Javornicko - Rychleby 2014 pt.1
Vlastně je to již malá tradice, jak přijde jaro, jedeme s partou na kola (a jak se blíží podzim, zase). Když jsme v zimě vymýšleli, kam letos, padly různé návrhy, kupodivu se ujal můj návrh na Javornický výběžek, tedy oblast, která na Turistice nese označení Rychlebské hory. Samozřejmě jsme chtěli využít vhodně posazeného volného 8. května, což byl čtvrtek, dáme v pátek dovolenou a hned jsou čtyři volné dny v celku.
Poměrně trvalo vybrat nějaký slušný penzion či ubytovnu, nakonec jsem vybrali Stodolu v Javorníku. Ačkoliv nejsou Rychlebské hory od nás tak vzdálené, kupodivu ne všichni výletníci tuší, co je čeká. Účastníku se přihlásilo nezvykle mnoho (18), ačkoliv těsně před datem výpravy 2 vypadli, našla se dvojice, která ztrátu doplnila.
7.5.2014
Příjezd na základnu byl určen již na středeční odpoledne, či večer, většina sem dojede auty, tradičně pár odvážlivců se přesunuje zčásti po svých (někam se dojede vlakem), zbytek se dojede na kole. Samozřejmě jsem se toho chtěl zúčastnit i já, bohužel pracovní vytížení mi nedovolilo vyrazit dopoledne s větší skupinou. Ta vyrazila vlakem na Ramzovou a vlastně si z části udělala objížďku Jesenicka, přes Lipovou, Jeseník, do Písečné a Supíkovic. Chlapci i navštívili jeskyni Na Špičáku (spokojení). Pak směřovali kolem hranice na Vidnavu a Bernartice a do Javorníku. Jak jsem z vyprávění pochopil, před koncem se jim podařilo zmoknout. Protože jsem si ovšem projížďku nemohl nechat ujít, vyrážím po obědě do Rudy nad Moravou na spěšný vlak. Tím na Ramzovou. V horách trošku prší, ale rychlým sjezdem dojedu do Lipové, kde i chvílemi svítí sluníčko. Na dlouhý okruh ale nemám čas, tak odbočím na Pomezí a pak už mám před sebou dlouhý sjezd do Vápenné. Vždycky mě lákal obelisk na kraji obce, tak se konečně podívám o co jde. Dlouho se ale nezdržím, protože se začíná kabonit, tak chci být co nejblíž cíli. Naštěstí většina cesty je spíše po rovině, nebo jen mírně zvlněná a v podstatě stále klesá. Prudší déšť mě ovšem zažene do hospody v Uhelné. Ta je naštěstí již blízko, tak se klidně i zdržím. Nakonec se s místními rozproudila příjemná diskuse. Při tom mi jeden z příchozí sdělí, že někde u Bernartic potkal asi 4 cyklisty a že zřejmě zmokli.
Déšť se protáhl asi na hodinu, ale do cíle dojedu v pohodě za světla. Kromě zmoklých hochů tu je jen Martina se Standou, coby automobilisté, ostatní dorazí až po nás.
8.5.2014
Doma jsem vymýšlel trasy tak, aby byla jedna horská, další dlouhá a poslední pěkná (návratovou jsem zatím neměl).
Po včerejším dešti je ráno jako vymalované a přes večerní posezení se drtivá většina shromáždí k odjezdu ve stanovených 9.24. Směr – centrum města, kolem náměstí a pod Jánským Vrchem do Travné. Ačkoliv Rychlebské hory neoslňují absolutní nadmořskou výškou, všechny ostatní parametry se horám podobají. Vzhledem k tomu, že naše ubytovna je ve výšce 270 m n.m., nedaleké Borůvková hora (s rozhlednou) má nějakých 890 m, čili převýšení přes 600 m. Tedy až na vrchol nepojedeme, ale na dohled budeme rozhlednu mít.
Nejdřív se ale zastavíme u první památky, kterou u cesty máme. Tou je historická vápenná pec. Ta nedávno prošla rozsáhlou opravou a je dnes příjemným zpestření a zastávkou pro výletníky. Zatím ji pamatuji jen jako ruinu. Hned za ní zajímavá kaplička, kterou provází smutný příběh, ostatně nese název Tajné trápení.
Mineme odbočku do Zálesí a pomalu se blížíme k okraji Travné. Zde by mohla být první větší zastávka. Ouha, podle rozpisu provozní doby hospody U Oravců je otevřeno až ve 12 hodin. A to přesto, že zrovna dnes se má konat cyklistický závod Rychlebská 30, a v Travné bude cíl. Naštěstí se pan hostinský celkem snadno nechá přemluvit a požadované nápoje k velké radosti výpravy načepuje.
