Island pod stanem (14) - Zlatý trojúhelník a Rejkjavík

Cestopisy

Dvoustupňový vodopád Gullfoss. • Fotografie (17) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (17 fotografií)

Vodopád Gullfoss.

Barevná jezírka u gejzíru Strokkur.

Vstoupit do fotogalerie (17 fotografií)

20.6. úterý

Při probuzení v 7h slyšíme jak venku poměrně vydatně prší a tak komunikujeme přes stanové plachty a budíček odkládáme o hodinu. V polospánku za bubnování kapek deště na stanovou plachtu uteče hodina velice rychle. Venku však stále prší. Než dosnídáme a pobalíme spacáky a karimatky ve stanech, tak déšť téměř ustává. Opouštíme tedy naše poslední islandské nocoviště a vyrážíme na dnešní prohlídku tzv. Zlatého trojúhelníku přírodních zajímavostí Islandu (vodopád Gullfoss, Gejzír a Þingvellir). Je to turisticky velmi profláklá oblast, takže se musíme rozloučit s klidnou a opuštěnou krajinou.

První v pořadí cestou po silnici č. 30 je známý vodopád Gullfoss. Jedná se o vodopád v horní část řeky Hvítá, kde voda stéká dolů ze dvou skalnatých stupňů - v horním je spád 11 metrů a v dolním 22 metrů.

Počasí nám tu bohužel vůbec nepřeje. Vodopád rozptyluje do okolí množství vodní tříště, takže za slunečného dne bychom mohli vidět kolem vodopádu kouzelnou duhu. Dnes však není na nebi po Slunci ani stopa, takže duhu můžeme obdivovat maximálně na obrázcích z informačních tabulí a v průvodci. Vzhledem k počasí obcházíme poměrně rychle všechna vyhlídková místa, pořizujeme jen pár fotek vodopádu a vracíme se zpět k autu na parkoviště. Ještě si procházíme krámek se suvenýry spojený s restaurací. Ceny se tu však neslučují s naší nízkonákladovou ideou cestování po Islandu, takže tu čerpáme jen trochu tepla na zahřátí našich prochladlých těl.

Dalším naším cílem je Gejzír, který je od vodopádu Gullfoss vzdálen pouhých několik kilometrů. Za stálého deště zastavujeme na parkovišti a studujeme mapu a informace o světových gejzírech. Na tomto místě je i slavný Geysir, který dal název všem ostatním gejzírům světa. V současné době však již bohužel netryská. V těsném sousedství je naštěstí gejzír Strokkur, který vyvrhuje vodu v nepravidelných intervalech každých 5-8 minut do výšky více než dvaceti metrů.

Obcházíme postupně všechna okolní jezírka (některá mají nádhernou modrou až tyrkysovou barvu). Občas zdálky pozorujeme chrlení vody gejzíru Strokkur. Když k němu dojdeme, hledáme místo v davu lidí, kteří stojí kolem něho dokola. Čekáme několik minut a připravujeme se na výtrysk, abychom zvládli udělat fotku. Peťa zkouší udělat i video. Daří se nám nakonec oboje. Každý výstřik předchází vytvoření velké bubliny z vody, která je vzápětí protržena a dojde k výtrysku vody do výšky. Každy je jinak vysoký i mocný. Viděli jsme i dva těsně po sobě a poté i jeden nepovedený.

Stále prší a nebýt nepromokavých bund, byli bychom za chvíli durch. Vracíme se zpět do auta a vyrážíme směr národní park Þingvellir, kudy prochází tektonická trhlina středoatlantického hřbetu a těšíme se, jak si šlápneme na americkou tektonickou desku.

Při jízdě kolem jezera Þingvallavatn vytipuje Honza z mapy kempovací místo přímo na břehu jezera. Z auta zahlédneme jakousi dřevěnou chatku. Jirka otáčí auto a jedeme se na chatku podívat, mohlo by jít o ideální místo pro náš dnešní oběd. Chatku nacházíme a u ní jsou nejen toalety, ale také odemčená malá místnůstka se stolem, lavicí a dvěma židlemi. Při jídle studujeme plakáty na zdi, informující nás o ptactvu žijícím na Islandu a o různých rostlinách zde rostoucích. Oba přehledové plakáty jsou moc pěkně zpracované a tak si děláme jejich fotokopii.

