Island – výlet v pohoří Kerlingarfjöll (pohoří Čarodějnic, Čarodějné hory) do údolí Hveradalir (údolí Horkých pramenů)

Třetí den našeho pobytu na Islandu nás čekal druhý výlet. Za hezkého počasí by to mohla být příjemná zhruba 6 km dlouhá procházka s převýšením necelých 500 metrů, kdy se naklesá jen zhruba 150 metrů. Jenže nám to počasí právě vůbec nepřálo.

Tato oblast je trochu stranou zájmu turistů. Nachází se v západním vnitrozemí – mezi ledovci Langjökull a Hofsjökull. Vede tam pouze prašná hrbolatá silnice, na kterou doporučují vyjíždět pouze s terénními vozidly, které mají náhon na všechny čtyři kola. Oblast je to naprosto různorodá, která odpovídá vulkanickému původu ostrova, takže je to vše šedé, hnědé, občas jen porostlé mechem. Je zde ledovec, i různobarevné hory, ze kterých stoupá pára, a údolí s horkými prameny a bublajícími vývěry.

Pohoří je staré asi 10.000 let. Nejvyšší vrchol je Snækollur (1488 m).
I když přes oblast vedla stará cesta Kjölur, která byla spojnicí mezi severním a jižním Islandem, nebyly tyto hory dlouho navštěvovány, ale ani prozkoumány. Zdržovali se tady hlavně uprchlíci a prý i čarodějnice. Později se na ledovci na hoře Snækollur i lyžovalo. Jenže teplota na Islandu stoupala a podmínky se zhoršovaly. Navíc tam nejsou ani žádné vleky, takže tůra na lyžích by byla asi hodně náročná.

Výchozí i cílové místo je Kerlingarfjöll. Někde v této oblasti má být i 25 metrů vysoký tmavý sloup Kerling. Podle legendy je to zkamenělá trollí žena Kerling, která se v této oblasti pohybovala, když už vyšlo slunce. Proto zkameněla.

Po 1,5 hodině drkotání nás autobus vysadil v údolí Asgarður u chaty Aðalskáli. Je to horské středisko v pohoří Kerlingarfjöll. Je tady možnost nejrůznějších typů ubytování – od stanů, přes ubytovnu s přespáním ve vlastních spacácích, různé chatky, až po pokoje s vlastním sociálním zařízením. K dispozici je kuchyňka, společné sprchy, ale i restaurace s celodenním provozem. Je zde i malý obchod se základní nabídkou. Sem dokonce zajíždí i místní autobus, který přejíždí od severu k jihu a zpátky.

Pro nás bylo nejdůležitější, že je zde veřejně přístupná vytápěná chata s toaletami, kde jsme si mohli nabrat vodu na cestu, pořádně se doobléct a zabalit vše, co bylo třeba uchránit před deštěm. Počasí nám vůbec nepřálo, bylo mlhavo, mrholilo a foukal silný vítr. Abychom uchránili nohavice, bylo nám doporučeno vzít si na sebe lyžařské návleky, které nám nám cestovka doporučila jako základní vybavení.

Od chaty vyrážíme kousek z kopečka. Přes řeku Ásgarðsá přecházíme po lávce a samozřejmě okamžitě stoupáme. Vítr naštěstí fouká do zad. Vrchol kopce prakticky v mlze ani nevidíme. Trasa není prý značená, je však prý dobře viditelná. Zpočátku jsme však nějaké klacky na cestě viděli a podle nich jsme šli – v klasické lávové krajině. Každopádně jsou na trase asi tři rozcestníky, které ukazují směr cesty. Občas se cesta na chvilku narovnala, aby vzápětí o to více stoupala.

Když jsem si myslela, že jsme už nahoře a půjdeme konečně chvilku po rovině, šeredně jsem se spletla. Cesta vzápětí kousek prudce klesla, aby zase znova stoupala. To už jsme viděli vpravo ledovec. Stoupáme však do kopce nad něj. Jdeme úzkou pěšinkou ve svahu. Nemám z toho dobrý pocit. Naštěstí mám hůlky. Trpím závratěmi, mám strach, že mne vítr z cesty sfoukne. Když jsem na okraji ledovce uviděla díru, kterou pravděpodobně vymlela tudy občas tekoucí voda, strach jsem měla ještě větší. Kdybych tam spadla, tak už mne nikdo nikdy nenajde. Snad za 1000 let, až ten ledovec roztaje.
Naštěstí jsem to vše zvládla. Když jsme ve výši zhruba 1000 metrů, přestává pršet – začíná sněžit, resp. padají zmrlé krupky. V tom větru to je ještě horší - docela to bolí. Kousek cesty jsme šli po ledovci – a stoupáme dál. Tady už mrzne, pod nohama nám to křupe, naštěstí to neklouže. Námraza na rostlinkách je zajímavá. Na chvilku jsme sešli i z cesty. Naštěstí Jirka je připraven na vše, vytahuje mobil, zkoumá mapu a trochu nás stáčí zpátky vlevo na cestu.

