Jedeme do našich severních hor - 12. den: cca 14 km dlouhý okruh: Cvikov - skály, vyhlídky a reliéfy v Údolí vzdechů a samoty - skalní věže Panenská skála, Čertova skála, Ropucha - Havraní skály s vyhlídkou - bývalý náhon - Radvanec - Cvikov

I když se večer rychle ochlazovalo, v noci se oteplilo. Vstáváme do příjemného tepla, sluníčko prosvěcuje mezi stromy. Tady se skutečně spí dobře.

Při přípravě snídaně zjišťujeme, že na severu je to pěkně černé. To nevěstí nic dobrého. Raději vše sklízíme a zavíráme. Ani jsme se nestačili nasnídat, už prší a najednou se silně ochladilo. A to nám tvrdí, že má pršet až odpoledne. Prší s pauzami. Mezi kapkami deště jsme se stačili připravit na výlet a odjet na parkoviště u nádraží na jižním okraji Cvikova. Stále drobně prší. Došli jsme k názoru, že nám nehrozí, že bychom se rozpustili, vyrážíme na výlet okolo skal a skalních reliéfů a přes vyhlídky. Okruh je dlouhý zhruba 14 km. Samozřejmě to není po rovině.

Odcházíme po modré docela pěknou alejí až k rozcestí U posedu a ještě o kus dál. Najednou přicházíme do míst, kde modrá prudce klesá Údolím vzdechů. Je to trefný název. Jak to Ota vidí, už vzdychá, kudy ho to vedu. Jenže my právě tady odbočujeme po neznačené cestě vpravo. Ta převážně klesá jen mírně, vede přes vyhlídku na skalní věži Perníková stráž. Ani na tu vyhlídku nemusíme stoupat, je to skoro po rovině. Výhledy samozřejmě nejsou nejlepší, ale v dálce vidíme Klíč, který jsme vloni pokořili. Tady má být i jeskyně. Z vyhlídky ji vidíme, jdu se do ní podívat. Musím se usmívat, když vidím dovnitŕ. Je to malá jeskyňka, kde je jedna malá lavička, max. pro dva lidi. Je to tu takové roztomilé.

Pod námi vidíme skály a přicházíme na další vyhlídku. I přes nepříznivé počasí je tady krásně. Hluboko pod námi je rokle, do které se potřebujeme dostat. Jen jsme zvědavi kudy. Podle mapy vede cesta dolů někde u skalní brány. Jenže tady byl problém, dá se říct, že dva problémy. Skal jsme viděli dost, dokonce jednu krásnou skalní průrvu, ale skalní bránu jsme nenašli. A cesta dolů? Ta vedla jednou roklí, ale byl to hrozný sešup. Nešli bychom tudy, ani kdyby nepršelo, ani kdybychom byli o 50 let mladší. To je spíš pro horolezce. Vracíme se na původní neznačenou cestu, po ní jsme došli na cyklotrasu a pak na neznačené rozcestí se zelenou. Po té jsme odbočili vlevo a skutečně téměř pohodlně se dostali do rokle, resp. do Údolí samoty. Vlevo jsou obrovské skály, vpravo bublá potůček. Jen tu skalní bránu zase nevidíme. Až později jsme zjistili, že ta skalní brána je přirozená skalní průrva, která se velmi rychle zužuje a ze které lze vystoupat do velkého skalního okna. Uvnitř průrvy je spousta nápisů, dokonce z 18. století. Možná je to zrovna ta, kterou jsme nahoře viděli, ale sejít do té průrvy jsme si netroufli.

Míjíme kamennou lavici, skalní masiv U poustevníka, studánku Augenwasserquelle, která byla prvně upravena již r. 1896. Dnes je zastřešená a údajně léči oční problémy. Je zde mnoho pískovcových věží. 

Po pohodlné cestě přicházíme na rozcestí Údolí samoty. I tento název je výstižný. Jsme tady skutečně sami. O to je to lepší.
Stále se držíme zelené - pokračujeme vpravo. Domnívali jsme se, že skály jsme už opustili a najednou tady ční dvě skalní věže. Samozřejmě je musím jít prozkoumat. Štíhlejší je cca 30 metrů vysoká Panenská skála. Z jednoho úhlu pohledu je vidět malé skalní okénko. Vedle je mohutnější, ale nižší Čertova skála. U cesty je reliéf Krista se třemi svatými obrázky.

