Kroužení mezi Chlumy aneb Na Boskovice ! 3

Kam a jak jedeme?

Třetí – a závěrečná - část výletního cyklu „Na Boskovice !“ začíná přesně tam, kde druhá část skončila, tedy v městysu Doubravice nad Svitavou. My stojíme u zaparkovaného auta, které – pro změnu – stojí na trase červené TZ. A protože následující úsek by byl opravdu „naprosto o ničem“ využijeme výhod motorizovaného turisty. Z Doubravic vyjedeme stoupání do obce Obora a odsud ještě pokračujeme dál k osadě Huť sv. Antonie. Tady necháme auto stát a pokračujeme dál opět po svých. „Nasedáme“ tedy po krátké době opět na naši osvědčenou červenou a přesouváme se mezi domky za osadu, kde na nás již nedočkavě čeká rozcestník Pod Malým Chlumem.

Za čím jedeme?

Zde odbočíme doleva a vydáme se po zelené TZ a mírným klesáním k sousoší husitských bojovníků, které vytvořil mladý sochař amatér Stanislav Rolínek v roce 1927. Komu se líbí Jeskyně blanenských rytířů v Rudce u Kunštátu bude určitě spokojen i s touto minigalerií pod širým nebem. Jedná se o pískovcové sousoší husitských ideologických i fyzických vůdců, vytvořené na úpatí kopce Velký Chlum. Najdete zde sochy Jana Husa, Jana Žižky a Prokopa Holého a případné zájemce o bližčí informace upozorním na odkaz https://www.turistika.cz/mista/velky-chlum-sousosi-husitskych-bojovniku. Nehodlám zde v žádném případě řešit, jestli husité byli národními hrdiny nebo předchůdci komunistických zločinců, ale v každém případě byli nedílnou součástí našich dějin a Rolínkovou sousoší za vidění určitě stojí. Ocenila to náležitě i naše čtyřnohá spoluvýletnice, která se nejprve o husity ochladila a poté vykonala na „necelého“ Prokůpka drobnou potřebu.

Odcházíme odsud relativně neradi. Venkovní teplota už dávno překonala hodnotu, kdy se ještě dá říct, že je příjemně, a tak se nikomu z lesního stínu ani moc nechce. Nenápadně upozorňuji, že bychom ještě měli navštívit nedaleký Malý Chlum. Jednak proto, že se z jeho vrcholu můžeme dobře podívat na jeho - jménem - Většího bratříčka, jednak proto, že zde můžeme současně vidět svědecký vrch, pískovcový lom i dřevěnou rozhlednu. A ještě nás tam zavede naučná stezka. Je zajímavé, že mé nadšení nikdo nesdílí a dokonce i Nellynka se na mě dívá jako na … no řekněme jako na někoho, kdo v dané chvíli nemá tak úplně pravdu. Navrhnu tedy rozdělení skupiny na zájemce o dobytí vrcholu a zbabělce, kteří půjdou do stínu k autu. Rozdělení je jasné; tříčtvrtinová většina (a pes) se vrací stejnou cestou zpět a osamělý jednotlivec se vydává porazit horu i sám sebe. Je to jenom kousek, ale v tom vedru jsem vypotil podstatně více než ty včerejší čtyři piva.

U rozcestníku Pod Malým Chlumem se tedy vydávám sám na Malý Chlum. Tato osamocená vyvýšenina s vrcholem v nadmořské výšce 488,5 metru se mi líbila více než hodně, a to včetně krátkého zajímavého „zabloudění“ k barevným pískům, připomínající Okrovou sezku u francouzského Roussillion. Jenom značení je zde nějaké divné, prvních 700 metrů jsem šel téměř třikrát tak dlouho jako závěrečnou pětistovku. Navíc "zdržuje" zajímavá naučná stezka, která vás seznámí nejen s historií místa, ale i s geologicky-morfologickým vývojem lokality. Teď už například vím, že ve zkamenělinách hmyzu může Malý Chlum směle soutěžit s nejznámějšími lokalitami v USA a bývalém SSSR nebo jak se zde žilo místním neandrtálcům, obyvatelům haštalského hradiště či lidu popelnicových polí. Dozvěděl jsem se také, že Malý Chlum bývá nazýván i Moravský Říp nebo Holý vrch.