Kulturní člověk s potěšením jistě rád pohlédne na zdejší poutní kostel. Ačkoliv se jedná vlastně o novostavbu z konce 19. století., kamenná novogotika v klínu hor působí velmi majestátně i malebně. Silnička se v serpentinách vine mezi pastvinami Landeckému sedlu, kde vlastně učiníme přechod nejvyššího bodu tohoto dne. Bývalá budova celnice s nápisem Skłep, nenaznačuje, že je vybavena hlubším základem, nýbž znamená, že je tu obchod (polský termín). Skutečně sem míří víc Poláků, Travná má jen pár obyvatel, kdežto přilehlá Łutynia je lidnatější a míří sem i dost obyvatel i návštěvníků z Lądeku-Zdróje, tedy hlavního centra v této části polských Gór Złotych (tak se tu Rychlebám říká).
Po krátké prohlídce městského centra s krásným náměstím (z části i s podloubím) směřujeme k lázním. Někteří méně vybavení zde navštíví Kantor, čili wymianu valut (já mám złoto z domu).
Nedaleko je restaurace zv. Polská chata. Tam směřují všichni hladoví. Pouze Marek se odpojí, protože jsme k jeho nelibosti nemířili k místnímu kostelu. U hospody je zahrádka, sice bez obsluhy. Jídlo (i pivo) se musí objednat u pultu. Ačkoliv se ze začátku zdá, že to bude na dlouhé lokte, nakonec to není tak strašné a navíc vcelku chutné.
Ovšem při odjezdu se projeví nekulturnost některých výletníků, po nasycení se část odpojí přímo na výpadovku (protože jsem ji před obědem ukázal) a vyjíždí z města. Tím ovšem přichází o prožitek z místních lázní. Ty rozhodně nejsou bezvýznamné. Minimálně vstup do lázeňského areálu s pavilonem Wojciech by si žádný projíždějící neměl odpustit. V Landeku by toho mohlo být i více k vidění (třebas v arboretu). To bude ale lepší se sem podívat v menší skupině.
Vydáme se tedy stíhat uprchlíky. Většinu následující cesty nás bude provázet Biała Lądecká, před centrem Slezského Strání (Stronie Sląskie) musíme odbočit, směrovka na Bielice je poněkud nenápadná, naštěstí jsme tu asi před dvěma (třemi) lety jeli s Tondou a Zdeňke, tak víme kam máme jet. Příjemné údolí mezi horami projíždí postupně vesničkami Goszów, Stary Gieraltów a Nowy Gieraltów. V tom musíme odbočit na hraniční přechod. Jak se dozvíme z telefonu, uprchlíci ve Stronie špatně odbočili (neodbočili), čili naše skupina (říkejme Skupina B), se rázem změnila ve Skupinu A. Naštěstí jsme na „opozdilce“ nemuseli dlouho čekat, na druhý pokus se trefili.
Na státní hranici vede zánovní asfaltka, ovšem jde o velmi brutální stoupání, takže až na vyjímku občas každý na kousek sleze. Na Hraničkách (zaniklá osada) na nás čeká Milan. Ten měl nějakou práci, tudíž z rána s námi nevyrazil, něco stříhal na počítači a pak nám tedy jel naproti. Měl jsem v úmyslu u Nových Vilémovic po cyklotrase přejet do vedlejšího Račího údolí. Milan ovšem cestou zjistil, že cesta je poněkud zdevastovaná, tak ať prý projedeme po nedaleké pěší žluté značce. K projetí to ovšem moc není. Spíš kola tlačíme, či ponášíme (mladší hoši galantně pomohou ženám a dívkám). Ovšem prožité útrapy jsou odměněny dlouhým sjezdem kolem Račího potoka. Ten je před koncem údolí lemován skalními výchozy a vůbec romantickou přírodou. Pod Čertovou kazatelnou (skalní vyhlídka) je poněkud zanedbaná budova Tančírny, je však patrné, že se – byť pomalu zachraňuje. Pak už ve většině (mimo pár mládežníků, kteří lezou na Kazatelnu) míříme k našemu bydlišti. Shodou okolností, jsme u místního pomníku osvobození svědky pietního aktu při příležitosti státního svátku. Takže můžeme konstatovat, že jsme sváteční den prožili důstojně.
