Jak nahradit přechod Krkonoš městským parkem, zámeckým muzeem a barokním malířem (zmoklý Přerov, Bystřice pod Hostýnem a Šternberk)

přerovský park Michalov  •  Fotografie (48)  • Foto: markyz63

Vstoupit do fotogalerie (48 fotografií)

bystřické muzeum

Šternberk

Vstoupit do fotogalerie (48 fotografií)

Pojmeme-li název tohoto cestopisu jako otázku, je odpověď poměrně snadná a jasná: pokud to vůbec jde, jde to jen hodně těžko. Ale občas k takové situaci dojít může a nějaké řešení se prostě najít musí. I když naše nejvyšší hory nahradí rovina a lanovku na Sněžku třeba připomínka napoleonských válek.

My jsme měli třídenní přechod Krkonoš naplánovaný na konec září, ale vzhledem k tomu, že se v našich řadách objevil jakýsi zvláštní moribundus, odjeli naši přátelé nakonec sami a my pak na počátku října řešili nějaký náhradní – a méně náročný - program. Možnosti byly docela omezené, už jen tím, že krkonošskou variantu polojasno až zataženo nahradil déšť. Relativně mírný, ale o to vytrvalejší ...

Nakonec jsme se rozhodli pro wellness v Přerově s tím, že pokud nám bude počasí alespoň trošku nakloněno, vydáme se po delším čase opět na Hostýn nebo do ZOO Lešná a jejího okolí. Bohužel nebylo …

Čtvrteční odpoledne i večer jsme tedy trávili přesunem mezi prostory wellness a restaurace s tím, že pátek by už snad mělo být lépe. To ale brzy popřeli i naši meteorologové a nakonec se jednalo o zřejmě nejdeštivější den celého týdne. Jako náhradní řešení jsme tedy zvolili výlet do Bystřice pod Hostýnem. Toto osmitisícové město Zlínského kraje (a Kroměřížského okresu) své nezpochybnitelné půvaby jistě má a za škaredého počasí se dá – alespoň na nějaký čas – ukrýt v prostorách zdejšího zámku, kde sídlí mj. Městské muzeum a městské informační centrum, které je současně pokladnou prodávající vstupenky do zámku.

Zakoupili jsme si tedy muzejní prohlídkový okruh a vydali se do města, protože prohlídka s průvodcem nám začínala za více než hodinu. Tradiční „nakouknutí přes mříž“ do útrob kostela sv. Jiljí z konce I. poloviny 18. století (jeho současná podoba je díky úpravám po požárech o století mladší), pohled do kamenných tváří světců v jeho okolí a dál směr „starý“ hřbitov. Ten se nacházel v letech 1595 až 1885 v místech, kde dnes najdeme kapli sv. Vavřince z roku 1760 a připomínku úmrtí vojáků od Slavkova, kteří ve zdejším lazaretu zemřeli na epidemii břišního tyfu. Jim patří památník a „napoleonský“ smírčí kříž, na jehož ramenou jsou uvedeny letopočty 1805 a 1980 (všechny informační prameny sice tvrdí, že je tam vytesáno 1900, ale my starší si ještě dobře pamatujeme, jak byli příslušníci PS VB a armádní politručky při časovém znamení v rádiu upozorňováni, že osmička vypadá jako sněhulák). Zajímavé jsou křížové (náhrobní) kameny zasazené do závěru kaple i poslední dochovaný náhrobek ze starého hřbitova.

A potom jsme se vrátili na zámek. Nově otevřený loudonovský (nebo – chcete-li - laudonovský) zámecký okruh jsme si nechali na příště a vrhli se na klasické muzeum, zde s výkladem průvodce. V několika místnostech jsme si prohlédli keramiku 18. a 19. století, předměty připomínající bystřické řemeslnické cechy a zdejšího slavného rodáka, spisovatele, překladatele, pedagoga a sběratele umění Františka Táborského, který je považován i za zakladatele muzea. Nechybí zde ani „napoleonská armádní síň tradic“, sondy do freskové výzdoby zámku (třeba se někdy ještě obnoví), ale to asi nejzajímavější je k vidění v I. patře. Zde se jednak nachází velký slavnostní sál s freskovou výzdobou, která má vyvolávat atmosféru antického Egypta (dnes se zde hlavně pořádají koncerty a konají svatební obřady), a expozice ohýbaného nábytku, která je oslavou umění designerů a zaměstnanců firmy Thonet.

Muzeum v Bystřici p.H. rozhodně stojí za návštěvu a i průvodce je zde přínosem. Přesto si neodpustím upozornění na dvě – alespoň pro mě těžko pochopitelná - negativa. Kvůli ochraně značky Thonet se v expozici ohýbaných židlí a křesel vůbec nesmí fotografovat (a průvodce to hlídá zrakem ostřížím), přitom na stránkách muzea ty fotografie normálně jsou. No a zámecký park je veřejnosti rovnou znepřístupněn, přesto, že se svého času jednalo o jeden z nejkrásnějších parků na celé Moravě. Údajně se zde totiž skladuje nějaký zdravotní materiál. Při kvalitě našich ministrů zdravotnictví v uplynulém desetiletí je to ovšem zcela nepřekvapující …

Páteční deštivé odpoledne jsme již trávili ve více než čtyřicetitisícovém Přerově a jeho většinu jsme „zasvětili“ městskému parku Michalov, na který mě ve vířivce upozornily přerovské krásky a který zrovna slaví 120 let od svého založení (původně jsem špatně rozuměl a přemýšlel, proč si Přerov pro jméno parku vybral zrovna tuto třetinu legendárního hokejového útoku Michajlov – Petrov – Charlamov). Počasí sice procházkám moc nepřálo (však jsme také potkali jen pár pejskařek a školky), ale tento park za vidění opravdu stojí. Chvílemi totiž připomíná zahrady francouzských zámků, chvílemi lázeňské kolonády. A to jsme si ještě cestou k němu přidali pohyb na balanční lávce a krátkou návštěvu ornitologické stanice.

