Jak se plní sny aneb Španělsko 2016, 3. část (madridské chrámy, náměstí, parky a Museo TB)

Ráno prý bývá moudřejší večera. Ne vždy toto rčení platí beze zbytku, ale po včerejším celodenním postávání před obrazy mistrů a dalšími artefakty z nepřeberné zásoby světových dějin umění se kupodivu cítím celkem svěží. Počasí zůstává slunečné, což ovšem už odpoledne až tak příjemné není. V každém případě je přede námi sobota 18. června, kterou bych rád spojil s návštěvou madridské katedrály. A přesto, že jsem se předchozího večera zařekl, že mě dlouho žádná obrazárna ani muzeum neuvidí, chtěl bych si zajít také do slavné soukromé muzejní galerie, známé jako Museo Thyssen-Bornemisza. Stihnu toho ale nakonec podstatně více, například trojitou návštěvu tržnice …

Ta první byla poměrně krátká. Tedy ta návštěva, samotná tržnice, jejíž „předměstí“ slouží večer jako zdejší High Park, je poměrně rozlehlá. Jen prodejců bylo zatím málo a okoukl jsem vlastně jen „rybárnu“. Vzápětí jsme vyrazili ke kostelu sv. Ondřeje (San Andrés), nacházejícímu se na stejnojmenném náměstí. Čekal jsem sice více pozůstatků původní raně křesťanské nebo pozdější gotické stavby (nebyly zde v podstatě žádné), ale pár fotografií rekonstruovaného baroka jsem stejně pořídil. Že se to nesmí, jsem si povšiml až při odchodu z chrámu a nic mi neřekl jakýsi přítomný kněz. Následovala krátká zastávka na sousedním půvabném náměstí Plaza de la Paja s přiléhajícím parčíkem či zahradou, pár pohledů na most Viaducto de Segovia a jsme u mariánské katedrály Catedral de Santa María la Real de la Almudena.

Podle informací pár lidiček, kteří navštívili Madrid přede mnou, se jedná o stavbu sice monumentální, ale víceméně celkem nezajímavou. Takže nijak nespěchám. V klidu si prohlédnu maurské hradby pod katedrálou a vydám se do chrámové krypty. Je obrovská a dá se klidně hovořit o samostatném svatostánku. Navíc je i nejstarší chrámovou částí. Což ovšem není nic těžkého, protože její stavba byla zahájena koncem 19. století a celou katedrálu vysvětil až Jan Pavel II. v roce 1993. Jako architektonické styly bývají pro tuto stavbu nejčastěji zmiňovány neoklasicismus, neogotika a sloh neorománský.

V samotné katedrále nejvíce zaujme hlavní oltář (než jsem se „rozhoupal“ a řádně rozhlédl, tak k němu uzavřeli přístup z důvodu blížící se bohoslužby) a celková velikost (délka lodi je 102 metrů a transeptu 68 m). Pozorný pozorovatel však možná mnohem více ocení pozoruhodné moderní vitráže a jejich barevné „zrcadlení“ ve vnitřních prostorách katedrály. A opomenout nelze ani vstupní „vrata“ s bohatou figurální výzdobou. V každém případě se říká, že tento svatostánek zaujme mnohé natolik, že zde tráví dlouhé hodiny. Mně naopak přišla tato stavba poměrně nudná, a přesto jsem se zdržel až zbytečně dlouho.

Poté mě již čekala důvěrně známá cesta ke Sluneční bráně a slavnému madridskému medvědovi. Následně jsem se vydal opět směr Prado. Fronty na Boschovu výstavu se – jak jsem zjistil později – oproti pátku výrazně prodloužili, ale naše miniskupinka měla namířeno do muzejní galerie jiné, byť nedaleké. Do Museo Thyssen-Bornemisza (dále jen TBM). Jedna z nejúžasnějších soukromých sbírek světa mě velice rychle přesvědčila o tom, že mé včerejší rozhodnutí se co nejdéle vyhýbat obrazům bylo velice ukvapené. TBM je mnohem příjemnější než veleslavné Prado, kvalitativně takřka srovnatelné … a navíc se zde může volně fotografovat. Bez blesku úplně všechno. Vlastence navíc jistě potěší např. několikanásobné zastoupení pana Kupky. I když jsem si zdaleka neprohlédl všechno, strávil jsem tu více než 3 hodiny čistého času, abych to následně – a v té chvíli kupodivu pořád ještě nerad – definitivně zabalil. Venkovní „horúčava“ mi vzápětí sdělila, že jsem neudělal tak úplně nejlepší rozhodnutí …

