Island – Zlatý okruh – Geysir, Gullfoss, NP Þingvellir a také Skálholt

Islandské poznávání jsme zakončili na Zlatém Okruhu.

První kratičká zastávka proběhla ve Skálholtu, významné historické památce, nacházející se přibližně 93 km od hlavního města.

Skálholt byl od roku 1056 sídlem biskupa. S necelou dvoustovkou obyvatel se  později osada stala největším střediskem země  a také centrem vzdělanosti. Právě  zde vznikla   první  islandská škola. Ústředím moci církevní  zůstal Skálholt téměř 700 let. Probíhaly tu  nejdramatičtější události, které formovaly duchovní, politický a kulturní život na ostrově. V polovině 16. stol. nastala  reformace. Poprava posledního katolického biskupa s jeho dvěma syny v roce 1550 zakončila katolicismus a  k moci se  dostali luteráni. V roce 1785 se biskupství přestěhovalo do Reykjavíku.

Stavba  současné katedrály  byla zahájena v roce 1956 a vysvěcena  byla  v roce 1963.  Vzhledem k tomu, že na stejném prostranství v různých  dobách postupně stálo 9 kostelů, proběhly zde před zahájením prací vykopávky.  Mimo jiné byla nalezena  velmi cenná památka  - kamenná  rakev s pozůstatky biskupa P. Jónssona, jež zemřel ve 13. stol. Sarkofág je společně s několika relikviemi umístěn v kryptě  pod katedrálou. Vede k ní tunel. Islandské národní muzeum v této kryptě provozuje výstavu. Nachází se v ní i  první vydání islandské bible  z roku  1584. Publikoval ji biskup G. Þorláksson. Umožnil tak získat znalosti o křesťanství. Další  artefakty z archeologického naleziště jsou vystaveny v muzeu v Reykjavíku. Katedrála je místem kultury, duchovnosti a hudby.

Zdobí ji vitráže a oltářní obraz Ježíše. Schovali jsme se pod střechu  moderního vzdušného svatostánku. Atmosféru interiéru s vynikající  akustikou umocnila hra na varhany. Tiše  jsme rozjímali.

Uplakanou krajinou jsme pak pokračovali dál...

Geysir se  nachází v geotermálním poli Haukadalur na západě  Islandu. Geysirem je míněna jak celá oblast s mnoha horkými prameny, tak i  sám Velký Gejzír (Stóri Geysir).

O „atraktivitě“ místa jsme se přesvědčili na vlastní kůži.  Připadali jsme si jako na Václaváku. Procházely tudy davy hlučných turistů se selfie tyčemi.  Intenzivní déšť  tomuto  velmi zajímavému místu též ubíral na kráse.

Nejstarší záznamy o horkých pramenech pochází z roku 1294.  Na fungování (četnosti, výšky, délky i síly výtrysků) tisíce let starého Stóri Geysir měla a má vliv seismická činnost. Například v pol. 17. stol. jeho výbuchy  způsobovaly  v blízkém  okolí  otřesy, v  pol. 19. stol. zase  dokázal tryskat do výše až 170 m, jindy byl  zanesen  oxidem křemičitým a nevykazoval žádnou  činnost. V roce 2000  oživilo gejzír zemětřesení a dosáhl  tryskat do  výše 122 metrů po dobu 2 dnů, čímž se stal jedním z nejznámějších gejzírů v historii. Výbuchy mohou v současnosti, dle informace paní průvodkyně,  vypustit vroucí vodu do vzduchu až do výše 70 metrů. Jsou však  velmi vzácné.
I když stařík podřimuje, své jméno zapůjčuje horkým pramenům   po celém světě.

Pěknou podívanou nám  nabídl jeho  menší bráška Strokkur. Tryskal každých 5-7 minut do výšky přes  20 m.

