Jedeme do Irska - 1. část - z Plzně až do Walesu

Cestopisy

Odjíždíme z Calais • Fotografie (47) • Foto: jircak

Vstoupit do fotogalerie (47 fotografií)

Odjíždíme z Calais

Vstoupit do fotogalerie (47 fotografií)

Musím říct, že původně jsme dovolenou v Irsku vůbec neplánovali. Snem mého přítele Oty je jet na Island. Když mu kamarád řekl, že CK Kudrna tam loni byla – autobusem asi na 3-4 týdny, tak se nadchl. Jenže zrovna v letošním roce tento zájezd v nabídce nemají. Ale když už jsme se na jejich stránky dívali, tak nás tam zaujal zájezd do Irska.

Je to autobusem přes Německo, Belgii, trajektem do Anglie a dalším do Irska. Je to na 17 dnů, v plánu je navštívit historická místa i udělat řadu pěších výletů v horách, takže program skutečně zajímavý. Vozí s sebou polní kuchyň, tím pádem se nám o snídani a večeři postarají. Spí se ve stanech, což bychom taky měli zvládnout. Na takovou vzdálenost bychom se naším stařičkým Tranzitem už těžko vydali. Tak to zkusíme, jak to vypadá, když se jede na dovolenou, kterou nám někdo zorganizuje. Je nám jasné, že se budeme muset přizpůsobit v tom směru, že si ráno na naše poměry budeme muset trochu přivstat a ne vstávat v 8 a déle, což se nám taky často stává, když jsme pány svého času. Ale zase se dozvíme určitě řadu zajímavostí, které by nám třeba unikly. Dokonce nás vybaví barevnými kopiemi příslušných map, ať už turistických s vyznačenými doporučenými trasami, tak i mapami měst, která navštívíme. Takže vlastně nebudeme mít žádné starosti.

První „problém“ nastal, když jsme asi se 14denním předstihem dostali itinerář se všemi dalšími pokyny. Mezi jinými i s informací, že by všechna zavazadla pro jednu osobu neměla přesáhnout váhu 20 kg, v tom je zahrnut i stan, spacák, karimatka, pití, prostě vše. Proto jsme raději začali balit již s několika denním předstihem. Když jedeme sami, v autě je místa dost, tak s sebou vždy vezeme i spoustu oblečení, které ani nepotřebujeme, a další snad i zbytečnosti. Tady se to muselo hodně dobře rozmyslet. Ale stejně jsme se do váhy 40 kg dohromady nevešli. Kvůli jedné dovolené se nám nechtělo kupovat nějaký odlehčený stan – máme půjčený od syna – relativně nový, určitě nepromokavý. Váží 3,5 kg. Asi ani karimatky nemáme nejlehčí. Do auta jsme si koupili 3,5 cm vysoké, jsou i širší, ale bohužel určitě i těžší. Spí se na nich dobře a to je to hlavní. Měli jsme pocit, že jsme vše ostatní omezili na možnou míru, ani jídla jsme moc nebrali, když o polopenzi se nám postarají. Jenže jedny boty nestačí, k tomu je třeba něco málo na převlečení, když zmokneme. Nechala jsem doma i otvírák na konzervy a vyřadila paštiky, které se bez něj neotevřou. Tři dny jsem přemýšlela, co ještě nechat doma, občas ještě jsem něco vyndala, ale ať děláme co děláme, asi 2 kg každý máme navíc. Přece však nenecháme doma např. slivovici, když dokonce ji doporučují i v seznamu důležitých věcí, které vzít s sebou. Uvidíme, ono to nějak dopadne. Snad to vážit nebudou, i když jsem slyšela, že některé cestovky s sebou vozí váhy a batohy převažují.

Pátek 1.7.2016

Konečně nastal den odjezdu. Autobus vyjíždí z Brna, do Plzně dorazí až okolo 16. hodiny, takže se můžeme pořádně vyspat a skoro celý den máme na nákup pečiva, přípravu svačiny a dobalení potřebných drobností.