Když důkladně zasytíme naše žaludky, přejíždíme zbývající cca tři kilometry k Þingvelliru. Už při příjezdu vidíme venku běhat lidi s potápěčskou výzbrojí. Nachází se tu totiž jedno z velmi vyhledávaných potápěčských míst - kaňon Silfra. Oblíbenost spočívá v extrémní čistotě vody, kdy je vidět až na samé dno, nacházející se v hloubce až 63 metrů. My se však potápět neplánujeme, takže hned po zaparkování na dosti obsazeném parkovišti vyrážíme po značené cestě okouknout rozhraní obou tektonických desek. Kousek od sebe tu leží severoamerická a euroasijská deska, které se od sebe vzdalují rychlostí 7 až 20 mm za rok. Vidíme tu trhlinu mezi skalnatými bloky, kteřá je od sebe místy jen pár centimetrů, jinde však několik metrů.

O pár desítek metrů dál procházíme významným historickým místem, kde byl roku 930 našeho letopočtu ustanoven AlÞing, který patří mezi nejstarší parlamenty na světě. Ten tu údajně fungoval až do roku 1789. Dnes tu vlaje islandská vlajka a historii připomínají hlavně informační cedule.

Procházíme po lávce přímo nad vodopádem na říčce Öxará a při fotografování hus s housaty pomalu stáčíme náš okruh zpět k autu. Cestou si ještě prohlížíme interiér dřevěného kostelíku Þingvallakirkja, ve kterém je v dnešním nevlídném počasí příjemné sucho a teplo a zejména Pétě se z vyhřáté útulné místnosti ven vůbec nechce.

Poté již směřujeme naše kroky k parkovišti. U našeho auta zrovna vidíme stát slečnu v reflexní bundě, jak vypisuje lísteček a vkládá nám ho za stěrač. Zřejmě jsme opomněli zaplatit parkování - to je první místo na Islandu, kde jsme se setkali s tím, že bychom za parkování měli platit a tak nás ani nenapadlo hledat parkovací automat. Rozmlouváme tedy se slečnou a ta nám s úsměvem ukazuje parkovací hodiny, kde se dá podobně jako kdekoliv na Islandu zaplatit kartou. Jirka tedy platí 500 islandských korun a nese slečně ukázat stvrzenku, kterou si od něj opět s úsměvem bere. Vypsaný lístek však nijak nevrací ani nestornuje. No nezbývá nám než doufat, že jsou islanďané slušní a nepřijde nám později ještě i pokuta za nezaplacení parkování.

Vyčerpali jsme náš seznam míst, která jsme chtěli navštívit a zbývá poslední - hlavní město Islandu Reykjavík. Se svojí polohou na 64. rovnoběžce se jedná o nejseverněji položené hlavní město Evropy a v lednu minulého roku (2016) tu žilo téměř 136000 obyvatel.

Na předměstí Reykjavíku zastavujeme v Bónusu na poslední islandský nákup. Opět kupujeme místní jogurty (Skyry), pečivo, čokolády a Peťa i dort, protože má zrovna dnes narozeniny. Nemají tu stolky se židličkami jako v Netto obchodech, ale nacházíme alespoň dětský koutek. V něm je koženková pohovka, pár malých židliček, stůl a na zdi televize. Hračky žádné. Ideální místo pro konzumaci nakoupených zásob. Během toho sice přijde malý chlapeček, který na nás chvíli překvapeně zírá a vzápětí mizi za maminkou. O chvíli později ještě nakukuje chlap s dítětem v náručí, ale nás to z hodování příliš neruší. Spíš z toho máme zřejmě na rozdíl od dotyčných dětí legraci a doufám, že na nás nezavolají islandskou policii za okupování dětského koutku.

Přejíždíme k benzínové pumpě, kde bychom rádi vyčistili naše auto pro předání do půjčovny. Zjišťujeme, že vysavač je snad jediná věc na Islandu, kterou není možné zaplatit kartou. Přeci nebudeme nyní shánět islandské peníze, když jsme se bez nich celou dobu naší dvou týděnní cesty obešli. Vymetáme tedy bordel z auta jak se dá (hlavně papírovými ubrousky), mejeme gumové koberečky a čistíme i prostor ve dveřích, kam se voda z hadice (ani déšť) nedostal a je tam spousta prachu. Nakonec akci i bez vysavače hodnotíme jako úspěšnou a přesouváme se do centra Reykjavíku.

Parkujeme poblíž centra, opět na parkovišti u benzínové pumpy. Míst je tu spousta, odstavených aut také a určitě by se tu neměl opakovat problém s nezaplaceným stáním.