I proto jsem velice rád zaplul do kostela sv. Jeronýma, který se nachází přímo nad ubikací Boschovy zahrady. Jedná se o velice zajímavou sakrální stavbu z počátku 16. století, kterou dnes ovšem můžeme obdivovat pouze v podobě úprav ze závěru století 19. Dříve jeden z nejvýznamnějších madridských klášterů celkem potěšil, protože něco z té pozdní gotiky i renesance je zde pořád tak nějak „cítit“. V kostele se právě chystala svatba a přípravy zde řídila snad nejsympatičtější, nejkrásnější a nejelegantnější španělská slečna, kterou jsem měl čest během těch pár dní potkat. Vyfotografovat se mi ji sice až tak moc nepodařilo, ale bez uzardění přiznávám, že můj pohled na ní spočinul snad ještě častěji než na ladných křivkách klenebního žebroví. Ty, kteří by očekávali nadstandardně vyvinutou sexbombu, by ale tato „princezna“ zřejmě dost zklamala …

Další zastávkou se stává park Retiro neboli Parque del Buen Retiro. Obrovský park je považován za zelené plíce města i úžasnou kulturně-sportovně-relaxační zónu se spoustou zajímavých památek. Ostudně musím přiznat, že mně tady bylo pouze nesnesitelné vedro, a to i v blízkosti několika vodních ploch. Za zmínku zde však stojí min. 400 let starý cypřiš, různé sochy a fontány, zejména ta Sloní, Grasesův památník Alfonse XII. nebo Velázquezovy paláce z konce 19. století. A důležitá je také socha ďábla, prý jediná na světě. A tu jsem, bohužel, zcela zasklil.

Následná prohlídka města již byla jen krátká. Pohyb byl velmi pomalý, vedený pokud možno po neosluněné straně ulice. A také s pravidelnými zastávkami, jejichž jediným cílem bylo dodat dehydratovanému tělu nějaké ty tekutiny. Většinou to byla cerveza v půllitrové plechovce. Po odpočinku na hotelu, během kterého jsem si studoval výsledky sportovních klání a nepřestával doplňovat tekutiny, se setmělo a trošku ochladilo. Vzpomněl jsem si na Saharovo „to vlci táhnou noční tmou“ a vyrazil do ulic velkoměsta. Nedošel jsem daleko, protože u nedaleké tržnice bylo nějak živo. Taneční zábava byla v plném proudu a vystoupení amatérských umělců z oblasti ohňové show dostupovala vrcholu. Chvíli jsem pozoroval v divokém rytmu se zmítající těla, pokuřující rastamany i jen lehce ohořelé postavičky s pochodněmi … a vyrazil raději dál.

Tradiční cestu přes náměstí Hlavní a Slunečné jsem si okořenil snahou prohlédnout si jednu z nabízených kabelek. Byla totiž po všech stránkách natolik výrazná, že jsem si tipnul na její symbiózu s mou dcerou. Nakonec se mi „interiérově“ moc nelíbila a velmi rychle jsem pak získal pocit, že mě ten černoch, který ji prodával, inzultuje. Odcházel jsem kvapně a ostouzen. Během cesty městem se mi občas povedlo zahlédnout nějaký ten útržek přenosu z fotbalového ME, ale z žádného zápasu jsem neviděl víc než 10 minut a nebo ranní sestřih ve španělských zprávách. A vidět stádo našich nekopů v čele s nejdéle zraněným sportovcem světa všech dob, o kterém svého času ve svém hitu zpíval i slavný řidič sanitky Wabi Daněk, jsem opravdu ani nepotřeboval.

Závěr dne byl poměrně netradiční. Skončil jsem totiž opět na tržnici. Tentokrát ovšem jiné, historické z 19. století. Interiér prosklené stavby s litinovým skeletem byl plný lidí. Všichni zde korzovali, většinou se sklenkou vína nebo piva v ruce a něco přežvykujíc. Také jsem neodolal a zakotvil u jednohubek. Za 1 euro zde totiž prodávalo toto minimenu v nejrůznějších variantách, ovšem téměř vždy tvořené olivou, nějakým mořským plodem a pestrobarevnou zeleninou. Chutnalo to sice výborně, ale snaha o zasycení se v tomto případě dost prodraží …

Potom již přišla poslední madridská noc a další slunečné ráno. Byla neděle 19. června a já si ještě rychle zaběhl vyfotit nedalekou Toledskou bránu, pocházející z I. čtvrtiny 19. století. Ještě snídaně, návštěva terasy na střeše hotelu a můj pobyt v hlavním městě Španělska i evropského klubového fotbalu byl u konce. Přesto, že mě Madrid v podstatě zklamal, stála jeho návštěva za to. Jen mě mrzelo, že podle obrovské zlevněné publikace o madridské architektuře, kterou jsem si občas zalistoval, jsme zřejmě byli někde jinde. Některé ty stavby byly totiž úchvatné a i ta gotika by se evidentně našla. V té chvíli už to ale bylo jedno a čekaly nás El Escorial a Toledo …