Nepřináleží mi  odborně popisovat fungování gejzíru. V jednoduché  formě snad jen to, že podzemní voda se dostává do kontaktu s horkým podložím, ohřívá se  a vytváří se zde  tlak. (Je v tom i hromada chemie). Ve  „špičce“ vyroste v gejzír.

Všimli jsme si, že těsně  před  výbuchem jakoby  hladina  vody v otvoru  začala „dýchat“. Potom se vytvořila bublina a přes ni si horká voda prorazila cestu k nebi. 

Prošli jsme se po geotermálním poli a zhlédli další minigejzírky a bazénky. Ze země unikaly plyny a  pára.  Opět jsme  si připadali jako na jiné planetě.

Z tohoto pozoruhodného přírodního jevu jsme odjížděli se zajímavými zážitky.

Čekal nás další skvost – obrovský vodopád Gulfoss. Jeho název je  odvozen od hnědavé vody, plné sedimentů, která prý za slunečného počasí vypadá zlatě. Za však deště nikoliv.

Dorazili  jsme k infocentru (k dalšímu Václaváku) a s davem lidí  se  odtud prodírali k jednomu z nejvýznamnějších evropských  vodopádů.

Hvítá, mohutná  islandská  ledovcová řeka, napájená ledovcem Langjökull, se  v tomto jinak  rovinatém kraji nalévá do úzkého kaňonu. Padá přes dva široké skalní stupně  do hloubky 32 m (výška  prvního je 11 m, výška druhého je 21 m).  Oba slapy svírají úhel 90 stupňů.

Voda  vytvářela obrovský závoj mlhy. Vypadalo to, jakoby  řeka mizela do země. Nebýt protivného deště a mléčné oblohy, byl  by Zlatý vodopád určitě díky svému tvaru i neskutečné mohutnosti velmi fotogenický. 

Ke slapu se váže  příběh.
Zahraniční spekulanti zjistili, že tato severská krajina představuje bohaté zdroje pro výrobu energie. Měli zájem levně využít sílu Gulfossu pro výstavbu vodní elektrárny. Chtěli  Gulfoss odkoupit od vlastníka,  Tómase Tómassona. Farmář jim však prostory neprodal, pouze pronajal. Jeho velmi sečtělá dcera Sigríður Tómasdóttir už tenkrát vodní skvost vnímala stejně jako my nyní. Se svou sestrou nechaly k vodopádům zbudovat cestu a prováděly tudy návštěvníky.

Sigríður velmi intenzivně bojovala proti  plánům cizinců. Podle  legendy šla na protestní pochod až do Reykjavíku, dokonce pohrozila, že se vrhne do Gullfossu, pokud se tam začne  stavět. Za pomocí právníka se  nakonec podařilo smlouvu zrušit.  Vodní dílo nebylo na Gullfossu nikdy vybudováno. Boj  o vodopád  měl velký význam pro zachování přírody, proto je tahle dáma nazývána průkopnicí islandské ekologie. V pol. 20. stol. vodopád odkoupila vláda  a v roce 1979  byla  oblast prohlášena za přírodní rezervaci.

Už v předchozím článku jsem psala, že Island se nachází v oblasti  Středoatlantského  hřebene, nejdelšího  horského hřbetu planety, táhnoucího se od  severu k jihu napříč  Atlantikem. Pohoří je ponořeno   hluboko pod vodou, jen  v některých místech nad  mořskou hladinou vyčnívá. V severní části oceánu rozděluje Euroasijskou a Severoamerickou desku. Z jeho trhliny se ze  dna hrne žhavé magma a vytváří tak  zcela  novou zem.  Naše další   putování vedlo do národního  parku Þingvellir, do prostranství,  ve kterém výše  zmíněné pohoří vystupuje z moře  a kde  od sebe  (asi  o 2  cm ročně) odstupují dva světadíly. Vstoupili jsme do soutěsky Almannagjá, největší  ze všech trhlin procházejících regionem. Almannagjá je dlouhá 7,7 km, její největší šířka je 64 m a maximální hloubka 30-40m. Kochali jsme se… Obě tektonické desky vyprávěly dlouhý a  fascinující geologický příběh.

