Houbařský výlet

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (18 fotografií)

Co bych byl za milovníka přírody, kdybych opovrhoval jejimi dary! A houby, ty jsou prostě na první místě. Každý rok se nedočkavě těším, až konečně začne ta pravá houbařská sezóna. Letos, - nic moc. Pár kousků začátkem léta a pak dlouho, dlouho nic. Ale když konečně přišla ta pravá doba, nedočkavě jsem popadl košík, nabrousil nůž, zpacifikoval rodinku a hybaj do lesů!

Ještě, že okolí našeho bydliště je na lesy docela bohaté. Počítal jsem s tím, že takových nedočkavců jako jsem já bude jistě více, ale realita předčila mé představy. Vlak byl plný houbařů. Vystoupili jsme v Srní, na první zastávce za Českou Lípou směrem na Bakov nad Jizerou. Davy natěšených houbařů se vyhrnuly, zatímco druhý dav s přetékajícími košíky se dral dovnitř. Kritickým pohledem jsem zkontroloval úlovky těch, co si přivstali. U lesa bylo zaparkováno plno aut, v lese na sebe pokřikovali desítky lidí a má nálada poklesla pod bod mrazu. V košíkách nic moc a když jsme došli k nové silnici, která neúprosně přeťala krásné borové lesy, měl jsem toho akorád tak dost.

-Jde se do Mimoně!- zavelel jsem. Představa, že nás čeká ještě nějaký 12 km do cíle na mimoňské nádraží, mě sice trochu odrazovala, ale tady bych akorád tak přišel o nervy. Sice romantický pohled na skalní útvary tyčící se nad borovicemi, mně trochu pozvedl náladu, ale nakoec jsem byl rád, že jsme dorazili na známou Hradčanskou cestu, abychom posléze i z ni odbočili a po nějaké době dorazili k silnici spojující Srní se Zákupy. I zde kolem lesa parkovalo nejdno auto, po silnici jsme trochu přidali do kroku, prošli okolo areálu vepřína ve Veselí, u brennského mlýna přešli Ploučnici a konečně jsme opustili frekventovanou silnici a vešli na polní cestu na dohled od obce Brenná. Připoměl jsem rodině, že tahle zmírající vesnička měla před válkou skoro 600 obyvatel, čtyři hospody, dva obchody, školu a krásný kostel ze kterého dnes zůstalo jen pouhé torzo.

Prošli jsme okolo rybníka, před tím jsme na louce našli tři krásné bedly. Za nedlouho jsme se vnořili do mimoňských lesů. Pro houbaře bylo po dlouhá desetiletí toto místo zakázaným územím. Patřilo totiž k rozsáhlému Vojenskému prostoru a naposledy tady řádila naše bratrská armáda. Ale dnes je tu vyhlášený houbařský Ráj. Ještě že rozloha lesů zaručuje jakž takž to, že houbaři po sobě vyloženě nešlapou. Několikrát jsme potkali skupinky houbařů s plnými košíky, ale my jsme pořád jen paběrkovali. Hluboko do lesů se nám nechtělo, drželi jsme se spíše cesty, takže se nebylo co divit. Houby jsme nacházeli, ale byly dost daleko od sebe.

Pomalu jsme to stáčeli k nádraží, čas se nachyloval úměrně k tomu jak se nám pomalu plnily košíky. -Ještě navštívíme stará místa a končíme-. rozhodl se a už mně vitanula na mysli zpěněná hladinka libého moku před nádražní restaurací.

Jana protestovala, že v košíkách máme ještě dost místa a pak má ještě v rezervě tašku. Byl jsem ale neúprosný. Ale skoro na okraji lesa jsme narazili na cíp, kde v mechu doslova vykukovala jedna hlava hříbku vedle druhého. Nestačili jsme trhat, snášet je na hromadu a Jana s radostí přerovnávala košíky, aby se tam všechna ta úroda vmáčkla.

Konečně jsme celou plantáž vysbírali. - Jdeme!- zhodnotil jsem situaci. Vydali jsme se směrem, kde jsem tušil náš cíl. Ač jsem v Mimoni bydlel 17 let a zdejší lesy jsem znával i po tmě, najednou jsem zjistil, jak mnoho se tu od té doby změnilo. Malé stromky vyrostly a na místo těch vzrostlých byla najednou holá pláň. A tak jsme šli skoro na slepo. Nebylo tedy divu, že po nějaké době jsme vyšli na Borečku, který byl od Mimoně dobře 2km. Už jsme to chtěli vzdát a zavolat známému, aby nás dopravil alespoń na nádraží, ale toho bohdá nebude, abychom z lesa utíkali ! No, bože, vlaků ještě pojede...

Naštěstí jsem se přeci jen trochu zorientoval a vzpoměl si na zkratku a i když jsme se museli notný kus zase vrátit, nakonec jsme došli na okraj rozsáhlé louky a za ní jsme již mohli i spatřit areál závodu v těsné blízkosti nádraží.

Cesta přes louku byla nekonečná. Košíky ztěžkly, nohy vypovídaly službu, ale nakonec jsme se přeci jen doplahočili k cíli. S úlevou jsem zjistil, že do příjezdu vlaku nám zbývá ještě více než půl hodina, a tak zbyl čas i na kýžené pivo.

Večer jsme ještě dlouho u televize čistili houby a naříkali jak nás bolí nohy. Ale po výborné smaženici jsme byli více než spokojeni.

GPS souřadnice:

uložit .gpx soubor (50.643, 14.685)

Poslední aktualizace: 7.10.2012

Vyhledání vlakového spojení na výlet