoru po laně sliboval.