Jen o kousek dal téměř pod věžemi je hájovna. Najednou je tady kousek civilizace. Ale i tady je klid. Po silničce přicházíme na rozcestí Radvanec. Vypadá to, že konečně přestalo pršet.

Pokračujeme po zelené - jdeme na Havraní skály. Cestou děláme krátkou odbočku na vyhlídku u skalní věže Ropucha. Jen ten kříž na vrcholu už není. Výhledy jsou stále zamlžené, ale kopce Lužických hor vidíme. 

Po Hraběcí cestě jdeme na rozcestí Havraní skály, kde je odpočívadlo. Tady dáváme svačinku. Docela nám mezi těmi skalami vytrávilo. Už se však těšíme, až budeme pokračovat. Obrovské nádherné skály, kde má být vyhlídka, jsme zahlédli cestou. Je to tam jen 200 metrů.

Havraní skály jsou skupina sedmi skalních věží. Na té nejvyšší je vyhlídka. Dvěstě metrů se zdá kousek, je to ale docela náročné. Stojí to však za to. Dostáváme se na vrchol. Výhledy jsou dokonce popsané. Je tu nádherně. Dokonce na chvilku vykouklo sluníčko. Je to možná dnešním počasím, že jsme cestou nikoho nepotkali. Ani nechceme věřit tomu, že takovouhle nádheru nikdo nenavštěvuje. Výhledů si užíváme, ani se nám nechce odejít.

Shora je vidět, že cesta, po které jsme sem přišli, pokračuje. Podle mapy to dokonce vypadá na zkratku. Nemusíme se tedy vracet po krkolomné cestě, i když to, co nás čeká, je skoro podobné. Jen nejdeme po skalách, ale lesní pěšinou. Sešup je to pořádný, ale zvládli jsme to. Konec je však už pohodlná lesní pěšina, která nás dovedla na zelenou a za chvíli na nám známé rozcestí Radvanec.

Děláme ještě jednu odbočku po neznačené cestě. Jdeme k rybníčku, kde je technická památka - bývalý náhon. Tady to však tak zajímavé jako včera není. Vidíme jen nepříliš velkou díru ve skále a dřevěnou chatku.

Pokračujeme do obce Radvanec, procházíme ji nejkratší cestou. Míjime celou řadu hezkých roubenek. Je radost se na ně podívat.  Za silnicí pokračujeme opět po neznačené cestě do kopce. Je to docela hrůza. Tady probíhala těžba dřeva, cesta je rozježděná a po deštích samé bláto.  Nahoru se však dostat musíme. Samozřejmě spoustu tohoto bláta si na botách odnášíme. Naštěstí nemusíme projít úplně přes vrchol kopce Strážný, cesta vede po úbočí. Konečně klesáme.

Už jsme na žluté značce - to už víme, že jsme nezabloudili a dojdeme k autu. Však už také máme zase hlad. Na rozcestí U posedu už to známe. Za chvíli už nasedáme do auta.

Vracíme se na naše ranní nocležiště u nádraží ve Svoru. Nejdřív dáváme pivo, pak vařím večeři. Mezitím děláme velkou očistu. Po dnešku je to skutečně nutné. Sušíme boty, plástěnky, bundy. Naštěstí neprší.

Jsme maximálně spokojení. Dokonce ani Ota si nestěžuje, že už dlouho nebyl na rozhledně. Zatím je ze skalních vyhlídek také nadšený. Relaxujeme v křesílkách, ale večerní déšť nás zahnal do auta. Je to škoda, je docela teplo. Dokonce v 9 večer je ještě 19 stupňů. Stále drobně prší. V noci nám to nevadí. Ať se vyprší. Ráno by už nemuselo. Chceme opět vyrazit do skal. 

Jedeme do našich severních hor - 12. den: cca 14 km dlouhý okruh: Cvikov - skály, vyhlídky a reliéfy v Údolí vzdechů a samoty - skalní věže Panenská skála, Čertova skála, Ropucha - Havraní skály s vyhlídkou - bývalý náhon - Radvanec - Cvikov na mapě