Oblast,  ležící poblíž  největšího  přírodního jezera  Þingvallavatn, je zároveň místem historického, kulturního a geologického významu a jednou z nejoblíbenějších turistických destinací na Islandu.   

Není to jen geologický zázrak a místo historického významu, ale i posvátný kraj. První islandští osadníci si oblast zvolili pro své národní shromáždění.

Althing, jeden  z nejstarších parlamentů na světě,  byl založen v roce 930 n.l. Hlásalo se proti kamenné stěně  s názvem Skála zákonů. Ozvěnou se řeč vracela k uším posluchačů. Zasedání vyhlašovala nové zákony a  urovnávala pře. V roce 1000 země přijala  křesťanství. Zasedání  se tu konala až do roku 1798. Současný parlament  sídlí v Reykjavíku.

Národní park Þingvellir byl založen v roce 1930 (u tisícího výročí založení Althingu). V roce  2004 UNESCO zařadilo  sněmovní pláň do svého seznamu. Islanďané tu oslavují svou svrchovanost a nezávislost.   

Prošla jsem se  trhlinou  až k mostu, klenoucímu se přes  řeku Öxará, která NP protíná.  Zahleděla jsem se  do hlubin jezírka Drekkingarhylur, jež bylo součástí řeky. V letech 1590  až 1734 byly ženy, shledané vinnými  ze zločinů (cizoložství, nemanželského početí, incestu či jiných „sexuálních trestných činů“) v tomto bazénu  topeny. Poprava mužů (např. za krádeže) probíhala  jinou formou. 

Z kaňonu jsem pak vyběhla na kratičkou procházku po pláni. Poskakovala jsem  mezi vodními plochami, na jejichž dnech se třpytily mince a  trhlinami. Pozdravila jsem kačátka, batolící se v trávě a  u nedalekého jezera Silfra zase potápěče. Ručičky hodinek se  asi zbláznily. Zpět k parkovišti už jsem to brala tryskem. Cestou jsem zamávala Þingvallakirkja, dřevěnému kostelíčku z roku  1859 s malinkým  hřbitůvkem.

Dostavník nás  posunul  do nedalekého Reykjavíku  na NEvelrybářskou výpravu a ve večerních hodinách nás letadlo z Keflavíku přeneslo  zpět  do  reality.

Zopakuji  slova, kterými  se začalo severské vyprávění:

Všude kolem nás  je spousta  krásy. Island byl však  v mých očích   skvostem a také důkazem toho, že příroda je nejen křehká, ale i mocná a nespoutaná  a my lidé proti ní jen mrňaví mravenci.     

ISLAND - ALBUM

Články související:

1.den:  Grábrók, Reykholt, Deildartunguhver, Hraunfossar, Glymur 

2. den:  Skógasafn - muzeum Skógar, Katla Geopark – přírodní rezervace Dyrhólaey

2. den: Mýrdalsjökull, Skógafoss, Seljalandsfoss, Eyjafjalljokull Erupts Visitor Centre

3. den: Landmannalaugar (Duhové hory) a také o místních konících, ovečkách a o zeleni

4. den: Vestmannaeyjar (Vestmanské ostrovy) - "ostrovy západních mužů“

5. den: Geopark Reykjanes - Modrá laguna, Gunnuhver, Seltún Krýsavík

6. a 7.den: Reykjavík - Harpa, Hallgrímskirkja, Hófđi, Perlan a nevelryby  

7. den Zlatý okruh – Geysir, Gullfoss, NP Þingvellir a také Skálholt

Pozdravy  "papuchalkům": Ivance, Martině, Laďovi, Zdenkům, Františkovi a Radkovi

Island – Zlatý okruh – Geysir, Gullfoss, NP Þingvellir a také Skálholt na mapě