Jenže mění se povrch cesty. Místo sopečné škváry jdeme najednou po jílu. Proto jsme si měli vzít ty návleky. Dobře se v tom nejde, klouže to. Boty těžknou, jak se to lepí. Přicházíme ke směrovce – přes námrazu je téměř nečitelná. Jen první písmena někdo zbavil ledu. Víme tedy, že jdeme dobře – do Hveradalir.

Po rovině se na jílu ještě nechá docela slušně jít, z kopce je to horší. Ale současně se nám hlavně vpravo v mlze objevuje ta slíbená barevná krása. Škoda, že nesvítí sluníčko. To by bylo už něco úplně neskutečného. Vpravo pod námi je ledovcové údolí Horkých pramenů, kterým protéká horký potok, kde jsou gejzíry, zajímavá, dokonce zelená vegetace, různě barevné skály. Občas mlha splývá s párou. Pokud se chceme kochat, musíme se zastavit. Na tom kluzkém jílu a ve větru obojí nejde. Když je kopec hodně prudký, jsou zde upravené „schody“ - do země zaražená prkýnka, která mají zabránit uklouznutí. Jenže jsou plné kluzkého jílu, tak to moc platné není. Další cesta vede po úzkém hřebínku. Sice i tady to do stran klouže, ale naštěstí se to lepí a neklouže moc rychle, takže se vždycky nechá vrátit se zpátky na cestu. Dokonce jsem tak nadšená okolím, že se přestávám bát. Čeká nás poslední stoupání a ještě jedno klesání. Ale to už se před námi objevuje krásné místo s horkým pramenem Hot Spring, s mnoha horkými vodními toky a lávkami. Všude je cítit síra, ale v tom větru se to docela dobře rozfoukává, že mne to ani nedusí. Toho jsem se docela bála. I u nás V SOOSu mne to dráždí ke kašli.
Ani nevíme, kdy najednou ten jíl zmizel. Většina výpravy je už samozřejmě pryč. I tady je jedna směrovka. Ale trochu zavádějící. Název na ní uvedený nám nic neříká. Šipka ukazuje zcela jiným směrem, než kterým zmizel Jirka.

Když jsme se dostatečně pokochali a v potoce trochu zbavili jílu, směřujeme do protějšího kopce, kam šel Jirka. Naštěstí jíl tu není, ale fouká to tu ještě víc. Jak stoupáme, výhledy jsou ještě nádhernější, i když bohužel ne tak barevné, jak nám slibovali. Ale stojí to za fotku. I když riskuju, že mne to sfoukne. Ale dokumentace je nutná.

Naštěstí hned na kopečku na nás čeká už autobus. Návleky sice sundaváme, ale boty vyčistit víc nejdou. Chudák řidič. Bude se muset s tou špínou nějak poprat.

Zdejší skály jsou z lávových světlých a tmavých tufu kamenů, které neustále mění barvu v závislosti na počasí, světle a ročním období. Objevují se zde prý i zelené, červené a žluté odstíny. My jsme byli rádi, že jsme alespoň něco viděli a hlavně, že jsme to ve zdraví přežili. Jediné, co nepřežilo, byla pláštěnka našeho kamaráda. Měl ji sice ze silného igelitu, ale nahoře z ní měl jen cáry. Chce to buď kvalitní pončo nebo kvalitní membránové oblečení.
Kdo je na chatě Aðalskáli ubytovaný, dostane se z tohoto parkoviště zpátky k chatě pěšky po prašné silnici - je to jen kousek do kopečka a pak už převážně z kopečka. Je to sice dalších asi 6 km, ale na trase je vyhlídka do tohoto krásného údolí. A hlavně, už se nejde v jílu.

Island – výlet v pohoří Kerlingarfjöll (pohoří Čarodějnic, Čarodějné hory) do údolí Hveradalir (údolí Horkých pramenů) na mapě