Jenže realita byla zcela jiná. Cestovní horečka zafungovala i při tak pozdním odjezdu. Od půl šesté jsem se ještě hodinu převalovala, ale pak už raději vstala. Celý den jsem nervózní, nemám se čeho chytit, chodím od ničeho k ničemu. Už abychom seděli v autobuse.

Původně jsme chtěli odvézt zavazadla autem. Já je u autobusového nádraží ohlídám, Ota doveze auto domů a přijede MHD. Pak jsme to zavrhli. Máme každý cestovní kabelu s osobními věcmi, jednu společnou větší se stanem a dalšími věcmi na spaní, malou tašku s jídlem a každý malý batůžek. Tak to snad pobereme. Vyrážíme s předstihem, na zastávku půjdeme pomalu. Ale nakonec jsme vše zvládli a ještě o 15 minut dřív jsme byli na místě. Tam se k nám přidali dva mladí, které rodiče přivezli od Českých Budějovic. Jenže autobus nepřijel ve stanoveném rozpětí, ani během další půl hodiny. Teď se situace obrátila, nervozní byl hlavně Ota. Když jsem po 3/4 hodině dalšího čekání napsala SMS cestovní kanceláři, zda neví o nějakém problému, autobus dorazil. Naložili nás i se zavazadly a nad jejich množstvím, ani váhou se nikdo nepozastavil.

Hlavním průvodcem byl Pavel s pomocnicí Bárou. Hned od začátku to vypadalo na prima dvojku. Nejdřív navrhli všem tykání, protože jsme parta turistů, tak by to bylo asi vhodné. Pak rozdali dárky cestovky stálým klientům a začalo vzájemné představování. Pavel to uvedl tím, že čekat na seznamovací večírek, až budeme v kempu, to že už je dlouho. Přece nebudeme dva dny vedle sebe v autobusu sedět jako cizí lidé. A tak se seznámíme hned teď a v kempu pak to už jen zapijeme. Byla to docela legrace, každý šel k mikrofonu, představil se a o sobě něco napovídal. Sice si s výjimkou Báry nikdo skoro nikoho nepamatoval, ale čas tak aspoň příjemně utíkal. Navíc jsme zjistili, že bychom mohli být prima parta, kde byli mladí, ale i důchodci, řada z nás se zničenými koleny. Takže perfektní složení na náročné horské tůry. Ale jinak sympaťáci.

Ačkoli jsme doma obědvali, Ota dostal takový hlad, že k večeři snědl i další jídlo, které jsem připravila na noc, příp. na druhý den. Možná i ze zoufalství, když zjistil, že doma zapomněl velkou mapu Irska, kterou si právě kvůli tomu koupil.

Řidiči nám pustili nějaký film, při kterém jsme pěkně usnuli, a uháněli přes Německo a Belgii do Calais na trajekt. V autobuse bylo docela i místo na nohy, sedačky se nechaly nejen lehce položit, ale i posunout směrem do uličky, takže v mezích možností docela pohodlné. Ale že bych pořádně zabrala, to se říct nedá, když často špatně spím i ve své posteli.

Sobota 2.7.2016

Do Calais jsme přijeli už za světla. Byli jsme zde soukromě před pěti lety, kvůli emigrantům se to zde však celé změnilo. Při silnici v délce snad několika kilometrů jsou zábrany, aby emigranti neobtěžovali cestující. Asi i kvůli tomu byl zúžen vjezd do přístavu. Jedeme v koloně asi 1,5 hodiny. Vlevo je zataženo, skoro černo, vpravo jasno a svítí sluníčko. Někde ale prší, udělala se nádherná duha, sytě barevná, vede na obou stranách úplně od země - přes baráky i přes trávník. Fakt nádhera. Nakonec všechno zmizelo, zatáhlo se to všude a začalo pršet i nad námi.

Když bylo třeba z autobusu vystoupit a projít pasovou kontrolou, naštěstí už zase nepršelo. Zato nás překvapila Bára. Jak jsme stáli ve frontě na kontrolu pasů, procházela okolo nás a kontrolovala si, zda si nás všechny už pamatuje jménem. Stačilo jí se jednou představit a skoro všechny si nás už pamatovala. To jsme tedy žasli, jaký má pamatovák.

