Madrid - kostel sv. Ondřeje (Iglesia de San Andrés)

Pozoruhodný barokní kostel sv. Ondřeje byl postaven - na místě starší sakrální stavby, která existovala nejpozději již na konci 12. století - v letech 1642 až 1669 a patří mezi nejvýznamnější madridské kostely. Pod jeho současnou kopulovou podobou je podepsáno několik významných architektů, zručných stavitelů a všestranných umělců, zejména sochařů, malířů i štukatérů. Veřejnosti je tento svatostánek přes den volně přístupný a najdeme jej v centrální městské čtvrti La Latina, na adrese Plaza de San Andrés 1.

Historie tohoto chrámu je přitom opravdu dlouhá, a také plná různých dějinných událostí i jmen, katastrof i stavebních úprav. Původně zde totiž snad stával již raně křesťanský kostel, později stará maurská mešita, palácová strážní věž i gotický kostel. A hlavně kaple sv. Isidora, kterou v 16. století doplnila krásná goticko-renesanční kaple Panny Marie a sv. Jana, zvaná Obispo. Když v II. polovině 17. století vznikl „nový“ kostel sv. Ondřeje, získal nejen novou orientaci, ale také oltář, jehož autorem byl Alfonso Cano, a sochy Manuela Pereiry, který vytvořil rovněž skulpturu patrona chrámu. Mnoho z mobiliáře kostela i jeho gotické výzdoby, bohužel, zničil požár na počátku občanské války v roce 1936. Současný kostel je ale stále onou přestavbou ze 17. století a kaplí San Isidro, kde je tento světec pohřben. Podobu kaple navrhl v roce 1629 královský architekt Juan Gomez de Mora a měla být součástí - tehdy stále ještě gotické - lodi kostela. Nakonec se však o této kapli rozhodlo ve veřejné soutěži, kterou vyhrál Pedro de la Torre. Ten ve svém projektu změnil orientaci kaple i její vnitřní výzdobu.

V roce 1657 přichází ke slovu de Morův žák José de Villarreal, který částečně „oprášil” projekt svého učitele. Na přestavbě kostela pracuje až do roku 1669, kdy jej vystřídají Juan de Lobera a Sebastian Herrera Barnuevo. V té době také vznikne monumentální oltářní baldachýn, pod kterým se nacházela tomba se světcovými ostatky a výzdoba interiéru, které vládne mramor, jaspis a nápaditá štukatura, kterou mají „na svědomí“ Vlámové Carlos Blondei a Francisco de la Viña. Oltáře a obrazy se dělí mezi sv. Isidora (autoři Francisco Rizzi a Juan Carreño de Miranda) a Pannu Marii (Alonso del Arco a Francisco Caro). Po vyhnání jezuitů v roce 1767 je tomba sv. Isidora nahrazena obrazem a v 19. století i na tento kostel částečně „zaútočí“ módní neoklasicismus. Pak již přichází zmíněný rok 1936 a ničivý požár, který zničí veškerý mobiliář a umělecká díla, kromě Pereirova sv. Ondřeje. Obvodové zdi a kopule však zůstanou zachovány, i když je kostel ještě v roce 1957 popisován jako Trosky. A vlastně teprve v letech 1986 až 1990 proběhne rekonstrukce, vedená několika architekty (J. Velles, M. Casariego a F. Posada), která má za úkol přiblížit kostel co nejvěrněji baroknímu originálu. Použity byly zejména původní materiály, zlacené dřevo a štukové omítky imitující mramor.

A na závěr ještě směsice informací pro fajnšmekry a zvědavce. Kaple San Isidro, která bývá téměř všude zmiňována častěji, než samotný kostel sv. Ondřeje, byla podle některých informačních pramenů „vymyšlena“ až v roce 1642, ale ve skutečnosti byla již v roce 1630 uzavřena smlouva na její dokončení. Stavitelem na smlouvě byl Bartolomé Díaz Arias. Až v roce 1641 se však na scéně objevil – již zmíněný - Pedro de la Torre. I termíny dokončení stěžejní stavby španělského baroka jsou uváděny značně rozdílné, zřejmě podle toho, co si kdo pod pojmem dokončení představuje. Můžeme se tak setkat s datacemi 1657, 1689, 1726 a dokonce i 1786. Svatý Isidor byl údajně původně pohřben na hřbitově pod „starým“ kostelem San Andrés. Odsud byly jeho ostatky exhumovány a (prý) sám král Alfonso VIII. vyrobil dřevěnou truhlu potaženou kůží a zdobenou gotickými malbami, do které byl světec následně uložen. Tato schránka byla v roce 1620 nahrazena sarkofágem ze zlata, stříbra a bronzu, kterou kostelu věnoval cech zlatníků a kovotepců.

Fotografování je v kostele sv. Ondřeje zakázáno, autor tohoto článku si toho, naštěstí, všiml až při opouštění chrámového interiéru.