9.5.2014
Večerní posezení nás kupodivu zmohlo, takže stanovený odjezd jsem asi o 15 minut prošvihli. Navíc je zataženo, fouká vítr a dokonce začíná mrholit. Výprava se samovolně dělí, část zůstane na základně, část nás jede do centra města (přinejhorším zmokneme v hospodě). Ovšem déšť byl jen velmi krátkou přeháňku, po krátkém nakouknutí do IC (kulturní dům a knihovna) vyrážíme do Bílé Vody (bez účastníků ve Stodole).
Počasí se pomalu zlepšuje a celkem brzy dojíždíme do prvního cíle. Dnes se o Bílé Vodě píše, že je v bohem zapomenutém kraji. Bůh (existuje-li) na nic nezapomněl, zapomínají lidé. Kdysi poměrně velká obec je obydlená řídce. Komunisti sem v 50. letech vyvezli spousty mnichů a jeptišek ze zrušených klášterů. Ti zde postupně dožívali. Centru dominuje barokní kostel a vedle něj bývalé piaristické gymnázium. Dnes bohužel bez většího užití. Pohnutý osud obce se snaží přiblížit nové obecní muzeum.
V Bílé Vodě je ještě jedna „památka“. Opodál centra je bývalý lovecký zámeček, dnes psychiatrická nemocnice. Přesněji řečeno protialkoholní léčebna. Mezitím přijíždí odpadlíci. Ti se ovšem chtějí podívat, do čeho jdou, tak naše skupina míří nejkratším směrem do Polska (tedy hned za kostel). Traduje se, že když v 18. století při válkách o rakouské dědictví (když jsme přišli o Dolní Slezsko) rýsoval nová hranice, vedla přímo přes kostel. Dnes už se ovšem katastry opravily. Cesta vede osadou Kameniczka a vsí Kamenica (a podle stejnojmenného potoka) nejkratším směrem do městečka Paczków. Město má v podstatě zachovaný půdorys středověkého města. Stalo se to díky tomu, že radní zapomněli v době, kdy se to dělo zbourat skoro celé vnitřní hradby i s baštami a 3 bránami. Díky tomu má město prvotřídní turistickou atrakci (i s pevnostním kostelem). Oproti naší předchozí návštěvě (2005 s Markýzem63) na části hradeb přibyl dřevěný Ochoz, tak si můžeme udělat představu, jak to mohlo vypadat ve středověku.
Další část musíme absolvovat po polské prvotřídce (Nysa – Kłodzko – Náchod), protože je to nejkratší směr k další atrakci. Tou je Jezioro (nebo sbornik) Otmuchówskie. Jde o nejstarší přehradu v této lokalitě (východně Nyské jezero je novější, na západě úplně nové Paczkovské a Kozielno). Sypaná hráz byla stavěna v l. hospodářské krize (1929-32), tedy ještě pře nástupem nacistů k moci (jsme v bývalém Německu, tedy stále v Dolním Slezsku, které tehdy Německu patřilo). U vesničky Scibórz je hlavní rekreační zóna u tohoto jezera a přímo k posezení láká plachetnice přeměněná na stylovou restauraci. Tady se loučím se svými souputníky. Ti totiž chtějí někam do Česka na oběd, mě ovšem láká samotný Otmuchów, tedy město, které dalo přehradě jméno. Zkouším vyjet na hráz a zrovna kolem mě projelo auto do elektrárny. Koukám vrata otevřená, tak zkusím projet – a jde to. Ovšem mě uvítá nějaký hlídač, že prý se zpět nedostanu. Ptám se ale, jede-li cesta do města, že jo.
Zkratka mě skutečně vyvezla k cíli. Otmuchów očekávání nezklamal, dokonce snad i předčil. Původně jsem chtěl jen k zámku. Jenže v cestě mi stojí katedrální kostel. V tomto týdnu slaví Poláci svatořečení Jana Pavla II. Většina velkých kostelů je tak otevřená i mimo mše. Ten zdejší je navíc dosti koukatelný. Dole pod kostelem na náměstí krásná radnice se slunečními hodinami. Zámek je už jen pověstnou třešničkou.
Za Otmuchówem mě staví dvě cyklistky – celkem bez překvapení Češky, ptají se na cestu, tak v mapě jim nějakou zančku poradím. Já mířím na Kalków (románsko-gotický kostelík) a do Vidnavy.
V centru Velké Kraše mě upotá louka s kamením. Tak si raději přečtu o co jede (výstavka bludných balvanů). Přes Bernartice je to pak do Javorníku celkem kousek.
Více foto:
Přidat do oblibených uživatelů
Javorník
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Javornicko - Rychleby 2014 pt.1