Trajekt nebyl velký, bylo i poměrně volno, tak jsme se tam ještě natáhli a trochu prospali. Probrali jsme se až, abychom se kochali pohledem na hrad a doverské bílé útesy. My jsme si připomněli místa, kde jsme se před těmi pěti lety koupali a pozorovali lodě v přístavu. Nějak jsme to s tím kocháním přehnali, pak jsme nemohli najít to správný schodiště (jsou barevně rozlišeny) a ještě jsme seběhli o patro níž a mezi kamiony hledali náš autobus. Měli jsme to tak tak, abychom se stačili vrátit o patro výš a nemuseli ho hledat někde v přístavu. Už měl i nastartováno.

Nyní nás už čekal jen poměrně krátký přejezd - do Canterbury. Je to hezké městečko s úžasnou katedrálou a řadou historických památek. Po tak dlouhé jízdě bylo nutno udělat devítihodinovou pauzu. Předpisy se musí dodržovat.

Pavel nám dal mapku města, ukázal nám na ní, kde bude stát náš autobus a kam bychom mohli jít společně. Dál už bylo na každém, zda se k němu připojí nebo zda si půjde sám svou vlastní trasou. Času byla spousta, takže my jsme zvolili společnou procházku - u jednotlivých zajímavostí vždy udělal pauzu s výkladem, přidal ještě nějaký čas na prohlídku, příp. na fotografování a pak se společně pokračovalo. Takhle jsme se dostali až ke kostelu sv. Martina, kde společná procházka skončila.

My jsme chtěli najít nějaké šikovné zákoutí, kde bychom se mohli najíst. To se nám povedlo prakticky hned kousek dál za kostelem. Sice jsme si nebyli jisti, zda nejsme na soukromém pozemku, ale byla tam pěkně schovaná lavička, co víc bychom mohli chtít. Bylo tam vůbec pěkně. Část byla parkově upravena, část ponechána jako přírodní divočina. Byl tam dokonce i trávník, ve kterém bylo vysekané bludiště. Možná to vše patřilo k restauraci, kterou jsme po chvíli objevili. Byla však zavřená. Prostě bezva místo na odpočinek.

Vyšli jsme na hlavní ulici a pomalu se vraceli. Trochu jinudy, času bylo spousta. Jsou tu hezké stavby, bylo na co koukat. Jen ráno tady bylo daleko klidněji než odpoledne. Teď tady proudily davy lidí. Ota chtěl zajít někam na pivo, ale chtěl se dostat z centra pryč, kde by mohlo být klidněji a pivo levnější. Nenašel však nic, kde by se mu líbilo, až nakonec začalo pršet. To už jsme byli u autobusu a nejblíž byl obchoďák. Koupil si plechovkové a pod střechou u infocentra ho vypil. Autobus byl ještě zamčený, protože řidiči se potřebovali vyspat.

Po dešti jsme ještě vyrazili na procházku podle říčky. Uteklo to nakonec docela rychle. Na 17. hodinu nám naše kuchařka Boženka připravila první večeři - srnčí guláš s knedlíkem. Pěkně nás namlsala. Jen se smějeme, že jsme jak bezdomovci, na parkovišti cinkáme lžícemi a ešusy.

Po večeři jsme ještě dvě hodiny jeli do kempu Laleham Camping Club západně od Londýna. Pavel nám pustil anglické CD, v Irsku prý zase bude irská muzika. Kemp je nedaleko Temže, jsou slyšet auta z nedaleké dálnice, nad kempem létají letadla. Ta by prý v noci měla přestat létat. Dobrá zpráva je, že za teplou vodu ve sprchách se v tomto kempu neplatí. Pavel tedy doporučil jít do sprch několikrát - ať jsme umyti do zásoby. V dalších kempech bude teplá voda za poplatek.