Městský park Michalov byl založený z iniciativy okrašlovacího spolku a jeho předsedy Leopolda Riedla v roce 1904, kdy vznikl na ploše 20,5 ha – podle návrhu významného zahradního architekta Františka Thomayera - postupnou přeměnou bývalého bažinatého lužního lesa (již v 17. století se prý tento les jmenoval podle svého tehdejšího majitele Michalov). Dnes je to příjemné relaxační místo s množstvím barevných scenérii, pískovými cestami, fontánou, restaurací, dětským hřištěm, sochami a bustami i hudebním altánem. Park se nachází mezi řekou Bečvou a lesem Žebračkou, majetkem města se pozemkově stal v roce 1870 a od roku 1992 je památkově chráněný. Rozsáhlá rekonstrukce parku byla dokončena v roce 2004 i roku 2017 a dnes jím prochází naučná stezka Přerovským luhem.

Pobyt v parku, který je také významnou mykologickou lokalitou, by byl za jiného počasí velmi příjemnou záležitostí, ale takto nás déšť opět zahnal pod střechu našeho přechodného bydliště. A ani tady už nám vše nevyšlo na jedničku. Díky tomu, že jsme páteční wellness museli neplánovaně zkrátit (když vám do sauny opakovaně napochoduje obutý a kompletně oblečený Vietkong a blbě čumí, tak vás to prostě poměrně rychle přestane bavit), jsme ovšem byli sbaleni poměrně rychle a v sobotu ráno tak mohli vyrazit dříve. Všechno zlé je nakonec k něčemu dobré, protože silnice naším směrem byly rafinovaně uzavřeny a déšť odmítal uposlechnout pokynů našich meteorologů a místo aby rychle ustával, postupně sílil.

S jistou časovou prodlevou a ztrátou v zásobách PHM jsme nakonec do třináctitisícového Šternberka, který byl dopředu naplánovanou zastávkou, dorazili. Sice z opačné strany, ale povedlo se. Vzápětí jsme zjistili, že se oproti informacím na internetu platí za parkování o hodinu déle a 2x tolik, ale to nás v naší drahé zemi už ani nijak zvláště nezaskočilo. Rychle jsme vyrazili k baroknímu komplexu někdejšího augustiniánského kláštera, nejstaršího na Moravě. Tady už jsme na prohlídce několikrát byli, takže tentokrát byla naším cílem pouze výstava Jan Kryštof Handke: Malíř Šternberského kláštera. Ta je konána v roce, kdy uplyne 330 let od narození a 250 let od úmrtí tohoto významného moravského barokního malíře.

Dodnes se zachovalo přes 300 jeho obrazů a nástěnných maleb, přičemž největší počet vytvořil právě pro augustiniánský klášter ve Šternberku. Na výstavu jsme se těšili, jenom nás docela zaskočily rozdíly mezi internetovou prezentací a skutečností. Podle internetu jsme měli navštívit šest sálů, kterým mělo dominovat zejména gigantické Nesení kříže (2 x 4 m). Ve skutečnosti jsme viděli 3 nebo 4 menší místnosti a v nich obrazy, které by se daly v některých případech považovat za miniatury. Neplatil ani slibovaný volný vstup, což ale nám vadilo ze všeho nejméně.

K vidění by mělo být celkem 28 zapůjčených obrazů (nepočítali jsme je), pocházejících mj. z olomouckých muzeí a kostelů v okolí Šternberka. Jedná se údajně o největší výstavu Handkeho obrazů, která u nás kdy proběhla a možnost ji vidět končí dne 31. října 2024. S tím, že mi zde stál celou dobu za zády „dráb“ (naštěstí velmi sympatický a komunikativní) a hlídal, abych si náhodou něco nevyfotil, jsem se celkem bez problémů smířil, ale i tak na nás celá výstava působila velmi rozporuplně (nám chybějící obrazy prý byly k vidění v rámci kompletní prohlídky kláštera). Což neznamená, že bychom této návštěvy nějak litovali.

Na závěr ještě musím zmínit tradičně úspěšnou činnost našich silničářů, kteří jako každý rok na poslední chvíli – a za nejhoršího počasí – vyhazují do vzduchu (či lépe řečeno do země) přidělené peníze. Cestu do Přerova nám „zpříjemnila“ objížďka po uzounké polní asfaltce přes Sobáčov, kterou navíc oživila blokace cesty zemědělskou technikou nachystanou k převozu cukrové řepy. Při návratu jsme se zase v Olomouci a jejím okolí zcela marně pokoušeli nějak najet na směr ke Šternberku, což nás také stálo nějaký ten čas i peníze. V tomto případě ani „jedna ruka netleská“ ...

(psáno koncem září L.P. 2024)

Autor: markyz63

Další články autora: 3585

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli