Island pod stanem (12) - Stöng, Gjáin a přesun do Duhových hor
18.6. neděle
Budím se již půl hodiny před budíčkem v sedm hodin a poslouchám bubnování deště do tropika stanu. Čeká nás zřejmě další deštivý den. Než dosnídáme, je již obloha celkem protrhaná a o své slovo se dokonce hlásí i Slunce. O půl deváté již sedíme v autě a přesunujeme se dál na západ. Péťa dolaďuje své lávové naušnice a z rádia posloucháme Saturnina. Venku se opět střídá Slunce s deštěm.
Zastavujeme v infocentru v malém městečku Hvolsvöllur. Při erupci sopky Eyjafjallajökull v roce 2010 bylo v tomto městě vybudováno jedno z center pomoci Červeného kříže, kam byli evakuování lidé z oblasti Fljótshlið a oblasti na západ od Markarfljóts. V infocentru dostáváme cenné informace o předpovědí počasí a místních horkých pramenech. Omylem téměř vlezeme do muzea, ze kterého jsme však rázně vyhnáni. Kdo má vědět, že vedlejší místnost je k shlédnutí jen za vstupné, když v ostatních infocentrech byly místní výstavky zdarma?
Opouštíme okružní silniči č.1 a odbočujeme podél řeky Þjórsá na silnici č.30 a z ní později na č.32. Míjíme, na islandské podmínky velké, zalesněné plochy střídající se s fialovými plochami vlčích bobů. Později již jen žlutou trávou porostlé kopečky, připomínající velké krtiny.
Z auta zadumaně pozoruji řeku Þjórsá, která je se svými 230ti kilometry nejdelší řekou Islandu, jejíž průměrný roční průtok činí 390 m³/s a přemýšlím, jestli by se dala splout na lodi.
Po přejezdu mostu přes řeku Fossá odbočujeme doleva na prašnou cestu k dalším dvěma islandským zajímavostem. První z nich je archeologická památka Stöng. Jedná se o farmu Gaukura Trandilssona, která byla roku 1104 pohřbena pod lávou ze sopka Hekla. V roce 1939 ji skupina skandinávských archeologů vykopala a zpřístupnila pro veřejnost. K památce se jde z parkoviště lávkou přes potok a pak necelých dvě stě metrů. Celá památka je zakryta střechou a je popsána informačními tabulemi.
K druhé zdejší zajímavosti se přesouvámě pěšky zhruba 600 metrů. Tvoří ji malé zelené údolíčko Gjáin ukryté podobně jako oáza v nehostinné poušti. Několik různých bezejmenných potoků tu vytváří spleť hned několika vodopádů a vodních kaskád tekoucích po skalách porostlých mechem. K tomu je tu i průchozí jeskyně, kde se na chvíli ukrýváme před náhlou přeháňkou. Každý tu hledáme svůj co nejlepší pohled na fotku, takže se vzájemně trochu ztrácíme. Nakonec se s Peťou a Milanem nacházíme a společně se přesunujeme zpátky k autu, kde už na nás čekají kluci. Honza mezitím dostal nápad, že bychom se mohli zkusit dostat do Duhových hor do horské osady Landmannalaugar. Cesta je značená dostupností pouze pro čtyřkolky, takže se těšíme že konečně využijeme schopnosti našeho vozítka. Podle mapy to vypadá, že jediný brod by měl být až těsně před osadou, kde se dá případně zaparkovat a dojít do osady pěšky.
Žádný lepší plán nikdo nemáme a obrázky Duhových hor v průvodci vypadají lákavě, takže dlouho neváháme a vyrážíme vstříc dobrodružství do středozemí Islandu. Pokračujeme tedy dál prašnou silničkou Stangarvegur a po pár kilometrech jsme zpátky na asfaltce č.32. Jedeme po ní podél řeky Þjórsá a později podél jejího přítoku - řeky Tungnaá. Cestou pro jistotu ještě dobíreme nádrž doplna poblíž penzionu Hrauneyjar. Asfaltka zanedlouho končí a my jedeme po prašné a kamenité cestě č.208 mezi jezery Hrauneyjalón a Krókslón.
Okolí se mění na velice nehostinnou krajinu připomínající spíše povrch Měsíce, než ten pozemský. Odstranit pár suchých trsů trávy, tak tu NASA může točit přistání na měsíci. Cesta je sice kamenitá, ale dobře průjezdná a nevidíme problém, že by se sem v tuto dobu nedostalo auto s pohonem pouze jedné nápravy. Brzy projíždíme kolem jezera Frostaðavatn za kterým se zanedlouho zpoza skály přímo před námi objevuje parkoviště plné aut. Za ním vidíme zmiňovaný brod přes říčku Námskvísl, který však vypadá dosti hluboce. Kousek dále jsou již domky a stany osady Landmannalaugar. Parkujeme tedy mezi auty před brodem a protože je do večera ještě spouta času, vyrážíme na malý trek Suðurnamur - panoramarunde (dle průvodce by měl trvat přibližně 3h).