I když cestou poprchávalo, na stavění stanů nám neprší. To je naše štěstí. Doma jsme si ho nezkusili postavit, tak poctivě opisujeme. Je to však jednodušší, než jsme čekali. Je zima, i karimatkám musíme pomoct se nafouknout. Chlapi se šli dívat do společenské místnosti na fotbal, jsou tam i zásuvky, nechá se dobíjet, co je třeba. Tedy pokud máme redukce do anglických zásuvek. Na jejich nutnost jsme byli předem upozorněni, takže s tím problém není. Jen těch zásuvek by tu mohlo být víc.

Neděle 3.7.2016

Nakonec jsme neslyšeli ani letadla, ani auta z dálnice. Nejvíc ještě skoro o půlnoci nás rušily hulákající děti. Tady se noční klid nedrží. K ránu nás vzbudila zase zima, že jsme museli přihazovat ještě nějakou vrstvu na sebe. Hlavně aby nebylo hůř.

Naštěstí snídaně byla až v 7 a odjezd v 8 (podle našeho času doma je dokonce ještě o hodinu víc), tak jsme se docela vyspali. Ráno nás přivítalo sluníčko, takže i vše dobře oschlo. Jen při tom balení máme nějaký chaos. V našem tranzitu to máme jednodušší. Snad se naučíme nějaký systém, abychom stále něco nehledali. Zvládli jsme vše v časovém limitu, takže to považujeme za osobní úspěch.

Čeká nás 350 km dlouhý přejezd do severního Walesu. Zhruba polovina je po dálnici, dál jsou silnice užší a užší. To už budeme projíždět národním parkem Snowdonia, kde bude naše první tůra.

Jsou dvě možnosti. Je možno vystoupit na parkovišti, které je na silnici do Llanberis (cca 400 m.n.m.) a vydat se nádhernou krajinou okolo jezer a pozůstatků staveb z doby těžby železné rudy přes kopečky (980 m.n.m.) s možnou odbočkou na nejvyšší vrchol Snowdon (1085 m.n.m.), kde je krásný kruhový výhled. Pokračovat pak dál do údolí do města Llanberis (zhruba 100 m.n.m.). Byli jsme upozorněni, že se jedná o poměrně náročný výstup, ale je čas, nebude na nikoho spěchat. Záleží tedy na každém z nás, na co se cítí.

Druhá možnost je dojet naším autobusem do Llanberis a na horu Snowdon vyjet zubačkou. Je to poměrně dražší záležitost, může se však stát, že budou jízdenky už vyprodané. Pak se může jít nahoru pěšky podle zubačky. Tento výstup není tak náročný, ale stejnou cestou se musí jít zpátky.

Nakonec jsme se všichni rozhodli pro první variantu. Každý šel svým tempem a trasu si užíval. Ota a samozřejmě i ostatní horalé nám brzy zmizeli z dohledu. Nejvíc si to určitě užíval Ota, který si mohl jít podle sebe a nemusel mít výčitky, že mne nechává na trase samotnou. Na konci nás šlo pohromadě víc. Naši průvodci se drželi vzadu, aby posbírali eventuální odpadlíky, ale nahoru jsme to zvládli všichni. Bylo to ale přece jen dost náročné, snad nejvíc výstup do sedla pod vrcholem. Ale daleké výhledy nám byly odměnou.

Největší problém byl, že se jde všude jen mezi kameny a tudíž nelze si odskočit někam mezi keříky. Ale nějak se to na té vzdálenosti muselo vyřešit. Když jsem to řešila já, tak jsem se tak rychle chtěla schovat mezi velké kameny, až jsem tam zahučela až moc rychle. Docela pěkně jsem si sedřela nohu, ale pokračovat v cestě jsem mohla a to bylo nejdůležitější.

Těsně pod vrcholem Snowdonu je konečná zubačky, je tam i chata s možností občerstvení (dokonce tam prodávají lahvové pivo Snowdonia), kde jsou i toalety. Z vrcholu je vidět na všechny strany. Je to fakt krása. Ota nevěděl, zda to nevzdám už v sedle, a tak mi šel s pivem naproti, abych také ochutnala vrcholové pivo. Já však nepřipustila, že bych vrchol nepokořila. Vrátil se tedy se mnou nahoru, společně jsme se pokochali a společně vyrazili dolů podle zubačky. Zpáteční cesta byla pohodlnější, sestup mírnější, ale zdaleka nebyly tak daleké a krásné výhledy. Počasí je nádherné, Pavel prý tak krásné počasí tady nepamatuje.

