Jak jsme u Bořitova hledali lidské tváře

I když název tohoto článku může u někoho evokovat představu pohádkového příběhu a u někoho jeden starý vtip o gynekologovi, je skutečně seriózním cestopisem. Odehrává se na okraji údolí Boskovické brány, okresu blansko a obce Bořitov, která má nějakých čtrnáct stovek obyvatel. Ocitáme se tedy v krajině pískovcových lomů a skal, krčících se pod nadvládou Velkého Chlumu. Na rodné hroudě nadšeného a geniálního amatérského sochaře Stanislava Rolínka, kterému zdravotní stav povolil pouhých 29 let života. Díky své nemoci nemohl Standa dostudovat ani Akademii výtvarných umění, na kterou byl pro svůj nevšední talent na stipendium přijat. A právě dílo tohoto umělce nás po nějaké době opět zaválo do těchto končin. Nehledali jsme totiž tváře lidské, ale tvář dívčí. Tvář jednu jedinou; tvář kterou na okraji pískovcového lomu vytvořil Rolínek v roce 1927. A pokud používám od počátku článku množného čísla, nemyslím tím jen sebe a laskavého čtenáře Turistiky, ale také svou manželku, která mě na této výpravě doprovázela a která pracuje – vzhledem k první větě celkem paradoxně – jako sestřička v gynekologické ambulanci.

Ten den jsme toho stihli opravdu hodně. Krásné vily, sakrální památky, skalní útvary ani zámecké zahrady však nejsou tématem tohoto článku (ale kdo ví, třeba i o této etapě cesty se mi časem zamane chtít být sdílný). Okolí Bořitova pro nás bylo v polovině května roku 2015 předposlední odpolední zastávkou. V lukách za obcí nás přivítala nejprve tabule Archeologické stezky, a poté i velký černobílý pták, který se proslavil zejména obrovskou silou v zobáku, schopném unést i několik robátek najednou. My ale zamířili do lesního porostu a tam brouzdali mezi jednotlivými pískovcovými skalisky a hledali onu dívčí tvář. A musím se, bohužel, hned přiznat, že jsme ji nakonec hledali marně, i když na správném místě. Ale dioptrií holt stále přibývá, takže si asi budu muset zvyknout na to, že podobných neúspěchů bude také přibývat v přímé úměře (v tomto případě nám však může na omluvu sloužit fakt, že dívčí tvář se v pískovci vlivem povětrnostních podmínek ztrácí a ani okolní bujná vegetace z ní nedělá zrovna „přehlednou křižovatku“.

Na druhé straně je pravdou, že jsme objevili dílka sice nepoměrně mladší, ale rozhodně ne nezajímavá. Nejednalo se přitom – až na pár výjimek – o nějaká srdíčka či oblíbené čtyřúhelníkové geometrické obrazce, ale mnohdy o poměrně vydařené sochařské artefakty. A tak jsme se postupně seznámili s několika obličeji, těhotnou ufonkou, lesním mužem i hlavou bojovníka. Nechyběla dokonce i velmi půvabná dívčí – nikoliv tvář, ale tzv. – zadní brada. Nakonec jsme museli lokalitu rychle opustit, protože už jsme různé obličeje viděli úplně všude a ve všem, takže člověk zapochyboval málem o zdravé mysli a i tématika snů nocí příštích se nejevila v nejrůžovějších barvách.

Otřeli jsme si navzájem smutnou slzu neúspěchu, vždyť jsme tu byli kvůli Rolínkovi. A tak mi nezbylo nic jiného než – alespoň částečně - zorientovat mapu i sebe a vzápětí jsme se vydali okolo Velkého Chlumu k zelené TZ a následně k slavnému Sousoší husitských bojovníků. Vůbec nám nevadilo, že jsme zde byli poměrně nedávno a že jsem o tomto pozoruhodném díle na Turistice již psal samostatný článek (https://www.turistika.cz/mista/velky-chlum-sousosi-husitskych-bojovniku); hlavně, že je u bořitovských kališníků krásně. Trio Hus, Žižka a Holý jsme bez problémů našli a nakonec jsme se vrátili k zaparkovanému autu naprosto spokojeni. Vždyť ani tentokrát tu určitě nejsme naposledy …

Celý tento cestopis nevznikl s téměř ročním zpožděním z důvodu, že bych neměl o čem psát, ale proto, že jsem byl následně zcela zahlcen dalšími cestovatelskými zážitky a na 15. květen 2015 jsem tak nějak zapomněl. Ale on to byl svým způsobem den zcela výjimečný a krásný, a tak jsem se dodatečně rozhodl oprášit vzpomínky a o své zážitky se podělit. A věřte mi, že některé části se mi z paměťových šuplíčků vytahovaly už hodně těžce …