Hrad Hardegg
Být v Podyjí a nenavštívit hrad Hardegg, se ukazuje jako trestuhodný čin. Když hrady nad Dyjí, tak tedy všechny, rozhodli jsme a už si balili batůžky na další túru, tentokráte spíše zahraniční výpravu. Vydali jsme se z místní části Vranova nad Dyjí, Zadních Hamrů. V průvodci se tato cesta jevila jako „dávačka“, jíž se ale být neukázala. Cesta se totiž několikrát ubírala dolů k Dyji, aby pak vystoupala nahoru do kopců. Na jednom z nich se nacházely Ledové sluje s obeliskem a krásným výhledem na zadní Hamry a Vranov s dominantou zámku. Pod nimi ve skalách se nacházela hnízda netopýrů. To už jsme se cestou nahoru a dolů ubírali k Hardeggské vyhlídce. Věděla jsem, že je to jedna z nejkrásnějších vyhlídek v Podyjí, přesto mi ale vyrazila dech. Skvěla se nahoře ve skalách nad malebným městečkem Hardegg. Výhled na hrad byl opravdu fascinující. Hardegg vypadal jako menší bratr našeho Lokte. Stál v údolí uprostřed městečka na vyvýšenině. Cestu k němu jsme našli poměrně snadno. Pokladní na hradě mluvila německy, ale rozuměla i češtině. Ceny prohlídky byly dvě – vyšší pro Rakušany a nižší pro Čechy. Tak s tím jsme se ještě nesetkali. Dostali jsme tištěného průvodce v češtině a směli si hrad sami prohlédnout. Podívali jsme se, kde se dalo, všude fotili a kochali se.
Ani chuťové buňky nebyly ošizeny, neboť malebná hospůdka u mlýna nejenže slibovala chutnou baštu, ale hlásala i komunikaci v češtině. A skutečně, skvěle jsme se dorozuměli. Po obědě jsme se porozhlédli po městečku, mimochodem čistém a upraveném, a nafotili hrad ze všech stran. Hledali jsme cestu na skalní vyhlídku, na niž nás zvaly cedule, ale místní značení bylo ještě ubožejší než u nás v některých turistických lokalitách, takže jsme to po dvou neúspěšných pokusech vzdali.
Zpět jsme se vraceli jinou cestou, přes ves Čížov, kde mají ukázky zbytků opevnění. Tam jsme se nechali nalákat do téměř domácí restaurace na borůvkové knedlíky. Pak už jen sešup dolů k Dyji a hurá do Vranova!