Během stoupání jsem si uvědomil, že zbytek skupiny čekání u auta asi moc nenadchne a že bych se mohl stát středobodem lehkých výčitek až otevřených útoků. Přitom nepřátelské stěkání jsem čekal nejméně od tvora vícenohého. Proto jsem se rozhodl využít služeb mobilního operátora a ostatním oznámit, že by se mohli přesunout někam k hospůdce s tím, že při svém návratu se jim ozvu, aby mě mohli někde vyzvednout nebo za nimi prostě nějak dojdu. Nápad to byl jistě chválihodný až ušlechtilý, ale jeho realizace zakulhala silněji než slavný a – svého času – všemi dámami milovaný Jeoffrey de Peyrac. Zkrátka jsem si zapomněl nabít mobil. Takže jsem Martinu prozvonil a zhasnul (tedy mobil, ne já). Reakce byla jednoznačná; v rychlém časovém sledu mi několikrát po sobě jedenkrát zazvonil mobil. Věděl jsem hned, že mě budou čekat chvíle krušnější než jsou jedny naše hory.

Bližší prozkoumání někdejšího pískovcového lomu jsem tedy nechal na příště, pořídil jen pár celkových záběrů (i s odpočivadlem a stojanem na kola – o turisty se zde starají celkem příkladně) a pokračoval zrychleným přesunem k vrcholu. Téměř desetimetrová dřevěná dvojplošinová rozhledna z roku 2005 nemůže nepotěšit. Bezplatný vstup po soustavě dvou žebříků a z horní plošiny ve výšce 7 metrů se můžete panoramaticky rozhlédnout po okolí. Za dobré viditelnosti prý je možno vidět i Praděd, kralický sněžník nebo Orlické hory, ale já se spokojil s výhledy na boskovický hrad, Černou Horu nebo několik dalších rozhleden v okolí. Díky informativním tabulkám na Ochozu horní plošiny rozhledny jsem se dozvěděl, že vidím také Českomoravskou vrchovinu, Lysicko a Blanensko. Rozhledna je sice občas – a ne zcela neprávem - posměšně nazývána „největším posedem České republiky“, ale mně se tady přesto velmi líbilo.

Dolů se dostanu velmi rychle a už před rozcestníkem Pod Malým Chlumem vidím jednočlenný uvítací výbor. Martinin pohled a „přijímací pohovor“ však určitě nelze považovat za projev láskyplné radosti ze shledání. V dané chvíli jsem rád, že je program dne úspěšně splněn a že v autě alespoň Nellynka projeví upřímnou radost nad tím, že jsme zase všichni pohromadě. Po krátké poradě se domluvíme, že pštrosí farmu tentokrát vynecháme a pojedeme se najíst rovnou do Boskovic. A pak už jenom rozloučení, přestup do jiného vozidla a cesta domů, zpestřená krátkou fotopauzou u smírčího kříže v obci Vranová Lhota. No a v Šumperku už si můžu dát zaslouženou pěnivou odměnu ….

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Obědvali jsme – již celkem tradičně – v boskovické restauraci Eden. Netradičně jsme však tentokrát využili služeb venkovního posezení a nabídky grilovaných masének. A přesto, že jsme se ve svých objednávkách nijak neopakovali, byli jsme velmi spokojeni všichni.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Tentokrát se hodnocení moc rozdělit nedá. Líbilo se mi všechno. Je to prostě krásný kraj, který vyloženě láká k výletům do přírody i poznání zajímavých historických památek. A pokud mám zmínit alespoň jedno "nelíbilo", tak bych prosil, aby příště nahoře tak strašně moc nepřetápěli ...

Ostatní informace

Všechna navštívená místa byla volně přístupná. Veškeré náklady tedy souvisely s nákupem PHM a obědovým plněním žaludku.