První naše kroky vedou ke známé katedrále Hallgrímskirkje, postavené z šestibokých dílů (napodobující čedičové sloupy). Se svou výškou 74,5 metrů patří mezi nejvyšší budovy na Islandu. Její stavba začala roku 1945 a dokončena byla 1986. Uvnitř je opět příjemné teplo a my obdivujeme vnitřek moderního kostela i zdejší varhany.

Před vchodem do kostela stojí bronzová socha Leifa Erikssona, který někdy kolem roku 1000 našeho letopočtu propátrali pobřeží Severní Ameriky, kterou nazvali Vinland. V Kolumbovo prvenství v objevení Ameriky na Islandu zřejmě nikdo nevěří.

Procházíme ulicí směrem k přístavu a snažíme se pomalu aklimatizovat na množství lidí kolem nás. Trochu nezvyk po dvou týdnech strávených více méně v klidné přírodě. V přístavu obdivujeme skleněnou budovu Koncertní síně spojenou s konferenčním centrem Harpa, která byla otevřena roku 2011 a v roce 2013 získala oceněnění budova roku. Povrch budovy je tvořen 3D elementy evokující svým tvarem čedičové krystaly. Opět nahlížíme i zčásti do interiéru budovy, kde se prodává spousta turistických suvenýrů.

Jinou ulicí se vracíme zpět k autu a rozhodujeme se jet rovnou do Keflavíku, abychom ještě dnes našli cestu k půjčovně a zítra tak byli beze stresu. Když vidíme, jak na rovinaté části Islandu mezi Reykjavíkem a Keflavíkem fouká a prší, nějak ztrácíme chuť v tomto počasí stavět stan a nocovat venku. Plán je, zeptat se v autopůjčovně, zda-li by náš nenechali přespat někde v koutku na karimatkách a ráno nehodili na letiště. Po finálním dotankováním paliva se přemisťujeme k budově půjčovny. Náš celkový nájezd po ostrově je kolem 2000 kilometrů.

V půjčovně bohužel boří naše plány o přespání rezolutním zamítnutím. Jedeme se tedy podívat na letiště, jestli by bylo možné strávit noc tam (hlavně to, jestli je hala otevřená i přes noc). Máme limit 15 minut parkování zdarma, takže rychle zjišťujeme situaci, že letadla létají celou noc a hala je tedy otevřena. Rychle vyhazujeme veškerou naši bagáž a přenášíme ji do haly. Jirka s Honzou jedou do půjčovny vrátit vůz a my se poohlížíme po letišti po místě, kde bychom se mohli co nejméně rušeně vyspat. Vidíme, že určitě nebudeme sami a že už je spousta míst obsazeno na zemi sedícími i ležícími cestujícími. Nacházíme poměrně pěkné místo nad eskalátory. Přebalujeme věci do zavazadel. Přichází Jirka s Honzou a informují nás, že vrácení auta proběhlo bez problémů. Brzy na nás přichází paní ze security a z prostoru nad eskalátory nás bohužel vykazuje. Mezitím se uvolnilo několik míst dole, tak se přemísťujeme tam. Já s Peťou vaříme před budouvou v kryté kuřárně těstoviny na zbytku plynu v plynové kartuši. Potom si tamtéž vaří i Honza kuskus a Jirka rýžovou kaši. Milan raději večeří ze studených zásob.

Pomalu se chýlí k půlnoci a tak nafukujeme nafukovačku, vytahujeme spacáku a ukládáme se ke spánku. Usínáme. Bohužel asi za dvě hodiny jsme probuzení securiťačkou, že tu takhle spát nemůžeme. Chvíli sedíme a když odejde znovu uléháme. Za další asi dvě hodiny nás opět Honza budí a nad námi stojí pro změnu securiťák - muž. Říká, že tu nemůžeme spát na karimatce. Sedět, či ležet je prý v pohodě. Na oko před ním tedy balíme a pak přehýbáme nafukovačku tak, aby byla napůl a ve dvou ji zaléháme, že nikde z pod nás nekouká. Vypadá to tedy, že spíme jen tak na zemi. takto již dospáváme rána a už nás budí Honza v 7h, že je čas vstávat. Snídáme, čistíme zuby, balíme spacáky i karimatku. Odlet do Prahy je v 9:20, takže nedlouho poté již bezproblémů odevzdáváme naše batohy a postupně přes security procházíme až do letadla. Podle harmonogramu odlétáme a už se těšíme do Čech, jak si tam v třiceti stupňových vedrech prohřejeme kosti.