Jak jsme na Tisé nezmrzli..

..aneb, jak jsme se alespoň v Děčíně trochu ohřáli.

Jak už nadpis hlásá, tak tentokrát se o teplu psát zrovna nechystám, proč, poznáte v následujících řádcích.

Před pár dny mi můj kamarád Honza, náčelník našeho klubu Přátel Milešovky napsal, že by se chtěl podívat na Tisou nacházející se několik kilometrů nad Děčínem, nedaleko německých hranic. Tato Tisá je známá tím, že se tu v jejím okolí vyskytují jeleni a to Honzu zlákalo. V jeho zprávě následně stálo, jestli bych nechtěl jet s ním. Chvíli jsem zvažoval, ale pak jsem došel k jasnému rozhodnutí, že pojedu. Tak jsme se dne 19.12.2013 po vzájemném dohodnutí setkali v Lovosicích v rychlíku směr Děčín a vyrazili jsme tedy vstříc dobrodružství. Jaké zážitky nás čekali, to jsme ve vlaku neměli ani tušení.

Po půl hodince a nějakých těch minutách jsme dorazili do Děčína, zde jsme hned u nádraží přesedli na autobus směřující do obce Libouchec, sem jsme dojeli a přesedlali na další autobus, který nás dovezl až do Tisé. Už při jízdě z Libouchce na horu nám okolní příroda dávala najevo, co nás asi čeká. V Tisé jsme vystoupili a první co nás překvapilo, byl sníh a studený vítr, v ten moment jsem si začal vyčítat, že jsem neposlechl mé podvědomí a nevzal jsi pod kalhoty ještě tepláky. Se zimou, která tu vládla, jsem vůbec nepočítal. Honza byl na rozdíl ode mě více vybaven, holt už životem zkušenější, co naplat, já se mám ještě pořád co učit. I přes tyto překvapení jsme podle mapy, kterou měl Honza od svého dalšího kamaráda, vyrazili vstříc jelenům.

Jestli jsme si mysleli, že už horší to s počasím nemůže být, tak to, co jsme zažili později, nás přesvědčilo o pravém opaku. Když jsme opustili samotnou Tisou, tak teprve tady začalo to, čemu se dá trochu s nadsázkou říct Sibiř. Vítr tu foukal o hodně silněji, než v samotné obci, mlha kolem, že bylo vidět tak maximálně do asi 80 metrů. Přes to vše jsme měli podle rad Honzova kamaráda hledat les, kde by se jeleni měli pohybovat, samozřejmě jsme ale při těchto klimatických podmínkách trochu bloudili. Honza tedy zavolal opět svému kamarádovi, kde se asi přibližně nacházíme a ať nám poradí, kudy kam. Podle rad jsme nakonec po nějakém čase našli rybník, který se měl na začátku hledaného lesa vyskytovat. Dokonce se i mlha nad námi smilovala a rozhodla se alespoň částečně ustoupit. Rybník byl krásně namrzlí, vítr si hrál ze sněhem na jeho ledě, okolo krásně namrzlé stromy, hotová zimní idylka, doslova to vypadalo, že jsme se ocitli v království dědy Mrazíka.

Vítr už díky lesu nebyl tak divoký a tak jsme mohli započít ,,číhání“ na jeleny, už z kraje lesa bylo podle stop patrné, že tu tito sudokopytníci jsou. Jak jsme tak procházeli cik cak lesem, tak jsme dorazili k vojenskému újezdu, zde byl vstup zakázán, tak jsme podle jeho hranice pokračovali dále v pátrání po jelenech, samozřejmě tiše, to dá rozum, jenže jak se dále ukázalo, jelenům se toto počasí nelíbilo, byly někde schovaný a mi jsme tedy měli smůlu a žádného jsme nepotkali. Ale to nám náladu vůbec nepokazilo, vždyť ta okolní zimní idylka k dobré náladě mě a Honzy bohatě stačila.

