Jak jsem kdysi dávno málem nenašel Velkou Volářku.

      Nyní stoupám opačným směrem, doleva a nahoru. Po přibližně stech metrech se vydávám pravou odbočkou z červené turistické trasy do míst, kterými už mnoho lidí nechodí. Po své pravici mám klesající svah a oblast pojmenovanou „Sladsko“. V jednom místě mi už šestý smysl říká zkus to tady, zkus stoupat tímto svahem nahoru, třeba zde něco najdeš, případně budeš lépe vidět kolem sebe. Pokud doteď byla cesta přijatelná, tak zde již budu muset vydat energie více. Slunce blížící se k západu a kouzelně prosvítající mezi stromy mě velice dobře naladilo a dadalo nějakou energii do průzkumu navíc.

     Dnešní výlet není o hledání „Jeskyně Černá hora“, o ní jsem se dozvěděl až mnohem později. Nyní se snažím najít tajemnou, v pověstech zmiňovanou jeskyni „Velká Volářka“. Podle nich se uvádí, že by mohla být spojena spletitými chodbami s dalším rozsáhlým podzemím pod posvátným vrcholem Radhošť. Taktéž by se v jejích hlubinách měla nacházet skutečná socha Radegasta, celá ze zlata. Nemusí to být daleko od pravdy, mnohé pískovcové bloky v jeskyních mají na sobě kapičky, které z dálky vypadají jako zrnka zlata nebo alespoň stříbra – záleží na úhlu pohledu. Při bližším pohledu se jedná jen o kapičky vody. Ale kdo ví, kdo ví…

    Někde hluboko pod povrchem se třeba skutečně ona pohanská socha nachází.

     Vylézt svah, který jsem odhadl, že by mohl být ten správný, mi trvalo zhruba půl hodiny. Slunce již během něho zapadlo a začíná se pomalu stmívat. Chápu, že mi již mnoho času na hledání nezbývá. Spíš se snažím dojít alespoň do míst, která už důvěrně znám. Zatím jsem na místě poprvé a mohu jen odhadovat, jak daleko je známá sestupová cesta z Radhoště a jaké překážky ještě budu muset překonat. Z tohoto pohledu již začíná být má nervozita vyšší a pomalu začínám více přemýšlet nad jistým návratem (alespoň se dostat do známých míst za světla) než nad představou hledání jeskyně. Nakonec se dostávám pod sjezdovku a tak jsem klidnější – mohu již odhadovat i dobu návratu zpět do Rožnova. Zatím netuším, kde Volářka je. Protože by se měla nacházet jižně od známé cesty z Radhoště do Rožnova nebo do sedla Pindula, tak nejdu až na tuto stezku, ale x-desítek metrů před ní, kousek před dřevěnou boudou doleva pod sjezdovkou. Už je poměrně značné šero, je zima a tma přijde velice rychle.

     Už jsem prakticky smířen s tím, že jeskyni dnes neobjevím. Jak už to tak někdy bývá, PŘÍRODA i náhoda dokáže často překvapit. S velmi výrazným šerem se přede mnou objeví jáma v zemi. Tu zaregistruji možná za čtvrt hodiny sestupu lesem od dolní části sjezdovky. Zastavuji se na poslední chvíli možná na tři kroky od její horní hrany. Až při další návštěvě tohoto místy zjistím skutečnou realitu.

     Jeskyně je objevena a působí v tom šeru nebo již tmě za svitu baterky velmi úctyhodně. Z děsivých hlubin – nedohlédnu na dno, stoupá výrazné množství páry. Ve skutečnosti je místo, které vidím jen jakási hluboká „nálevka“. To ovšem zjistím až později, za denního světla. Příští rok také zjistím, že vstup je velmi úzký a hradba kamení nad ním působí velice nejistě a vytváří jakousi psychickou „mříž“, patrně nepříliš průleznou a s největší pravděpodobností s již dalšími chodbami zavalenými nebo alespoň se zavalenou částí vstupní. Podle starých mapek se měla za tímto vstupem větvit na dvě části. Na jedné straně o délce asi pět metrů na protější měla být chodba zalamovaná o délce přibližně deseti metrů.

     Přesouvám se o kus dál do jistějšího místa a vychutnávám si slast úspěchu – je chladno, jsem jó unavený, ale šťastný. Najednou vidím skupinku několika světýlek, které postupně klesají sjezdovkou dolů. Nad ní chvílemi červeně zpestřuje krajinu jako maják výškové světlo televizního vysílače u kapličky Cyrila a Metoděje. Při „rozjímání“ nad jeskyní, které se mi zdálo jen jako mžik, se již krajina úplně ponořila do tmy a „světýlka“ se vesele přiblížila ke mně. Zdravíme se a dáváme do řeči. Oni si dali večerní výstup na Pustevny a zpět do Rožnova jako oslavu Vánoc a za pár dní nadcházejícího Silvestra a já jsem se pochopitelně pochlubil i svým, několik minut, maximálně půlhodiny starým „SLAVNÝM OBJEVEM“ Velké Volářky.

     Jsme na Valašsku a tak se oslavuje „po kalíšku“. I vzhledem k „závažnosti okamžiku“ neodmítám, přejeme si pěkné svátky a je super. Pro mě je to zpestřením výletu a dalším potvrzením, že ti správní turisté jsou vždy svým způsobem stejní a hlavně vřelí. To se v městech nestává.

      Vzpomínám na jeden deštivý a sychravý den, kdy jsem se možná poprvé v životě seznamoval s povrchem pseudokrasu na jiné významné hoře Beskyd a pak sjížděl na kole do údolí. Na Albínově náměstí jsem se potkal se dvěma Finy, kteří si zde vytvářeli jakýsi improvizovaný bivak. Bylo pozdní léto a počasí nebylo úplně nejhorší, takže i v přírodě se dalo noc přežít. Ač jsme se více domlouvali asi rukama - nohama než slovy, tak jsme asi většinu pochopili. Já se pak na kole rozjel směr Ostrava.

     Pod svahem Radhoště byli Valaši a Valašky, tedy i srdečnost byla typická. A ač jsem byl již dost unavený, moc jsem toho ani nejedl (při výletech mám jen málokdy hlad) a určitě se nejednalo jen o jeden nebo dva „kalíšky“, tak se nám všem dařilo vhodnými rozestupy „pitného režimu“ držet v relativně střízlivém stavu… :-)

      Jednalo se o krásné zpestření závěru výletu, nicméně postup zbytku skupiny se stával pomalejší a pomalejší a já jsem ještě chtěl stihnout autobus nebo alespoň vlak do Ostravy. Rozloučili jsme se a od cesty pod chatou Mír jsem již pokračoval opět sám. Kupodivu na to jak byla cesta zledovatělá a kalíšky jsem už také vnímal více, tak jsem se nikde nevymázl a v údolí, v Rožnově, jsem již na nádraží přicházel naprosto střízlivý. Jak se zde říká „Nad slivovicí se nikdy nedá vyhrát, pouze remizovat“ a já jsem ten den remizoval krásných 0:0. Ne vždy jsem byl tak úspěšný… :-)

     Krásné završení roku 2016 na které dodnes s radostí vzpomínám.