Do Pavlem stanoveného limitu šesti hodin (předem řekl, že to není povinné se do limitu vejít, že se bude čekat, když to nestačíme) jsme dorazili všichni. Pavel nás pochválil, jak jsme šikovní, že není normální, že by celý autobus takhle hladce zvládl tento výšlap. S všeobecným veselím jsme se smířili s tím, že nejsme normální, ale že on to bude mít těžký, když má na starosti autobus plný nenormálních lidí.

Do kempu u městečka Caernarfon jsme dorazili až okolo 20. hodiny. Zjišťujeme, že při vjezdu do kempů jsou neustále nějaké problémy. Minule si vzali špatný klíč od závory a nemohli ji odemknout, tady to vypadalo, že se snad do kempu ani nedostaneme. Byl tady tak úzký vjezd, ještě v zatáčce a v těsné blízkosti stromu, že jsme obdivovali řidiče, jak se s tím popasoval, i když to bylo samé cuk sem, cuk tam.

Postavili jsme stany a kdo chtěl, vyrazil se podívat do městečka Caernafon. To leží na pobřeží v místě, kde se do moře vlévá řeka Afon Seiont. Z kempu do městečka je to kousek, ale musí se projít po mostě přes řeku. Ten se však večer tuším v 10 hodin otáčí, aby mohli lodě v noci vyplouvat na moře. Proto jsme tam vyrazili ještě před večeří - aspoň na chvilku, na krátkou procházku. Je to malé městečko s velkým hradem. Do hradu jsme se samozřejmě nedostali, ale alespoň jsme si ho obešli z venku.

Zvládli jsme to dobře a vrátili se akorát, když Boženka rozdávala večeři. Byla výborná - těstoviny s nějakou směsí a parmezánem. Původně jsme se ještě chtěli jít večer podívat na nočně nasvícený hrad, ale po večeři se nám už nikam vůbec nechtělo.

I v tomto kempu teče ve sprše teplá voda, jen se zásuvkami na nabíjení je to špatné. Možná je něco u recepce, ale ta je docela daleko, tam jsme snad nikdo nebyli. Původně jsme si tam měli chodit vyzvedávat klíče od toalet a umýváren, ale nakonec nám to nechali přes noc odemčené.

Pondělí 4. 7.2016

V kempu bylo úžasné ticho, bylo i teplo. Jen asi ve 4 ráno nad kempem přelétalo husí hejno. Dělaly takový kravál, že nás všechny vzbudily. Naštěstí za chvíli odlétly a zase byl klid.

Vstáváme brzy, snídaně je už v 6 hodin. Je to nutné, abychom zvládli trajekt do Irska. Už si zvykáme, včera stan postavil Ota sám, než jsem se osprchovala, dnes jsem ho zase zvládla sama zbourat a složit. Odjíždíme přesně a dozvídáme se, že pokud se nám zvedne závora a autobus neztratí kolo, budeme na trajektu včas.

V přístavu je to však nějaké zajímavé. Ani Pavel takovou oklikou na loď ještě nejel. Neustále nás někam posílají. Děláme si opět z toho legraci, že v ceně máme i prohlídku přístavu. Pavel si myslel, že jsme tu docela brzy, že nás možná naloží na předcházející trajekt, ale teď s vážnou tváří tvrdí, že nám i ten náš trajekt ujede a my budeme muset oželet prohlídku Dublinu. Samozřejmě naše obavy byly zbytečné, vypluli jsme přesně na čas plánovanou rychlolodí, která plavbu zvládá za 4 hodiny, zatím co některým to trvá prý i 6 hodin.

Na trajektu jsme skoro všichni spali. Po včerejší túře jsme až na malé výjimky ráno sotva vstali. Mezitím se venku opět zatáhlo a sprchlo. Ale dočkali jsme se a konečně vystupujeme v Irsku.

Poslední aktualizace: 15.4.2020

Jedeme do Irska - 1. část - z Plzně až do Walesu na mapě