Bereme na záda jen lehké batůžky s vodou a nějakým jídlem a vyrážíme. Nejprve se vracíme zhruba půl kilometru zpátky po silnici, kde snadno nacházíme odbočku vlevo, od které vytrvale stoupáme vzhůru nejprve na předvrchol a potom i na 920 metrů vysoký vrchol Suðurnámur. Z vršku jsou nádherné výhledy na Duhové Hory hrajícími opravdu všemi barvami, které kontrastují s bílými sněhovými poli. Pěkný je i pohled na rozbouřenou ztuhlou lávu končící hned vedle stanového městečka Landmannalaugaru. Pokračujeme v chůzi po hřebeni, až se cesta začne stáčet doleva a strmě klesat do údolí. Trochu poprchává a nám se tak nad Duhovými horami objevuje skutečná duha. Co by to také bylo za Duhové Hory bez duhy?
Když se nám konečně podaří dosáhnout dna údolí, stojíme na břehu protékající říčky Námskvísl, která je bohužel v místě naší značené trasy rozdělena do několika koryt. První z nich se nám daří přeskákat po kamenech, druhou překonat skokem za pomoci trekových hůlek, ale další širší již bez brodění nedáme. Nedobrovolně zouváme boty a noříme nohy do potoka. Voda je ledová tak, že nám bosé nohy okamžitě červenají. Kam se hrabe slavný Kneippův chodník - v něm se chůze po oblázcích ve studené vodě aspoň střídá s chůzí ve vodě teplé. Překonáváme ještě dvě další koryta a docházíme kluky, kteří si nahřívají nohy v teplé až horké vodě vyvěrající tu ze země. Že by se pan Kneipp opravdu inspiroval tady. Místy je vytékající voda tak horká, že v ní nevydržíme stát. Když si dostatečně prohřejeme prochladlá chodidla a znovu obujeme pohorky, vyrážíme dál a doufáme, že nás již další brodění nečeká. Naštěstí to tak opravdu je a brzy procházíme pěkně značenou a vyšlapanou cestou kroutící se přes vychladlé lávové pole. Jsme poměrně rádi, když se před námi konečně vyloupne kemp v Landmannalaugaru.
Nyní jsme za brodem, takže přes lávku přecházíme na parkoviště k autu, kde si bereme věci na přenocování. Jirka odmítá zbytečně riskovat a pokoušet se přejet brod, takže vše neseme v batozích do kempu na zádech. Naštěstí to není nijak daleko.
V dřevěných budovách nacházíme správu kempu a platíme poplatek 2000 islandských korun za osobu a noc. Je to naše jediná placená noc na ostrově a současně i nejhorší místo pro naše stany. Podklad je tu hodně kamenitý, protože veškerá zatravněná plocha již je obsazena. Honza nás přesvědčuje, že stan je třeba řádně zajistit proti větru, protože prý viděl videa ve kterých stany nekontrolovaně létaly vzduchem. Z toho důvodu vybíráme místo alespoň z jedné strany kryté místními stájemi. Koně v nich v současné době nejsou, takže bychom zde neměli nikomu vadit. Jirka s Milanem dokonce využívají provazů pro uvázání koní a přivazují si za ně stan. "Teď už odletíme jedině společně s boudou", hodnotí situaci Milan. Já s Péťou jsme video neviděli, takže se možná odvážně k ničemu nepřivazujeme a protože kolíky nejdou zapíchnout, tak stanové provázky ovazujeme kolem kamenů ležících všude kolem. Teď přeci nefouká a v noci, až budeme ležet ve stanu, tak to snad i s námi neodfoukne.
Abychom využili zaplacených výhod kempu, odebíráme se vařit večeři do krytých prostor kempoviště se stoly a lavicemi. Zase jednou jíme jako lidi. Po večeři (zhruba ve 23h, kdy je kolem stále spousta světla), bereme ze stanů ručníky a plavky a odebíráme se k místním termálním pramenům. Je nám docela zima (místní teploměr ukazuje 6,5°C) a váháme tedy, jestli se nám vůbec chce svlékat se a lézt do vody. Zatím jsme však mnoho termálů nevyzkoušeli a v teplé vodě bude určitě dobře. Ve vodě vidíme asi jen 5 lidí a tak se rychle převlékáme do plavek a šup do vody. Jaké je naše překvapení, že voda je sice mírně teplá, ale nic extra. Brzy zjišťujeme, že nyní jsme v potoku se studenou vodou, do kterého se vlévá voda s horkou vodou. Takže člověk si musí nalézt nějaké dobré místo u jejich soutoku, tak aby byl co nejméně ve studené vodě, ale zároveň aby byl horký přítok již částečně zředěn. Není možné být celým tělem v optimální teplotě a tak zkoušíme různé polohy, pozice a techniky, jak efektivně vodu promíchávat a hnát si ji na různé části těla.
Vydržíme ve vodě něco přes hodinu, takže vylézáme až po půlnoci. Uvolňujeme místo dalším příchozím - nějakému američanovi s kamarádem, který na nás na břeh volá, abychom mu z odložených kalhot vytáhli telefon a udělali mu fotku. Nejdříve se sice hrabeme v úplně jiných kalhotách a vytahujeme úplně jiný cizí mobil, ale nakonec dle navigace nacházím i ten správný a pořizuji jim památku. Potom ale již následuje rychlý přesun na kempové toalety a ulehnout po náročném dni do spacáků.
Přidat do oblibených uživatelů
Southern Region
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Southern Region
Půjčovna autPříspěvky z okolí Island pod stanem (12) - Stöng, Gjáin a přesun do Duhových hor