Po občerstvení teplím čajem a něčím do žaludku jsme razili na zpáteční cestu, při tom jsme opět narazili na červenou turistickou značku, která nás už při cestě z Tisé doprovázela. Usoudil jsem, že když klesáme stále dolů, že se vracíme zpět do Tisé, ale to byl omyl, po asi dvaceti minutách chůze jsme najednou stáli u rozcestí, kde ovšem červená značka mířila vpravo proti kopci, ne dolů po vedlejší cestě. Tak jsme rozbalili s Honzou mapu a podívali se, kde jsme. Po chvilkové debatě jsme usoudili, že cesta dolů nejspíš povede do Libouchce a to se také později potvrdilo, sítí lesních cest jsme dorazili na okraj louky a z dálky na nás už koukal Libouchec. Žel v těchto místech už jsme se museli rozloučit ze zimní idylkou, protože už jsme klesli do nadmořské výšky, kde děda Mrazík ztratil svou moc.

Po chvilce jsme tedy dorazili na okraj Libouchce, kde jsme narazili na velký prostor, vypadající jako golfové hřiště, to se také nakonec potvrdilo. Dále nás zaujala nejspíš středověká tvrz, která procházela opravou. Dále už jsme ale hledali zastávku, odkud jsme chtěli jet autobusem zpět do Děčína. Ovšem trochu jsme bloudili, ale nakonec jsme měli nejspíš víc štěstí, než rozumu a k nějaké zastávce jsme dorazili a zrovna z ní odjížděl autobus do Děčína. Když řidič uviděl dvě beznadějně vypadající postavy, tak zastavil a vpustil je do autobusu. To víte, že jsme byly rádi, že jsme nakonec tento autobus ještě chytli, i když, jak se říká ,,za nárazník“.

Tak jsme se úspěšně dostali zpět do Děčína k hlavnímu nádraží a vydali se naobědvat do nádražní restaurace, jenže ouha, restaurace byla zavřená, konala se tu nějaká soukromá akce, tak jsme tedy vyrazili k infocentru, které se podle Honzy ještě před třemi lety nacházelo nedaleko nádraží, jenže jsme ho nenašli, bylo totiž přesunuto na druhou stranu Labe, do samotného centra města, tak jsme po poradě v jednom obchodu vyrazili na pravý břeh řeky Labe a opravdu jsme potom infocentrum v nové budově našli. Honza si zde zakoupil vizitku, ale zato moje maličkost ,,ostrouhala“, protože dřevěnou turistickou známku neměli.

Po návštěvě infocentra jsme z nadějí, že se konečně najíme, šli do restaurace na břehu Labe. Když jsme ale viděli ceny nabízených jídel, tak jsme nakonec skončili jen u zákusku a čaje. Vypadalo to na takovou luxusnější restauraci, alespoň podle cen. Opět jsme tedy zůstali bez oběda. No nic, šli jsme k Děčínskému zámku, ten byl ovšem zavřený, ale při cestě jsme narazili na řetězový most, který je prý jediný v Evropě na svém původním místě. Přešli jsme most a ocitli se v Zámeckém parku, už před tím jsme také začali hledat nejstarší most ve městě, jenže jak jsme hledali, jak jsme hledali, nic jsme stále neobjevovali. Už jsme se s Honzou smířili s tím, že most nenajdeme, když tu náhle se most objevil před námi. Honza ho objevil pod úrovní silnice. Tak jsme se k němu vydali, prohlídli si ho, vyfotili a pak po cestě na břehu řeky Ploučnice šli zpět k Tyršovu mostu, po kterém jsme přešli a vrátili se zpět na hlavní nádraží. Zde jsme si zakoupili něco do žaludku, potom jsme si prohlídli nádraží a pak už jsme počkali na to, až pojede vlak domů.

Tak jsem trochu obsáhleji popsal náš výlet do Tisé a do Děčína, spokojenost ale po našem společném dobrodružství s Honzou je nadměrná. Tedy alespoň doufám, že i Honzovi se výlet líbil, pochybovat ale snad nemá cenu. Děkuji mu zároveň za to, že mě na tento dobrodružný výlet vytáhl, stálo to za to, považuji to za takovou hezkou tečku na závěr roku 2013.